Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

17. neděle v mezidobí – cyklus B

 

 

17. neděle v mezidobí – cyklus B
1 Král 4,42-44; Ef 4,1-6; Jan 6,1-15
 
1Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. 2Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. 3Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. 5Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ 6To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. 7Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ 8Jeden z jeho učedníků – Ondřej, bratr Šimona Petra – mu řekl: 9„Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co je to pro tolik lidí?“ 10Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ 13Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. 14Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ 15Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. (Jan 6,1-15)
Srovnání: 1-15Mt 14,13-21; Mk 6,32-44; Lk 9,10-17; 2Jan 2,23; 6,14; 3Mt 5,1; Lk 6,12; 4Jan 2,13; 11,55; 5Jan 1,44-47; 12,21-22; 14,8-9; 8Jan 1,41-42; 12,22; 9Jan 21,9; 11Mk 14,22; Lk 24,30; Jan 21,13; 14Dt 18,15; Sk 3,22; 7,37; 15Mk 8,30
Úvod k meditaci
Prostí lidé, kteří viděli zázračná uzdravení, šli za Ježíšem, protože doufali v další zázrak – třeba zázračné nasycení. Apoštolové, kteří žili s Božím Synem už dlouho, uvažovali pozemsky: za co si koupíme jídlo, do čeho se oblečeme...? Neztrácím také já prvotní nadšení?
 
