Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

16. neděle v mezidobí – cyklus B

 16. neděle v mezidobí – cyklus B

Jer 23,1-6; Ef 2,13-18; Mk 6,30-34
 
30Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. 31Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. 32Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. 33Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. 34Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
(Mk 6,30-34)
Srovnání: 30-44Mt 14,13-21; Lk 9,10-17; Jan 6,1-15; 30Lk 10,17; 31Mk 3,20; 34Mt 9,36; Nm 27,17; Ez 34,5
Úvod k meditaci
Ježíš chápe, že je třeba najít správnou rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Ví, že člověk není stroj. Tento Ježíšův pohled na člověka zapadá do tradičního pohledu církve. Všechno má svůj čas. Je čas na práci, čas na modlitbu a čas na odpočinek. I Bůh při stvoření šest dnů pracoval a sedmý den odpočíval. To jen lidé, kteří zapomínají, že mají být obrazem Božím, zanedbávají odpočinek. V dnešní době je to zvlášť bolestné. Společnost ztrácí smysl pro neděli a nedělní odpočinek. Stačí vzpomenout jen na supermarkety
a hypermarkety, jejichž zaměstnanci nemohou trávit nedělní sváteční chvíle mezi nejbližšími. Zodpovědnost za nedělní práci nesou jen částečně, protože jsou vháněni do tohoto bezohledného koloběhu nemilosrdnými zaměstnavateli, kteří mají před sebou jen vidinu zisku. V neděli se dělá mnoho dalších činností, které nejsou nezbytně nutné.
A výsledek? Zprvu to vypadá, jako kdyby se na tom vydělalo. Následky jsou však nedozírné: podlomené zdraví, hlavně v oblasti psychiky, narušené vztahy v rodinách, zanedbaná výchova dětí a kromě toho také promarněný čas, který měl být věnován Bohu.
Ježíš vyzývá apoštoly k odpočinku. Mohl by je totiž naplnit falešný pocit, že jejich činnost i oni sami jsou příliš důležití a nepostradatelní, a proto by mohli ignorovat zdravý odpočinek. Bůh je ovšem všemohoucí. On mohl všechno stvořit dokonale a bez lidské pomoci. Když dává člověku šanci spolupracovat na svém díle, je to zároveň příležitost víc pochopit Boží záměry a dorůstat k pokorné spolupráci s Bohem podle jeho představ.
Výklad biblického textu
Kontext: Apoštolové se navracejí ze své první apoštolské cesty, jsou plni dojmů. Vypráví Ježíši, co všechno dělali a učili. Příliv lidí k Ježíši neustává, není žádný klid. Ježíš jim předkládá nabídku k odpočinku na opuštěném místě. Tam je shromážděn nový lid (církev), který poslouchá jeho slovo a přijímá pokrm – eucharistii (Mk 6,35n.) Tento úryvek je bezprostřední předehra, která tvoří rámec a poskytuje výkladový klíč k příběhu o rozmnožení chlebů. Ježíš volá k exodu a zve na poušť. Zákonem a manou bude jeho slovo a jeho chléb.
 
