Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

28. neděle v mezidobí – cyklus B

28. neděle v mezidobí – cyklus B

Mdr 7,7-11; Žid 4,12-13; Mk 10,17-30

 
17Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ 18Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. 19Znáš přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!“ 20On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ 21Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ 22On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. 23Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ 24Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! 25Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ 26Oni užasli ještě víc
a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ 27Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ 28Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ 29Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, 30aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.“
(Mk 10,17-30)
 
Srovnání: 17-22Mt 19,16-22; Lk 18,18-23; 19Ex 20,12-16; Dt 24,14; 21Mt 6,20; Lk 12,33; 23-31Mt 19,23-30; Lk 18,24-30; 27Gn 18,14; Job 42,2; Zach 8,6; 28Mk 1,16-20; 29Mt 10,37; Lk 14,26
Úvod k meditaci
Sv. Athanasius píše ve svém životopise o sv. Antonínu Poustevníkovi: Po smrti rodičů šel jako obyčejně jednoho dne do chrámu a usebrán ve své mysli přemýšlel, jak apoštolové opustili všechno a šli za Spasitelem. Přemýšlel také o těch, kteří podle Skutků apoštolů prodali svůj majetek a výtěžek složili k nohám apoštolů, aby je rozdělili mezi potřebné. Myslel i na velikost nebeské naděje, která je zdrojem takového života. Když o tom všem uvažoval, vstoupil do kostela. Právě ten den se četlo evangelium o tom, jak Pán říká boháči: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!
V životě sv. Pafnucia měla tato Ježíšova výzva stejný význam. Pafnucios přišel za mnichem Minuhetem, aby si
u něho vylil srdce zdeptané ze ztráty milované manželky a čtyř dětí. Minuhet ho vyzývá, aby se vydal na cestu dokonalosti: V Lukášově evangeliu najdeš příběh o boháčovi. Ježíš mu řekl: Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebesích. Potom přijď a následuj mě! Ten člověk zesmutněl a mlčky odešel, otočil se k Pánovi zády. A já říkám, že k Pánovi se nikdy nemáme zády obracet.
Počátek františkánského řádu je spjat se stejným úryvkem. Dva první Františkovi spolubratři Bernard a Petr šli společně se sv. Františkem do chrámu, aby se vroucně modlili k Bohu, aby jim dal poznat svou vůli. Po vroucí modlitbě sv. František vzal knihu evangelií a třikrát ji otevřel ke cti Nejsvětější Trojice. Hned při prvním otevření mu padl zrak na Ježíšův výrok: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne. (Mt 19,21) Ježíšova slova jsou určena všem lidem, ne všechna však zní všem lidem stejně závazně. Některá zasahují jen někoho. Dnešní evangelijní Ježíšova slova jsou určena těm, které si Pán sám volá.
Výklad biblického textu
Kontext:
Zmínka o tom, že se Ježíš právě vydává na cestu, utváří vhodné pozadí pro výzvu k následování ve verši 21 a spojuje celou událost s uzdravením slepého Bartimea u Jericha (Mk 10,52).
Celé poučování je rozděleno do tří částí: a) bohatý muž a výzva k následování; b) poučování učedníků o nebezpečí bohatství vzhledem ke spáse; c) odměna za následování Ježíše v chudobě.
v. 17: poklekl před ním – Člověk, který přichází – přibíhá k Ježíši, mu prokazuje božskou poctu.
Mistře dobrý – Dobrý byl v židovství jen Bůh, ani andělé nebyli zcela dobří (Job 4,18).
v. 18: Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. – Ježíš nezpochybňuje svoji totožnost s Bohem, ale odpovídá v duchu myšlení mladíka, se kterým mluví. Mladík totiž viděl v Ježíšovi pouhého člověka, rabbiho. Ježíš v odpovědi chce říci: Proč ty, který mě máš za pouhého člověka, nazýváš mě dobrým? Je přece psáno, že dobrý je jediný Bůh. Žádný lidský rabbi nemůže stanovit prostředky k dosažení věčného života. Závěry, že Ježíš nebyl dobrý a že byl hříšný, svědčí o nepochopení textu. Ježíš ukazuje, že jediný Bůh může stanovit, co je dobré, protože on jediný je dobrota sama.
v. 21 n.: Ježíšova „rada“ k prodeji všeho, co člověk má, nemůže být požadována ode všech, ale pro někoho může být tato „rada“ osobním „přikázáním“.
v. 22: zesmutněl a odešel zarmoucen – Slovo dobrého Mistra se dotklo jeho srdce, ukázalo mu na tuto překážku, že věčného života nemůže dosáhnout vlastními silami.
v. 24 a 26: Dvojí zdůraznění úžasu učedníků ukazuje na jiná Boží měřítka bohatství a na převrácení pohledu učedníků.
K tématu
