Vezmi a čti

⁶⁰Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ ⁶¹Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? ⁶²Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? ⁶³Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. ⁶⁴Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. ⁶⁵A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ ⁶⁶Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. ⁶⁷Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ ⁶⁸Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, ⁶⁹a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

(Jan 6,60-69)

Ježíšova slova nepohoršila pouze „Židy“, ale i mnozí učedníci tak došli ke krizi víry. Ježíš na to reaguje s nadhledem sobě vlastním: Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Kdo bude mít víru, ten uvidí, jak je možné jíst tělo a pít krev. To se ukáže ve večeřadle o posledních velikonocích.

Výklad biblického textu

Kontext

Událost zázračného nasycení a řeč o chlebě života se liší od ostatních Ježíšových zázračných znamení a řečí tím, že Ježíšovi učedníci vůči tomuto Ježíšovu jednání zaujímají stanovisko. Mnoho lidí se od Ježíše po této řeči odvrací a opouští ho, dvanáct učedníků však s ním zůstává.

K tématu

Eucharistie – síla, která zbožšťuje

Ježíš je chléb, protože jeho tělo je jistým způsobem syntézou veškerého kosmického života, kterou přijal od člověka za vlastní: tvoří jej nerosty, chemické sloučeniny, biologické látky atd. Ale zároveň je Ježíš „živým chlebem“, oživujícím chlebem, protože v něm Boží život proniká do života lidí i země. Eucharistie je silou, která dává vzkříšení, „lékem nesmrtelnosti“, jak říkal svatý Ignác z Antiochie, protože celý náš život a život světa nechává prosáknout Boží energií. Chléb, jejž přijímáme, není jednoduše chléb, ale je božským chlebem pro všechny. Kristus svou smrtí a vzkříšením nechal vstoupit veškerenstvo do slávy. V eucharistii je nám nabídnuta tato nová možnost, která se všemu stvořenému otevírá, cesta proměny, protože i my se můžeme sjednotit s dílem vzkříšení. Výstižně to vyjadřuje v několika větách svatý Irenej z Lyonu: „A je to proto, že mu patříme a jsme syceni prostřednictvím stvořeného. … Kalich, který je vzat ze stvořeného světa, prohlásil za svoji vlastní krev, jejímž prostřednictvím se naše krev posiluje. A chléb, vzatý ze stvořeného světa, prohlásil za vlastní tělo, jehož prostřednictvím posiluje naše těla.“

Symbolická dimenze eucharistie

Když dnes hovoříme o symbolu, myslíme na věc, která je obrazem, na alegorii, na metaforu skutečnosti. Proto je dnes obtížné hovořit o eucharistii jako symbolu, jak to činili Otcové. Mohli bychom zvětšit riziko, že budeme považovat eucharistický chléb a víno pouze za „symboly“ v redukovaném slova smyslu, to znamená, že bychom vyprázdnili obsah reálné přítomnosti těla a krve Páně. Proto latinská církev od středověku hovoří o transsubstanciaci, což je pojem, kterým filosofické pojmosloví vyjadřuje skutečnost reálné přítomnosti Pána pod způsobami chleba a vína. Co ve skutečnosti vyjadřuje filosofický pojem „podstata“ (substantia)? Podstatou chleba je chléb. Podstatou vína je víno. Jestliže vírou přijímáme, že se ve mši stávají Ježíšovým tělem a krví, filosoficky musíme říci, že změnili svoji podstatu, že došlo k přepodstatnění („transsubstanciaci“), přestože způsoby chleba a vína zůstávají. To je víra, vyznávaná všemi tradicemi. Řecká církev užívala podobný výraz metabolé, který znamená „proměnu“. A také Otcové, když mluví o eucharistii jako o „symbolu“, potvrzují stejnou víru: Chléb se absolutně proměňuje v tělo Kristovo, víno v jeho krev. Proměna je naprostá a úplná, o tom diskuze není. Ale řeč, která ji vyjadřuje, může být mnohem tvárnější a přiléhavější. Pojem „symbol“ nás přivádí ještě k jiným věcem než k našemu, příliš analytickému a přesnému vymezení. Dává možnost vidět ve věci druhého, toho, koho se týká. Otevírá přístup k tomu, co tato věc obsahuje a s čím je jistým způsobem svázána. Symbol nám říká, že existuje spojení mezi viditelným a neviditelným světem. A to vidíme ve svátostech. Skutečnosti, které se stávají součástí svátostí, nejsou náhodné a nejsou to pouze nástroje k tomu, aby k nám milost mohla sestoupit. Jejich hluboká podstata je zakořeněna v povaze světa, tak jak je Bůh stvořil. Ve svátostech chléb, olivový olej, víno, voda, vyjevují pravý smysl stvoření, kterému nemůžeme skrze smysly rozumět, protože tento význam je nám zakryt neprůhledností hříchu. Ve svátostech intenzivně čerpáme ze smyslu, které věci dostaly v první den stvoření, když vyšly z Boží ruky, a předjímáme již nyní konečný smysl věcí – ten smysl, který všechny věci obdrží na konci časů, v novém stvoření.

