Vezmi a čti - 2. neděle velikonoční

2. neděle velikonoční - cyklus B

Zveřejněno: 8.4.2018
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 421
Zpět do rubriky

¹⁹Navečer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ ²⁰Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.²¹Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ ²²Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. ²³Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ ²⁴Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. ²⁵Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ ²⁶Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ ²⁷Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ ²⁸Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ ²⁹Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ ³⁰Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. ³¹Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)

´…a přece mi odpustil´ - příběh ze španělské občanské války

Ve Španělsku nemilosrdně zuřila občanská válka (1936-1939). Znesvěcené kostely, hořící vesnice, znetvořené mrtvoly ukazovaly cestu, kterou se ubíralo rudé vojsko (republikáni). Ale i nacionalisté bojovali s neobyčejnou zarputilostí. Když muži z oddílu nacionalistů po tvrdém boji vyčistili vesnici od protivníka, nalezli u jedné zdi těžce zraněného rudého vojáka, kterému úlomek z granátu roztrhal hruď.

Skelnýma očima se zraněný díval na blížící se patrolu. Pak pomalu zvedl ruku a zajíkavě vyrazil: „Kněze! Přiveďte mi kněze!“

„Do pekla s tebou, rudá holoto!“ zaklel jeden z nacionalistů. Jednomu z jeho kamarádů se ho přece jen zželelo. „Podívám se, jestli bych našel nějakého faráře.“

A skutečně se brzy vrátil s knězem. Ten se soucitně shýbl k těžce zraněnému, velmi mladému chlapci.
„Chcete se vyzpovídat?“ zeptal se ho.
„Ano, chci!“ těžce oddychoval voják.
„Řekněte mi, jste farář z této vesnice?“
„Ano, to jsem já!“
„Můj Bože!“ zakoktal mladík.

Trvalo dlouho, než kněz umírajícího opustil. Vlasy měl zalité potem a obličej bledý jako stěna, když se hlídka nacionalistů vrátila.
„Bratři!“ vyrazil ze sebe namáhavě. „Zaneste zraněného do nejbližšího domu, aby nezemřel na ulici.“

Když se k němu vojáci přiblížili, zraněný se trochu nadzvedl a pokynul jim. „Odpustil mi! Dal mi rozhřešení!“ sotva popadal dechu.

„Proč by ti neměl odpustit? Je to přece jeho úkol!“ řekl jeden z nacionalistů.
„Vy nevíte, co jsem udělal!“ zasténal umírající. „Sám jsem usmrtil, probodl, zastřelil, utloukl, uškrtil dvaatřicet kněží. V každé vesnici jsem nejdříve vnikl na faru. I tady jsem to tak udělal. Kněze jsem nenašel, jen jeho otce a dva bratry. Ptal jsem se jich, kde je farář. Nechtěli ho prozradit. Tak jsem všechny tři zastřelil! Rozumíte? Knězi, který vyslechl mou zpověď, jsem zabil otce a bratry... ale přece mi odpustil.“

Pierre Lefevre - Příběhy psané životem