Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

14. neděle v mezidobí – cyklus B

 14. neděle v mezidobí – cyklus B

Ez 2,2-5; 2 Kor 12,7-10; Mk 6,1-6
 
1Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. 2Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! 3Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ 4A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ 5A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. 6 A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. (Mk 6,1-6)
Srovnání: 1-6Mt 13,53-58; Lk 4,16-30; 2Mk 1,21; Jan 7,15; 3Jan 6,42; 4Jan 4,44; 6Mt 8,10
Úvod k meditaci
Nazaretští rodáci sice žasnou, ale pohoršují se, že by se Boží moudrost mohla projevovat v Ježíši, člověku, kterého znají. Chtěli jiného Boha. Nechtěli přijmout, že by se Boží Syn zjevil jen jako pouhý člověk. Přitom jeho vtělení je středem křesťanské víry. Boha si můžeme představovat různě, ale Bůh je vždycky větší než my. Není povinen se nám zodpovídat, proč jedná tak či onak, proč něco není podle našich představ. Opravdová víra je totiž i pokora, která přijímá Boží způsob zacházení s námi, která respektuje Boží velikost a moudrost a zároveň uznává vlastní nedostatečnost, omezenost a nechápavost.
 
Výklad biblického textu
Kontext: V předchozí kapitole jsme viděli, že víra je „dotýkání se“. Nyní vidíme koho se dotýkáme – Ježíše tesaře. Tento úryvek působí jako kloub mezi učením o Slově a křtu (Mk 4-5) a o eucharistii (Mk 6,6-8,30).
v. 1: šel do svého domova –  Marek má na mysli Nazaret. Přestože Nazaret výslovně nejmenuje, z dalšího vyprávění vysvítá, že vzhledem k přítomnosti příbuzných o toto město šlo. Ježíšův příchod zřejmě neušel pozornosti obyvatel Nazareta, a to hned ze dvou důvodů: O Ježíšovi už jistě slyšeli, protože pověst o něm, o jeho mocných skutcích se rychle rozšířila. Druhým důvodem, proč nepřehlédli Ježíšovu přítomnost, bylo, že nepřišel sám. Zřejmě tím chce naznačit, že přišel jako učitel (rabbi), a ne na návštěvu. Přišel hlásat Boží království.
Učedníci ho doprovázeli – Učedníci možná právě v Nazaretě očekávali něco ještě většího než na jiných místech. Jsou však svědky Ježíšova neúspěchu a odmítnutí. I to je součást Ježíšovy výuky a jeho přípravy na důležité poslání hlásat evangelium vhod i nevhod a vytrvat i přes neúspěchy nepřijetí. Pro učedníky se tak Ježíš ještě víc mohl stát vzorem učitele Božího království, a to i pro situace, kdy člověk nedosáhne očekávaného výsledku.
v. 2: Ježíš jako pravověrný žid se účastnil sobotní pobožnosti v nazaretské synagoze. Nevíme, co Ježíš říkal, ale víme, jaký dopad měla jeho slova. Posluchači přemýšleli, kde se to v něm vzalo, a nevěnovali příliš pozornost obsahu Ježíšových slov.
v. 3: ten tesař – Příslušné řecké slovo označuje toho, kdo zpracovává kámen, kov nebo dřevo (tzn. řemeslník). Teprve v 2. stol., u Justýna, nacházíme upřesnění, že Ježíš byl tesařem. V Izraeli všichni vlastnili půdu. Jen ten, kdo o ni přišel, konal pro obživu jiné nízké práce. Ježíš prováděl opravy a vyráběl drobné věci či nářadí – to co si zemědělec obvykle mimo sezónu dělal sám. Nebylo to tedy zaměstnání výnosné ani prestižní, spíše příznačné pro vyděděnce, s malou perspektivou zisku a podléhající náhodě.
Lidé mohli odmítnout Ježíše jako Mesiáše pro jeho nízký původ. V dějinách Izraele to není první případ, kdy si Bůh vybral pro svůj záměr někoho obyčejného.
syn Mariin – Neuvádí se tu Josef, protože už asi zemřel. Toto označení Ježíše jako syna Mariina je zcela mimořádné, protože se syn vždy nazýval po svém otci. Marek tím reprodukuje víru církve v panenské početí.
příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův – Tímto výčtem Ježíšových příbuzných se i pro nejpřísnější kritiky dostává věrohodnosti, historicity Markova evangelia. Nelichotivý způsob, jakým zde Marek zmiňuje příbuzné, by si vzhledem k jejich pozdější velké váženosti v církvi zřejmě žádný křesťan píšící v době, kdy Markovo evangelium vzniklo, asi nedovolil. Marek však není tím, kdo má podat uhlazený obraz idylických postav, ale objektivně informuje o tom, jak se vše stalo a vyvíjelo. Tedy nemůže mlčet nebo přikrášlovat je v souvislosti s událostí, která poodhaluje nedostatek víry Ježíšových učedníků.
v. 4: Někteří se domnívají, že zde Ježíš citoval nějaké používané přísloví, a to „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti“. Druhá část tohoto výroku „u svých příbuzných a ve své rodině“ se jeví jako evangelistův dodatek.
v. 5: Skutečnost, že Ježíš nemohl pro jejich nevěru udělat žádný zázrak, je možno vyložit i tak, že nemohl udělat žádný veřejný zázrak. Pouze se omezil na několik soukromých uzdravení. Odpor, s nímž se Ježíš v Nazaretu setkal, je pro Marka předznamenáním odporu, s nímž se Ježíš později setkal v Jeruzalémě.
 