Rytmus kosmické evoluce

Můžeme pokračovat a prohloubit ještě naši reflexi o další pohled. Všechny věci jsou stvořeny Slovem Božím. Jsou tím, co Bůh chtěl, aby byly. Při mši „přichází“ opět nové Slovo Boží, nyní zvěstované ústy kněze. Toto Slovo dále znovu působí v jeho stvořitelském díle, připodobňuje jej a ztotožňuje jej se sebou samým. Vždyť to je rytmus kosmické evoluce. Prostřednictvím církve je svět postupně posvěcován, aby na konci časů byl Kristus dokonale přítomen ve všem. Eucharistie jako svátost reálné přítomnosti Páně je již nyní v závěrečném a dovršeném stadiu, je anticipací nového nebe a země již zcela posvěcené.

Univerzální Kristus

Význačný ruský filosof a teolog V. Solovjov k tomu dodává svoji vlastní úvahu. Během studií na univerzitě došel k přesvědčení, že svět je stále ve vývoji. Ale tato evoluce nemůže být vysvětlena čistě materialisticky, jak to chtěli ateisté. Její smysl je christologický, protože Kristus je prvorozený mezi vším stvořeným (srv. Kol 1,15) a je jeho posledním cílem. Můžeme proto rozlišit čtyři fáze kosmické evoluce:

My nyní žijeme ve čtvrté fázi a jsme povolání ke spolupráci tak jako Panna Maria, aby Boží vtělení na této zemi dosáhlo své plnosti. Eucharistické tajemství nás k tomu uvádí a napomáhá naší účasti. Tato úvaha přispívá k lepšímu pochopení příchodu Krista mezi nás během mše svaté. Věříme, že přijde osobně k nám, ale musíme se vyhnout tomu, abychom to vyjadřovali omezeným, profánním způsobem. Jeho spasitelné dílo se představuje jako mystická, univerzální skutečnost.

V synergii s Kristem

Jedno z nejsilnějších pout, které sjednocuje lidi, je společná práce, jež je výrazem lásky. Meditace nad tajemstvími Ježíšova života, jak je předkládá svatý Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních, končí obvykle otázkou, kterou si má každý položit: „Co musím pro Krista udělat, když vidím, co udělal On pro mě?“ V eucharistii se reálně setkáváme s Kristem, jeho tajemství jsou přítomná, a to vyvolává spontánně stejnou otázku, kterou si klade Ignác. Boží Syn sestoupil z nebe, říkají církevní Otcové, aby člověk mohl vystoupit do nebe. Podle starobylé definice modlitba a duchovní život jsou vystoupením duše k nebi. Výstup znamená námahu a práci. A kdyby toto úsilí mělo vyznít naprázdno? Kdo zdolává nějakou horu, přibližuje se světlu, ale slunce mu zůstává vzdálené stejně jako tomu, kdo zůstal v údolí. Nepřekvapí nás tedy skepse mnohých křesťanů k lidskému úsilí. Nezachráníme se lidským úsilím, ale pouze vírou. A víra je dar, není naší zásluhou. Toto rčení je známé z dob reformace. Nejsme to my, kdo vystupujeme k nebi, ale je to Bůh, který sestupuje, aby nás zachránil. Památka večeře Páně slouží pouze k tomu, říkalo se tehdy, aby probudila naši víru.

Katolická tradice to nepopírá, ale vypouští slůvko pouze. V eucharistii Kristus osobně sestupuje k nám, aby nás vybídl a pomohl nám ke společnému výstupu, tzn. spolu s ním, s naší silou a s naší prací. Stáváme se jeho spolupracovníky, pracujeme spolu s ním „synergicky“. Výraz synergie je ještě něco více než jen „společně na něčem pracovat“. Ukazuje na sílu života, v tomto případě na sílu Božího života. Když se energie člověka, vyvolaná Duchem, spojí s energií Boží, vzniká synergie. Jednoduchým, ale krásným příkladem tuto skutečnost vysvětluje autor 4. století zvaný Pseudo-Makarius: Lidské snahy jsou jako práce rolníka. Víme, že nestačí orat a zasévat. Sklizeň závisí na slunci, vláze, teplotě. Jsou roky, v nichž je žeň chudá, přestože se rolník mnoho namáhal. A přece zůstává platné „normální“ pravidlo: Čím více se na poli pracuje, tím bohatší bude úroda.

Když uplatníme tento příklad na naše téma, můžeme říci: Kristus, který se nám dává v eucharistii, je naším sluncem, pracujeme v jeho světle. Je naším pokrmem, konáme to či ono v jeho síle. Jeho láska se musí setkat s aktivní láskou ze strany člověka.

Tomáš Špidlík – Eucharistie – lék nesmrtelnosti

 Drazí bratři a sestry!