Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

27. neděle v mezidobí – cyklus B

 27. neděle v mezidobí – cyklus B

Gn 2,18-24; Žid 2,9-11; Mk 10,2-16
 
2Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 3Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ 4Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ 5Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! 6Na začátku při stvoření však Bůh‚ učinil lidi jako muže a ženu‘. 7‚Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, 8a ti dva budou jeden člověk.‘ Už tedy nejsou dva, ale jeden. 9A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ 10V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. 11Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. 12Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“ 13(Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. 14Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. 15Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ 16Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,2-16)
 
Srovnání: 1-12Mt 19,1-12; 4Dt 24,1.3; 6Gn 1,27; 7-8Gn 2,24; Ef 5,31; 11-12Mt 5,32; Lk 16,18; 1 Kor 7,10-11; 13-16Mt 19,13-15; Lk 18,15-17
 
Úvod k meditaci
V Ježíši se stále „utkává“ Boží království a království tohoto světa, smýšlení Boží a smýšlení lidské, zákon Boží a zákon lidský... Ideálně by jedno mělo vycházet z druhého, ale není tomu tak – proto slovo „utkání“. Při četbě Markova evangelia na to narážíme mnohokrát. Dnešní úryvek je jedním z příkladů toho, jak lidské zákonodárství „posvětilo“ nedobrou praxi v lidském jednání (rozlukový list). Jako lidstvo jsme na šikmé ploše – dolů to jede samo. Přestože i dnes zákonodárci jednají podobně a vymýšlejí pro lidi a společnosti další zákony podobné rozlukovým listům – snaží se vložit řád do hříšného jednání, které lidé svou svévolí zavedli jako něco normálního, Boží pravdivý pohled na svět zůstává nezkalen. Ježíš i nám pomáhá jej stále znovu objevovat.
Výklad biblického textu
Kontext:
Ježíšův dialog s farizei o manželství a rozluce nám přinášejí ve svém evangeliu Marek a Matouš (19,1-12) a oba jej kladou shodně mezi druhou a třetí Ježíšovu předpověď o utrpení. Ježíš na své cestě do Jeruzaléma odchází z Kafarnaa a jde do judských krajin a za Jordán. Tam za ním přicházejí zástupy a tam jej dostihnou i farizeové se svou otázkou.
Druhá část dnešní perikopy se odehrává v domě, kdy učedníci seberou odvahu a znovu se na vše ptají.
Třetí část bezprostředně navazuje – zatímco Ježíš ještě hovoří s učedníky, přinášejí mu děti, aby se jich dotkl.
v. 2: smí-li se – již tato slova jsou projevem zákonického smýšlení, které chce mít zákon na všechno. Podobně se lidé ptají „smí-li kněz chodit do hospody...“ – je to někde ustanoveno? Sv. Pavel říká všechno je mi dovoleno – ale ne všechno prospívá (1 Kor 6,12). Přísně vzato člověk smí všechno, i se rozvést, ale k čemu to bude? Co to přinese? Obecně – k čemu jistá lidská jednání vedou?
v. 3: Co vám přikázal Mojžíš? – Abychom Mojžíše pochopili a omluvili, uvědomme si, jak velký tlak na něj izraelský národ neustále vyvíjel.
v. 4: vystavit jí rozlukový list a rozvést se – Pro lepší pochopení je dobré oddělit pohled právní a morální. Dříve bylo manželství vnímáno přísně právnicky a tímto právnickým pohledem byla žena majetkem muže a jemu tedy náležela také iniciativa při rozvodu.
v. 5: Pro tvrdost vašeho srdce – Ježíš vnáší na scénu také morální hledisko. Přenáší problém z oblasti právní do vnitřní oblasti lidského svědomí.
v. 6-9: Smí se, nesmí se – z toho, že vím, jaká je Boží vůle s člověkem jako mužem a ženou, je hned rozumu jasné, že rozvod touto vůlí není. Lidský zákon rozluky přichází jako druhotný. Musí tu na čas být, aby „pomohl“ rozumu, který je zatemněn vášněmi. S Ježíšem však přichází čas spásy i pro manželství, které má být obnoveno podle původního Božího úmyslu.
v. 10-12: Šesté přikázání Desatera zní „Nezcizoložíš“. Starý zákon pojednává o různých případech porušení tohoto přikázání i o patřičných trestech v Lv 20,10-21 a Dt 22,20-29. Propuštění manželky a nový sňatek není chápán jako hřích. Ježíš se nebojí tento skutek označit jako hřích proti šestému přikázání.
v. 13-15: Jsme opět svědky Ježíšovy něžné lásky k dětem. Jistě byly děti pro Ježíše spřízněné duše. Nezkalené dospěláckým spekulováním, otevřené pro Království a schopné důvěry. Mnohokrát je klade nám dospělým za vzor. „Přebývání s dětmi uzdravuje duše dospělých.“ A tak nejen nechte děti přicházet ke mně, ale také „nechte děti přicházet k sobě“.
 
