Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

20. neděle v mezidobí - cyklus B

20. neděle v mezidobí – cyklus B

Př 9,1-6; Ef 5,15-20; Jan 6,51-58
 
Ježíš řekl zástupům: 51„Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ 52Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ 53Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. 54Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. 55Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. 56Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. 58To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ (Jan 6,51-58)
Srovnání: 51Jan 11,51; Lk 22,19; 1 Kor 11,24; Řím 5,8; Ef 5,25; Tit 2,14; Žid 2,9;
1 Petr 3,18; 53Mk 14,22.24.; 56Jan 15,5; 1 Jan 3,24
 
Úvod k meditaci
Ježíš nás nenechává na pochybách, že vůbec nejde o symboliku: „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ To dotvrzují i hádající se posluchači v Kafarnaum: „Přeli se mezi sebou: jak nám může dát jíst své tělo?“
A na to Ježíš s jasností a slavnostně prohlašuje: „Amen, amen pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“

Ježíš nás zve, abychom žili z něj. Jako on žije ze vztahu k Otci. A tak reálně, že nám dává eucharistii.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Dnešní evangelium nám přináší závěrečnou část Ježíšovy „řeči o chlebu života“ (Jan 6,51-58). Tento evangelní úryvek je jakýmsi „sesbíráním zbylých kousků“ řeči o chlebu se zdůrazněním eucharistického aspektu. Janovo evangelium nezachycuje poslední večeři s ustanovením eucharistie, ale zde spojuje tradici o večeři Páně s řečí o chlebu.
Jedná se zřejmě o tzv. relekturu (reinterpretaci) řeči o chlebu života. Boží slovo vyřčené v určité historické situaci se v ní nevyčerpává, nýbrž je otevřené pro budoucí vývoj událostí a pod jejich vlivem může být potom také novým způsobem vnímáno a vykládáno.
v. 51: Vytváří přechod od tematického výrazu chléb k tematickému výrazu tělo. Doposud byla řeč o tom, že Ježíš je chléb života. Nyní však říká, že dá chléb v budoucnosti.
v. 52: dát jíst své tělo – Židé berou doslovně zmínku o Kristově těle (mase).
v. 53: Syn člověka – Použití tohoto výrazu chrání před špatným chápáním spojeným s představou kanibalismu. Naopak zdůrazňuje, že teprve vzkříšený a vyvýšený Ježíš poskytuje eucharistický dar, který může být nazván jako skutečný pokrm.
v. 53–54: Vedle těla je nyní jmenována i krev. Tímto rozlišením těla a krve Ježíš odkazuje na svou násilnou smrt.
v. 56–58: Věčný život je totožný s osobním společenstvím s Ježíšem. Tomu, kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev, je přislíbeno: má život věčný (Jan 6,54) a zůstává ve mně a já v něm (Jan 6,56). Zůstávat v sobě navzájem znamená naprostou vzájemnou výměnu a úzké osobní spojení (viz řeč o vinném kmeni a jeho ratolestech – Jan 15,1-17). Pouhé jezení a pití nestačí, je nezbytné eucharistii přijímat s postojem víry.
K tématu
Heinrich Böll líčí v románu „Und sagte kein einziges Wort“ („Aniž řekl jediné slovo“ – pozn. překl.) chudobu rodiny Bognerových, kde rodiče se svými třemi dětmi obývají jedinou místnost. Jejich bída je konfrontována s bohatstvím bezdětného manželského páru Frankových. Paní Franková je vedoucí funkcionářkou katolického spolku, každé ráno přistupuje při mši svaté k svatému přijímání – a přesto nemá dost citu pro chudobu Katy a Freda Bognerových, naopak se nad ně vyvyšuje. Do kontrastu s přijímáním paní Frankové je postaveno uctivé zacházení s chlebem u Bognerových. V chudobě poválečné doby zná Katy velice dobře cenu chleba, protože živí ji i její rodinu. Böll jej chápe téměř jako magický symbol. V každodenním chlebu prosvítá cosi z Ježíše, jehož slova se dotýkají Katyna srdce a živí ji uprostřed její bídy.
