Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

26. neděle v mezidobí – cyklus B

 26. neděle v mezidobí – cyklus B

Nm 11,25-29; Jak 5,1-6; Mk 9,38-43.45.47-48
 
38Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ 39Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. 40Kdo není proti nám, je s námi. 41Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. 42Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. 43Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel
s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. 45Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. 47Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, 48kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“
(Mk 9,38-43.45.47-48)
 
Srovnání: 38-41Lk 9,49-50; Nm 11,27-29; 41Mt 10,42; 42-50Mt 18,6-9; 42Lk 17,1-2; 43-48Mt 5,29-30; 48Iz 66,24
Úvod k meditaci
Rozdíl mezi hřešícím a spravedlivým není v tom, že jednoho špatnosti napadají a druhého ne, ale v tom, že první ten svůj nápad provedl, druhý měl sílu pokušení odolat.
Ježíš povzbuzuje učedníky, aby byli velkorysí vůči ostatním a důslední vůči sobě samým. Jak to vypadá s mojí velkorysostí a důsledností? Jsem schopný spolupracovat s druhými? Nebo mi to činí obtíže?
Výklad biblického textu
v. 42: Kdo by svedl ke hříchu– řecké slovo skandalizein doslova znamená přivést k pádu. Podle židovského pravidla jsou potrestáni tím, co sami způsobují – konečným zánikem v moři (jako chaotickém protibožském živlu). Pohoršování druhých vede ke konečnému rozkladu vlastní osobnosti.
v. 43n.: Je také možné, že se věřící přivede k pádu sám (rukou...). Peklo znamená neodvolatelný zánik osobnosti.
 