V evangeliích jsou ještě jiná místa, kde se Ježíš z Nazareta setkává s mladými – zvláště působivě při dvou vzkříšeních: dcery Jairovy a mladíka z Naimu. Ale s klidem můžeme říci, že výše uvedený rozhovor je setkáním nejucelenějším a obsahově nejbohatším. Můžeme také říci, že má nejvíce obecně platnou a nadčasovou povahu
a že v jistém slova smyslu platí nepřetržitě a neustále – napříč staletími. Kristus tak hovoří s mladým člověkem, chlapcem či dívkou, do jisté míry stále znovu, po staletí a pokolení. Hovoří na různých místech země, v národech, rasách a kulturách. Kdokoliv z vás může být v tomto rozhovoru Jeho protějškem.
Všechny vyprávěcí prvky a všechna slova, vyřčená v tomto rozhovoru tou či onou stranou, mají naprosto zásadní význam a svou specifickou váhu. Můžeme říci, že v těchto slovech je obsažena zvláště hluboká pravda o člověku, zejména pravda o lidském mládí. Tato slova jsou pro mladé lidi důležitá...
Přeji vám také, abyste zakusili, o čem mluví evangelium, až poznáte, co je zásadní a důležité pro vaše mládí a pro plán života před vámi: Kristus na něj s láskou pohleděl... Přeji vám, abyste takový pohled zakusili! Přeji vám, abyste poznali pravdu, že On, Kristus, na vás hledí s láskou!
On hledí s láskou na každého člověka. Evangelium to potvrzuje na každém kroku. Můžeme také říci, že Kristův „láskyplný pohled“ představuje jakýsi souhrn a syntézu celé dobré zvěsti. Jestliže hledáme začátek tohoto pohledu, musíme se vrátit ke knize Genesis, k okamžiku, kdy po stvoření člověka, „muže a ženy“ Bůh viděl, že co učinil, je velmi dobré. Tento Stvořitelův první pohled se zrcadlí v Kristově pohledu, provázejícím Jeho rozhovor s mladíkem v evangeliu. Víme, že Kristus tento pohled potvrdí a zpečetí výkupnou obětí kříže, protože touto obětí dosáhl onen „pohled“ zvláštní hloubky lásky. Je v něm obsaženo potvrzení člověčenství a lidství, jakého je schopen jen On, Kristus, Vykupitel a Ženich. Jen On ví, „co je v člověku“, zná jeho slabost, ale především zná i jeho důstojnost.
Přeji každému a každé z vás, abyste tento Kristův pohled objevili, abyste jej hluboce prožili. Nevím, v kterém okamžiku života se to stane. Myslím, že se dostaví, až jej budete potřebovat nejvíce – snad v utrpení, snad spolu se svědectvím čistého svědomí jako u mladíka z evangelia, snad právě v opačné situaci – spolu s pocitem viny, s výčitkami svědomí. Kristus přece také pohlédl na Petra ve chvíli jeho selhání, kdy třikrát zapřel svého Pána. Člověk tento milující pohled potřebuje. Potřebuje vědomí, že je milován, že je milován věčně a vyvolen pro věčnost a že ho věčná láska Božího vyvolení provází celým životem jako Kristův milující pohled, a možná nejvíce ve chvíli zkoušky, ponížení, pronásledování, porážky, kdy jako by naše lidství bylo v lidských očích odepsáno a pošlapáváno a kdy se pro celou naši lidskou existenci stává pevným záchytným bodem vědomí, že Otec nás ve svém Synu věčně miluje a že Kristus stále miluje každého člověka. Když nás všechno nutí pochybovat o sobě a o smyslu našeho života, pak tento Kristův pohled – vědomí lásky, která se v Něm ukázala být silnější než jakékoliv zlo a ničení – nám umožňuje přežít...
...Je třeba se neustále vracet ke kořenům zla a hříchu v dějinách lidstva a celého světa, tak jako se k tomuto kořeni ve svém velikonočním tajemství kříže a zmrtvýchvstání vrátil Kristus. Není třeba se bát nazvat prvního působitele zla jménem. Je to ďábel. Taktika, které užil a užívá, spočívá v tom, že se sám neodhaluje. Že zlo, od začátku jím vštěpované, má vycházet z člověka, jeho systémů a vztahů – mezilidských, mezitřídních a mezinárodních – aby se tak stále více stávalo „strukturálním“ hříchem a mohlo se stále méně identifikovat jako hřích „osobní“. Aby tedy měl člověk pocit, že je hříchu „zbaven“, a současně aby do něj byl stále více pohroužen.
Apoštol říká: „Vy, mladí, jste silní,“ – je jen zapotřebí, aby „Boží slovo zůstávalo ve vás“. Pak jste silní. Dosáhnete ke skrytým mechanismům zla, k jeho kořenům, dokážete postupně přeměnit svět, přetvořit jej, učinit ho lidštějším, bratrštějším a zároveň více Božím. Vždyť nelze svět odtrhávat od Boha a stavět jej v srdci člověka proti Bohu. Nelze ani odtrhávat člověka od Boha a stavět ho proti Bohu. To je totiž proti povaze světa a proti povaze člověka, proti niterné pravdě, která utváří celou skutečnost. Lidské srdce je opravdu neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tato slova velkého Augustina neztrácejí nikdy na své aktuálnosti.
Jan Pavel II. – Apoštolský list Svatého otce mladým u příležitosti Mezinárodního roku mládeže 1985
 