Pozoruhodný je ten vklad jednoho chlapce, který měl pět ječných chlebů a dvě ryby a který byl připravený dát je ve prospěch druhých. Při takové připravenosti a ochotě se mohou dít zázraky.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Zázrak nasycení pěti tisíc bývá v komentářích označován jako zázrak obdarování. Jedná se o jediný Ježíšův zázrak, který popisují všechna čtyři evangelia (viz srovnání). V exegetické literatuře se setkáváme s téměř jednotným názorem, podle kterého se 6. kapitola Janova evangelia nenachází na správném místě v celkovém evangelním vyprávění. Po ostré výměně názorů mezi Ježíšem a židy v Jeruzalémě, která je popsána v 5. kapitole Janova evangelia, je na začátku šesté kapitoly sděleno, že Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře (Jan 6,1). Naopak ale začátek 7. kapitoly poskytuje smysluplné pokračování 5. kapitoly. Ve verši Jan 7,1 čteme: Potom Ježíš chodil po Galileji; po Judsku totiž chodit nechtěl, protože mu židé ukládali o život. Většina biblistů z tohoto důvodu řadí kapitoly v Janově evangeliu následujícím způsobem: 4. 6. 5. 7.
Oproti tomu je názor, že kapitoly jsou seřazeny správně podle pořadí židovského roku: po obecném úvodu do tématu židovských svátků (Jan 5,1) následuje zachovávání soboty. Další svátky jsou velikonoce (Jan 6), svátek stánků (Jan 7-10,21), slavnost posvěcení chrámu (Jan 10,22-42).
Příběh zázračného nasycení, který pochází z evangelní tradice, slouží pro evangelistu Jana pouze jako úvodní obraz, jehož teologický význam je rozvinut až v následující řeči o chlebu života (Jan 6,26-71).
v. 1: Galilejského neboli Tiberiadského moře – Obvykle je za toto místo považována opuštěná oblast, která se nachází na severovýchodním břehu Galilejského jezera. Označení Galilejského jezera výrazem „Tiberiadské“, se kterým se setkáváme ještě v Jan 21,1, je pravděpodobně pozdějším redakčním doplněním. Josephus Flavius ve svém díle Židovská válka označuje Galilejské jezero jako „jezero u Tiberiady“. Tiberiadu vystavěl Herodes Antipas v roce 26 po Kristu jako sídelní město a pojmenoval ji po Tiberiovi, který byl římským císařem v letech 14-37 po Kristu.
v. 2: Šel za ním velký zástup – Sloveso šel je v imperfektu, což vyjadřuje trvalý stav. Evangelista chce tedy poukázat na charakteristický obraz při Ježíšově působení: zástupy ho následovaly!
v. 3: Pouze v Janově evangeliu je sděleno, že Ježíš vystoupil na horu. Asi je to vyjádření majestátu Ježíše, možná chce evangelista poukázat na obraz Mojžíše a jeho výstup na horu Sinaj. Ježíš dar Zákona přivádí k dokonalosti.
v. 5: Na rozdíl od synoptiků je iniciativa na straně Ježíšově. Podobně se ptá Mojžíš, kde vezme maso pro tolik lidí.
v. 9: pět ječných chlebů – Ječný chléb byl potravou chudých. Událost připomíná starozákonní vyprávění o zázraku nasycení stovky lidí v souvislosti s prorokem Elizeem (2 Král 4,42-44). Ježíš koná větší zázraky než proroci před ním.
v. 10: Bylo na tom místě mnoho trávy – Ježíš, mesiánský pastýř, vede svůj lid, kterým není již starý Izrael, nýbrž univerzální lid Boží, na zelené pastvy (srov. Žl 23,2).
v. 11: vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím – Jako při židovské hostině pronáší Ježíš v roli předsedajícího modlitbu díků. Tento obrat se velmi podobá známé raně liturgické formuli vzdal díky a dával.
v. 12: Sesbírání zbylých kousků po zázračném nasycení, aby nic nepřišlo nazmar, odpovídá židovské zvyklosti (např. Ex 16 – uchovávání many). Je sesbíráno mnohem víc, než bylo na začátku před zázrakem k dispozici. Dvanáct košů znázorňuje velikost zázraku.
v. 15: prohlásili za krále – Ježíš si však nenechá přiřadit tuto politickou roli.
Proto se zase odebral na horu, úplně sám. – Jeho odejití na horu do ústraní je výrazem protestu proti mylnému pochopení jeho osoby a jeho poslání. Jestliže hledíme na počet těch, kteří Ježíše následují, pak je možné událost nasycení pěti tisíc považovat za vrchol Ježíšova úspěchu. Ježíš je doprovázen velkým zástupem lidí. Velice na ně zapůsobilo Ježíšovo uzdravování nemocných a očekávají od něj další pomoc. Po jeho řeči o chlebu života se však situace zásadně mění. Zůstává s ním dvanáct učedníků. Ježíš dává najevo, jaký dar nabízí, a nečiní žádné ústupky očekáváním ze strany lidí. Hlavní normou, podle které se řídí, není počet přívrženců, nýbrž poslání, které obdržel od svého Otce.
K tématu
Bůh se nechá prosit o chléb
A proto nás Duch Svatý naučil prosit o věci nezbytné v tomto životě, kterých je možno dosáhnout zde dokonale, a tím samým ukázal, že také věci tělesné uděluje Bůh. A proto se říká: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Těmito slovy nás naučil vyhýbat se pěti vadám, které obyčejně nastávají z touhy po pomíjivých věcech.
První vada spočívá v tom, že člověk nezřízenou žádostí touží po věcech, které přesahuji jeho situaci a postavení, a nespokojuje se s tím, co mu přísluší. Pokud víc touží po oděvu, tedy nechce ho jako vojín, je-li vojínem, ale jako hrabě... Pán nás naučil vyhýbat se této vadě prosbou toliko o chléb, to jest o to, co je nezbytné k životu v každé situaci...
Druhá vada spočívá v tom, že někteří ve vyhledávání pozemských věcí jiným způsobují škodu a klamou. Tento hřích je velmi nebezpečný, protože odcizené věci lze těžko nahradit. Tento hřích nemůže být odpuštěný, podle slov sv. Augustina, pokud se odcizené věci nenahradí. Tomuto hříchu se učíme vyvarovat, když prosíme „chléb náš“, nikoli cizí. Zloději nejedí svůj chléb, ale cizí.
