Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

25. neděle v mezidobí – cyklus B

25. neděle v mezidobí – cyklus B

Mdr 2,12a.17-20; Jak 3,16-4,3; Mk 9,30-37
 
30Ježíš a jeho učedníci procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. 31Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ 32Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. 33Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ 34Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. 35Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ 36Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: 37„Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk 9,30-37)
 
Srovnání: 30-32Mt 17,22-23; Lk 9,43b-45; 31Mk 8,31; 10,33-34; 33-37Mt 18,1-5; Lk 9,46-48; 34Lk 22,24; 35Mk 10,43-44; 36Mk 10,15-16
 
Úvod k meditaci
Ježíš mi v úryvku předkládá dvě témata: přijetí utrpení a přijetí dítěte. Možná jsem této řeči dosud nerozuměl a bál jsem se zeptat. Nyní se můžu k oběma otázkám postavit čelem a zeptat se Ježíše, jak se vyrovnat s bolestí, s utrpením, které je přeci tak těžké, a jak přijmout dítě, jak být jako dítě. Ježíši, jak mám přitakat něčemu bolestnému a něčemu tak slabému a bezbrannému?
 
Výklad biblického textu
 
Kontext:
Jestliže nepočítáme verš 9,12, pak je to v Markově evangeliu druhá předpověď Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání.
v. 30: ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl – Důvodem, proč Ježíš nechtěl, aby někdo věděl o jeho přítomnosti v Galileji, bylo to, aby mohl věnovat veškerý čas a energii učení svého kruhu učedníků ještě naposledy v jejich domovině.
v. 31: bude vydán – V řečtině je zde přítomný tvar je vydáván, který naznačuje jistotu předpovědi a její blízké naplnění.
v. 32: oni však té řeči nerozuměli – Po první předpovědi utrpení a následných pokynech (Mk 8,27-9,29) je pro čtenáře obtížné porozumět, proč jsou učedníci tak nechápaví a ani se nesnaží porozumět. Zatímco v prvním případě měl Petr přinejmenším odvahu proti Ježíšově předpovědi utrpení protestovat (8,32), zde učedníci nepokládají ani jedinou otázku. Marek naznačuje, že namísto aby se snažili z Ježíšova učení čerpat, vracejí se nazpět, a tak stále více působí jako záporné příklady v porovnání s kladným vzorem, který představuje Ježíš.
v. 33: Kafarnaum sloužilo pro Ježíše a jeho první učedníky v první fázi jeho veřejného působení jako základna
(viz 1,21; 2,1). Snad si máme myslet, že to byl Petrův dům.
O čem jste cestou rozmlouvali? Marek zde použitému řeckému slovu dialogizesthai obvykle přikládá význam veřejný a negativní ve smyslu přít se. Jeho výskyt zde a ve verši 9,34 má patrně vysvětlit rozpaky, které projevují učedníci svým mlčením.
v. 34: oni mlčeli – Učedníci si nejspíš uvědomují rozpor mezi Ježíšovým učením a předmětem své rozmluvy. Učedníci se přeli o prvenství v rámci stávající skupiny. V hierarchické společnosti, kde postavení a čest patřily
k velmi důležitým hodnotám, to bylo téma jak přirozené, tak významné.
v. 35: Ježíš se posadil – Je to typický postoj rabína; pozorujeme, že Ježíš chce sdělit něco důležitého.
Kdo chce být první... Tímto učením Ježíš zpochybňuje a podrývá zásady židovské kultury o postavení a hodnosti.
v. 36: Ježíšovo symbolické gesto odvádí rozhovor učedníků z 9,33-35 jiným směrem – od služebníka k těm, komu má být slouženo. V palestinské společnosti 1. století dítě nepředstavovalo ani tak nevinnost či nezkaženost, ale spíše člověka bez společenského postavení a zákonných práv. Dítě nebylo člověkem v plném slova smyslu a bylo zcela závislé na péči a ochraně druhých, přičemž člověk nemohl očekávat, že z laskavé pomoci dítěti získá jakýkoli sociální či materiální prospěch. Když Ježíš staví dítě do středu kruhu učedníků, užívá jednoznačně symbolický čin jak prostředek k poučení svých učedníků. Objetím dítěte dává Ježíš najevo přijetí toho, kdo je ze společenského hlediska nikým, jako hodného respektu a péče.
vzal dítě – Lidská zvědavost by ráda znala jméno tohoto dítěte, které Ježíš držel v náručí. Někteří ho pokládali za dítě apoštola Petra. Někteří ho považovali za svatého Ignáce z Antiochie, který si dává ve svých dopisech jméno Theofor. Posunem přízvuku ze (správného) Theofóros (tj. nositel Boha) dochází k posunu na Theóforos (tj. nesený Bohem) a tím i k významovému posunu, který ale není pravdivý, i když vypadá lákavě.
v. 37: Klíčovým obratem je kvůli mně – doslova pro mé jméno. Objevuje se jako narážka v další epizodě (viz 9,38).
Z Ježíšova hlediska jsou důležití i ti zdánlivě nejbezvýznamnější, protože i oni (a zejména oni) nosí Ježíšovo jméno a patří k němu.
nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal – Základem tohoto výroku je praxe vládců a obcí (včetně synagog a církví), které vysílají své vyslance (či apoštoly, což doslovně znamená ty, kteří byli posláni) a očekávají, že se s nimi bude zacházet s respektem a důstojností, jaká náleží těm, kteří je poslali. V tomto případě lze vysledovat jistou linii poslání (častý motiv Janova evangelia) od Boha (ten, který mě poslal) přes Ježíše k vyslancům (kam mohou spadat i společensky natolik bezvýznamné osoby, jako jsou děti).
 