v. 30: Apoštolové – Marek většinou Ježíšovy žáky označuje slovem učedníci. Pouze na tomto místě jim dává titul apoštolové. Toto označení má určitou souvislost s jejich misijním působením, ze kterého se právě vrátili. Byli ve funkci poslaných, tedy apoštolů. Byla jim svěřena Ježíšova moc, a proto zde mohou být právem označeni titulem apoštolové.
v. 31: Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí – Zřejmě měli při své cestě dost velký úspěch. Lidé asi přicházeli i kvůli apoštolům, nejen kvůli Ježíši. Kdyby totiž přicházeli jen kvůli Ježíši, pak by pro apoštoly nebyl problém na chvíli odejít a najíst se. Ale z toho, že evangelista zmiňuje, že neměli čas ani se najíst, vyvozují někteří odborníci domněnku, že přicházející lidé měli velký zájem právě o apoštoly.
v. 32: Odjeli – Zvláštní je, že Ježíš ani apoštolové lidem nic nevysvětlovali, ale prostě odjeli.
v. 33: Lidé, když je viděli odplouvat kolem pobřeží, domysleli si, že se asi chtějí dopravit někam, kde by měli klid. Zástup napadlo, že Ježíš se svými učedníky odjíždí na ono opuštěné místo, které bylo na tomto břehu nejblíže. Loď s apoštoly totiž musela obeplouvat pobřeží, zatímco jejich „pronásledovatelé“ si to namířili nejkratší cestou přímo.
Z úryvku se dá tušit, že apoštolové jsou v podobné situaci jako Mojžíš, který vyvádí Izraelity na poušť, aby mohli projít do zaslíbené země. I oni, aniž by však chtěli, vedou lidi na opuštěné místo, a tak se stávají aktéry nového exodu, exodu ke spáse.
v. 34: bylo mu jich líto – Pohled soucitu napomáhá vcítit se do toho, co prožívají lidé kolem, co je pro ně těžké. Staré indiánské přísloví říká: „Neposuzuj druhého, dokud neujdeš dvě míle v jeho mokasínech.“ Když Ježíš někoho viděl, vždy se vcítil do jeho situace a do toho, co prožívá. Zde můžeme zahlédnout také jeho milosrdenství. Ježíšův postoj je druhého neodsoudit, ale pochopit a přijmout. Proto je dobré povzbuzovat ty, kdo se cítí být nepochopeni a snad i neprávem odsuzováni. Můžeme jim říct: „Pán tě chápe.“ Měli bychom se dennodenně učit soucitu s lidmi kolem nás. Nemáme je vidět skrze vlastní představy a záměry, ale vžít se do jejich situace a pochopit, jak to vidí oni. Koho totiž pochopíme, toho neodsoudíme, ale bude pro nás tím, kterému chceme pomoci. Jestliže někdo o sobě říká, že je křesťan, ale schází mu pohled soucitu a pochopení vůči bližním, postrádá důležitý rozměr křesťanského života.
byli jako ovce bez pastýře – Je to možno chápat jako nepřímou narážku, jako určité obvinění vznesené vůči těm, kteří stáli v čele izraelského národa a měli být opravdovými pastýři svého lidu. Pastýř vede své ovce na dobrou pastvu a chrání je před veškerými vlivy, které by jim mohly uškodit. Tato zmínka ovce bez pastýře je bolestným zhodnocením tehdejší situace, ale zároveň i možností k zamyšlení nad současnou situací v našem národě. Máme pastýře, kteří nás vedou na pastvu pravdy a dobra, kteří se nebojí vystoupit proti vlkům ohrožujícím stádo?
K tématu
Už otcové pouště věděli, že acedie (lenost) se projevuje nejen ochablostí a nečinností, ale také bezhlavou aktivitou. Evagrius píše, že mnich stižený acedií je vždycky připraven ke službě a jakýkoliv příkaz k akci je mu potěšením, protože přináší vítané rozptýlení. Projevem acedie může tedy být i přemíra zájmů, velká potřeba mluvit s lidmi, neustálé telefonování a shánění novinek, nadměrné běhání po návštěvách (nebo i po poutích), ale třeba i bezcílné rejdění po internetu, které je svého druhu útěkem od sebe sama, případně od jiných nepříjemných povinností.
Dále může jít o lenost aktivně hledat Boží vůli; jindy o lenost přemýšlet nad tím, co dělám, proč a jak to dělám; lenost zorganizovat si čas podle skutečných priorit; neukázněnost všeho druhu; o neochotu se zastavit, ztišit, naslouchat Bohu (a lidem kolem sebe) a podle toho něco ve svém životě změnit; o neochotu odpočívat, světit den sváteční atp.
Vezměme si případ lenosti se zastavit. Zní to zas paradoxně, ale stačí si připomenout běžný život, abychom viděli, že se tak může dít a také děje. Je známo, že při jízdě autem ve městě se neustálým brzděním a rozjížděním spotřebovává hodně benzínu, protože přemáhání sil setrvačnosti stojí dost energie. Přitom ale není možné šetřit benzín tím, že se rozhodneme prostě nebrzdit; i kdybychom nějakým zázrakem přežili všechny průjezdy křižovatek na červenou, veškerá nedání přednosti, jízdu v protisměru apod., stejně nám za čas benzín dojde, a přinejmenším kvůli natankování zastavit musíme, nemluvě o případu, kdy člověk mine správnou odbočku a jede úplně špatně.
V takové situaci skutečně nepomůže držet nohu pevně na plynu. Je třeba zastavit, zkontrolovat mapu nebo se zeptat někoho z domorodců, zkrátka srovnat směr, jak o tom bude ještě řeč dále.
Přeneseno do oblasti lenochů: jako se nedaří jeden druh lenocha rozhýbat, činorodý typ se naopak musí přemáhat, aby se čas od času zastavil a zamyslel se nad tím, kam se vlastně řítí a proč.
Kateřina Lachmanová – Dvojí tvář lenosti
Pohádka o lžičce
Byla jednou jedna malá čajová lžička. Byla to docela obyčejná lžička. Dobře zvládala své povinnosti, které jí z bytí čajovou lžičkou vyplývaly. Měla docela i dost času. Tak se jednou zamyslela a řekla si: „Proč bych se jen tak nudila? To radši někomu pomůžu.“ A vydala se za dezertními lžičkami s nabídkou, že jim trochu vypomůže.
I stalo se a malá lžička měla hned víc práce. Ale byla nadšená, cítila se užitečná a ještě dobře trávila čas. Po nějaké době si toho všimly kávové lžičky. Kávové lžičky totiž měly čím dál víc práce, jak lidi pili víc kávy. I vydaly se za malou čajovou lžičkou a poprosily ji, zda by jim taky mohla trochu pomoct. Naše malá lžička se moc nerozmýšlela a hned souhlasila. A tak měla ještě víc práce, ale pořád ji to bavilo a byla nadšená. Měla více kamarádek a naučila se díky pomoci „v jiném oboru“ spoustu věcí. A po nějaké době za ní přišly pohárové lžičky s prosbou, zda by i jim mohla trošku pomoci, že začala letní sezóna a že nestíhají...
Lžička bez rozmýšlení kývla. Byla ráda, že je užitečná, a ráda získala další zkušenosti. Ale pomalu cítila, že čaj, dezerty, káva a poháry už jsou docela dost... Jen tak tak stíhala, a to kmitala od rána do večera, aniž by se zastavila. Ale měla radost, že už se nefláká a něco pořádného dělá. Když vtom za ní došly lžičky od dortů... také s prosbou o pomoc… a malá čajová lžička souhlasila. Nemohla si pomoct, musela prostě pomáhat všem. Ale už toho bylo příliš. Byla vyčerpaná, nestíhala a trochu začínala zanedbávat vlastní povinnosti. Už nebyla tak nadšená, protože viděla, že ji to všechno vysiluje a ubíjí, už ani nebyla šťastná jako prve.
Jednoho večera se k ní přitočil její starý přítel – velký nůž – a řekl jí: „Ty, lžičko, pořádně se na sebe podívej. Úplně ses změnila. Odpočíváš vůbec? Máš radost z toho, co děláš?“ Lžička se na něj jen smutně podívala... „Když...“ „Když ty neumíš říct NE, když je to třeba,“ přerušil ji láskyplně nůž, „a neumíš odpočívat!!! Pořádně se nad tím zamysli... K čemu by ti pak bylo, kdybys všem pomohla, ale sama o sebe nedbala a zničila se?“ A odešel.
Lžička dlouho nemohla usnout a pořád myslela na jeho slova. Byl to její dobrý přítel, jehož rady si vždy vážila. Tím víc ji to nutilo přemýšlet. No jo, ale jak jim to má říct? Vždyť je všechny zklame... Byla to dlouhá noc, ale na jejím konci bylo opět ráno. Lžička, které se na chvilku podařilo usnout, se probudila. Rozhlédla se kolem a najednou to všechno pochopila. Vždyť věci, které dělá, musí hlavně dělat s láskou a s radostí a hlavně ne na úkor vlastních povinností. Vydechla si, usmála se a to ráno zůstala dlouho v posteli.
Máří Novotná – Klávesnicí mezi nebem a zemí
 