K tématu 
E-vangelium on-life
Často se spekuluje o tom, jak Ježíš myslel ta tvrdá vyjádření o usekávání ruky či nohy a vylupování oka. Myslel to doslovně, nebo je to pouze obrazná řeč? A lámeme si hlavu nad tím, jak co nejobratněji zmírnit ten tvrdý, nekompromisní imperativ: „Usekni – vyloupni!“ (Nejlepší by bylo, kdyby to šlo tak, aby zůstal vlk sytý a koza celá, vždyť přece Ježíš nemohl chtít, abychom se zmrzačovali!) Přitom nám uniká jedno malé, ale důležité slovíčko na začátku: „-li“. Příkaz useknout si ruku či nohu nebo vyloupnout si oko platí tehdy, pokud je splněna podmínka: „Svádí-li tě...“ Hm...
Nasloucháme-li Ježíšovým slovům pravidelně, neuniklo nám, že před nějakým časem důrazně poučil své posluchače o tom, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí. Poskvrňuje ho to, co z něj vychází (viz evangelium 22. neděle, Mk 7,1-8.14-15.21-23). A ve stejné souvislosti Ježíš upřesnil, že zla, která nás poskvrňují, vycházejí zevnitř, z našeho srdce.
Nejsme-li úplně zapomětliví posluchači (viz Jak 1,25), kteří hned pustí z hlavy to, co slyšeli (zvláště jde-li o Boží slovo), ale máme alespoň trochu snahy podobat se moudrému hospodáři, který je schopen vynášet na světlo věci nové i staré a mít z nich užitek (viz Mt 13,52), dokážeme z výše uvedeného dát dohromady jednu důležitou skutečnost: Ruka, noha či oko nemůžou svádět člověka ke hříchu. To, co ho svádí, je někde jinde. Je to v jeho nitru, v jeho srdci! – Takže teď si můžeme s ulehčením oddechnout, že není potřeba nic usekávat ani vylupovat, protože podmínka „svádí-li tě“ nebude nikdy splněna. Naopak! Podmínka „svádí-li tě“ je už dávno splněna. Naše srdce je plné věcí, které nás svádějí ke hříchu. A tam je třeba postupovat tak radikálně, jako když se usekává ruka či noha a vylupuje oko. Svádí-li mě něco k chattování v práci, určitě to není ruka, která kliká myší, a bylo by zbytečné ji usekávat. Svádí-li mě něco bloumat bez cíle po obchodech, právě když mě v družině čekají děti, určitě to není chudinka levá či pravá noha. Svádí-li mě něco dívat se na televizi, zrovna když se mám připravovat do školy nebo se věnovat rodině, určitě to nejsou nebohé oči. Příkaz „usekni“ nebo „vyloupni“ však platí a znamená, že s danou věcí je třeba skoncovat tak radikálně a definitivně, jako když se usekává část těla, i když to bude podobně bolet.
www.paulinky.cz
Můj drahý Tasemníku,
Štípodraz mi řekl, že se Tvůj pacient seznámil s velice vhodnými lidmi a že se zdá, žes toho velmi slibně využil. Je to skvělé. Myslím, že by se měl stýkat přesně s takovými lidmi, jako jsou tito manželé ve středních letech, kteří ho navštívili v zaměstnání: jsou bohatí, elegantní, povrchně intelektuálští a velice skeptičtí ke všemu kolem sebe. Asi budou dokonce i trochu pacifisty – ne snad z morálních důvodů, ale z hluboce zakořeněného zvyku zlehčovat všechno, co se týká velké masy jejich bližních, a trochu také z čistě módního a salónního komunismu. To je skvělé. A zdá se, žes dobře využil jeho sociální, sexuální a intelektuální marnivosti. Ještě mi o tom napiš. Dal jim Tvůj pacient dostatečné najevo, že k nim patří? Tím nemyslím jen „svými řečmi“. Smrtelníci dokážou naznačovat jakousi hrou pohledů, odsunem hlasu a smíchem, že patří do stejné společnosti jako ti, se kterými mluví. Takovou zradu bys měl obzvláště podporovat, protože on sám si ji ještě úplně neuvědomuje, a až pozná pravdu, těžko se s nimi dokáže rozejít.
Jistě mu velmi brzy dojde, že jeho víra je v přímém protikladu se vším, o čem se tak rád baví se svými novými přáteli. Myslím, že to nevadí, pokud ho dokážeš přesvědčit, aby si to stále odmítal přiznat. A to bude snadné – pomůže Ti jeho stud, pýcha, skromnost i samolibost. Dokud si to nepřizná, bude ve falešném postavení. Bude mlčet, když by měl mluvil, a bude se smát, když by měl být zticha. Dá najevo (nejprve jen svým chováním, pak
i slovy) všechny možné cynické a skeptické postoje, které mu vlastně nepřísluší – ale pokud si s ním správně pohraješ, jeho postoji se stanou. Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají. To je základní poučka. Ale dobře se připrav na Nepřítelův protiútok.
Především musíš co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy si pacient uvědomí, že to nové potěšení je ve skutečnosti pokušením. Asi se Ti to bude zdát těžké, když Nepřítelovi služebníci už dva tisíce let kážou o „Světě“ jako o jednom ze základních pokušení. Ale v posledních desetiletích se o tom naštěstí skoro nemluví. V moderní křesťanské literatuře se sice hodně (skutečně častěji, než bych si přál) píše o Mamonu, ale velice málo o Světských Marnostech, Výběru Přátel a o Hodnotě Času. To všechno by Tvůj pacient označil za „Puritánství“ – a tady bych rád poznamenal, že hodnota, kterou jsme tomuto slovu dali, je jedním ze skutečných triumfů posledního století. Jeho zásluhou zachráníme každý rok tisíce lidí před sebeovládáním, cudností a střízlivostí.
Ale Tvůj pacient určitě jednou pochopí, jaká je skutečná povaha těch jeho nových přátel. Pak se budeš muset rozhodnout podle jeho inteligence. Pokud je dostatečné velký hlupák, pobídni ho, aby žil dvojím životem (znal jsem mnoho lidí, kteří to dokázali). V každé společnosti se nejen bude přetvařovat, ale také z něho skutečně bude někdo úplně jiný. – Pokud to nepůjde, zkus rafinovanější a zábavnější metodu. Přesvědč ho, aby si uvědomoval se skutečným potěšením, že si ty dvě strany jeho života vzájemně odporují. Přitom využij jeho ješitnosti. Ať v neděli klečí vedle zelináře a má radost z toho, že ví, že zelinář by nedokázal pochopit ten uhlazený a posměvačný svět, ve kterém on žil v sobotu večer, a naopak: ať má ještě větší požitek z obscénních a rouhavých řečí, které při kávě vede se svými obdivuhodnými přáteli, protože on ví, že v něm existuje jakási „hlubší“, „duchovní“ stránka, kterou by oni nedokázali pochopit. Jisté to chápeš: na jedné straně se stýká se svými světáckými přáteli, na druhé straně se zelinářem; on sám je úplný, vyvážený a složitý člověk, který je všechny převyšuje. Takto bude současné zrazovat alespoň dvě skupiny lidí a přitom bude místo hanby cítit trvalý spodní proud sebeuspokojení. A pokud selže všechno ostatní, přesvědč ho navzdory jeho svědomí, že má v té nové známosti pokračovat už proto, že těm lidem jaksi „prospívá“ tím, že pije na jejich účet a směje se jejich vtipům – a kdyby se s nimi rozešel, bylo by to „snobské“, „nesnášenlivé“ a (samozřejmě) „puritánské“.
Také se ovšem postarej o to, aby s nimi ztrácel víc času, než si může dovolit, a aby zanedbával svou práci a svou matku. Ta začne žárlit a bude si o něho dělat starosti, on se jí bude stále více vyhýbat a chovat se k ní hrubě – a v jejich domácnosti skvěle vzroste nervozita.                                     Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob
C. S. Lewis – Rady zkušeného ďábla
 