K tématu
 
O kříži
Utrpení jsme si zvykli brát jako něco, čemu se snažíme za každou cenu vyhnout. A leckterou společnost nic nepohoršuje víc než křesťanská představa, že člověk musí utrpení snášet, přijímat, často se mu dokonce vydat, aby je tak překonal. Jan Pavel II. říká: „Utrpení patří k tajemství člověka.“ Proč?
Programem dneška je vymýtit utrpení ze světa. Pro jednotlivce to znamená za každou cenu se vyhýbat bolesti. Musíme však také vidět, že právě toto vnáší do světa velikou tvrdost a chlad. Bolest prostě patří k lidskému bytí.
A kdo by utrpení chtěl opravdu zrušit, musel by především zrušit lásku, která bez něj vůbec neexistuje, protože vždycky vyžaduje trochu ztráty sebe, protože s rozdílností povah a s dramatikou situací vždycky nese i odříkání, bolest.
Víme-li, že cesta lásky – tento exodus, východ ze sebe – je cestou pravé humanizace člověka, pak také rozumíme tomu, že utrpení je proces zrání. Kdo utrpení vnitřně přijal, vyzrává a získává víc porozumění pro druhé, více lidskosti. Kdo se utrpení vždycky vyhýbal, nerozumí druhému, je tvrdý a egoistický.
Co by se bylo stalo, kdyby nebylo Kristova vystoupení a smrti na kříži? Byl by svět bez něj už dávno zanikl?
To nemůžeme říci. Ale lze říci, že člověku by chyběl přístup k Bohu. Mohl by se k němu vztahovat jen v útržkovitých náznacích. A vposledku by nevěděl, kdo nebo co Bůh vlastně je. Ve velkých náboženstvích samozřejmě prosvítá něco z Božího světla, ale přesto jsou to fragmenty; otázky zůstávají. Jestliže však tázání se po Bohu nenalézá odpověď a cesta k němu zůstává uzavřená, není tu odpuštění, pak je lidský život jen nesmyslný experiment. Proto Bůh sám na jistém místě protrhl mraky. Rozžal světlo a udal nám tak cestu, která je pravdou, nechává nás žít a je životem samým.
Ježíš učedníky připravuje na to, že Mesiáš nepřichází jako zachránce a slavný vládce, který znovu obnoví lesk Izraele a jeho někdejší moc. Sám se také nenazývá Mesiášem, ale Synem člověka. Jeho život spočívá naopak
v bezmoci a v protrpění smrti – vydán pohanům, jak říká, a pohany přibit na kříž. Apoštolové se měli naučit, že takto a nejinak přichází na svět Boží království.
Benedikt XVI. – Bůh a svět; nakladatelství Barrister & Principal
Stvořil jsi bolest?
Pane, mohl bys zaplakat nad naším utrpením. Vždyť jsi na to dost dobrotivý a milosrdný. Zaplakat si s námi, tak jako plakal tvůj Syn nad našimi městy, hroby a mrtvými. Jak bys však mohl naříkat nad naší bolestí, když jsi ji sám stvořil? Bolest visí nad tvým světem jako nějaká hrozivá temnota, která se nikdy nerozplyne. Tvé tvorstvo je zahalené černým pláštěm bolesti. Mučí ho strach, hrůza, trýzeň. A všechno má původ v tobě.
Bylo to nutné? Když se už musí tvorové navzájem požírat, proč to musí být tak hrozné? A čím jsou tvoji tvorové na vyšší úrovni, tím větší je jejich utrpení. Nejen proto, že jsou jejich zbraně dokonalejší, ale i proto, že jsou sami čím dál tím horší. Hle, člověk, koruna tvého tvorstva, a páchá horší věci než divá zvěř.
Ale kdesi na nekonečných chodbách, vedoucích k nejvyšším věžím tvé bytosti, jsi zabudoval i dveře, za nimiž bolest končí. Komu se podaří přestoupit jejich práh, přestoupí i svůj žal a utrpení. Klíčem k těmto dveřím je tvůj příkaz lásky, který nás vede k tomu, abychom se navzájem netrápili, ale milovali a navzájem si zmírňovali bolest. Člověk tohoto tvého příkazu jako první přemohl bolest a žal. Netrápí jiné a zmírňuje jejich bolest. Takových lidí je dnes mnoho a to je jistě důkaz dokonalejší lidskosti, když se lidé jako společnost začínají veřejně odvracet od násilí. Není to důkaz, že se blíží k tobě?
Peter Lippert – Člověk Jób mluví k Bohu
Nebudete-li jako děti
Jednou měla naše Anička hroznou rýmu. Byly jí tehdy asi čtyři roky. Smrkání ji otravovalo, bolel ji odřený nosík, cítila se unavená a rozmrzelá. Žádná hra ji netěšila, ničím se nemohla zabavit. Vzala jsem ji tedy ven aspoň na krátkou procházku. Jdeme po ulici, každou chvíli se zastavujeme a smrkáme. Vtom mě napadne, jak ji potěšit: „Až přijdeme domů, pomodlíme se za uzdravení, jo?“ Dcera po mě loupne očkama a nespokojeně pronese: „A proč se nemůžeme modlit hned?“
No jo, proč ne? Nemám, co bych té čtyřleté holčičce řekla. Neumím najít důvod, proč se to na ulici nehodí. Pánu Ježíši je to určitě jedno, ten uzdravoval kdekoli. A jestliže se stydím já, nejspíš bych to měla rychle překonat. Tak jo. Dobře. Klekáme na kolena a modlíme se tam, kde jsme.
Než jsme se vrátily domů, bylo po rýmě.
Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.
Hana Pinknerová – Co Bůh šeptá maminkám
Musíš se stát dítětem
Když nejsi dítětem, pak nemůžeš jít dále,
kde Boží děti jsou: vždyť dveře jsou tak malé...
Angelus Silesius – Cherubský poutník
 
