Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

21. neděle v mezidobí – cyklus B

21. neděle v mezidobí – cyklus B


Joz 24,1-2a.15-17.18b; Ef 5,21-32; Jan 6,60-69

60Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ 61Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? 62Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? 63Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. 64Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 65A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ 66Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. 67Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ 68Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, 69a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

(Jan 6,60-69)

____________________________________________________________________________________________

Srovnání: 62Sk 1,9-11; Jan 3,13; 632 Kor 3,6; 64Mk 14,18; Jan 13,11; 65Jan 6,44; 68-69Mk 8,29; Mt 16,16

Úvod k meditaci

Ježíšova slova nepohoršila pouze „Židy“, ale i mnozí učedníci tak došli ke krizi víry. Ježíš na to reaguje s nadhledem sobě vlastním: Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Kdo bude mít víru, ten uvidí, jak je možné jíst tělo a pít krev. To se ukáže ve večeřadle o posledních velikonocích.

Výklad biblického textu

Kontext

Událost zázračného nasycení a řeč o chlebě života se liší od ostatních Ježíšových zázračných znamení a řečí tím, že Ježíšovi učedníci vůči tomuto Ježíšovu jednání zaujímají stanovisko. Mnoho lidí se od Ježíše po této řeči odvrací a opouští ho, dvanáct učedníků však s ním zůstává.

v. 60: učedníci – Nezahrnuje pouze dvanáct učedníků, ale vyjadřuje mnohem širší skupinu. Jedná se obecné označení Ježíšových stoupenců.
tvrdá řeč – Tvrdý zde znamená odporný, nechutný, nesnesitelný a nepřijatelný k uvěření. Nechtějí vnitřně přijmout Ježíšův nárok, že může zjevovat Boha a být prostředníkem života.
v. 62: Ježíš nereaguje důrazným vysvětlováním, ale řečnickou otázkou: „Utiší to vaše pochybnosti, když uvidíte Syna člověka?“ V eucharistické řeči (verše 32.33.35.38.51) Ježíš o sobě říká: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. Ježíšova slova – jeho vyučování způsobují dvojí reakci: Na jedné straně věřícím mají napomoci k tomu, aby se vyvarovali pohoršení a odpadu od víry, na druhé straně však nevěřící uvádějí do větších nesnází a staví před větší množství nezodpovězených otázek (srov. Jan 7,35n; 8,22.25.53; 9,40; 12,34).
v. 63: Člověk není ve svých nesnázích s vírou ponechán sám. Existuje síla (oživující Duch), která pomáhá překonávat pohoršení obsažené v Božím vtělení.
tělo – Je myšlen člověk, který posuzuje podle povrchních kriterií to, co je fyzicky viditelné. Je to pozemsky smýšlející, nevěřící člověk, který Ježíše posuzuje podle pozemských měřítek a toto tělo potřebuje proměnu Duchem.
Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. – Ježíšovo slovo pochází od Otce a je naplněno Božím Duchem a z tohoto důvodu je schopné darovat Boží život.
v. 64: který ho zradí – Evangelista Jan z apologetických (obranných) důvodů zdůrazňuje Ježíšovu znalost toho, kdo ho zradí. Je si vědom, že pro čtenáře jeho evangelia vyvstane problém, jak Ježíš mohl vyvolit člověka, který ho později zradí (Jan 6,70). Bůh však již předem v Písmu oznámil nevěrnost jednoho z Ježíšových nejbližších společníků (Jan 13,18; 17,12).
v. 66: odešli a už s ním nechodili – Vyjadřuje vnitřní odpad učedníků, upadnutí do temnoty (srov. Jan 8,12; 12,35).
v. 67: Ježíšova otázka v sobě zahrnuje pozvání k tomu, aby s ním učedníci zůstali: „Vy přece nechcete rovněž odejít?“ Ježíš se jich ptá a nechává jim svobodu. On však v ničem neslevuje, z toho, co řekl. Petr pronáší jasnou a promyšlenou odpověď, ve které vyjmenovává tři důvody, proč zůstanou s Ježíšem a proč se nepřipojí k ostatním lidem, kteří Ježíše opouští:
1) Střízlivá úvaha vyvozuje: „Když už bychom chtěli odejít, tak musíme vědět, ke komu bychom chtěli jít, u koho bychom nalezli něco lepšího a přesvědčivějšího. Pouhé odejití nemá žádný smysl.“ Tato úvaha ještě nepřináší žádný pozitivní důvod k tomu, aby zůstali s Ježíšem. Nicméně však má velkou hodnotu, protože chrání před náhlým, citově vyvolaným, zkratovým jednáním. Nesouhlas a nechápavost nemají být hlavním důvodem k rozhodnutí. Dokud není nalezen jednoznačně lepší mistr, je rozumné zůstat s Ježíšem.
2) Petr poznal, že Ježíš pouze nepronáší slova o věčném životě, nýbrž on přináší spolehlivé poselství o věčném životě a otvírá k němu přístup. Dvanáct učedníků Ježíšovi věří a projevují velký zájem o tento dar.
3) Petr vyjmenovává cestu a obsah jejich poznání. Oni se k Ježíšovi připojili a projevili mu naprostou důvěru. Na základě tohoto postoje došli k poznání, kdo je Ježíš: Svatý Boží. Tento postoj je jediným přístupem k Ježíšovi. Ježíš nemůže být poznán na dálku, nýbrž pouze zblízka. On nemůže být poznán na základě postoje lhostejnosti, kritiky nebo samolibosti, nýbrž pouze skrze postoj upřímné důvěry.