Celostná formace k jednotě života
Při objevování a plnění vlastního povolání a poslání musí laici uskutečňovat jednotu, která odpovídá jejich existenci jako členů církve a občanů lidské společnosti.
Nemohou vést paralelně dvojí život: na jedné straně takzvaný „duchovní“ život s jeho hodnotami a požadavky; na druhé straně život „světský“, tj. život v rodině, v zaměstnání, v sociálních vztazích, v politické angažovanosti
a v kultuře. Ratolest, která je spojena s vinným kmenem – Kristem, přináší plody ve všech oblastech života
a působení. Všechny oblasti života laiků jsou zahrnuty do Božího plánu. Bůh chce, aby se tyto oblasti staly „dějinným místem“, kde se zjevuje Ježíš Kristus a kde se uskutečňuje láska k Otcově slávě a ve službě bratřím. Všechna činnost, každá situace, každá konkrétní akce – např. ochota, kompetence a solidarita v práci, láska
a oddanost v rodině a při výchově dětí, sociální a politická služba, hlásání pravdy v oblasti kultury – to všechno jsou příležitosti dané Prozřetelností pro „stálé osvědčování víry, naděje a lásky“.
K této jednotě života vyzval všechny věřící Druhý vatikánský koncil, když rozhodně odsoudil závažný rozpor mezi vírou a životem, mezi evangeliem a kulturou: „Sněm vybízí křesťany, aby se snažili plnit své povinnosti vůči světu, a to pod vedením ducha evangelia. Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast a hledáme budoucí, avšak ti, kdo se proto domnívají, že mohou zanedbávat své povinnosti vůči tomuto světu, jsou na omylu, neboť si neuvědomují, že právě víra je tím více zavazuje, aby je splnili, každý podle svého povolání... Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby.“ Ze stejného důvodu jsem tvrdil, že víra, která se nestane kulturou, je víra, která „není plně přijata, zcela promyšlena a věrně prožívána“.
Apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici – O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, čl. 59
 