Chléb zastupuje všechno, po čem hladovíme, co nás sytí, díky čemu a z čeho žijeme. Posiluje nás pro každodenní život. Při putování pouští se Židům stýskalo po chlebu a tehdy jim dal Bůh pokrm přímo z nebe: padala mana. Jí tišili na cestě k Zaslíbené zemi svůj hlad. Ježíš se odvážil označit sám sebe za chléb, který dokáže zahnat náš hlad: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (Jan 6,35). Toto tvrzení chápali Židé jako provokaci. Sebe samého jako osobu nazývá Pán „Chlebem“. Nárokuje si schopnost utišit náš nejhlubší hlad. Člověk jako Katy Bognerová z Böllova románu rozumí zmíněnému výroku velice dobře, protože tuší, že z tohoto Ježíše pramení síla, která jí – navzdory její bídě – vlévá naději. Zatímco ji plytká kázání v kostele nechávají chladnou, jejího srdce se dotýká „chraplavý, všepronikající černošský zpěv... and he never said a mumbaling word... aniž řekl jediné slovo“.
Ježíš přirovnává chléb, se kterým se ztotožňuje, k maně, kterou se živili Izraelité na poušti. A přestože ji jedli, umírali. „Toto je chléb, který sestupuje z nebe; kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil
z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa“
(Jan 6,50n). Ježíš si osobuje schopnost uživit nás uprostřed pouště chudoby, vnitřní prázdnoty, emocionálního zmatku – všude tam se může stát jeho slovo pokrmem na další cestu. Katy Bognerová s tím měla zkušenost. „Když tak v noci ležím a pláču, když konečně všechno utichne, často cítím, že pronikám k podstatě. Všechno je v té chvíli lhostejné: ani neuklizený byt, ani bída, dokonce ani to, že jsi pryč, mi už nevadí.“ Když se jí dotkne Pánovo slovo a ona vnímá jeho přítomnost, dostává potravu uprostřed pouště a zakouší život uprostřed smrti.
Boží Syn ztotožňuje chléb, který rozděluje, se svým tělem, které vydává za život světa. Právě tam, kde visí bezmocně na kříži, stává se chlebem, jímž se živíme. Je to provokující paradox: umírající se stává pokrmem živých – a přesto to odpovídá naší životní zkušenosti. Když se někdo pro nás bezpodmínečně obětuje tak, jako to udělal Ježíš na kříži, dokážeme z té skutečnosti žít, stává se nám potravou, která nám umožní překonat všechnu životní bídu. Na kříži prochází Pán výhní utrpení, jako když se peče chléb. Svou láskou k nám se mění v životodárnou potravu. I naše touha směřuje ke svému zásadnímu a konečnému cíli – milovat a být milován. Jedině ten, který nám na kříži prokazuje lásku až do krajnosti – jak to zachytil ve svém evangeliu svatý Jan – dokáže tuto naši touhu naplnit. Bezpodmínečně milující se sám mění v chléb, který ukojí všechen hlad naší nedostatečné zkušenosti lásky.
Mnozí se přecpávají jídlem, aby v sobě zaplašili pocit nedostatku lásky a potlačili svůj hněv a zklamání. Ze zkušenosti však vědí, že se to nemůže podařit. Hlad po životě a lásce se v nich znovu a znovu hlásí o slovo. Ježíš o sobě prohlašuje, že ten, kdo k němu přijde a následuje ho, nebude nikdy více hladovět. Kdo poznal jeho bezpodmínečnou lásku, přestává si nacpávat břicho ve snaze zaplnit prázdnotu. Kristus o sobě tvrdil nejen to, že je chlebem k naší obživě, ale daroval nám jako znamení tohoto tvrzení eucharistickou hostinu. V ní nám ve chlebě rozděluje své tělo, které za nás vydal. Tak se v eucharistii stává chléb znamením jeho lásky, kterou nám na kříži daroval do krajnosti. Požíváme-li tedy v eucharistickém chlebu tuto ztělesněnou lásku, tušíme, že chlebem tišícím náš hlad je Ježíš sám. Říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Věčným životem se zde nemíní v prvé řadě život po smrti, nýbrž takový, v němž už nyní splývá čas s věčností, kde se dotýká země nebe a Bůh se sjednocuje s člověkem. Někdy smím zakoušet v přijímání eucharistického chleba, jak všechno jsoucno směřuje k jednotě, a vnímám, že právě v tomto okamžiku jsem na cestě k cíli. Moje tělo proniká Boží nekonečná láska a mám v sobě skutečné, věčné bytí, které už smrt nedokáže zničit, protože jsem prosycen božským životem a láskou.