Třetí vada spočívá ve zbytečné starosti. Jsou totiž takoví, kteří nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají, ale vždycky chtějí mít víc...
Čtvrtá vada spočívá v nemírném přejídání. Jsou totiž takoví, kteří chtějí sníst za jeden den tolik, kolik by vystačilo na více dní, ale ti neprosí o chléb každodenní, ale na deset dní...
Pátá vada spočívá v nevděčnosti. Neboť ten, kdo se chlubí bohatstvím a neuznává, že od Boha pochází všechno, co má, činí velmi zle...
Sv. Tomáš Akvinský – Výklad modliteb
Bůh má moc nad přírodou
Bůh celou přírodu najímá do služeb eucharistického krále a příroda se nechává ochotně najmout. Začneme pšenicí a révou. Jak rády poskytují ty rostliny samy své plody Pánu, aby jich použil k tajemství lásky. Obilí a réva však k svému bytí a vývoji potřebuje součinnost jiných činitelů. Vizme, jak slunce poslušně a ochotně upírá své zlaté paprsky na pšenici a révu od té chvíle, kdy prochází kůru země, až do okamžiku, kdy stojí na poli vysoké klasy, sklánějící se pod bohatou úrodou, kdy visí z révy velké zlaté hrozny. Jak rádo posílá na ně slunce své světlo a teplo, aby jich mohl časem Pán použít. S radostí, ne menší, padá na ně rosa, zavlažuje déšť tyto šťastné byliny, ano, i vzduch jim poskytuje potřebou potravu. A kolik jiných činitelů se účastí pěstění pšenice a révy, aby se jich mohlo užít ve službách eucharistických!
Jan Hejčl – Eucharistická četba bible
Zázračnost světa
Díky přírodním vědám jsme si uvědomili, že není důležité, zda se přírodní zákonitosti porušují nebo neporušují, důležité je, že příroda je. Ne to, jaký je svět mystično, nýbrž to, že je, říkal L. Wittgenstein. Možná není ani tak důležité sledovat, jakými mechanismy příroda vzniká, jako si spíš být vědom faktu, že je. Tiše a opatrně si uvědomujeme, že se nacházíme uprostřed jednoho velkého zázraku.
Narození dítěte z Panny je jistě zázrak, ale narození dítěte ze dvou rodičů je stejný zázrak, jen jsme mu uvyklejší. To, že jsem se kdysi já sám narodil své matce, je nepochopitelná událost. Samozřejmě, rodičům se rodí děti, no a?, říkali jsme dříve. Dnes trochu rozumíme embryologii, a mlčíme. To, že se seskládají atomy dvou těl a vznikne bytost, která jednou bude mnohem citlivější nebo moudřejší než my, by nás mělo naplnit pocitem závrati nekonečna. To, že se jednou setkal muž se ženou a vznikli jsme, je zázrak podobný narození Ježíše Krista.
Ježíšovo rozdávání z koše, kam bylo vloženo pět chlebů, tak aby se nasytil celý zástup, chápe starověký evangelista jako zázrak. My vložíme zrno pšenice kousek pod povrch země – a ze země vyprýští cosi, co samo od sebe natočí své kolektory ke světlu a co dá nakonec mnoho zrn. Co je větší zázrak – jednorázové nasycení pěti tisíců, nebo každodenní nasycení šesti miliard? Je větší zázrak vytáhnutí chleba z koše, nebo klasu pšenice ze země? Nasycení zástupů a naše zítřejší snídaně je stejný zázrak. To, že věci poslouchají fyzikální zákony, je stejně zázračné jako porušení těchto zákonů.
Marek Orko Vácha – Návrat ke Stromu života
Pohádka o chlebu
V jedné daleké zemi se jedna chudá vdova živila službou u bohaté a tajemné paní, která žila osaměle v pochmurné vile, napůl skryté uprostřed lesa. Dobrá vdova plnila velkoryse a přesně svou práci a jednoho dne jí paní nečekaně dala dárek – zvláštní prstýnek. „Když dvakrát otočíš na prstu tímhle prstenem, můžeš se proměnit, v cokoli si budeš přát,“ vysvětlila jí podivná paní. Vdova to nebrala příliš vážně, ale když přišla na kraj velká bída, na prstýnek si vzpomněla. Dala si ho na prst, dvakrát jím otočila a proměnila se v nádherného sokola s rovnoměrně tvarovanými křídly. Rozhodla se, že poletí, dokud nenajde kraj, v němž by našla pomoc pro svého syna i sousedy. Letěla, dokud nevyčerpala všechny síly, a pak se vrátila smutně domů. Bída totiž postihla všechny končiny v království. Nebylo záchrany pro nikoho. Ale vdova se nevzdala. Otočila znovu dvakrát prstenem a proměnila se v obrovský a voňavý chléb.
Když se její syn vrátil domů a uviděl ten obrovský chleba, pustil se s chutí do jídla. Byl to jen chléb, ale zázračně sytil. Zatímco vdovin syn hltavě žvýkal, viděl, jak jde kolem jejich domu soused, se kterým měl pořád obrovské potíže a kterého neměl vůbec rád. Rozhodl se, že si ho nebude všímat, ale nějaké hnutí srdce ho donutilo pozvat ho, aby s ním pojedl ten zázračný chléb.
Za chvíli se to rozneslo po celé vesnici a začali přibíhat další lidé: velcí i malí, mladí i staří, chudí, nemocní i zdraví, zoufalí i nepokojní. Zdálo se, že chleba nikdy nespotřebují do konce. Nejenže zaháněl hlad, ale vzbuzoval v těch, kdo ho jedli, klid, touhu po pokoji, smysl pro dobrotu a přinášel i zdraví těla. Ti, kteří byli nepřáteli, se smířili, a kdo se navzájem přehlíželi, se na sebe srdečně smáli.
Každou noc se poslední drobek chleba proměnil znovu ve velkorysou vdovu. Každé ráno se vdova proměňovala
v obrovský vonný a chutný pecen chleba, který živil tělo i duši lidí ve vesnici.
A tak tomu bylo až do další sklizně. Po ní lidé uspořádali velkou slavnost. Vdova tam samozřejmě byla také. Všichni, kdo se k ní přiblížili, měli zvláštní pocit – žena voněla po chlebu čerstvě vytaženém z pece.
Bruno Ferrero – Květiny pro duši
 

