Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

29. neděle v mezidobí – cyklus B

29. neděle v mezidobí – cyklus B

Iz 53,10-11; Žid 4,14-16; Mk 10,35-45
 
35K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ 36Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ 37Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ 38Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ 39Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. 40Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ 41Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. 42Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. 43Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, 44a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. 45Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mk 10,35-45)
 
Srovnání: 35-45Mt 20,20-28; 37Mt 19,28; 38Iz 51,17; Mk 14,36; Lk 12,50; 39Sk 12,2; 42-44Lk 22,25-26; 43-44Mk 9,35; 45Jan 13,12-17; Iz 53,10-12; 1 Tim 2,6
Úvod k meditaci
Jako se v dnešním úryvku Ježíš setkává s lidskou touhou vyniknout, tak podobně se v různých obměnách s tímto často zraňujícím jevem setkává čas od času každý z nás. V člověku se objevuje skrytá touha poroučet jiným, být nadřízeným, sedět na vyšším místě než ostatní... Bible pranýřuje pýchu těch, kteří chtějí být jako „bohové“. Přesto Zebedeovi synové nemají pocit, že by žádali o něco nepatřičného. Je tedy skutečně touha vyniknout vždy touhou hříšnou? Na stejném principu jsou přece založeny i všechny hry a soutěže (ve fotbale, šachu, běhu...). Všechny tyto snahy se jistě mohou považovat za prospěšné, vedou-li k vlastnímu zdokonalení, neboť jistá osobní dokonalost v tom či jiném směru může mnohým velmi prospět. Na druhou stranu snaha vyniknout na úkor druhého je vždy zničující. I v duchovním životě se ukazuje jako dobré usilovat o dokonalost ve ctnostech. Sám Ježíš k ní vybízí: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Jednou ze základních křesťanských ctností je pokora. Předbíhat se v pokoře by potom znamenalo vyhledávat poslední místo, nebo alespoň místo předposlední, protože poslední si vybral už sám Ježíš. Snaha o takové vyniknutí je snahou především hledat první místo ve službě Bohu a bližním. Taková služba umožňuje růst v dokonalosti lásky a být první v lásce zcela jistě znamená být veliký v očích těch, kteří jsou touto láskou zahrnováni.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Na cestě do Jeruzaléma se Ježíš snaží nastínit svým učedníkům, že bude odsouzen a zabit. Otázka Jakuba a Jana však ukazuje, že tomu nevěnují pozornost, jejich mysl je zaměstnána něčím jiným – sama sebou. Ježíš tedy opouští své téma spásy, aby se sklonil k tématu lidskému. Naladí se na vlnu svých milých, když oni nejsou schopni (ke své smůle) naladit se na vlnu Boží a s novou trpělivostí jim pomáhá v jejich otázkách a starostech. Aby znovu, až bude možnost, jim opět zkusil nabídnout téma Boží.
v. 35: rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme Před vyslovením konkrétní prosby se objevuje snaha jakoby získat ujištění o Mistrově vyslyšení. Tento přístup nemůže být nazván poctivým, neboť učedníci se dopředu snaží Ježíše přimět k souhlasu, aniž by ještě zmínili, o co se skutečně jedná. V následujícím verši však poznáváme, že Boží Syn na tuto hru nepřistupuje.
v. 37: zasednout po pravici a po levici – Pravá ruka byla ve starověku především symbolem moci. Z pravice vycházelo silnější požehnání než z levice. Žalobce u soudu stával po pravici obžalovaného (Žl 109,6). Levicí byl v boji držen štít, takže pravice byla nechráněna. Proto musel ochránce stát po pravici (Žl 109,31). Pravicí bývá tedy označována strana šťastná, příznivá a spásná. Ačkoli je pravá strana považována za čestnou a hodnotnější, touha zasednout po Kristově pravici a levici značí v tomto případě touhu po zvláštním osobním ocenění.
v. 38: můžete pít kalich, který já piji Jako i v jiných orientálních spisech je kalich v Bibli symbolem pozemského údělu. Předpokládá myšlenku, že člověk přijímá svůj osud z Boží ruky, jako host přijímá kalich z ruky hostitele. Kalich vína je symbolem šťastného údělu člověka, jehož Bůh zahrnuje dobrodiním (Žl 23,5). Kalich plný ohně a hořkosti naopak představuje trest a smrt (Žl 75,9). Podobně i Ježíš činí narážku na svou smrt, když mluví o kalichu, který musí vypít (Mt 26,42). V pozadí můžeme vyčíst myšlenku, že Ježíš bere na sebe Boží soud (kalich Božího hněvu) kvůli člověku, aby ho zachránil.
v. 39: kalich, který já piji, pít budete – Zní to jako předpověď osudů Jakuba a Jana. Jakub zemřel mučednickou smrtí kolem roku 44. Jan podle legendy pil otrávenou číši, byl ponořen do vařícího oleje. Snášel námahy apoštolské práce, utrpení a vyhnanství na ostrově Patmos. Takovým způsobem se na nich vyplnilo Ježíšovo slovo.
v. 41: rozmrzeli se na Jakuba a Jana – Rozmrzelost vůči bližnímu mívá kořen v malé lásce a v sobectví.
v. 42: velmoži jim dávají cítit svou moc – Postoj panovníka ke služebníku je zcela odlišný od postoje toho, kdo miluje. Srdce milujícího vždy dává milovanému přednost, raduje se z jeho dobra a má smutek z jeho neštěstí. Návod pro správný blíženecký postoj rozvádí Ježíš v následujících verších.
v. 45: Syn člověka přišel, aby sloužil – Služba je zde ukázána jako norma velikosti v Božím království. Ačkoli je služba opak přirozeného sklonu lidského srdce, přesto je možná a radostná pro ty, které přetváří Kristus svým Duchem.
 