K tématu

Eucharistie – síla, která zbožšťuje

Ježíš je chléb, protože jeho tělo je jistým způsobem syntézou veškerého kosmického života, kterou přijal od člověka za vlastní: tvoří jej nerosty, chemické sloučeniny, biologické látky atd. Ale zároveň je Ježíš „živým chlebem“, oživujícím chlebem, protože v něm Boží život proniká do života lidí i země. Eucharistie je silou, která dává vzkříšení, „lékem nesmrtelnosti“, jak říkal svatý Ignác z Antiochie, protože celý náš život a život světa nechává prosáknout Boží energií. Chléb, jejž přijímáme, není jednoduše chléb, ale je božským chlebem pro všechny. Kristus svou smrtí a vzkříšením nechal vstoupit veškerenstvo do slávy. V eucharistii je nám nabídnuta tato nová možnost, která se všemu stvořenému otevírá, cesta proměny, protože i my se můžeme sjednotit s dílem vzkříšení. Výstižně to vyjadřuje v několika větách svatý Irenej z Lyonu: „A je to proto, že mu patříme a jsme syceni prostřednictvím stvořeného. … Kalich, který je vzat ze stvořeného světa, prohlásil za svoji vlastní krev, jejímž prostřednictvím se naše krev posiluje. A chléb, vzatý ze stvořeného světa, prohlásil za vlastní tělo, jehož prostřednictvím posiluje naše těla.“

Symbolická dimenze eucharistie

Když dnes hovoříme o symbolu, myslíme na věc, která je obrazem, na alegorii, na metaforu skutečnosti. Proto je dnes obtížné hovořit o eucharistii jako symbolu, jak to činili Otcové. Mohli bychom zvětšit riziko, že budeme považovat eucharistický chléb a víno pouze za „symboly“ v redukovaném slova smyslu, to znamená, že bychom vyprázdnili obsah reálné přítomnosti těla a krve Páně. Proto latinská církev od středověku hovoří o transsubstanciaci, což je pojem, kterým filosofické pojmosloví vyjadřuje skutečnost reálné přítomnosti Pána pod způsobami chleba a vína. Co ve skutečnosti vyjadřuje filosofický pojem „podstata“ (substantia)? Podstatou chleba je chléb. Podstatou vína je víno. Jestliže vírou přijímáme, že se ve mši stávají Ježíšovým tělem a krví, filosoficky musíme říci, že změnili svoji podstatu, že došlo k přepodstatnění („transsubstanciaci“), přestože způsoby chleba a vína zůstávají. To je víra, vyznávaná všemi tradicemi. Řecká církev užívala podobný výraz metabolé, který znamená „proměnu“. A také Otcové, když mluví o eucharistii jako o „symbolu“, potvrzují stejnou víru: Chléb se absolutně proměňuje v tělo Kristovo, víno v jeho krev. Proměna je naprostá a úplná, o tom diskuze není. Ale řeč, která ji vyjadřuje, může být mnohem tvárnější a přiléhavější. Pojem „symbol“ nás přivádí ještě k jiným věcem než k našemu, příliš analytickému a přesnému vymezení. Dává možnost vidět ve věci druhého, toho, koho se týká. Otevírá přístup k tomu, co tato věc obsahuje a s čím je jistým způsobem svázána. Symbol nám říká, že existuje spojení mezi viditelným a neviditelným světem. A to vidíme ve svátostech. Skutečnosti, které se stávají součástí svátostí, nejsou náhodné a nejsou to pouze nástroje k tomu, aby k nám milost mohla sestoupit. Jejich hluboká podstata je zakořeněna v povaze světa, tak jak je Bůh stvořil. Ve svátostech chléb, olivový olej, víno, voda, vyjevují pravý smysl stvoření, kterému nemůžeme skrze smysly rozumět, protože tento význam je nám zakryt neprůhledností hříchu. Ve svátostech intenzivně čerpáme ze smyslu, které věci dostaly v první den stvoření, když vyšly z Boží ruky, a předjímáme již nyní konečný smysl věcí – ten smysl, který všechny věci obdrží na konci časů, v novém stvoření.