Na konci Chestertonovy detektivky o páteru Brownovi je velice hluboká kapitola: „Tajemství pátera Browna“. Jeho přítel a obdivovatel, kterého obrátil ze zloděje k poctivému životu, by se rád dověděl tajemství: čím to je, že páter Brown rozluští ty nejsložitější případy vražd, krádeží, podvodů? Tajemství je celkem jednoduché. Páter Brown nemá logiku Sherlocka Holmese, nestuduje psychologii zločinu. Jen se chvilku zastaví. Stoupne si na místo, kde se zločin stal, představí si potíže, které byly, a řekne si: „Co by mě samého napadlo, abych udělal, kdybych byl v podobné situaci?“ To co by pátera Browna jenom napadlo, to zločinec udělal.
Toto malé „tajemství“ nezvyklého detektiva odpovídá tradiční nauce křesťanských autorů o pokušení. „Příčina
a pramen všeho hříchu je špatná myšlenka,“ píše Origenes. Rozdíl mezi hřešícím a spravedlivým není v tom, že jednoho špatnosti napadají a druhého ne, ale v tom, že první ten svůj nápad provedl, druhý měl sílu pokušení odolat.
Svatému Antonínu poustevníkovi si stěžoval mladý mnich, že ho napadá spousta nepěkných myšlenek, že se za to stydí a že ho to trápí. Svatý Antonín prý ho zavedl na střechu domu a vyzval ho: „Chyť si vítr!“ Divný příkaz, mnich se proto bránil: „Jakpak mohu chytit vítr?“ Nato Antonín: „Když nemůžeš chytit vítr, který je hmotný, jak bys mohl pochytat myšlenky, které jsou nehmotné!“
Představy a nápady se nám kolem hlavy rojí jako včely. Ale ani jedna z nich nám nemůže proniknout do srdce bez našeho svolení. I když je člověk v okovech, jeho srdce zůstává vždycky svobodné.
Prosbu Otčenáše „Neuveď nás v pokušení“ vysvětlují proto církevní Otcové takto. Neznamená to: Ať na nás nepřichází pokušení! To by bylo nemožné žádat. Žádné místo není tak svaté a žádný okamžik tak klidný, aby nás nemohlo napadnout něco, co ten mír ruší. Modlíme se však: Neuveď nás v pokušení, tj. dej nám sílu, abychom zůstali v klidu, abychom nešli za tím, co nás napadá, co nás láká ke zlému.
Naše svoboda má být podle starého přirovnání „vrátným srdce“, který kontroluje myšlenky a ptá se jich: „Patříš k nám, nebo patříš k nepřátelům?“ Je-li srdce člověka ráj, máme k jeho bráně postavit cherubína s plamenným mečem, který utne hlavu hada, jakmile se přiblíží.
Symbolicky vysvětlují Otcové vypravování Genese. Eva se dala s hadem do řeči, zavolala Adama a ten přivolil kvůli ní. Eva je symbolem tělesných sklonů, které se rády nakloní tam, kam je láká obraz ve fantazii. Adam je pak svoboda. Není-li pevná, podlehne.
Pokušení tedy zkoušejí naši svobodu. Podobají se větru, který ohýbá stromek. Je tu sice nebezpečí, že ho zlomí. Ale současně jej posilují, aby se nezlomil. Skleníkové květy se za bouře lámou. Ty, které rostly ve větru, vydrží. Patří tedy pokušení k dynamice života. Staří mniši dokonce říkali: „Kdo nebyl zkoušen, nespasí se.“ Nedospěl k plnosti svobody Božích dětí. Nebezpečí se není potřeba tolik bát, vždyť máme ujištění, že Bůh na nikoho nepošle větší zkoušku, než by mohl vydržet. Je-li pokušení velké, pocítíme i velkou sílu milosti, která nás chrání, abychom nepadli.
Tomáš Špidlík – K vyšším věcem jsem se narodil
 