Čím se skutečně živíme? Čím žijeme?
Co nás posiluje na cestě ke svobodě? Jaký je náš bytostný hlad, nejhlubší touha? Čím sytíme tento svůj hlad? Čím zacpáváme svou prázdnotu?
Jakou zkušenost máme se svatým přijímáním? Vnímám Ježíše jako nebeský chléb? Které obrazy se mi vybaví při přijímání eucharistického chleba? Jaká je má nejhlubší zkušenost s přijímáním Kristova těla?
Anselm Grün – 50 x Ježíš
Skrze vzkříšené a neporušitelné tělo Božího Syna dostalo dnes mé zranitelné a smrtelné tělo šanci získat věčný život. Skrze tělo Božího Syna, které se stalo chlebem, ke mně přichází věčný, božský, blažený život – život v pravém štěstí, zbavený stínů, nářku a slz! Eucharistie mě napojuje na věčný život a dovoluje mi zvítězit nad smrtí a nad vším, co mě zarmucuje. Co většího bychom si mohli přát? Co je cennější než věčný život? V eucharistii mohu zahlédnout veškerou touhu Boha po spojení se mnou a docílit, abych tento jeho dar chápal jako úkon lásky a uvědomil si, jak jedinečný a zásadní význam pro můj život a jeho naplnění má jeho Syn. Tento život mi dává sám Bůh Otec skrze tělo svého Syna prostřednictvím apoštolské církve, která slaví eucharistii. Tak i mé tělo může být očištěno a proměněno a já se mohu stát mostem, po kterém do tohoto světa vstupuje život. Jak hluboké je tajemství naší víry! Tělo je skutečně „veřejí spásy“!
Tertulián
Můj Spasiteli! Ty ses pro mě stal vším a v tomto svém bezvýhradném sebedarování mi nabízíš věčný život. Tajemství eucharistie je samo o sobě veliké a nádherné, ale tvá dnešní jasná, provokativní, odměřená a rozhodná slova je osvětlují zcela výjimečným způsobem. Dáváš mi svůj život, to znamená život věčný, protože jsi za mě neváhal položit svůj život! Děkuji ti, dobrořečím ti, chválím tě za tvé svaté utrpení a vzkříšení a s radostí se klaním tvé moudrosti, která mi přichází na pomoc, když se zmítám ve svých pozemských starostech. Ty dobře víš, jak nesnadné je pro mě pozdvihnout zrak ke tvým velkolepým perspektivám. Často se nechávám unášet pomíjejícími věcmi a riskuji, že mezi ně zařadím i tvou eucharistii. Dávám jí sice celou řadu krásných a oprávněných lidských významů, ale když to srovnám s jejím základním významem, o němž ke mně dnes promlouváš, je to všechno úplně vedle. Chceš, abych žil s tebou, neboť pouze v tobě mohu dokonale uskutečnit svůj život a najít své štěstí. Den co den se mi dáváš za pokrm a uvádíš mě do věčného života. Vléváš do mě svůj život a jeho prostřednictvím mě spojuješ se svým Otcem. Otevři mé oči, otupené vším, co mě dennodenně obklopuje, a pomoz mi, abych se k tobě pevně přimknul a zakotvil svůj vlastní život i život ostatních lidí ve tvém životě.
Lectio divina na každý den v roce, cyklus B
Náš Pán a Spasitel říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55). Ježíš je čistý ve všem a pro všechno. Celé jeho tělo je pokrmem a veškerá jeho krev nápojem; každý jeho skutek je svatý a každé jeho slovo je pravdivé: proto je jeho tělo pravým pokrmem a pravým nápojem. Tělem a krví svého slova – nejčistším pokrmem a nápojem – zahání žízeň a hlad celého lidského pokolení. Na druhém místě – po jeho těle – jsou čistým pokrmem Petr, Pavel a všichni ostatní apoštolé; na třetím místě jejich učedníci, a stejně tak – na základě svých zásluh a čistoty svých smyslů – všichni ostatní; všichni se mohou stát čistým pokrmem pro své bližní ( ... ). Každý člověk má v sobě nějaký pokrm: je-li dobrý a vycházejí-li z pokladnice jeho srdce dobré věci (srov. Mt 12,35), nabízí svým bližním čistý pokrm. Je-li však zlý a vycházejí-li z něj špatné věci, nabízí pokrm nečistý.
Origenes – Homilie na 4. knihu Mojžíšovu, 7,5, passim
 
