Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

Iz 49,1-6; Sk 13,22-26; Lk 1,57-66.80
 
57Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. 58Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. 59Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. 60Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“ 61Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ 62Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. 63On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. 64Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. 65Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. 66Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“ 80Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.
(Lk 1,57-66.80)
Srovnání: 59Lv 12,3; 63Lk 1,13; 66Lk 2,19.51; Sk 11,21; 68Žl 41,14; 72,18; 111,9; 69Žl 18,3; 80Lk 2,40
Úvod k meditaci
Spravedlivý muž Zachariáš, který toužil se svou ženou po potomku, nebyl schopen přijmout Boží režii. Selhal, jeho zbožnosti a víře chyběla dynamika. Spokojil se se svým údělem a vpravdě už nevěřil, že by Bůh mohl ukázat svou moc. Copak nevidíš, že jsem stařec? Tak odpovídá andělovi. I my možná urážíme Boha tím, že si už zvykneme na určitou úroveň a nevěříme, že by se nás Bůh svou mocí mohl ještě nějak jinak zmocnit. Je to hřích uzavření se, je to statická víra bez dynamiky, bez Boha. Proto býváme i my němí a nic důležitého o Bohu vlastně svým životem nevypovídáme.
Zachariáš prožívá své selhání, touží, aby skončila jeho velká zkouška. Když dal svému synu jméno Jan, dosvědčil že věří v Boží dar, v milost a lásku (jméno Jan totiž znamená „Boží dar, milost a láska“). Zachariáš poté (v. 67n. – Zachariášovo kantikum) vyzpívá svou radost nad posláním svého dítěte, které bude prorokem Nejvyššího – Ježíše Spasitele.
Když už se stane a selžeme jakkoliv proti Božím plánům s námi, odhodlejme se k pokání, účinnému pokání, jehož ovocem je vždy jen vůle Boží. Zachariáš souhlasí s Boží vůlí, když píše: Jeho jméno je Jan! Naše obrácení musí vést od sebe k Bohu, k jeho vůli, k jeho plánům.
Výklad biblického textu
Kontext: Středem tohoto vyprávění je otázka, jaké jméno se má dítěti dát. Jméno totiž označuje osobu, její jedinečnou a neopakovatelnou hodnotu. Jen Bůh dává člověku jeho pravé jméno. Každý je sám sebou jen ve vztahu k němu. Člověk je Bohem oslovován nevýslovným aktem lásky, který ho činí tím, čím je –Božím obrazem. Jedině před Bohem má člověk svou pravou tvář.
Po pádu do hříchu se člověk před svým jménem a před svou tváří skryl. Stal se útěkem a strachem. Existuje ještě jméno falešné, které pochází od hada.
Prvním darem, který mi Bůh dal, jsem já sám; a tím posledním je on osobně, on, který se ve své lásce stává mnou víc, než jsem já sám. Toto veliké tajemství mého jména bude plně odhaleno až na konci, při svatbě s Bohem. Tehdy každý dostane jméno, které nikdo nepředpokládal: bude to sám Bůh, který se dává darem a identifikuje se s člověkem v Kristu, a tak se s ním stává jedno tělo.
v. 57: Narození člověka není nikdy náhoda. Bůh je člověku víc matkou než jeho vlastní matka. Člověk je zázrak Boží lásky.
v. 59: Obřízka byla v Izraeli znamením smlouvy. Tento rituál má velmi prastarý náboženský původ. V křesťanství byla obřízka nahrazena křtem. Během obřadu obřízky dává otec svému synu jméno. Jako se žena stává pro dítě matkou tím, že ho porodí, tak se muž stává otcem tím, že mu dává jméno.
v. 62: Otec zůstává němý až do okamžiku, kdy bude dáno synovi pravé jméno. Jestliže se se Zachariášem domlouvají pomocí posunků, znamená to, že je nejen němý, ale také hluchý. „Němý“ je právě proto, že byl „hluchý“ k Božími slovu, že nevěřil v jeho zaslíbení.