 

Drazí bratři a sestry,                                                                                                                        
dnes jsme začali v nedělní liturgii číst šestou kapitolu Janova evangelia. Začíná scénou rozmnožení chlebů, které potom v Kafarnaumské synagoze komentuje Ježíš, jenž se prohlašuje za „chléb“, který dává život. Činy, které vykonal Ježíš, jsou paralelní s těmi z Poslední večeře: „Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím“ – říká evangelium (Jan 6,11). Důraz na téma „chleba“, který bude rozdělován, a na díkůvzdání (v.11, řecky eucharistesas) odkazují na eucharistii, Kristovu oběť pro spásu světa.                                                   
Evangelista poznamenává, že se blížily Velikonoční svátky (srov. v.4). Pohled je orientován směrem ke kříži, daru lásky a vstříc eucharistii, zvěčnění tohoto daru: Kristus se pro lidi stává chlebem života. Svatý Augustin to komentuje takto: „Kdo jiný než Kristus je chlebem z nebe? Aby člověk mohl jíst chléb andělů, stal se Pán andělů člověkem. Kdyby to neučinil, neměli bychom Jeho tělo a kdybychom neměli právě Jeho tělo, nemohli bychom jíst oltářní chléb“ (Sermone 130,2).

Eucharistie je obrovským a trvalým setkáním člověka s Bohem, při kterém se Pán stává naším pokrmem, dává sebe samého, aby nás proměnil v sebe sama. Ve scéně rozmnožení chlebů je zaznamenána také přítomnost jistého chlapce, který ve vzniklé obtíži nasytit takové množství lidí, dává do společného to málo, co má: pět chlebů a dvě ryby (srov. Jan 6,8). Zázrak nevzniká z ničeho, ale ze skromného sdílení toho, co daroval onen chlapec. Ježíš od nás nežádá to, co nemáme, ale ukazuje nám, že pokud každý nabídne to málo, co má, může se vždy znovu stát zázrak: Bůh je schopen rozmnožit naše malé gesto lásky a dát nám účast na svém daru. Zástup lidí je tímto znamením udiven a spatřuje v Ježíši nového Mojžíše, hodného moci, a v nové maně budoucí zajištění. Ulpívají však na materiálním prvku, na tom, že se nasytili, a Pán, který „poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále, odchází na horu úplně sám“ (Jan 6,15). Ježíš není pozemský král, který vládne, nýbrž král, který slouží a sklání se k člověku, aby utišil nejenom jeho materiální hlad, ale především onen hlubší hlad po orientaci, po smyslu a po pravdě, hlad po Bohu.        

Drazí bratři a sestry, prosme Pána, aby nám pomohl znovu objevit potřebu sytit se nejenom chlebem, ale pravdou, láskou, Kristem, tělem Kristovým stále věrnější a vědomější účastí na eucharistii, abychom s Ním byli stále více spojeni. „Neboť neplatí, že by se eucharistický pokrm proměňoval v nás, ale my jsme tajemně proměněni jím. Kristus nás živí a tím nás spojuje se sebou; „vtahuje nás do sebe“ (Sacramentum caritatis, 70). Zároveň se chceme modlit, aby nikdy nikomu nechyběl eucharistický chléb nezbytný k důstojnému životu a aby nerovnosti byly odstraněny nikoli zbraněmi násilí, nýbrž sdílením a láskou. Svěřme se Panně Marii a prosme ji o její mateřskou přímluvu pro sebe a pro své drahé.
 Benedikt XVI. před Anděl Páně 29. 7. 2012
 