Když se řekne „polovina manželství u nás se rozvádí“, je to tvrzení, které je ještě docela vzdálené našemu srdci. Jako věřící s tím jistě nejsme spokojeni. Nanejvýš však v tomto případě bědujeme nad zkaženou společností. Jiné je to, když se dozvíme o konkrétním případu rozvádějících se manželů, zvlášť když jsou to naši blízcí. To nás to najednou mrzí, jsme zarmoucení a přemýšlíme, jak jim pomoci, aby manželství mohlo být zachráněno. Toužíme i za ty, kterých se to týká, aby se jim to podařilo ustát.
Často v takových chvílích dochází i k souboji o děti. Zatímco falešní kamarádi a kamarádky v manželovi či manželce často utvrzují vzdor vůči druhému, děti vědí v tu chvíli lépe než dospělí, že nejlépe je jim, když jsou máma s tátou pohromadě. Kéž by se jim o tom dařilo rodiče přesvědčit a kéž by jim v tomto případě dospělí dokázali naslouchat.
 
K tématu
Manželství
Nekrásnější dobrodružství
Cítím zvláštní soucit s těmi, kteří žijí v odloučení nebo jsou rozvedeni. Jestli vám někdo někdy řekl, že vás miluje, a vy jste řekli: „Miluji tě,“ pak víte, že jednou z nejkrásnějších věcí v životě je láska. A jednoho dne ten člověk odejde nebo vy odejdete za někým jiným. Nejkrásnější dobrodružství není vyhrát v loterii, mít krásný dům nebo novou káru, nejkrásnější způsob života není být inženýrem, mít nádherného psa, zlaté rybičky a super zařízený byt! Ne, nejkrásnější dobrodružství a největší výhra je láska.
Svátost manželství spojuje a dává sílu k věrnosti. Ve francouzských městech jedno ze dvou manželství končí rozvodem! Na venkově je poměr jedna ku třem. Brzy se věrní manželé stanou kuriozitou, kterou bude chtít každý vidět! Mladí dnes věnují spoustu času studiu, aby se připravili na profesní život. Stát se inženýrem jim trvá šest nebo sedm let. A přitom nejkrásnější dobrodružství svého života promarní tím, že se ožení nebo provdají několik měsíců po seznámení. A to předtím stráví spoustu času v horizontální poloze zběsilým sexem. Říkám mládeži: „Počkejte trochu, když začnete tělesnými požitky, je to k ničemu. Počkejte, než se spolu budete milovat, dejte si na čas. Než poznáte toho druhého po sexuální stránce, snažte se poznat jeho srdce.“ Uvědomte si, jak náročné by to bylo, kdybyste se později rozešli. Co by se stalo s dětmi? Představte si, kolik úsilí by vás stálo najít si jinou ženu, se kterou byste si rozuměli, nebo jiného muže, který by vám vyhovoval.
Naši mladí jsou, co se týče lásky, čím dál skeptičtější. Jeden kluk, kterému zemřel dědeček, mi řekl: „To nevadí, mně je to fuk, mám ještě tři!“ Zřejmě počítal ještě rodinu své nevlastní matky. Žiju s mládeží a mnohokrát jsem si všiml a ověřil, že rozvod nebo rozluka rodičů je zraní, vydeptá, zničí. Nikdy se nedozvíme, kolik dětí to postihne a kolik jich je takhle zraněno. Zažívají určité znechucení. Mají strach z věrnosti. Jeden známý mladík mi představil svou přítelkyni. Má ji moc rád. Zeptal jsem se ho, kdy se chtějí vzít. Odpověděl, že jeho prarodiče se rozvedli, jeho rodiče se rozvedli a že on na tuhle tradici nechce navazovat. Nedokázal věřit, že jeho svazek s tou pěknou dívkou, kterou tak miluje, by mohl vydržet. Tihle mladí nejsou skeptičtí. Mají strach vrhnout se do nejkrásnějšího dobrodružství v životě. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. O věrný vztah se musí bojovat. Nezapomínejte, jakou moc má svátost manželství. Je to milost. Ta pokračuje, i když jste se rozvedli. Církev se nevyslovuje příliš příznivě o osobách rozvedených a znovu provdaných nebo ženatých. Církev v tomto případě nedbá Písma. Vnímejme evangelium doslovně. Kristus řekl: „Přišel jsem pro hříšníky.“ Jak může církev tak přistupovat k rozvedeným, rozloučeným, tedy trpícím? Věřím, že by se měla vyjadřovat soucitně k těm, kteří tolik trpěli. Nebo má církev ještě zasazovat další rány a zhoršovat utrpení, které prožívá tolik mužů a žen?
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
 