Každý věřící se čas od času setká s ústředním smyslem naší víry: Budu spasen? Budu mít věčný život s Bohem? Toto téma jistě bylo časté i u Ježíšových učedníků. Jak dosvědčuje Petrova poznámka na konci evangelijního úryvku, byli si učedníci velmi dobře vědomi, čeho se pro svého Mistra vzdávají. Vzdát se něčeho, pro mě velmi důležitého, jen z náboženských důvodů, vyžaduje skutečnou víru a myšlenka na věčný život je zde velkou pomocí. V tomto je člověk velmi obezřetný. Neexistuje nikdo, kdo by se pro Krista vzdal něčeho důležitého, a ani by o tom pořádně nevěděl. Ježíšovi učedníci se tedy cítili trochu povýšeni nad ostatní, kteří ke Kristu přicházeli jen s prosbami a zatím toho příliš neobětovali. „To my ...“
Z tohoto postoje, tedy z vědomí, že věřící člověk něco Bohu dává – chození do kostela, modlitby, dobré skutky ... – je potřeba vždy rychle vyvést. Příchod bohatého mladíka poskytuje dobrou příležitost. Mladík přibíhá za Ježíšem a ptá se na věčný život. Může se ptát, na rozdíl od jiných, bez obav. Je si jistý svou bezúhonností. Je hodný, vyhýbá se špatné společnosti, dodržuje náboženské předpisy, modlí se. Tak trochu by asi chtěl slyšet pochvalu, ale je zaskočen. Jeho dobrý život na Ježíše příliš nezapůsobil, naopak Ježíš uhodil na strunu, o které ani netušil, jak velkou je pro něho překážkou na cestě k Bohu. Byl to majetek. Velký majetek.
Na majetku nevidí Starý zákon nic špatného. Právě naopak. Velký majetek je dokladem velké Boží přízně. Žebráci, chudí lidé... jim asi Bůh tolik nežehná. Ctnost dobrovolné chudoby ještě není rozšířená. Tu teprve Ježíš žije a začíná ji učit. Zaskočení mladíka muselo být naprosté. Místo pochvaly velký otazník nad jeho spásou. Učedníci to vše bedlivě sledovali. I jich se to týká. I oni smýšlí jako onen mladík. „Vedeme dobrý život. Co by se nám na věčnosti mohlo stát?“ Přece však znejistěli. To nečekali. Nemohou dopadnout podobně?
A slyší slova, jak těžce bohatí vejdou do Božího království: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království. Zhrozili se. Pochopili, že i oni jsou bohatí, když si zakládají na tom, co všechno pro Krista opustili. Pochopili, že bohatství může mít jakoukoliv podobu. Skutečné jmění, ale i zakládání si na své postavě, na svém vzhledu, schopnostech, inteligenci, i na tom, co dělám pro Ježíše. Všechno může být bohatstvím, všechno, co je pro mě důležitější než Bůh. Když toto plně pochopíme, musíme se také zhrozit. Kolik je toho, na čem si zakládám, co je pro mne zvlášť důležité? Mohlo by nás to vést až k malomyslnosti a nakonec k rezignaci na jakoukoliv snahu o věčný život. To Ježíš nechce, proto se k učedníkům, k nám, sklání a povzbuzuje nás: Vždyť u Boha je možné všechno. Nezneužijeme okamžitě této pomoci?
A aby každý člověk věděl, že nic, čeho se vzdá pro Boží království, nebude zapomenuto a nebude nadarmo, říká Ježíš dovětek, který jako by byl zcela něčím jiným, než o čem jsme doposud hovořili. Stokrát více dostanete!
Miroslav Kazík