Rytmus kosmické evoluce

Můžeme pokračovat a prohloubit ještě naši reflexi o další pohled. Všechny věci jsou stvořeny Slovem Božím. Jsou tím, co Bůh chtěl, aby byly. Při mši „přichází“ opět nové Slovo Boží, nyní zvěstované ústy kněze. Toto Slovo dále znovu působí v jeho stvořitelském díle, připodobňuje jej a ztotožňuje jej se sebou samým. Vždyť to je rytmus kosmické evoluce. Prostřednictvím církve je svět postupně posvěcován, aby na konci časů byl Kristus dokonale přítomen ve všem. Eucharistie jako svátost reálné přítomnosti Páně je již nyní v závěrečném a dovršeném stadiu, je anticipací nového nebe a země již zcela posvěcené.

Univerzální Kristus

Význačný ruský filosof a teolog V. Solovjov k tomu dodává svoji vlastní úvahu. Během studií na univerzitě došel k přesvědčení, že svět je stále ve vývoji. Ale tato evoluce nemůže být vysvětlena čistě materialisticky, jak to chtěli ateisté. Její smysl je christologický, protože Kristus je prvorozený mezi vším stvořeným (srv. Kol 1,15) a je jeho posledním cílem. Můžeme proto rozlišit čtyři fáze kosmické evoluce:

1. od první hmoty až k okamžiku, kdy se na zemi objeví první živá molekula;
2. od prvního života až k lidskému životu, kdy byl stvořen člověk;
3. od prvního člověka až ke vtělení Krista;
4. od Krista historického až ke Kristu univerzálnímu, k jeho kosmické plnosti.

My nyní žijeme ve čtvrté fázi a jsme povolání ke spolupráci tak jako Panna Maria, aby Boží vtělení na této zemi dosáhlo své plnosti. Eucharistické tajemství nás k tomu uvádí a napomáhá naší účasti. Tato úvaha přispívá k lepšímu pochopení příchodu Krista mezi nás během mše svaté. Věříme, že přijde osobně k nám, ale musíme se vyhnout tomu, abychom to vyjadřovali omezeným, profánním způsobem. Jeho spasitelné dílo se představuje jako mystická, univerzální skutečnost.

V synergii s Kristem

Jedno z nejsilnějších pout, které sjednocuje lidi, je společná práce, jež je výrazem lásky. Meditace nad tajemstvími Ježíšova života, jak je předkládá svatý Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních, končí obvykle otázkou, kterou si má každý položit: „Co musím pro Krista udělat, když vidím, co udělal On pro mě?“ V eucharistii se reálně setkáváme s Kristem, jeho tajemství jsou přítomná, a to vyvolává spontánně stejnou otázku, kterou si klade Ignác. Boží Syn sestoupil z nebe, říkají církevní Otcové, aby člověk mohl vystoupit do nebe. Podle starobylé definice modlitba a duchovní život jsou vystoupením duše k nebi. Výstup znamená námahu a práci. A kdyby toto úsilí mělo vyznít naprázdno? Kdo zdolává nějakou horu, přibližuje se světlu, ale slunce mu zůstává vzdálené stejně jako tomu, kdo zůstal v údolí. Nepřekvapí nás tedy skepse mnohých křesťanů k lidskému úsilí. Nezachráníme se lidským úsilím, ale pouze vírou. A víra je dar, není naší zásluhou. Toto rčení je známé z dob reformace. Nejsme to my, kdo vystupujeme k nebi, ale je to Bůh, který sestupuje, aby nás zachránil. Památka večeře Páně slouží pouze k tomu, říkalo se tehdy, aby probudila naši víru.

