Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

18. neděle v mezidobí - cyklus B

18. neděle v mezidobí – cyklus B

Ex 16,2-4.12-15; Ef 4,17.20-24; Jan 6,24-35
 
24Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. 25Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ 26Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. 27Neusilujte
o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ 28Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ 29Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ 30Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš? 31Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Chléb z nebe jim dal jíst.‘“ 32Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb
z nebe vám dává můj Otec; 33neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ 34Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ 35Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“                                                                    
(Jan 6,24-35)
Srovnání: 27Jan 4,14; 6,35; 28Mk 10,17; 29Jan 5,24; 12,44; 30Jan 2,18; 31Ex 16,15; Neh 9,15; Žl 78,24; 34Lk 11,3; 35Jan 6,48.51.58; 4,14; Sir 24,21
Úvod k meditaci
Člověk touží nejen po nasycení tělesném, ale touží zejména po smyslu, pravdě, lásce. Na to odpovídá eucharistie – chléb Boží, ten, který sestupuje z nebe a dává život světu. Víra v Ježíše, Božího Syna, v eucharistii je ústředním tajemstvím, které přivádí k pochopení života. Nejhlubší potřeby člověka, všechen jeho hlad i veškerou žízeň, uspokojí Ježíš – chléb života.
Výklad biblického textu
Kontext: Pátá až jedenáctá kapitola jsou poznamenány Ježíšovými spory se Židy. V páté kapitole je zaznamenán spor o Ježíšovu pravomoc. Před Velikonocemi nacházíme Ježíše opět v Galileji. Šestá kapitola nejprve představuje Ježíše jako dárce chleba – sice pozemského, ale zázračně rozmnoženého (čtení minulé neděle – 17. neděle v mezidobí cyklu B). Dále se ukazuje, že nasycení má hlubší, symbolický význam.
v. 24: Můžeme předpokládat, že většina lidí z nasyceného zástupu se rozešla do svých domovů, ale i tak bylo hodně těch, co Ježíše ráno hledali.
v. 25–26: Položenou otázkou se Ježíš vůbec nezabývá. Je zbytečná, nemusí na ni odpovídat. Místo toho obrací pozornost svých posluchačů k zázračnému nasycení, které prožili. Pro ně bylo hlavní, že se nasytili. Takto však nepochopili nejhlubší smysl a obrazný význam jeho jednání. Zázrak měl zajisté uspokojit tělesné potřeby, ale tito lidé neporozuměli, že Ježíšův zázrak byl znamením, které odkazuje na hlubší pravdu – na skutečnost, která se člověku otevírá pouze vírou v Ježíše. Ježíšova řeč o chlebu života chce přivést k této skutečnosti. Námitky nechápavých lidí činí z dalšího průběhu setkání dramatický spor.
v. 27: Ježíš je vyzývá, aby se doslova „přičinili“ o pokrm, který není pomíjivý. Nemohou jej sice vytvořit, ale mohou si jej opatřit. Ježíš je ochoten dát jim ho. Jako Syn člověka má k tomu od Boha právo.
v. 29: Ježíš ukazuje, že je jen jedno bohulibé dílo: víra v toho, kdo je Bohem poslán.
v. 30: znamení – První část Ježíšovy řeči (vv. 25-29) znovu přivádí posluchače od touhy naplnit si žaludky zpět k hledání znamení (Jan 6,2).
v. 31: Lidé chtějí, aby byli neustále sytí, a byli tak zbaveni starosti o každodenní chléb. Za požadavkem zástupu tušíme názor, podle něhož zopakuje Mesiáš jako druhý vykupitel zázrak prvního vykupitele, Mojžíše. Podle rabínské představy je mana, kterou Mesiáš snese z nebe, symbolem budoucí spásy. Z tohoto hlediska otázka: Co konáš? znamená: „Jsi schopen udělat zázrak, který nás přesvědčí o tvém božském poslání?“ Ježíš odmítá požadavek zástupu a pokouší se vysvětlit, že v případě chleba, který chce dát, jde o něco úplně jiného.