Pane, prosím tě za všechny muže a ženy, kteří jednoho dne poznali, že patří k sobě, a rozhodli se vzájemně sdílet celý svůj život. Děkuji ti za jejich odvahu, s níž se rozhodli vytvořit ze své vzájemné lásky svůj každodenní pokrm. Děkuji ti, že se dokázali jeden druhému darovat, protože toto vzájemné darování lásky je znamením lásky, kterou ty, Bože, chováš ke mně. Děkuji ti za jejich vzájemnou odevzdanost, která se musí den co den obnovovat, protože i ke mně promlouvá o tvé věrnosti. Děkuji ti za jejich otevřenost k přijetí života, která i mně svědčí o tvém velkolepém otcovství a mateřství.
Nenechávej je bez pomoci, ale buď jim stále nablízku a neustále je zahrnuj svou pomocí. Buď ty sám poutem jejich jednoty. Budou-li procházet temnotou, kdy se jim bude zdát, že jejich láska stagnuje a pohasíná, a kdy budou muset čelit pokušení spokojit se s prostředností a pasivitou, dej, ať se znovu vrátí k okamžiku, kdy zjistili, že jsou jeden pro druhého převzácným darem, ať se znovu stanou darem pro všechny své bližní a obnoví ve svých srdcích lásku, která vytváří jejich společenství. Vždyť je to stejná láska jako ta, která tobě, jedinému Bohu, dovoluje, abys přebýval ve společenství Nejsvětější Trojice.
 
Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra – Lectio divina
 
Zabít lásku?
V dějinách světa nastal jednou strašlivý den, kdy nenávist, královna špatných pocitů, nedostatků a neřestí, svolala narychlo poradu. Všechny temné pocity světa a nejzvrhlejší přání lidského srdce přispěchaly s velkou zvědavostí. Když se všichni shromáždili, nenávist promluvila: „Svolala jsem vás dnes proto, že si z celého srdce přeji někoho zabít.“
Přítomní se tomu příliš nedivili, neboť nenávist vždycky chovala touhu někoho zabít. Přemítali však, koho je tak těžké zabít, že je k tomu nenávist všechny potřebuje. „Chci, abyste zabili lásku,“ řekla. Zlomyslně se usmáli. Nejeden z nich si totiž přál to samé. Prvním dobrovolníkem byl špatný charakter. Řekl: „Vydám se lásku zabít a ujišťuji vás, že do roka bude po smrti; vyvolám takovou neshodu a zuřivost, že to neunese.“ Za rok se opět sešli, ale velmi je zklamalo, co jim sdělil špatný charakter: „Je mi líto, vyzkoušel jsem všechno, ale když jsem zasel nesvár, láska jej překonala a šla dál.“
Pak se horlivě nabídla ctižádost, okázale předvedla svou moc a řekla: „Když špatný charakter neuspěl, půjdu já. Odvedu pozornost lásky k touze po bohatství a moci. To ji nenechá v klidu.“ A tak ctižádost zaútočila na svou oběť, která skutečně utrpěla ránu, ale přesto se rozhodla jít dál, vzdala se veškeré touhy po moci a znovu zvítězila. Nenávist rozzuřená z neúspěchu ctižádosti vyslala žárlivost, výsměšnou a zvrácenou, která nastražila všechny možné pasti, aby lásku svedla z cesty a zranila ji pochybnostmi a nepodloženým podezíráním. Láska zmatená tím, co se dělo, plakala a nechtěla zemřít. Sebrala odvahu a sílu, přemohla zlobu a vyhrála. Rok co rok pokračovala nenávist v boji. Vysílala nejzákeřnější útočníky – lhostejnost, sobectví, nezájem, chudobu, nemoc a mnoho dalších; žádný však neuspěl. Jakmile láska cítila, že umdlévá, sebrala sílu a všechno překonala.
Nenávist nabyla přesvědčení, že láska je neporazitelná a řekla ostatním: „Nic s tím neuděláme, láska všechno vydržela. Bojujeme spoustu let, ale není to nic platné.“ Najednou se v rohu místnosti zvedl nepříliš známý pocit, oblečený v černém. Tvář mu zakrýval obrovský klobouk. Podobal se smrti a sebejistě prohlásil: „Já lásku zabiji, sprovodím ji ze světa.“ Všichni se ptali, kdo to jen je, že má v úmyslu udělat, co jim se nepodařilo. Nenávist řekla: „Jdi a udělej to.“ Zanedlouho nenávist znovu svolala všechny pocity a oznámila, že se konečně podařilo lásku zabít. Měly radost, i když je to překvapilo. Potom promluvil pocit v černém klobouku: „Tady vám předávám lásku – mrtvou a zničenou.“ A bez dalších slov odešel. „Počkej,“ řekla nenávist, „v krátkém čase jsi lásku úplně zneškodnil, dohnal k zoufalství a ona se vůbec nebránila... Kdo jsi?“ Pocit poprvé ukázal svou hrozivou tvář a odvětil: „Jsem rutina.“
 