Dobrý den, drazí bratři a sestry,                                                                                                       
tuto neděli nám evangelium prezentuje zázrak rozmnožení chlebů a ryb. Ježíš jej vykonal u břehů Galilejského jezera, na odlehlém místě, kam se vydal se svými učedníky poté, co se dozvěděli o smrti Jana Křtitele. Spolu s nimi však odešla spousta lidí a Ježíš, jakmile je uviděl, bylo mu jich líto a uzdravoval až do večera jejich nemocné. Učedníci znepokojení pokročilou hodinou mu navrhli, aby se rozloučil se zástupy, které by se tak mohly rozejít do vesnic a koupit si něco k jídlu. Ježíš však pokojně odpověděl: „Vy jim dejte jíst!“ (Mt 14,16). Nechal si přinést pět chlebů a dvě ryby, požehnal je, začal lámat a rozdávat učedníkům, kteří roznášeli chléb lidem. Všichni se dosyta najedli a ještě zbylo! 
V této události můžeme zaznamenat tři poselství. Prvním je soucit. Uprostřed zástupu, který obklopuje Ježíše a takříkajíc „mu nedá pokoje“, nereaguje Ježíš podrážděně, neříká: „Už se mi ti lidé protiví.“ Nikoli. Je mu jich líto, protože ví, že jej nehledají ze zvědavosti, ale potřebují jej. Avšak pozor: soucit, který zakouší Ježíš, není pouhou útrpností. Je něčím víc. Je soucitem čili ztotožněním se s utrpením druhých do té míry, že jej bere na sebe. Takový je Ježíš: trpí spolu s námi. Trpí s námi, trpí pro nás. A znamením tohoto soucitu jsou četná uzdravení, která vykonal. Ježíš nás učí, abychom potřebám chudých dávali přednost před těmi svými. Naše, byť legitimní požadavky, nebudou nikdy tak urgentní jako požadavky těch, kteří jsou v nouzi a kterým se nedostává to, co je nutné k životu. Často mluvíme o chudých, ale když tak mluvíme, opravdu pociťujeme, že onen muž, žena či děti nemají to, co je k životu nezbytné? Že nemají co jíst, do čeho se obléci, chybí jim léky? Děti nemají možnost jít do školy. Proto naše požadavky, ač legitimní, nikdy nebudou tak urgentní jako požadavky těch, kterým chybí, co je nutné k životu. 
Druhým poselstvím je sdílení. První je soucit, který zakoušel Ježíš, a sdílení. Je užitečné porovnat reakci učedníků vzhledem k unaveným a hladovým lidem a Ježíšovu reakci. Jsou odlišné. Učedníci si myslí, že bude lépe poslat je pryč, aby si mohli opatřit jídlo. Ježíš však říká: dejte jim najíst vy. Dvě odlišné reakce, které odrážejí dvě protichůdné logiky. Učedníci usuzují světsky, tedy každý se má postarat sám o sebe. Jako by říkali: „Zařiďte se sami“. Ježíš usuzuje Boží logikou, která spočívá ve sdílení. Kolikrát jen se otáčíme na druhou stranu, abychom neviděli bratry v nouzi! A tento odvrácený pohled je jen kultivovaný způsob, jakým v rukavičkách konstatujeme: „Zařiďte se sami!“. A to není Ježíšův způsob, to je sobectví. Kdyby poslal zástupy pryč, mnozí lidé by zůstali bez jídla. Oněch pár chlebů a ryb, sdílených a požehnaných Bohem, však stačilo všem. A pozor: nejedná se o nějakou magii. Je to znamení! Znamení, které vybízí k víře v Boha, prozíravého Otce, který nás neponechá bez „našeho vezdejšího chleba“, pokud se o něj budeme umět dělit s ostatními jako bratři! Soucit, sdílení.
Třetím poselstvím zázraku rozmnožení chlebů je předpověď eucharistie. Je to patrné v Ježíšových gestech, když „požehnal, lámal a dával“ chléb lidu. Stejné gesto Ježíš vykonal při Poslední večeři, kdy ustanovil věčnou památku své výkupné oběti. V eucharistii Ježíš nedává jakýkoli chléb, ale chléb věčného života, dává Sebe sama, z lásky k nám se dává Otci. My však musíme přistupovat k eucharistii s Ježíšovými pocity, tedy se soucitem, s Ježíšovou vůlí po sdílení. Kdo přistupuje k eucharistii, aniž by soucítil a sdílel se s potřebnými, nebude zadobře s Ježíšem.                                
Soucit, sdílení, eucharistie. To je cesta, kterou nám ukazuje Ježíš v tomto evangeliu. Tato cesta nás vede k bratrskému přístupu k potřebám tohoto světa, ale přivede nás za tento svět, protože vychází od Boha Otce a vrací se k Němu. Panna Maria, Matka božské Prozřetelnosti kéž nás na této cestě provází. 
papež František před Anděl Páně 3. 8. 2014
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.