v. 32: Ježíšova slova varující lid, aby nepřikládal příliš velkou váhu Mojžíšovi, uvozuje dvojité amen.
pravý chléb – Užití slova pravý staví tento chléb nad všechny ostatní chleby.
v. 33 a 35: Jakkoli skvělý mohl být dar dříve daný Bohem, skutečný chléb z nebe je dar , který Ježíšův Otec dává nyní.
K tématu
Každý den
Jeden učený a uznávaný rabín byl pozván, aby přednášel o knize Exodus v jednom z nejvybranějších kulturních center ve městě. Vzdělané a připravené publikum pozorně naslouchalo výkladu. Rabín vyprávěl následujícím způsobem epizodu o maně seslané z nebe: „Hospodin sesílal tolik svého chleba, který chutnal jako medový koláč, aby vystačil na celý den. Do druhého dne nevydržel, kromě pátku. Když slunce začalo hřát, rozpustil se...“
Jeden posluchač ho přerušil: „Taková ztráta času! Proč jen jeden den? Nebylo by lepší, kdyby Bůh sesílal zásoby, které by vydržely aspoň rok? Bylo by to praktičtější a daleko méně únavné...“
Rabín, jak bylo zvykem, odpověděl příběhem: „Jeden mocný král měl syna. Bylo to ještě dítě, ale jednoho dne se princ měl ujmout vlády, a tak byla jeho výchova státní záležitostí. V té zemi měli zákon, který dovoloval králi, že může vidět svého syna jen jedinkrát za rok. Král měl své dítě velmi rád a princátko mělo velmi rádo svého tatínka. Jak by bývali chtěli spolu pobýt déle! Ale zákon byl neúprosný. A tak se z nich pomalu stali dva cizinci.“
A pokračoval: „Proto Bůh posílal svůj dar každý den...“
Bruno Ferrero – Květiny pro duši
Eucharistie poklad církve
Pro nás katolické křesťany je eucharistie centrem a srdcem křesťanského života. Asi hned namítnete, že můžeme být křesťany, a přitom nechodit na mši. Samozřejmě, ale o kolik síly a milosti přicházíme, když nejdeme do epicentra toho vulkánu lásky, tedy eucharistie! Eucharistie je oživující svátostí církve. Můžeme říct, že křesťany
v jejich víře brzdí nedostatek eucharistické praxe.
Adaptujme eucharistii a přitom zachovejme základ tohoto rituálu hlavně kvůli mladým. Když nebudou dospívající chodit na mši, těžko se dostanou k naší základní modlitbě, která spojuje církev.
Jsem pro mše pro mládež. Ale někdy se účastním mší, kde je nesnesitelný rámus a hrozně hlučná kapela. To už nejsou mše. Musíme se přizpůsobit řeči mladých, a zrovna tak řeči nejstaršího člena farnosti. Kněží by měli vnímat, jakého typu jsou farníci, kteří docházejí do chrámu. Jaký rituál je krásnější než eucharistie, která spojuje celé společenství církve od nejmladšího po nejstaršího? Osobně bych býval chtěl být knězem ve farnosti. Myslím, že je to jedno z nejkrásnějších poslání. Spojuje všechny: hříšníky, bohaté, chudé, mladé, staré...
Pár otázek, než začneme uvažovat o smyslu eucharistie. Jak přistupujete k sobotní nebo nedělní eucharistii? Když jdete na mši, cítíte radost? Nebo je to něco otravného a musíte se nutit? Co čekáte? Říkáte si, že se v této svátosti setkáte s Kristem? Cítíte radost, že se setkáte s dalšími věřícími z vašeho společenství?
Stejné otázky bych položil muslimům nebo židům. Mají muslimové v pátek a židé v sobotu radost ze shledání? Pokud ano a pokud se shromažďují kvůli Bohu slitovnému, pak se hrozné konflikty v Palestině a Izraeli vyřeší tak, jak bychom ani nečekali.
Položte si tyhle otázky. Připravujete se na eucharistii? Nebo se spokojíte s tím, že si zařadíte mši do rozvrhu činností? Jste například zvědaví a čtete si texty ještě před mší? Snažíte se si je den nebo dva dny předem vyhledat? Proč chodíte na mši? Protože se vám opravdu chce? Abyste se tam setkali s drahým přítelem, nebo jen ze zvyku, aniž byste vlastně věděli proč? Je zajímavé pokládat si tyhle otázky.