 

Drazí bratři a sestry,                   
hlavním tématem evangelia této neděle (Mk 10,17-30) je bohatství. Ježíš učí, že pro bohatého je velmi obtížné vstoupit do Božího království, avšak nikoli nemožné. Bůh totiž může získat srdce člověka, který vlastní velké bohatství a pohnout jej k solidaritě a ke sdílení s tím, kdo je v nouzi, a vstoupit tak do logiky daru. Takto se pak vstupuje na cestu Ježíše Krista, který – jak píše apoštol Pavel – „ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“
(2 Kor 8,9).
Všechno se odvíjí, jak už to v evangeliích bývá, od setkání. Ježíš se setkává s člověkem, který „měl mnoho majetku“ (Mk 10,22). Dotyčný již od svého mládí věrně zachovával všechna přikázání Božího zákona, ale dosud nenašel opravdové štěstí. Proto se Ježíše ptá, co má dělat, „aby dostal věčný život“ (v.17). Na jedné straně je jako všichni přitahován plností života a na druhé straně je zvyklý hromadit bohatství a domnívá se, že také plnost života je možno nějakým způsobem „získat“, třeba dodržováním nějakého speciálního přikázání. Ježíš přijímá tuto hlubokou touhu, kterou tento člověk chová, a – jak poznamenává evangelista – pohlédne na něho s láskou: pohledem Božím (srov. Mk 10, 21). Ježíš však také chápe, co je slabinou onoho člověka, totiž jeho přilnutí k velkému majetku, a proto mu navrhuje rozdat všechno chudým, aby jeho poklad – tedy jeho srdce – nebyl už na zemi, ale v nebi, a dodává: „Přijď a následuj mě!“ (v.22). Dotyčný však, místo aby Ježíšovo pozvání přijal, smutně odchází (srov. v. 23), protože se nedokáže odloučit od svého majetku, který mu nikdy nebude moci dát štěstí a život věčný.   
A v této chvíli Ježíš dává učedníkům - a také nám dnes – toto poučení: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ (v. 23). Nad těmito slovy učedníci užasli a podivili se ještě více, když Ježíš dodal: „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (srov. Mk 10, 24-27). Svatý Klement Alexandrijský to komentuje: „Podobenství učí bohaté, aby nezanedbávali svoji spásu jakoby již byli odsouzení, ani nezahazovali svůj majetek do moře či jej neodsuzovali jako něco, co brojí proti životu a ohrožuje ho, nýbrž učili se způsobu, jak užívat bohatství, aby se jim dostalo věčného života“ (Který boháč bude spasen?, 27,1-2). Dějiny církve jsou plny příkladů bohatých lidí, kteří užívali majetek evangelním způsobem a dosáhli tak svatosti. Stačí zmínit svatého Františka, svatou Alžbětu Durynskou nebo svatého Karla Boromejského. Panna Maria, Trůn moudrosti, kéž nám pomáhá přijímat Ježíšovo pozvání s radostí, abychom vešli do plnosti života.
papež Benedikt XVI. 14. 10. 2012
 