Súfický světec se vydal na pouť do Mekky. Na kraji města ulehl na zem, hned vedle cesty, neboť byl velmi vyčerpaný. Už už usínal, když tu ho probudil láteřící poutník. „Toto je hodina, kdy se hlavy všech věřících uklánějí směrem k Mekce, a ty směrem k této svatyni nastavuješ chodidla!“
Súfí se ani nepohnul, jen otevřel oči a řekl: „Bratře, byl bys tak velmi laskav a přemístil mé nohy tam, kde nebudou ležet směrem k Bohu?“
Anthony de Mello  – Modlitba žáby

Drazí bratři a sestry,                                                                                                                                                                               evangelium této neděle podává jednu z oněch epizod Kristova života, které - třebaže byly takříkajíc en passant (zběžně) pochopeny - obsahují hluboký smysl (Mk 9,38-41). Jde o událost, kdy jeden z těch, kteří nepatřili mezi Ježíšovy učedníky, vyháněl démony v Jeho jménu. Apoštol Jan, který byl mladý a horlivý, chtěl, aby mu v tom bylo zabráněno, ale Ježíš to nedovolí, ba dokonce se chopí této příležitosti jako podnětu, aby své učedníky poučil o tom, že Bůh může konat dobro, ba dokonce divy také prostřednictvím těch, kteří nepatří do jejich okruhu a že je možné spolupracovat na Božím království různými způsoby, třeba jen podáním sklenice vody tomu, kdo je Kristův (v. 41). Svatý Augustin v této souvislosti píše: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev“ (O křtu proti donatistům, PL 43, VII, 39,77). Členové církve proto nemají žárlit, ale radovat se, když někdo mimo jejich společenství koná dobro v Kristově jménu, pokud to činí se správným úmyslem a v úctě. I uvnitř samotné církve jsou někdy jen s obtížemi v duchu hlubokého společenství doceňovány a uznávány dobré věci vykonávané různými církevními institucemi. Nicméně, všichni máme být vždycky schopni vzájemně se uznávat i doceňovat; chválit Pána za nekonečnou „fantazii“, s níž jedná v církvi a ve světě.   )