A v kolik hodin na mši přicházíte? Když nás něco nebaví, chodíme přesně na čas, nebo dokonce pozdě. Představte si, že vám z banky nabídnou půjčku sto tisíc eur – můžu vás ujistit, že tam dorazíte s půlhodinovým předstihem! Chodíte včas také, když se slaví eucharistie? A nevypaříte se hned co nejrychleji na konci mše? Nebo ještě chvilku vzdáváte díky Pánu? Nebo jako v supermarketu, jakmile překročíte práh kostela, už myslíte na něco jiného?
Přál bych si, aby pro vás eucharistie nebyla otravnou povinností, formálním, povinným rituálem, ale aby naopak prodchla celý váš týden novým duchem.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Eucharistie a církevní společenství
Není to náhoda, že výraz „communio“ se stal jedním ze specifických pojmenování této vznešené svátosti. Eucharistie se tedy jeví jako vrchol všech svátostí a vede k dokonalosti společenství s Bohem Otcem skrze ztotožnění se s jednorozeným Synem působením Ducha Svatého. S pronikavostí víry vyjadřoval tuto pravdu jeden významný autor byzantské tradice Mikuláš Kabasilas: V eucharistii, „na rozdíl od každé jiné svátosti, je tajemství [sdílení] tak dokonalé, že vede na vrchol všech dober: zde se nachází poslední cíl každé lidské touhy, protože zde dosahujeme Boha a Bůh se s námi spojuje tím nejdokonalejším způsobem.“ Právě proto je vhodné pěstovat v duši stálou touhu po eucharistické svátosti. Z toho vznikla praxe „duchovního přijímání“ rozšířená v církvi již po staletí a doporučovaná svatými učiteli duchovního života. Sv. Terezie od Ježíše psala: „Když nejdete k svatému přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně… tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pána.“
Slavení eucharistie však nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti. Svátost vyjadřuje takové pouto společenství jak v neviditelném rozměru, který nás v Kristu působením Ducha Svatého váže k Otci i mezi sebou, tak ve viditelném rozměru zahrnujícím společenství v učení apoštolů, ve svátostech a v hierarchickém řádu. Úzký vztah mezi neviditelnými a viditelnými prvky církevního společenství je konstitutivním rysem církve jako svátosti spásy. Pouze v tomto kontextu existuje právoplatné slavení eucharistie a opravdová účast na ní. Proto je niterným požadavkem eucharistie, aby byla slavena ve společenství, konkrétně v celistvosti všech jejích pout.
Neviditelné společenství, i když podle své přirozenosti stále roste, předpokládá stav milosti, díky níž jsme se stali „účastnými na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), a praktikování ctností víry, naděje a lásky. Jen tak má totiž člověk společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým. Nestačí víra, ale je třeba setrvávat v posvěcující milosti a v lásce, a proto musí člověk přebývat „tělem i srdcem“ v lůně církve; je totiž zapotřebí, jak řekl sv. Pavel, „mít víru, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
Celistvost neviditelných pout je konkrétní mravní povinností křesťana, který se chce plně podílet na eucharistii
a přijímat tělo a krev Krista. Tuto povinnost mu připomíná sám apoštol, když napomíná: „Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať jí chléb a pije z kalicha“ (1 Kor 11,28). Sv. Jan Zlatoústý vybízel věřící svou mocnou výmluvností:„I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“
V této linii Katechismus Katolické církve právem ustanovuje: „Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání.“ Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, „pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů“.
Jan Pavel II. – Ecclesia de eucharistia, čl. 34-36