IV. Zhoršení kvality lidského života a sociální degradace
43. Uvědomíme-li si skutečnost, že také lidská bytost má právo žít a být šťastná, a kromě toho má zvláštní důstojnost, nemůžeme odhlížet od účinků zhoršování životního prostředí, nynějšího modelu rozvoje a odpisové kultury na život lidí.
44. Dnes se setkáváme například s neúměrným a neuspořádaným růstem mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými, nejenom znečištěním způsobeným toxickými emisemi, ale také městským chaosem, dopravními problémy a vizuálním a akustickým znečištěním. Mnohá města jsou obrovské neefektivní struktury, které spotřebovávají nadměrně množství vody a energie. Jsou čtvrti, které byly sice vybudovány nedávno, ale jsou zahlcené a neuspořádané a postrádají dostatečné prostory zeleně. Není vhodné, aby obyvatelé této planety žili stále více ponořeni do cementu, asfaltu, skla a kovů, zbaveni fyzického kontaktu s přírodou.
45. Privatizace prostorů v některých venkovských i městských místech ztížila přístup občanů do obzvláště krásných oblastí; jinde vznikly rezidenční „ekologické“ čtvrti, které jsou k dispozici jen málokomu a které jsou spravovány tak, aby tam jiní nepřicházeli rušit umělý klid. Často najdeme krásné město plné kultivované zeleně v některých „bezpečných“ oblastech, ale nikoli v těch méně viditelných, kde žijí ti, které společnost skartovala.
46. Sociální složky globální změny zahrnují zaměstnanecké účinky technologických inovací, sociální exkluzi, nerovnost v disponibilitě a spotřebě energie a dalších službách, sociální fragmentaci, růst násilí a vznik nových forem sociální agresivity, obchod s narkotiky a stoupající spotřebu drog mezi těmi nejmladšími, ztrátu identity. To jsou znamení, která mimo jiné ukazují, jak růst posledních dvou století nevedl ve všech aspektech k pravému integrálnímu pokroku, ani ke zlepšení kvality života. Některá z těchto znamení jsou zároveň příznaky opravdové sociální degradace, tichého rozpadu integrujících a spojujících sociálních svazků.
237. V neděli má účast na eucharistii zvláštní význam. Tento den, tak jako hebrejská sobota, je den ozdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je den Vzkříšení, „první den“ nového stvoření, jeho prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečné proměny celé stvořené reality. Kromě toho hlásá tento den „věčné odpočinutí člověka v Bohu.“ Křesťanská spiritualita tak integruje hodnotu odpočinku a svátku. Člověk tíhne k tomu, že kontemplativní odpočinek převádí na oblast toho, co je neplodné a zbytečné, a zapomíná, že tím odnímá vykonávanému dílu to nejdůležitější: jeho smysl. Jsme povoláni zahrnout do svojí činnosti receptivní a nezištnou dimenzi, která se liší od obyčejné nečinnosti. Jde o jiný způsob jednání, který je součástí naší podstaty. Lidská činnost je tak chráněna nejenom před vyprázdněným aktivismem, ale také před bezuzdnou chtivostí a izolací svědomí, což vede k vyhledávání výlučně osobního prospěchu. Zákon týdenního odpočinku ukládal zřeknutí se práce sedmého dne, „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel. A osvěží se syn tvé služebnice i přistěhovalec“ (Ex 23,12). Odpočinek je rozšířením pohledu a umožňuje opětovné uznání práv druhých. Den odpočinku, jehož středem je eucharistie, takto svým světlem  ozařuje celý týden a povzbuzuje nás, abychom si osvojili péči o přírodu a chudé.
papež František - encyklika Laudato si
 