K tématu
Pokání
Prožitek vlastní hříšnosti spolu s Boží láskyplnou vlídností. To druhé vlastně přichází jako první. Lidé nejprve zakoušejí Boží laskavost a pak se teprve dokážou dostatečně uvolnit, aby mohli zakusit vlastní hříšnost a ošklivost. Plný prožitek vlastní hříšnosti není možný bez prožitku Boží lásky a přízně. William Barclay kdesi mluví o pokroku v duchovním životě svatého Pavla. Ten se s Boží láskou setkal poprvé na cestě do Damašku, kde se potkal se vzkříšeným Kristem. Později Pavel sám sebe nazývá „apoštolem... skrze Ježíše Krista“ (Gal 1,1). Říká však: „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží“ (1 Kor 15,9). V listě Efezanům pak o sobě mluví jako o „daleko nejmenším ze všech bratří“ (3,8). Konečně v 1 Tim 1,15 čteme: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.“ Jaký to rozdíl ve srovnání s mladým Pavlem, který pronásledoval křesťany ve jménu zákona!
Jedna krásná modlitba svatého Anselma (přibližně 1033-1109) nádherně vyjadřuje, že nejprve musíme zakusit Boží lásku a až po ní následuje pokání:
Kéž tě poznávám a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat.
A není-li to v pozemském životě možné v plnosti, kéž aspoň dělám den ze dne pokroky, abych posléze k plnosti dospěl; kéž tě zde poznávám stále víc, abych tě tam poznal úplně; kéž zde roste má láska k tobě, aby tam byla úplná. Tak bude moje radost zde veliká svou nadějí, a tam naprostá svou skutečností.
Zpravidla se domníváme, že musíme nejprve nenávidět své hříchy. My však ani nevíme, co je naším hříchem, dokud nevstoupíme do světla, jako tomu bylo s Pavlem, který byl oslepen Kristovou září. Vnímání hříchu je důsledkem setkání s Kristem.
Nový zákon to mnohokrát dosvědčuje. Jak jsme již o tom mluvili, Pavel se nejprve setkává s Kristem a až pak mu dochází, že to, co považoval za ctnost, byl vlastně hřích. Jiným příkladem je Zacheus, napravený celník (Lk 19,1-10), žena hříšnice (Lk 7,36-50) nebo Izaiáš, který si uvědomil, že má „nečisté rty“ (Iz 6,1-13).
Anthony de Mello –  Hledání Boha
Atributy mužnosti dnes
Jedním z častých projevů krize mužství a otcovství je dnes zcela jistě fakt, že se muži utápějí v práci, v budování kariéry nebo v honbě za penězi. V povědomí současné společnosti se za atribut muže považuje počítač, mobilní telefon, bankovní konto, a nikoli odpovědnost, životní moudrost, ušlechtilost, pevná vůle nebo schopnost rozvíjet tradici a tvůrčím způsobem využít  toho, čeho dosáhly minulé generace.(Z. W. Dudek)
Muž – otec, zcela zaujatý kariérou nebo získáváním peněz, se obvykle víc ztotožňuje se svou prací než se svou rodinou. A i když se denně podílí na jejím životě, jeho srdce žije pracovními záležitostmi. Jeho pouta s dětmi jsou často slabá, poněvadž hlavní proud jeho života protéká jakoby mimo dům. Jeden mladík řekl při vzpomínce na pracovní vytíženost svého otce smutně: Můj otec si nikdy nepamatoval, ve které jsem třídě.
Ochablost citových pout mezi otcem a dětmi se promítá do jeho každodenního chování: do témat rozhovorů, do zájmů, do příležitostně pronesených soudů, do jeho každodenních starostí a úzkostí. Muž zaujatý jen svou prací může své nejbližší nudit vyprávěním o svých úspěších, problémech nebo konfliktech v práci. Přenáší – často zcela nevědomky – problémy z práce do terénu vlastní rodiny a zatěžuje tím obvykle atmosféru domova. S nedostatkem účasti na rodinném životě a na výchově dětí je někdy spojena více nebo méně skrývaná lítost vůči ženě a dětem.
V takové emocionální situací lehko dochází k pokušení hledat citovou satisfakci mimo manželství. Jestliže nemá hlubší citovou a náboženskou motivaci, může se za tomu příznivých okolností naučit žít dvojí život citový i morální. To pak ještě víc oslabí jeho otcovský vztah k dětem.