 Tajemství víry   

Tímto evangelním výrokem Ježíš klade víru ve svoji osobu jako základ celé své řeči, která následuje v dalších verších. Nemá smysl hovořit o eucharistii, pokud neuznáme, že Ježíš je Boží syn a chléb seslaný z nebe, který dává lidem život. Bez této víry se eucharistie stává buď magickým rituálem, jehož cílem má být naklonit si božstvo a potažmo získat hmotný zisk, anebo pouhým posvátným pokrmem na znamení bratrství, jímž se vzdává božstvu čest, aniž by s ním však bylo nastoleno reálné spojení. Eucharistie je především tajemství víry. Ježíš může být opravdu ve svém těle přítomen na oltáři, ale jestliže nemám víru, jako by tam pro mě nebyl. Je to jako kdyby orchestr hrál nádhernou hudbu zcela hluchému člověku.
Raniero Cantalemessa - Biblické inspirace
 
 
Naše účast na těle a krvi Kristově nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co přijímáme.
(sv. Lev Veliký)                                                      
„Běda nám křesťanům, jestli ve svém vztahu k eucharistii zůstaneme jen u víry v Ježíšovu reálnou přítomnost v této svátosti,“ prohlašuje jeden ze současných teologů. Je to jistě veliká věc, věříme-li, že pod způsobami chleba a vína se v eucharistii ukrývá sám Pán, který se nám tak vydává za pokrm. To ale nestačí. Jak říká sv. Augustin, eucharistie „je vaše vlastní tajemství, které se slaví na oltáři“. Proto se nemůžeme spokojit s tím, že se každou neděli nebo i častěji účastníme mše svaté. My sami se totiž máme stát eucharistií, tj. darem a chválou Boží.                                    
„Přijměte toto vaše tajemství a na to, čím jste, odpovězte: Amen,“ vybízí rovněž sv. Augustin a pokračuje: “Křestní vodou jste byly jakoby zaděláni v těsto. Kdy jste přijali oheň Ducha svatého, stali jste se upečeným chlebem. Buďte tedy to, co vidíte, a přijímejte to, co jste.“ Cílem slavení a přijímání eucharistie je, abychom se my sami stali tělem Kristovým, abychom byli přetvořeni v Krista, jehož ve svátosti přijímáme.                                              
Kristus, který se nám v eucharistii daruje, nám tím dává účast na svém vlastním životě a poslání, zve nás k odpovědi na dar jeho lásky a oběti. Při svém vydání se až do krajnosti během poslední večeře Ježíš řekl učedníkům, a tedy každému z nás: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,15). Cílem slavení eucharistie je tudíž sjednotit se s Kristem ke chvále Otce v životním postoji sebedarování. Proto se nelze spokojit jen s vnějším kultem, s „chozením do kostela“, jak my říkáme. Eucharistií jsme vyzváni a stále znovu uschopňováni, abychom změnili svůj životní styl sebestředných lidí na styl života služby, abychom se stali eucharistickými lidmi, schopnými zříkat se sebe ve prospěch bratří a sester ke chvále Boží, každý na tom místě, kam ho Bůh povolal.
O eucharistii s Vojtěchem Kodetem
 
 
Drazí bratři a sestry,                
liturgie slova této neděle pokračuje šestou kapitolou Janova evangelia. Jsme v Kafarnaum v synagoze, kde Ježíš pronáší slavnou řeč, která následovala po rozmnožení chlebů. Lidé jej chtěli prohlásit za krále, ale Ježíš se stáhl do ústraní, nejprve na horu k Bohu Otci a potom do Kafarnaum. Když Jej nenašli, začali Jej hledat, nasedli do loděk, přeplavili se na druhý břeh, kde Jej konečně nalezli. Ježíš však dobře věděl, odkud se bralo takové nadšení k Jeho následování, a také to jasně říká: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení (že bylo osloveno vaše srdce), ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů“ (Jan 6,26). Ježíš chtěl pomoci lidem překročit bezprostřední uspokojení vlastních materiálních potřeb, byť důležitých. Chce jim otevřít takový životní horizont, který není tvořen jenom všedními starostmi o jídlo, oblečení a postavení. Ježíš mluví o pokrmu, který nepomíjí a který je třeba hledat a přijímat. Říká: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“ (Jan 6,27).              
Zástup lidí nechápe, myslí si, že Ježíš požaduje dodržování předpisů, aby se jim potom mohlo dostat dalšího pokračování onoho zázraku, a žádají: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (v.28). Ježíšova odpověď je jasná: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (v.29). Středem života, tím co dává smysl a pevnou naději na nezřídka svízelné životní pouti, je víra v Ježíše, setkání s Kristem. Také my se ptáme: „co máme dělat, abychom měli život věčný?“ A Ježíš praví: „věřte ve mne“. Víra je zásadní věcí. Nejde zde o to, sledovat nějakou myšlenku, projekt, ale setkat s Ježíšem jakožto živou Osobou, nechat se zcela přitáhnout Jím a Jeho evangeliem. Ježíš vybízí, abychom se nezastavovali u čistě lidského horizontu a otevřeli se tomu Božímu, horizontu víry. Požaduje jediný skutek: přijmout Boží plán, to znamená „věřit v toho, koho on poslal“ (v. 29). Mojžíš dal Izraeli manu, chléb z nebe, kterým Bůh sytil svůj lid. Ježíš nedává něco, nýbrž Sebe samého: On je „pravým pokrmem, který sestoupil z nebe“. On, živé Slovo Otce. V setkání s Ním potkáváme živého Boha.                   
„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (v. 28), ptá se zástup, připraven jednat, aby zázrak chleba pokračoval. Avšak Ježíše, pravý chléb života, který nasycuje náš hlad po smyslu a pravdě, nelze „získat“ lidskou prací; dostává se nám jedině jako dar Boží lásky, jako Boží skutek, který je třeba chtít a přijímat.                                                                    
Drazí přátelé, ve dnech nabitých starostmi a problémy, ale také ve dnech odpočinku a zábavy, nás Pán vybízí, abychom nezapomínali, že jakkoli je nezbytné starat se o materiální chléb a znovunabytí sil, je mnohem zásadnější růst ve vztahu k Němu, posilovat naši víru v Toho, který je „chlebem života“ a který naplňuje naši touhu po pravdě a lásce. Panna Maria ať je nám oporou na naší cestě víry.
Benedikt XVI. před Anděl Páně 5. 8. 2012
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Chalupa – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.