Katolická tradice to nepopírá, ale vypouští slůvko pouze. V eucharistii Kristus osobně sestupuje k nám, aby nás vybídl a pomohl nám ke společnému výstupu, tzn. spolu s ním, s naší silou a s naší prací. Stáváme se jeho spolupracovníky, pracujeme spolu s ním „synergicky“. Výraz synergie je ještě něco více než jen „společně na něčem pracovat“. Ukazuje na sílu života, v tomto případě na sílu Božího života. Když se energie člověka, vyvolaná Duchem, spojí s energií Boží, vzniká synergie. Jednoduchým, ale krásným příkladem tuto skutečnost vysvětluje autor 4. století zvaný Pseudo-Makarius: Lidské snahy jsou jako práce rolníka. Víme, že nestačí orat a zasévat. Sklizeň závisí na slunci, vláze, teplotě. Jsou roky, v nichž je žeň chudá, přestože se rolník mnoho namáhal. A přece zůstává platné „normální“ pravidlo: Čím více se na poli pracuje, tím bohatší bude úroda.

Když uplatníme tento příklad na naše téma, můžeme říci: Kristus, který se nám dává v eucharistii, je naším sluncem, pracujeme v jeho světle. Je naším pokrmem, konáme to či ono v jeho síle. Jeho láska se musí setkat s aktivní láskou ze strany člověka.

Tomáš Špidlík – Eucharistie – lék nesmrtelnosti

 Drazí bratři a sestry!                                                                                                                                                 

Během minulých nedělí jsme rozvažovali nad promluvou „o chlebu života“, kterou Ježíš pronesl v synagoze v Kafarnau poté, co nasytil tisíce lidí pěti chleby a dvěma rybami. Dnes nám evangelium předkládá reakci učedníků na tuto řeč; reakci, kterou Kristus vědomě vyprovokoval. Předně evangelista Jan – který byl přítomen spolu s dalšími apoštoly – uvádí, že od té chvíle „mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili“ (Jan 6,66). Proč? Protože neuvěřili Ježíšovým slovům, když říkal: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude žít navěky“ (srov. Jan 6,51.54) Vskutku, jsou to slova v té chvíli těžko přijatelná a srozumitelná. Toto zjevení jim zůstává nesrozumitelné, protože je chápali v materiálním smyslu, zatímco v oněch slovech se zvěstuje tajemství Ježíšovy paschy, v níž daruje sebe sama pro spásu světa; nová přítomnost ve svaté eucharistii. 
Když Ježíš viděl, že mnozí z jeho učedníků odcházejí, obrátil se k apoštolům se slovy: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Podobně jako v jiných případech odpovídá Petr jménem Dvanácti: „Pane, ke komu půjdeme?“
I my můžeme zvažovat, ke komu bychom šli? –„Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (Jan 6,68-69). K této pasáži máme překrásný komentář sv. Augustina, který praví: „Vidíte, jak Petr skrze Boží milost a inspiraci Ducha svatého pochopil? Proč pochopil? Protože uvěřil. Ty máš slova věčného života. Ty nám dáváš věčný život, když nám nabízíš své tělo a svou krev. A my jsme uvěřili a poznali. Neříká: poznali jsme a uvěřili, nýbrž uvěřili jsme a potom poznali. Uvěřili jsme, abychom mohli poznat. Kdybychom totiž chtěli poznat dříve než uvěříme, nedokázali bychom ani poznat ani věřit. Co jsme tedy uvěřili a co jsme poznali? Že ty jsi Kristus, Syn Boží, a tedy, že ty jsi věčný život samotný a v těle a krvi jsi nám daroval to, co jsi ty sám“ (Komentář k Janovu evangeliu 27,9). Tolik sv. Augustin v kázání ke svým věřícím.                        
A konečně Ježíš věděl, že také mezi dvanácti Apoštoly je jeden, který nevěří: Jidáš. Také Jidáš mohl odejít pryč, jak to učinilo mnoho učedníků; ba dokonce měl odejít, kdyby byl čestný. On ale zůstal s Ježíšem. Nezůstal však pro svou víru nebo lásku, ale s tajným plánem pomstít se Mistrovi. Proč? Protože Jidáš se cítil Ježíšem zrazen a rozhodl se, že ho sám také zradí. Jidáš byl zélóta a chtěl Mesiáše, který vítězně povede povstání proti Římanům. Ježíš však zklamal tato očekávání. Problém tedy spočívá v tom, že Jidáš neodešel, a jeho nejtěžší vinou je jeho faleš, jež je cejchem ďáblovým. Proto Ježíš řekl Dvanácti: „A přece jeden z vás je ďábel!“ (Jan 6,70).  
Modleme se k P. Marii, aby nám pomáhala věřit v Ježíše jako sv. Petr a být upřímní jak k Němu tak i k ostatním.
Benedikt XVI. před Anděl Páně v Castelgandolfo 26. 8. 2012
 