K tématu
O pokoře navenek
Pravé dobro se pozná stejně jako pravý balzám: balzám se zkouší tím, že se kape do vody. Padá-li dolů, ke dnu, považuje se za jemnější a vzácnější. Podobně, chceme-li poznat, zda někdo je skutečně moudrý, učený, velkorysý a ušlechtilý, musíme si všímat, zda jeho činy směřují k pokoře, skromnosti a poddajnosti, neboť v tom případě to budou skutečně dobré činy. Jestliže však se vynořují na povrch a mají být viděny, jsou právě tak málo upřímné, jako jsou stavěné na odiv. Perly, které se rodí nebo rostou za větru a hřmění bouře, připomínají perly jen vnější vrstvou, ale uvnitř jsou prázdné. Podobně také lidské ctnosti a krásné vlastnosti, osvojované a pěstované v pýše a zbytečném vychloubání, jsou dobré jen zdánlivě, ale chybí jim míza, morek i hutnost.
Usilujeme-li o ctnost a oblíbíme-li si ji, začínáme už být ctnostnými; ale usilujeme-li o pocty a najdeme-li zalíbení právě v nich, začínáme být hodni opovržení a odsouzení. Ten, kdo může mít perly, nehromadí lastury; a ti, kdo usilují o ctnost, se nepachtí za poctami. Ovšemže každý se může dopracovat určitého postavení a v něm setrvávat, aniž se tím prohřeší proti pokoře – pokud se tak děje umírněně a bez soupeření. Vždyť tak jako ti, kdo se vraceli z Peru, kromě zlata a stříbra, jež tam získali, přiváželi také opice a papoušky, protože je to mnoho nestálo a nezatížilo to příliš jejich lodě, tak také ti, kdo usilují o ctnost, neváhají přijímat funkce a pocty s nimi související – pokud si to ovšem nevyžaduje přílišnou péči a starostlivost a nepůsobí jim to neklid, nepokoj, hádky či spory. Nemluvím však o těch, jejichž důstojnost souvisí s veřejným životem, ani o určitých zvláštních příležitostech s dalekosáhlými důsledky, neboť v takovém případě musí každý – rozvážně a ohleduplně, a také s uctivostí a láskou – uchovávat to, co mu náleží.
Sv. František Saleský – Úvod do zbožného života
Ten, kdo se chce stát velkým, bude vaším služebníkem a ten, kdo chce být první, bude vaším otrokem. Znáte svět moci, svět politiky a financí, kde všichni chtějí být první a zaujmout první místo. Každý touží po tom, aby si ho druzí považovali. Každý chce mít lepší obchody než ostatní.
Zapomínáme, že v našich bohatých zemích máme chudé?
Na ulicích jsou žebráci. Jsou lidé, kterým je zima a kteří mají hlad. Někteří nemají z čeho zaplatit elektřinu a nájem. My jsme služebníci těchto lidí. Kdyby křesťané, kteří chodí v neděli na mši, skutečně žili evangeliem, už dlouho by naše země musely být zcela křesťanské. Kdyby všichni, kdo se nazývají křesťany, chtěli skutečně být služebníky druhých, a to především těch bezbranných, měli bychom nejlepší politiky na světě. Kdyby jim nešlo o to, vydělávat víc peněz, než potřebují, měli bychom nejlepší ředitele na světě. Kdyby opravdu chtěli sloužit druhým, místo aby se starali o průzkumy veřejného mínění a své znovuzvolení, naši vůdcové by byli především služebníky ostatních.
Dozvídáme se o nechutných, prohnilých aférách státníků, kteří si nacpávají kapsy a těží z moci, jež jim byla svěřena, aby se obohatili a nabrali co nejvíc ze státní kasy. Ve Francii si můžeme vzpomenout například na aféru kolem firmy Elf. Pozorujeme, jak někomu neuvěřitelně rostou majetky, jak narůstají neskutečné průmyslové trusty po celém světě. Veškerý zisk si nechávají pro sebe. Z jejich luxusních limuzín se mi zvedá žaludek. Tihle lidé mají všechno a snaží se blýsknout kousek od těch, kteří nemají vůbec nic. To ve mně budí odpor.
Velký služebník nebo malý pán
Aby člověk byl služebníkem, musí být sám chudý. Potřebujeme ředitele továren, manažery a úředníky, aby organizovali ekonomické aktivity, to je jasné. Měli by být především služebníky a právě k nim se obracím především. Vy, kteří právě míříte do své kanceláře, buďte služebníky svých zaměstnanců. Přestaňte být šéfy, velkými nebo malými, zuřivými či arogantními, neberoucími ohled na ty, co na vás dřou. Myslete na to, že největším z podniku je ten, kdo vám každé ráno vysypává koš. Jste-li křesťané a přijmete-li tento úhel pohledu, budete se také jinak dívat na svět a budete mít na něj jiný vliv. Když si budete myslet, že žena v domácnosti, která uklízí a stará se o děti, je největší, protože slouží těm nejmenším, pak se stanete jejím služebníkem. Ať se kněží, kteří to čtou, také ztotožní s tím, že jsou služebníky těch nejmenších ze své čtvrti, vesnice, ze svého farního společenství. Když si kněží z naší římskokatolické církve budou myslet, že jsou především služebníky, naše církev bude velká.
Naslouchejme – jeden druh služby a zároveň možnost, jak se postavit na poslední místo, je naslouchání. Dnes víc než kdy jindy potřebuje náš svět lidi, kteří dovedou naslouchat. Naslouchat znamená přijmout druhého z celého srdce, dívat se na něj a poslouchat ho se všemi nastraženými anténami. Jednou mi operovali koleno. V pokoji byl se mnou člověk a ten se mě zeptal, co koleno. Sotva jsem otevřel ústa, už mi začal líčit svou artrózu a jak má křeče a nefungují mu tepny. Moje nemoc ho vůbec nezajímala. Oslovil mě jen proto, aby mohl mluvit o sobě. To je častý problém. Nakonec jsem na otázku, jak se mám, odpovídal: „A co ty, jak se máš?“
Naslouchat z celého srdce, to znamená umět být služebníkem druhého, být velmi pokorný. Ten, kdo umí opravdu naslouchat, je bytostí světla, protože je pokorným služebníkem toho druhého. Naslouchejte a buďte služebníky jedni druhých.
 