                
Slovo Boží z této neděle nám podává základní a stále strhující biblické téma. Připomíná nám, že Bůh je pastýřem lidstva. To znamená, že Bůh pro nás chce život, chce nás vést k dobrým pastvinám, kde se budeme moci nasytit a odpočinout; nechce, abychom se ztratili a zahynuli, nýbrž abychom na své cestě dosáhli cíle, kterým je plnost života. Každý otec a každá matka přeje svým dětem dobro, štěstí a realizaci. V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako pastýř ztracených ovcí „izraelského domu“. Jeho pohled na lidi je vlastně „pastorační“. Evangelium této neděle například říká: „Když Ježíš vystoupil z lodi, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“ (Mk 6,34). Ježíš svým způsobem kázání a svými skutky ztělesňuje Boha-Pastýře, který se stará o nemocné a hříšníky, o ty, kteří „se ztratili“ (srov. Lk 19,10), aby je přivedl do bezpečí v Otcově milosrdenství.
Benedikt XVI. 22. 7. 2012
 
Odpočinek na opuštěném místě      
Ježíš zve apoštoly, aby se odloučili od davu, od své práce a aby s ním odešli na „opuštěné místo“. Učí je dělat to, co dělá i on: udržovat v rovnováze činnost a kontemplaci, přecházet od kontaktu s lidmi k niternému a osvěžujícímu dialogu se sebou samým a s Bohem.                                      
Náš životní rytmus získal takovou rychlost, že už nejsme schopni se mu přizpůsobovat. „Spěchej pomalu“, festina lente, říkávali staří Římané. Dnes z tohoto rčení zmizelo příslovce a zůstalo jen sloveso, kterým se řídíme. Spěch je pro nás často frenetický a zhoubný. Tak se stává, že místo toho, aby věci sloužily nám, my sloužíme věcem. Stáváme se tak jakoby ozubenými kolečky ve stroji, který bez ustání běží. Tím pádem nemáme čas na to, abychom chápali, co nám život každý den přináší, a radovali se z toho. Važme si tedy dnů (neděle, svátků), které nám dávají příležitost přerušit hektický rytmus našeho života a vytvořit si harmoničtější vztah k věcem, k lidem a především k sobě samým a k Bohu.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
Ve světě, v němž žijeme, stává se téměř nutností zotavit se na těle i na duchu, zvláště pro toho, kdo bydlí ve městě, kde jsou životní podmínky často plné shonu, ponechávají málo prostoru pro mlčení, reflexi a osvěžující styk s přírodou. Prázdniny či dovolená jsou kromě toho dny, během nichž se člověk může déle věnovat modlitbě čtení a rozjímání o významných hloubkách života v klidném kontextu vlastní rodiny a svých drahých. Doba prázdnin poskytuje jedinečné možnosti zastavit se před ohromujícími přírodními panoramaty, před „úchvatnou knihou“, jež je všem na dosah, velkým i maličkým. Ve styku s přírodou osoba znovu nachází svou správnou dimenzi, znovu objevuje, že je tvorem, malým, ale zároveň jedinečným, „schopným přijmout Boha“, protože je vnitřně otevřena k Nekonečnu. Pobádána otázkou po smyslu, která v srdci neumlká, vnímá v okolním světě otisk dobroty a Boží prozřetelnosti a téměř přirozeně se otevírá ke chvále a k modlitbě.                                                                                                  
Prosme Pannu Marii, aby nás učila tajemství mlčení, které se stává chválou, usebraností, která disponuje k meditaci, lásce k přírodě, která rozkvétá do díkuvzdání Bohu. Budeme tak moci snadno přijmout do srdce Pravdu a žít ji ve svobodě a lásce.
Benedikt XVI. 17. 7. 2005
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.