 
Proč tito učedníci nechápali znamení doby a Ježíše? Především proto, že byli uzavření. Byli uzavření ve svém pořádku, měli výborně uspořádaný Zákon, mistrovské dílo. Všichni židé věděli, co se mohlo dělat, co se nesmělo dělat a kam až bylo možno zajít. Všechno bylo uspořádáno. A oni se v tom cítili bezpečně.
To, co dělal Ježíš, jim připadalo podivné. Chodit s hříšníky, jíst s celníky. To se jim nelíbilo, bylo to nebezpečné.
V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které židovští teologové vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom. Jednoduše zapomněli na dějiny. Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení. Bůh ostatně častokrát svému lidu připravil překvapení, kupříkladu tehdy, kdy jej vysvobodil z egyptského otroctví.  
Nechápali, že Bůh je Bohem překvapení a že Bůh je vždycky nový. Nikdy nezapírá sám sebe, nikdy neříká, že to, co řekl, bylo pomýlené. Nikdy, ale vždycky nás překvapuje. Oni nechápali a uzavřeli se do systému, který vytvořili z dobré vůle. A nechápali četná znamení, která Ježíš učinil a která ukazovala, že čas dozrál. Byli uzavření. Za druhé, zapomněli, že byli putujícím lidem, že byli na cestě. A když putujeme, jsme na cestě, a vždycky nacházíme něco nového a nepoznaného.  
A to by nás mělo vést k zamyšlení: lpím na svém, na svých idejích? Jsem uzavřený? Anebo jsem otevřený překvapením od Boha? Jsem nehybným člověkem anebo putujícím? Věřím v Ježíše Krista? Věřím v to, co učinil Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a tím vše končí, anebo věřím, že cesta pokračuje dál až ke zralosti, k manifestaci Pánovy slávy? Jsem schopný chápat znamení časů a být věrný Pánovu hlasu, který se v nich projevuje? Můžeme si dnes položit tyto otázky a žádat Pána o srdce, které miluje Zákon, protože je to Boží Zákon, ale které miluje také Boží překvapení a ví, že tento posvátný Zákon není samoúčelný.Je cestou, je pedagogikou, která nás nese k Ježíši Kristu, vstříc definitivnímu setkání, až se objeví ono velké znamení Syna člověka. 
papež František 13. 10. 2014
 
 
Je to velká křivda vůči Bohu a velká škoda vůči druhým, když představujeme Pána Boha jako přísného policajta, který dohlíží na svět. Jeho vlastnosti by v nás neměly probouzet strach, ale radost a důvěru.    
Protože Bůh je věčný, nemusím se bát smrti.                                                                                                            
Protože Bůh je všudypřítomný, nejsem nikdy sám.                                                                                                  
Protože Bůh je vševědoucí, mohu se spolehnout na jeho moudrost a prozřetelnost.                                           
Protože Bůh je všemohoucí, všechno mohu v něm, nemusím si lámat hlavu, jak splní své sliby.    
Protože Bůh je nejvýš svatý, mohu mu věřit.      
Protože Bůh je nejvýš spravedlivý, ocení i mou dobrou vůli.     
Protože Bůh je nejvýš milosrdný, mohu za ním vždy znovu přijít s prosbou o odpuštění a vím, že mě nenechá napospas zlu, které mě přemohlo.       
Bůh, ten, který je, je tu pro nás. 
Jeho svatost, věrnost a láska jsou tu pro nás. 
Pro nás.
Jiří Mikulášek - Někdo tě má rád
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.