K tématu
Chtěl bych, abyste měli prorocký dar
Častěji se slyší tato poznámka: Hlavním obsahem Starého zákona jsou knihy proroků. Prorokům se také dávalo slovo ve shromáždění věřících. Dnes se zdá, jakoby už vyhynuli a stali se dokonce i podezřelými. To odporuje výslovnému mínění sv. Pavla. Píše Korintským: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíc o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich užitek, napomenutí a povzbuzení... Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar.“ (srov. 1 Kor 14,1-5)
Jak se stalo, že dnes nacházíme mezi kanonizovanými svatými mučedníky, vyznavače, panny, ale ne svaté proroky, zatímco v prvních dobách ve východní církvi byli? Slovo prorok někdy dostalo i dost podezřelý význam. Najdeme pro to historický důvod u heretických montanistů, kteří prorokování zneužívali k pochybným projevům pobožnosti. Tak to ovšem nemínil sv. Pavel a neodpovídá to ani slovníku Starého zákona. Filologicky prorok označuje někoho, kdo rokuje, mluví za druhého, je jím poslán. Proto starozákonní proroci obyčejně začínali svou řeč tímto úvodem: „Toto praví Hospodin“, „Slyšte slova Pána“. Jak se mohli odvážit takto mluvit? Obyčejně se odvolávali na vidění, která měli předtím, proto se jim také říkalo „vidoucí“; dnes bychom řekli, že byli vizionáři. Těm se ovšem nesnadno věří. Proto i např. Jeremiáš varuje před falešnými proroky, kteří rozšiřují své domněnky a sny.
Jak tedy pravý prorok dokáže svou hodnověrnost? Nejlépe fakty, když se opravdu splní to, co předpověděl. Neohlašují často věci příjemné, není jim samým snadné s tím vyjít na veřejnost, když jde o blížící se katastrofy. Jeremiáš se pro své předpovědi dostal do tuhého vězení. Můžeme je tedy označit za jasnovidce? Nebylo by radno ty termíny ztotožňovat. Jasnovidci, jsou-li opravdu takoví, vidí jasně budoucí děje jako přítomné. Prohlásí proto kategoricky: Stane se to a to. Prorok naopak soustředí svou pozornost na přítomnost, na to, co se děje dnes, ale vidí, kam ta situace spěje. Vidí do úmyslů Boží prozřetelnosti, ale přitom ostře pranýřuje ty, kdo je dovedou překazit. K těm se obracejí více méně těmito slovy: „Budete-li pokračovat v tom, co děláte, stihne vás a svět velké neštěstí. Ale není nevyhnutelné, když se napravíte, když budete dělat pokání.“ Můžeme tedy říci, že na rozdíl od jasnovidce prorok uspěl, když se nepřihodilo to, před čím varoval.
Měli-li proroci velkou úlohu ve Starém zákoně, je i dnes prorocký dar jednou z hlavních funkcí církve. Je dána neomylně těm, kdo ji jménem Božím mají vést, aby řekli Božímu lidu, čeho je v jisté době nejvíce zapotřebí. Oficiální církev se vyjadřuje všeobecně, ale potřebují i jednotliví křesťané, aby je někdo vedl a ukazoval jim cestu konkrétně. Nedivíme se proto, že si sv. Pavel velmi váží těch, kterým se takového Božího vnuknutí k užitku bližních dostává. Řekli jsme sice, že už v dnešním církevním slovníku slovo prorok skoro vymizelo, zatím co ve východní církvi se udrželo déle. Označovali totiž názvem prorok pověstné duchovní otce. Ti totiž jsou povoláni, aby lidem řekli, jaký úkol jim chce Bůh svěřit, jaké mají k tomu schopnosti a čeho se mají varovat, aby Boží plány nepřekazili, aby je samé nestihlo neštěstí.