Liturgická podoba slavení eucharistie vychází z židovské velikonoční hostiny; zdědila tak aspekt hostiny, slavnosti, oběti, památky, společenství, chvály a očekávání. Eucharistická hostina se skládá ze dvou základních „chodů“ – Kristova slova a těla. Existují dva stoly církve; v Následování Krista se píše: „Cítím, že je mi svrchovaně zapotřebí v tomto životě dvou věcí, bez nichž by mi tento bídný život byl nesnesitelný. Vyznávám, že potřebuji dvojího, pokud žiji v žaláři tohoto těla; totiž pokrmu a světla. Proto jsi mně slabému dal své svaté tělo na posilnění duše i těla, a ‘svítilnou mým nohám je tvé slovo’ (Žl 119,105).
Bez těchto dvou darů bych nemohl dobře žít; neboť Boží slovo je světlem mé duše a tvá svátost je chlebem duchovního života. Tyto dary se též mohou nazvat dvěma stoly, postavenými po obou stranách pokladnice svaté církve“ (IV,11).
Odnepaměti se v  eucharistii nacházely sjednocené tyto dva stoly chleba a slova, tedy Kristovo tělo a Písmo. V podstatě se nejedná o dva stoly, ale pouze o jediný, protože nám nabízejí jedinou potravu, kterou je Kristus, jenž se nám dává dvojím rozdílným způsobem. Také Boží slovo je pokrmem, poněvadž „nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4; srov. dt 8,3). Když Ježíš říká: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe“, zájmeno „já“ odkazuje na celého Krista: jeho slovo i jeho tělo a krev. Slovo, které se stalo tělem, je tímtéž, které se stalo slovem v Písmu. Právě tato jistota sytila duchovní život církevních otců. Když vysvětlovali velikonoční obřad exodu, viděli v mase beránka upečeného na ohni a v noci ve spěchu snědeného – symbol Božího slova, jež je proniknuto ohněm Ducha Svatého a musí osvětlovat cestu v nocích tohoto života (srov. Origenes, In Ioh. X,96nn). Svatý Ambrož zase při komentování úryvku o rozmnožení chlebů píše: „Tento chléb,  který Ježíš láme, označuje mystickým způsobem Boží slovo, které když se rozdává, tak sílí a rozrůstá se. Daroval nám svá slova jako chleby, které se rozmnožují v našich ústech, zatímco je vychutnáváme.“ (In Luc. vi,86).
Při mši svaté se Kristovo slovo a tělo vzájemně osvěcují; společně představují onu skutečnou hostinu moudrosti, která je opěvována v prvním čtení. Při této hostině se Bůh nejen poznává, ale současně se i vychutnává (právě v tom spočívá moudrost!). Proto církev doporučuje, aby se eucharistie nepřijímala mimo mši. musíme si zvyknout prožívat nedělní bohoslužbu slova v tomto duchu; nejen jako uvedení k pravému eucharistickému stolu, tedy jako něco, co vlastně lze vynechat nebo přeskočit, ale jako jeho podstatnou součást, kterou si v žádném případě nesmíme nechat ujít.
Budeme pokračovat v  zamyšlení o  „podobě“ eucharistické hostiny. Po zakončení „chodu“ Božího slova přichází na řadu stůl Kristova Těla a Krve. Už samotný nový zákon označuje eucharistii jako „stůl Páně“ (1 Kor 10,21).  
Když se eucharistie slaví s vírou a zapálením v komunitě snažící se o vzájemné poznání a blízkost, pak je přímo neuvěřitelná ona touha, jež z jednoho týdne na druhý směřuje k úsilí o opětovné setkání,  a radost, jež se  probouzí při společném slavení u stolu Páně. Právě tyto zkušenosti rozšiřují řady křesťanů o stále nové „hosty oslavy“.
Po samotném proměňování říkáme tato slova: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“ Pochopitelně, že nestačí vyznávat svou víru v Pánův návrat pouze slovy během mše; také v této skutečnosti by měla eucharistie „zasáhnout“ náš život. Měl by to být skutečně celý náš život, jenž bude vypovídat o tom, že očekáváme Pánův příchod, a bude ho ohlašovat způsobem, který pro nás znamená určitou námahu, ale i radost z pozemských věcí, bude udržovat živou víru a horoucí naději na věci budoucího věku, kde nás očekává Kristus. Nejsme to pouze my, kdo očekáváme Pána, ale také Pán se těší a očekává nás.
„Moudrost si připravila svůj stůl a poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: Pojďte!“ moudrost poslala své služebnice, Slovo vyslalo své apoštoly, církev posílá nás! Moudrost je poslala na „vyvýšeniny města“; Kristus nás posílá „na rozcestí, na náměstí a do ulic města“ (srov. Mt 22,9; Lk 14,21n), tedy na ta „nejnižší místa“ ve městě, tam, kde se obvykle nacházejí chudí, hladoví a lidé, kteří na něco čekají nebo něco očekávají. Každý z nás by si měl stanovit závazek přesvědčit některého z těchto bratří, aby s ním přišel k Beránkově hostině: „Ještě je místo!“ (Lk 14,22).
Raniero Cantalamessa – Slovo a Život – roční cyklus B
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.