 
Bohatství „není jako socha“, která stojí bez pohnutí a nemá na život člověka takřka žádný vliv. Bohatství má tendenci růst, hýbat se a zaujímat místo v lidském životě a srdci. A pokud se samo hromadění bohatství stane člověku pohnutkou k jednání, zamoří a zkorumpuje mu srdce. Užívání majetku ke společnému dobru však srdce zachrání. U kořene hromadění majetku je touha po bezpečí. Avšak riziko jednat tak jenom kvůli sobě a stát se tak jeho otrokem, je obrovské. Bohatství nakonec neskýtá bezpečnost navždy. Ba dokonce tě v tvojí důstojnosti stahuje dolů. Stává se to v rodinách, kdy mnohé rodiny majetek natrvalo rozdělí. Také u kořenů válek stojí tato ambice, která ničí a korumpuje. V tomto světě je mnoho válek kvůli chtivosti moci, bohatství. Pomysleme na válku v našem srdci. „Chraňte se před každou chamtivostí“ (Lk 12,15) praví Pán. Protože chamtivost postupuje, stále jde vpřed a vpřed… Je to stupínek, otevírá dveře, potom nastupuje samolibost – myslet si, že jsme důležití, myslet si, že máme moc – a nakonec pýcha. Odtud pak plynou všechny hříchy, všechny. Jsou to stupínky a prvním je chamtivost, chuť hromadit majetek.                      
Jedno je pravda, že když Pán požehná člověka bohatstvím, činí jej správcem tohoto majetku pro společné dobro, pro dobro všech a nikoli jenom pro něho. Není snadné stát se poctivým správcem, protože stále trvá pokušení chamtivosti, touhy stát se důležitým. Tomu tě učí svět a touto cestou tě vede. Je třeba myslet na druhé a na to, že můj majetek je ke službě druhým a že nic z toho, co mám, si s sebou nevezmu. Užívám-li však to, co mi dal Pán, k obecnému blahu jako správce, posvěcuje mne to, činí mne svatým.
papež František 19. 6. 2015
 
 
Bohatí chudí     
Roul Follerau se jako mladý novinář setkal s malomocnými. Když se dozvěděl, že malomocenství se dnes už dá léčit a že přesto tolik lidí trpí a umírá v úděsných podmínkách, byl tím otřesen. Celý tvůj život věnoval záchraně malomocných. Vyzval tehdejší představitele Sovětského svazu a Spojených států amerických, Chruščova a Kennedyho, aby se každý zřekl jednoho bombardéru ve prospěch léčby malomocných. Nedostal odpověď. Možná se takový bláznivý návrh nedostal ani přes filtr kanceláří a osobních tajemníků, nebo to při svých státnických starostech nepovažovali za důležité. Většina prostředků na léčbu malomocných pocházela od chudých lidí. Třeba od jedněch snoubenců, kteří věnovali peníze, za které si chtěli koupit svatební prsteny.
Jiří Mikulášek - Někdo Tě má rád  
 Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.