V dnešní liturgii zní také výčitka apoštola Jakuba na adresu bohatých nepoctivců, kteří vkládají svoji jistotu do bohatství nahromaděného na úkor ošizených (srov. Jak 5,1-6). Cesarius z Arles v jedné své promluvě praví: „Bohatství nemůže uškodit dobrému člověku, protože jej milosrdně rozdává, stejně tak jako nemůže pomoci špatnému, dokud jej lakotně drží anebo jím zbytečně plýtvá“ (Sermoni 35,4). Slova apoštola Jakuba varují před chamtivostí po hmotných dobrech, jsou působivou pobídkou k jejich užívání v perspektivě solidarity a všeobecného blaha konáním poctivých a morálních skutků na všech úrovních. Drazí přátelé, na přímluvu Nejsvětější Panny Marie prosme, abychom se bez závisti a žárlivosti dovedli radovat z každého dobrého skutku a dobré iniciativy, a rozvážně užívali pozemská dobra za neustálého hledání dober věčných.
Benedikt XVI. 30. 9. 2012
 
Každý křesťan, ať už je jeho povolání jakékoli, nesmí nikdy dávat pohoršení, protože pohoršení ničí víru. Lépe vrhnout se do moře s mlýnským kamenem na krku. Ježíš preferuje tento syrový obraz před nasládlými slovy, když svým učedníkům říká, co si myslí o těch, kdo pohoršují maličké a bezbranné. „Běda tomu, od koho přicházejí pohoršení!“, prohlašuje rezolutně Ježíš. Pohoršení znamená vyznávat nějaký životní styl, říkat si křesťan, ale potom žít jako pohan, který nevěří v nic. To působí pohoršení, protože chybí svědectví, zatímco vyznávaná víra je žitá.    
Když nějaký křesťan či křesťanka, která chodí do kostela, takto nežije, pohoršuje. Kolikrát jenom jsme slyšeli říkat: „Do kostela nechodím, protože je lépe zůstat poctivě doma a nechodit jako ten či ona do kostela a potom dělat toto či tamto“. Pohoršení ničí víru! A proto Ježíš tak důrazně varuje: „Dejte si pozor!“ Prospěje nám zopakovat si to dnes: Dejte si pozor! Všichni jsme schopni dát pohoršení.
papež František - kázání z Domu sv. Marty 10. 11. 2014
 
Milost není povinná  
Často převládá názor, že náboženství je postaveno na vykonávání povinností, získávání zásluh a přijímání odměn. Pokud je to tak, pak opravdu není snadné přijmout skutečnost, že někdo, kdo nic z toho, co jsme dělali my, nedělal, je nám postaven na roveň. Odtud pochází například kritika dělníků, kteří pracovali celý den, na adresu správce vinice, který dává stejnou mzdu jim i dělníkům poslední hodiny. Ale křesťanství není záležitostí vykonávání povinností ani nošení břemen. Není to něco, co my děláme pro Boha, nýbrž cosi, co Bůh udělal pro nás. To, že jsme poznali Krista, jeho evangelium a jeho lásku, je milost, výsada. Proto bychom měli cítit vůči tomu, kdo v životě tuto výsadu neměl, spíše soucit než závist či žárlivost.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
 