Vyskytuje se i dnes na Východě i na Západě mnoho těch, kdo v této funkci vynikli tak, že se stali světoznámí, pro svou kardiognózi, neobyčejný vhled do lidských srdcí. Vzpomeňme si např. na otce Pia z Pietrelciny a na knihy, které se vydávají o ruských „starcích“. Znamenají vždycky mnoho pro vývoj církve, jejich nedostatek přináší vždycky krizi duchovních povolání. Jak takový dar vzniká? Některé doložené zprávy se jeví jako zázračné. Je však zajímavé, že oni sami zázračnost kardiognóze popírali touto úvahou: Bůh nás stvořil, abychom jedni druhému dobře rozuměli. Hřích vybudoval mezi námi neproniknutelné zdi. Láska, která rozbije egoismus, otvírá bránu do srdcí bližních. Kromě toho musíme si být jisti, že Bůh sám pomáhá těm, kdo chtějí skutečně pomoci duchovně jiným. Ruského starce sv. Serfima Sarovského chválili, že čte v srdci bližních jako v otevřené knize. On se tomu bránil tímto výrokem: „Srdce člověka je otevřeno jenom Bohu. Já proto vždycky prosím Boha, aby mně vnuknul to pravé slovo, které bližní potřebuje slyšet.“ Je zajímavé, že Pavel porovnává prorocký dar s „darem jazyků“ a dává prorokům přednost. Mohli bychom to přenést do moderní mluvy tímto způsobem: porozumět duchovně bližnímu je daleko důležitější než charismatické nadšení a osobní útěchy v pobožnosti. A pokud jde o porozumění druhým lidem, množí se v moderní době studie psychologické a sociologické. Chce se porozumět, co s lidmi zamýšlí vlády světa. Ale přesto je bez pochyby daleko důležitější pomoci jednotlivcům poznat, co s nimi zamýšlí Bůh, jakou má mít jejich kamínek funkci ve velké mozaice světového chrámu.
Protože tu jde o funkci prozřetelnostní, napomíná Pavel, aby se toho daru užívalo s rozvahou a ve prospěch celé komunity věřících. Prorok ať nestrhuje část komunity k sobě a nesnaží se tak sám ovládat církev na úkor jiných. Jakoby předvídal budoucí vývoj slabost prorockých osobností, sklon k fanatismu, Pavel jim píše: „Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jenom k vám samotným? Pokládá-li se někdo za proroka, nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. Kdo to neuznává, nedojde sám uznání. A tak, bratří moji, snažte se prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všecko ať se děje slušně a spořádaně.“ (1 Kor 14,36-40).
Někoho snad překvapí, že po takovém upřímném ocenění charismatických osobních darů přejde apoštol Pavel k tak přísnému disciplinárnímu napomenutí. Ale je to i doplněk teologické reflexe: individuální charismatické dary jsou projevem Ducha Božího, který je Duchem lásky, tedy jenom v prostředí společné lásky a jednoty církve se ověří jejich pravost.
Tomáš Špidlík – www.radiovaticana.cz
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.