- Když se ztotožním s každým uvedeným pocitem, tak se ve vztahu k němu vidím...
- Je rutina schopna zabít ve mně lásku? V jakých vztazích? Existuje z toho cesta ven?
- Moje silné stránky, které používám k záchraně lásky, jsou...
José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše

 


 
K tématu
Proces, který vede k vydařenému manželství, je v podstatě tentýž proces, který vede ke svatosti. Je tomu snad tak, že svatost získáme tím, že nebudeme dělat nic, že se nebudeme angažovat, že si nebudeme muset vyhrnout rukávy, protože jsme se už narodili svatí a svatými také po celý život zůstáváme jako jisté mramorové či umělohmotné sošky? Ne, svatost získáváme tak, že padáme, ale pak opět vstáváme, že občas strašně bloudíme, pácháme někdy i hrozné hříchy, ale pak se z nich kajeme, abychom začali nový život.
Svatost je plodem neustálé konverze a růstu.                                                               Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
 Jednou mi jedno dítě položilo otázku – a vy víte, že děti se ptají na těžké věci. „Otče, co dělal Bůh předtím, než stvořil svět?“ Ujišťuji vás, že jsem odpovídal jen s námahou. Vyslovil jsem, co nyní říkám také vám: před stvořením světa Bůh miloval (...), a to láskou tak velikou, že musela vyjít sama ze sebe. (...) Tehdy Bůh stvořil svět. (...) Ale to nejkrásnější, co Bůh stvořil, jak nám říká Bible, je rodina.
Bůh rodině předal veškerou svou lásku, krásu a pravdu. Rodina se stává rodinou právě tehdy, když je schopna otevřít náruč a tuto lásku přijmout. Rodina má božské občanství. Bůh ji neušetřil křížů, ani problémů. Ale všechny problémy lze překonat láskou. V rodinách se hádáme, někdy létají talíře, z dětí nás bolí hlava a o tchýních ani nemluvě... V rodinách je kříž stále přítomný. Vždycky. Avšak po kříži přichází vzkříšení, protože Boží Syn otevřel tuto cestu. Proto je rodina – omluvte ten výraz – továrnou na naději, naději v život a vzkříšení, v Bohem otevřenou cestu.  
My křesťané, Pánovi učedníci, prosíme rodiny světa, aby nám pomohly. Tolik se nás dnes účastní této slavnosti a to v sobě už má něco prorockého. Je to druh zázraku v dnešním světě, který je unaven z vynalézání nových rozdělení, rozkolů a pohrom. Kéž bychom všichni byli proroky! Kéž by se každý z nás otevřel zázrakům lásky k dobru své vlastní rodiny a všech rodin světa – a mluvím tu o zázracích lásky, abychom tak mohli překonat pohoršení malicherné, zastrašené a do sebe uzavřené lásky, která nemá s druhými trpělivost! Položím vám jednu otázku, aby si na ni každý odpověděl – souvisí se slovem „netrpělivý“. Křičíme na sebe doma, anebo mluvíme něžně a láskyplně? To je totiž dobrý způsob, jak poměřovat vzájemnou lásku.
Jak by bylo krásné, kdybychom mohli všude, i za našimi hranicemi povzbuzovat a doceňovat toto proroctví a tento zázrak! Obnovme svoji víru v Pánovo slovo, které vybízí naše rodiny k této otevřenosti a zve všechny, aby se podíleli na proroctví oné smlouvy mezi mužem a ženou, která plodí život a zjevuje Boha. Kéž nám pomáhá, abychom měli účast na proroctví pokoje, něhy a rodinné lásky. Kéž nám pomáhá, abychom měli účast na prorockém gestu trpělivé a láskyplné péče o naše děti a prarodiče.    
Každý člověk, který si přeje vytvářet rodinu, jež učí děti radovat se z každého skutku, který přemáhá zlo, rodinu ukazující, že Duch je živý a činorodý, ať nachází naši vděčnost a naši úctu v jakémkoli národě bez ohledu na to, odkud je nebo k jakému náboženství patří.     
Kéž nám Bůh všem dopřeje, abychom prorokovali radost evangelia – evangelia rodiny a její lásky. Ať nás všechny jakožto Pánovy učedníky obdaří milostí být hodni oné čistoty srdce, která se nepohoršuje nad evangeliem.  
                           papež František  na Světovém setkání rodin ve Filadelfii 27. 9. 2015 (dle Radio Vaticana)
 