 
Mlčení jako cesta k prohloubení vzájemných vztahů
Věřit chvílím mlčení a samoty znamená věřit moudrosti vlastního srdce, protože to je stvořeno k obrazu
a podobenství Božímu (srov. Gn 1,27) a samo nás vede k prameni, ze kterého vychází – k Bohu. V kouzlu samoty a ticha se skrývá kouzlo života, radosti a pokoje, které poskytuje sám Bůh. Když se pod vlivem vnitřního ztišení trochu zklidníme a zavedeme si do svých citů minimum pořádku a jasnosti, začneme postupně vnímat půvab samoty, půvab ticha, půvab života. Kouzlo ticha a samoty se spontánně promění v modlitbu a rozjímání o našem životě. Muž, který setrvává v tichu meditace, přechází k zbožnému naslouchání a patření, zakouší a vnímá to, „co skutečně je“.
(J. Lotz)
Ticho a mlčení nás učí hledat podstatu každého problému, učí nás plně se setkat a rozmlouvat se sebou samým, s bližním a s Bohem. Chvíle samoty a ticha umožňují navázat kontakt se svým pravým „já“, získat větší vnitřní jistotu o cíli a smyslu svého života, tak jak ho den po dni žijeme.
Když se muž uchýlí do samoty a začne uvažovat nad svým životem, když je konfrontován s různými těžkými problémy, s utrpením svým nebo cizím a neví si s tím rady, začne si klást zásadní existenciální otázky. Lidské srdce se samo obrací k Bohu, osvobodíme-li je od zbytečných starostí o dnešek, dovolíme-li mu, aby jednalo svobodně. Horečné úsilí ve chvílích mlčení a ticha se pomalu proměňuje v tvůrčí nepokoj srdce. Spontánní modlitba v tichu a samotě se může časem změnit v systematičtější modlitbu opřenou o Boží slovo. Právě to je nejlepším lékem v těžkých chvílích emocionální a psychické nepohody.
Snoubenec, manžel, který umí vychutnávat chvíle ticha a vyplnit je modlitbou, se může o tuto zkušenost podělit se svou dívkou, snoubenkou, ženou a vyzvat ji ke společnému setrvávání v mlčení před Bohem a vůči sobě navzájem. Okamžiky mlčení a ticha se tak stanou dobrým lékem nejen na osobní zmatky a problémy, ale i na těžkosti spojené s manželstvím a rodičovstvím.
Rodiče, kteří v konfliktních situacích s dětmi nemohou unést chvilkovou emocionální nepohodu, velmi často, vedeni hněvem a roztrpčením, vysloví hodně nepravdivých, a tím i zraňujících slov. Těmi zraní svoje děti – a i když toho téměř ihned po vyslovení litují, nemohou už je vzít zpět. Nelaskavé slovo, křivdící ohodnocení situace nebo nespravedlivé míněni o dítěti v něm nejednou zůstanou jako rána na dlouhé týdny, měsíce nebo i roky. A tak se potvrzuje pravdivost polského lidového rčení: vyřčené slovo se podobá vrabci, ale když se vrací, podobá se volu. Kdyby manželé a rodiče byli schopni věnovat si v konfliktních situacích vzájemně chvíle mlčení, snadněji by dokázali zažehnat situace, kdy se vzájemně zraňují.
Zvlášť v období před svatbou by se mladí lidé měli vzájemně povzbuzovat ke společnému prožívání okamžiků mlčení. Právě toto společné prodlévání v tichu a v plné duševní pohodě ukazuje hloubku jejich vzájemného vztahu. Při nedostatku citových a duchovních pout mezi nimi se společné mlčení stává břemenem. Množství slov, která v takových chvílích vysloví, neslouží ani tak k vzájemnému sjednocení, jako spíše k pokusu vyplnit prázdnotu v jejich vztahu. Slova jsou spíše zvuky, které narušují ticho, než zprostředkovateli vzájemné jednoty, nositeli náklonnosti, zájmu a vzájemné oddanosti. Snoubenecký nebo manželský dialog po společně prožitých chvílích ticha a samoty může být snadnější a účinnější, pokud jde o hledání vzájemného porozumění a jednoty; manželský dialog je pak nutným předpokladem dialogu s dětmi. Otcové často neumějí mluvit se svými dětmi proto, že nemluví se svými ženami.
Józef Augustyn – Být otcem
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.