První 
Ježíš říká: „Kdo chce být první…“ – je tedy možné chtít být první, není to zakázané, není to hřích. Ježíš nejenže nezakazuje přání být první, ale dokonce ho podporuje. Jen odhaluje novou a nevídanou cestu, jak ho uskutečnit; ne na úkor druhých, nýbrž v jejich prospěch. Dodává totiž: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“  
Vzestup se stává sestupem. Poslední může být docela dobře první – záleží na tom, odkud se začne. 
Naučme se napodobovat Ježíše, který byl tichý služebník pokorného srdce.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
Radostí biskupa je vidět ve své církvi lásku, jednotu a svornost. Tato harmonie je milost. Působí ji Duch svatý, ale my musíme ze své strany dělat všechno, aby tuto harmonii Duch svatý v církvi vytvářel. Proto svatý Pavel vybízí Filipany (Fil 2,1-4), aby nic nedělali z „hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě“, tedy z rivality, snahy ukázat se a vytáhnout se před druhými. Je zřejmé, že to není jenom záležitost naší doby, ale sahá daleko.    
A jak často to nacházíme ve svých institucích, v církvi, ve farnostech či například v kolejích? Hašteření, snaha se ukázat, touha po prázdné slávě. Je vidět výskyt dvou červotočů, kteří pojídají soudržnost církve a oslabují ji. Hašteřivost a touha po prázdné slávě odporují harmonii a svornosti. A namísto hašteřivosti a prázdné slávy svatý Pavel každému doporučuje, ať „z pokory pokládá druhé za lepší“. On to pociťoval. Sám o sobě přece říká, že není hoden se nazývat apoštolem, že je posledním. A silně se pokořuje. Takové bylo jeho cítění: pokládal druhé za nadřazenější sobě. 
Také spiritualita dnešního světce, sv. Martina de Porres, skromného dominikánského bratra, spočívala ve službě, protože všechny ostatní i ty největší hříšníky pokládal za lepší. A opravdu to tak cítil…                                              
Svatý Pavel potom každému radí, aby nehleděl na vlastní prospěch. Usilovat o prospěch druhých. Sloužit druhým. V tom spočívá radost biskupa, když svoji církev takovou shledává, tedy se stejným cítěním, stejnou láskou, jednomyslností a svorností. Takové ovzduší si Ježíš přeje v církvi. Je možné mít odlišné názory. Dobře. Vždy však v tomto ovzduší, v této atmosféře pokory, lásky a bez pohrdání kýmkoliv. 
Je ošklivé, když jsou v církevních institucích, v diecézích a ve farnostech lidé, kteří hledají vlastní prospěch a nikoli službu, nikoli lásku. Ježíš nám v evangeliu říká: nehledej svůj prospěch, nejdi cestou vzájemných protislužeb. – „Já ti dám to a ty mně ono.“ – V podobenství radí zvát na hostinu ty, kteří to nemohou oplatit. To je nezištnost. Jestliže je v církvi harmonie a jednota, nehledá se vlastní prospěch a vládne postoj nezištnosti. Dobro prokazuji, s dobrem neobchoduji.    
Jak je tomu v mojí farnosti, v mojí komunitě? Má tohoto ducha? Jaká je moje instituce? Je tam tento duch láskyplného cítění, jednomyslnosti a svornosti bez hašteření a touhy po prázdné slávě? Pokládáme druhé za lepší než sebe ve své farnosti, ve své komunitě? Možná objevíme, že něco je třeba vylepšit. Jak to dnes mohu zlepšit?
papež František – kázání v Domě sv. Marty. 3. 11. 2014
 