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
  
Jestliže si křesťanská komunita nepřivlastní Ježíšovu velikonoční logiku, nevyhnutelně spěje k světské mentalitě soutěžení a rivality… Ježíš se vícekrát chopí iniciativy a s neskonalou trpělivostí apoštoly stále učí. Svolá je okolo sebe a obrátí se k nim stručnými slovy, která převracejí jejich způsob myšlení: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Je-li v církvi nějaké první místo, pak patří jenom tomu, kdo se stane služebníkem bratří! Ježíš to všechno znovu potvrdí a přidá ještě rozhodující, lépe řečeno jediný pro křesťana opravdu zásadní důvod, vlastní příklad:
„Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mk10,44–45)                                                                                                   
 Ano, v křesťanském společenství patří první místo tomu, kdo přijme věrné následování Pána Ježíše, který ve službě a v ponížení až na kříž hledal vždy a jenom poslední místo, to, které Mu nikdo nemohl vzít (srov. Flp 2,5–11). Jenom tak se s Ním můžeme ztotožnit a skrze Něj i s Otcem, který ho poslal.
Hlásej Slovo - Enzo Bianchi  
 
Náš úryvek evangelia se odehrává krátce před vstupem Ježíše do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Ví, co ho čeká. Ale učedníci jako by vůbec neposlouchali Ježíšova slova. Před jejich očima se změní dějiny kosmu, ale oni „si nevšimli“ této události. Někdy se dostáváme do situací, které jsou tomu podobné. Skoro je mineme, zahleděni do našich běžných a často malicherných věcí. Teprve, když nám někdo zemře či přijdeme o velký majetek, jsme překvapeni. Ježíš nechce, aby učedníci byli stále vyděšeni, co se stane… Ale chce, aby svoji pozornost upnuli na Boha a nikoli na sebe sama. Nejde o to, jak významného postu dosáhnou, ale jak mnoho přispějí ke spáse lidí okolo sebe. Proto jsou služebníky a nikoli vládci. Platí to nejen o apoštolech, představitelích církve, ale také o každém z nás.
Zdroj: http://www.vira.cz/
 