 
„Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5). Mám výjimečnou radost z toho, že mohu spolu s vámi slavit tuto neděli Santo Niño (Svatého Dítka). (…)    
Někdy jsme při pohledu na problémy, těžkosti a nespravedlnosti pokoušeni rezignovat. Zdá se jako by přísliby evangelia byly neuskutečnitelné, nereálné. Bible nám však říká, že velkým ohrožením plánu, který s námi má Bůh, byla a je pořád lež. Otcem lži je ďábel. Svoje léčky zastírá padělaným zevnějškem, půvabem modernosti a nabídkou „být jako všichni“. Odvádí nás vidinou prchavých rozkoší a mělké kratochvíle. Plýtváme pak dary, které nám daroval Bůh, věnujeme se nicotným hračičkám, utrácíme svoje peníze v hazardu a pití; stahujeme se do sebe. Zapomínáme zůstávat soustředěni na věci, na kterých skutečně záleží. Zapomínáme zůstávat vnitřně dětmi. Toto je hřích: zapomenout v nitru, že jsme Boží děti. Pán nás totiž učí, že děti mají svoji vlastní moudrost, která není moudrostí tohoto světa. Proto je poselství Jezulátka tak důležité. Promlouvá v hloubi ke každému z nás. Připomíná nám naši nejhlubší identitu, to co jsme povoláni být jakožto Boží rodina.                                                          
Jezulátko nám také připomíná, že tuto identitu je třeba chránit. Kristus-Dítě je ochráncem této velké země. Když přišel na tento svět, byl jeho život vzápětí ohrožen jedním zkorumpovaným králem. Sám Ježíš se ocitl v situaci, kdy musel být chráněn. Na zemi byl Jeho ochráncem svatý Josef. Měl na zemi i rodinu: Svatou Rodinu Nazaretskou. Takto nám připomíná důležitost chránit naše rodiny i onu větší rodinu, kterou je církev, rodinu Boží, svět, naši lidskou rodinu. Dnes rodina bohužel potřebuje být chráněna před lstivými útoky a programy odporujícími všemu, co považujeme za pravé a posvátné, všemu, co je v naší kultuře nejvznešenější a nejkrásnější.
Ježíš v evangeliu přijímá děti, objímá je a žehná jim. Také my máme úkol chránit, vést a povzbuzovat naši mládež, pomáhat jí k vytváření společnosti hodné jejího velkého duchovního a kulturního odkazu. Obzvláště je třeba, abychom nahlíželi každé dítě jako dar, který je třeba přijmout, mít rád a chránit. A musíme se starat o nezletilé a nedopouštět, aby byli okrádáni o naději a odsuzováni k životu na ulici.      
Křehké dítě přineslo na svět Boží dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Odolalo nepoctivosti a zkaženosti, které jsou dědictvím hříchu, a zvítězilo nad nimi mocí kříže. Nyní, na konci svojí návštěvy na Filipínách vás svěřuji Jemu, Ježíši, který mezi nás přišel jako dítě. Ať dá všemu milovanému lidu této země schopnost jednotně pracovat, vzájemně se chránit, počínaje vašimi rodinami a komunitami, a vytvářet svět spravedlnosti, poctivosti a pokoje. Jezulátko ať žehná Filipínám a podporuje křesťany tohoto velkého národa v jejich poslání být svědky a misionáři evangelní radosti v Asii a na celém světě. Bůh vám všem žehnej.                                        

papež František na Filipínách 18. 1. 2015


Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.