Jak lze sloučit pohled na milujícího a přijímajícího Boha s učením církve o pekle?                                     
Bůh nikoho neuvrhává do pekla. Ale skutečnost pekla nám říká, že se dokážeme vůči Bohu uzavírat. Tehdy se ocitáme v pekle. Ježíš o této skutečnosti hovoří ve dvojí souvislosti. Za prvé zmiňuje peklo, které si připravujeme sami tím, že se v životě míjíme se svou podstatou. Podobenství o hřivnách líčí mimo jiné to, jak si třetí služebník dělá peklo ze života, ničí si život touhou zajistit se a strachem z Boha. Ježíš nám říká: Chceš-li mít všechno pod kontrolou a vytváříš-li si obraz Boha, který ti nahání strach, stává se tvůj život už nyní peklem.
Pán nás vyzývá, abychom sami se sebou zacházeli dobře, tedy abychom žili v důvěře, a nikoli ve strachu. Pak se náš pozemský život skutečně vydaří.                                                                                       
Dále Ježíš hovoří o pekle, které nás může čekat na prahu smrti. Ve svých varovných kázáních hovoří o věčném plameni. Snaží se nám vysvětlit: Tvůj život je jedinečný. Proto jej žij vědomě a bděle, jinak se se zlou potážeš. Snaží se nás tak vybídnout k pozornému a zdařilému životu. Žijeme-li neustále mimo pravdu o vlastním bytí, může být jednoho dne pozdě.                                                                                    
Křesťanská teologie rozvinula tato Kristova slova v nauku o pekle. Církev prohlašuje: S možností pekla je třeba počítat. Zároveň však smíme doufat, že peklo je prázdné. Ve smrti padáme do milující Boží náruče. Odevzdáme-li se jeho lásce, jsme u něho, jsme v nebi. Ale uzavřeme-li se jí, zůstáváme venku a sami si tak připravujeme peklo. Přesto máme pevnou naději, že se tváří v tvář Boží lásce vrhneme do jeho otevřené náruče.  Církev prohlašuje o svatých, že jsou v nebi. Na druhé straně o nikom s jistotou neprohlásila, že je v pekle. Zároveň ovšem zamítla myšlenku všeobecného usmíření, jak ji rozvíjel  Origenes. Nemůžeme jen tak beze všeho předpokládat, že se všichni jednou usmíří s Bohem. Je třeba počítat s lidskou svobodou a brát ji vážně. Současně ale můžeme doufat, že nás Boží láska přitáhne v naší svobodě tak silně, že se jí odevzdáme.                                                                                                
Mohou být spaseni i nepokřtění?                                                                                                                       
Bůh nabízí spásu každému člověku, je Bohem spásy a osvobození. Starý zákon hovoří o tom, že Bůh vysvobozuje z úzkostí a vyvádí z pout smrti. Také v jiných náboženstvích je Bůh vždy spasitelem zachraňujícím člověka z jeho zajetí světem. Spásné Boží působení dosahuje svého vrcholu v Ježíši Kristu. V jeho smrti na kříži se nepřekonatelným způsobem zviditelňuje Boží vykupitelská a osvoboditelská láska k celému světu. On zemřel pro každého člověka, pro židy i pohany, pro pokřtěné i nepokřtěné. Podle výkladu apoštola Jana proudí z Ježíšova probodeného srdce Boží láska skrze krev a vodu na celý svět. Tak se jeho smrtí dostává celému světu záchrany, kterou však člověk musí být ochoten přijmout.   
Křest je pro nás křesťany cestou přijetí do společenství s Kristem. Neznamená to však, že nepokřtěné Ježíš hází přes palubu. Také jim je nablízku. Je však dobré prožít společenství s ním na vlastním těle – ve křtu, proto je správné a důležité křtít děti. Zároveň se ale můžeme spolehnout, že Boží spásné jednání má širší záběr než svátosti církve. Jeho spása se vztahuje na všechny lidi. I tady však platí, že záleží na tom, jak se každý člověk jeho spásnému, uzdravujícímu a osvobozujícímu působení otevře.                               
Smíme proto doufat, že se i nepokřtění ve smrti setkají s Bohem a jeho nekonečnou láskou a že se jí v tom okamžiku zcela otevřou, protože v ní poznají naplnění své nejhlubší touhy.
O životě z víry s Anselmem Grünem

 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.