Drazí bratři a sestry,
na dnešní pravidelné nedělní zamyšlení si beru za podnět úryvek z Jakubova listu (3,16-4,3), který podává liturgie této neděle, a pozastavím se zvláště u jednoho výrazu, který oslovuje svou krásou a svou aktuálností. Jde o popis pravé moudrosti, kterou apoštol staví do protikladu k té falešné. Ta je „pozemská, živočišná, ďábelská“ a rozpozná se podle toho, že vyvolává nevraživost, sobeckost, zmatek a kdejakou špatnost (srov. 3,16), zatímco „moudrost shora je především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, nestranná a upřímná“ (3,17). Ze seznamu sedmi kvalit podle biblického úzu vysvítá dokonalost autentické moudrosti a pozitivní účinky, které působí. Jako první a hlavní kvalitu, kladenou jakoby do čela ostatních, svatý Jakub uvádí „čistotu“, to znamená svatost, dalo by se říci transparentnost Boha v lidské duši. A jako Bůh, od něhož pochází, nemá ani moudrost zapotřebí vnucovat se silou, protože obsahuje nepřemožitelnou moc pravdy a lásky, která se prosazuje sama sebou. Proto je pokojná, shovívavá, poddajná; neuchyluje se k jednostrannostem, a tím méně pak ke lžím; je smířlivá a přejícná, je rozpoznatelná podle plodů, které v hojnosti rodí.                        
Proč se nepozastavit a nerozjímat občas o kráse této moudrosti? Proč nenačerpat z tohoto nekontaminovaného pramene lásky Boží moudrost srdce, která nás zbavuje jedovaté strusky lži a egoismu? To platí pro všechny, ale na prvním místě pro toho, kdo je povolán být promotorem a „šiřitelem“ pokoje v náboženských a občanských společnostech, v sociálních, politických a mezinárodních vztazích. V naší době, možná i vlivem určitých dynamik, jež jsou vlastní masovým společnostem, nezřídka dochází k úbytku úcty k pravdě a danému slovu, a zároveň se šíří tendence k agresivitě, nenávisti a pomstě. „Ti kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost“ (Jak 3,18). Aby však bylo možné vytvářet pokoj, je třeba být lidmi pokoje, vstoupit do školy „moudrosti, přicházející shůry“ a osvojit si její kvality, a produkovat pak její účinky. Kdyby každý ve vlastním prostředí dokázal odvrhnout lež a násilí v úmyslech, slovech a skutcích, a pečlivě kultivoval city úcty, porozumění a uznání vůči druhým, možná by to nevyřešilo všechny problémy každodenního života, ale bylo by možné se s nimi vyrovnat klidněji a účinněji. 
Drazí přátelé, Písmo svaté nás znovu přivádí k zamyšlení nad morálními aspekty lidské existence, ale vychází přitom ze skutečnosti, která předchází samotnou morálku, to jest z opravdové moudrosti. Prosme s důvěrou Boha o moudrost srdce na přímluvu té, která ve svém lůně přijala a zrodila vtělenou Moudrost, Ježíše Krista, našeho Pána. Maria, trůne moudrosti, oroduj za nás!
Benedikt XVI. 20. 9. 2009

 

Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.