Moc jako služba                                                                                                                                              
Moc není sama o sobě špatná, jako nejsou samy o sobě špatné peníze. Sám Bůh je nazýván všemohoucí a Písmo říká, že „moc náleží Bohu“. Jelikož však člověk zneužil moci, která mu byla dána, a změnil ji v tyranskou nadvládu silnějších nad slabšími, Bůh se zřekl své všemohoucnosti, aby se stal služebníkem. Proměnil moc ve službu. Moc má být pro druhé, nikoli nad druhými. Moc dává autoritu, ale služba dává něco navíc: vážnost, tedy respekt, úctu, skutečný vliv na druhé. Proti moci staví evangelium rovněž nenásilí; tedy nikoli fyzickou, ale morální vládu.     
Služba se nicméně nevyjadřuje vždy a pouze skrze ticho a poddanost. Služba může vést k tomu, že odvážně zvedneme hlas proti moci, která je zneužívána.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
Duha  
Vypráví se, že se před mnoha lety barvy pustily do hádky. Každá z nich prohlašovala, že je nejdůležitější, nejužitečnější a nejoblíbenější.                                                                                                
Zelená pravila: „Já jsem bezpochyby ta nejdůležitější. Jsem znamením života a naděje. Vybrali si mě pro barvu slávy, stromů a listí. Beze mě by všechna zvířata zahynula. Rozhlédněte se kolem sebe, a uvidíte, že jsem přítomna ve většině věcí.“  
Modrá ji přerušila se slovy: „Zabýváš se pouze zemí, ale uvažuj také o nebi a o moři. Voda je základem života a mraky ji vstřebávají z blankytného moře. Nebe nabízí šíři, poklad a mír. Bez mého pokoje byste nebyly ničím.“ 
Žlutá se pousmála: „Jste tak vážné! Já přináším světu úsměv, radost a teplo. Žluté je slunce, žlutý je měsíc a žluté jsou i hvězdy. Když spatříte slunečnici, usměje se na vás celý svět. Beze mě by neexistovala radost.“
Potom se slova ujala oranžová: „Já jsem barvou zdraví a síly. Neobjevuji se tak často, ale pro lidský život jsem nezbytná. Přivádím nejdůležitější vitamíny. Pomyslete jen na mrkev, dýni, pomeranče, mango a papáju. Nejsem pořád na očích, ale když zbarvím nebe za rozbřesku či za soumraku, moje krása je tak úchvatná, že na vás si nikdo ani nevzpomene.“
Červená už to nemohla vydržet a vyskočila: „Já jsem barvou nebezpečí a odvahy. Jsem ochotná jít do boje. Znamenám sílu. Beze mě by země byla pustá jako měsíc. Jsem barvou vášně a lásky, rudé i vánoční růže a vlčího máku.“ 
Nachová se začala naparovat. Byla velmi vysoká a okázale promluvila: „Jsem barva králů a barva moci. Vždycky si mě vybírali vládcové, představitelé států a kardinálové, protože jsem znamením autority a moudrosti. Lidé se mě na nic neptají, naopak mi naslouchají a prokazují poslušnost.“  
Indigová modř hovořila mnohem klidněji než ostatní, přesto však se stejným odhodláním: „Pomyslete na mě. Jsem barva ticha. Stěží si mě povšimnete, ale beze mě byste všechny ulpěly na povrchu. Představuji myšlení a ro zvažování, soumrak a hluboké vody. Potřebujete mě pro rovnováhu a kontrast, modlitbu a vnitřní pokoj.“
A tak se barvy vychloubaly, protože každá byla přesvědčená, že je ta nejlepší. Jejich rozmluva nabírala na hlasitosti. V tu chvíli oblohou projela bílá osvětlující záře. Blesky začaly s velkou silou bičovat okolí a spustil se liják jako z konve. Barvy se ve strachu schoulily, tiskly se jedna k druhé ve snaze najít bezpečí. Déšť pravil: „Barvy, dočista jste se zbláznily. Bojujete mezi sebou a snažíte si podmanit ostatní. Cožpak nevíte, že vás všechny stvořil Bůh? Každou pro určitý, jedinečný a jiný úkol. On vás všechny miloval. Podejte si ruce a pojďte se mnou. Bůh si vás přeje rozšířit do celého světa v podobě ohromného barevného oblouku, aby připomínal, že vás všechny miluje a že můžete žít společně v pokoji. Touží, abyste se staly příslibem pro zítřek a znamením, že ve vás přebývá.“  
A Bůh tehdy deštěm očistil zemi. Na nebe umístil duhu, abyste si při pohledu na ni vzpomněli, že musíte pamatovat jeden na druhého.
José Carlos Bermejo - Vlídné příběhy

 

Prameny, odkazy
Bible – ekumenický překlad; Tomáš Špidlík – Liturgické meditace; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Jean-Jacques von Allmen – Biblický slovník; Adolf Novotný – Biblický slovník.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.