Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

30. neděle v mezidobí – cyklus B

 30. neděle v mezidobí – cyklus B

Jer 31,7-9; Žid 5,1-6; Mk 10,46-52
 
46Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. 47Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ 48Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ 49Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ 50On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. 51Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ 52Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. (Mk 10,46-52)
Srovnání: 46-52Mt 20,29-34; Lk 18,35-43; 47Mt 9,27; 15,22; 52Mk 5,34
 
Úvod k meditaci
Ať nebesa dopřejí, abychom se posadili jako žebráci na okraji cesty Písma, když jsme si vědomi své slepoty a toho, v čem jsme slepí. A když zjistíme, že Ježíš jde kolem, kéž jej zastavíme svými prosbami a řekneme mu: Ať se otevřou naše oči! Když ho prosíme s vroucí touhou vidět to, co se zjevuje jen očím ducha, jehož se dotkla Kristova milost, Pán se nad námi smiluje. On, Moc, Slovo, Moudrost a všechno, co o něm říká Písmo, on se dotkne našich očí, raněných slepotou. Jeho dotekem se rozplynou temnoty a nevědomost.
A my ho nejen ihned uvidíme, ale budeme ho také ihned následovat. Neboť nám dává zrak jen k tomu, aby nám dal jít za sebou. Když půjdeme v jeho stopách, budeme dovedeni k Bohu, abychom na něj patřili novýma očima, které jsou darem jeho milosti. Budeme na něho patřit ve společenství těch, o nichž se praví, že jsou blahoslavení, protože mají čisté srdce.
Origenes – komentář k Matoušovu evangeliu
Výklad biblického textu
Kontext: Ježíš putuje z Césareje Filipovy (Mk 8,27-30) do Jeruzaléma. Během této cesty třikrát ohlašuje svým učedníkům, že ho v Jeruzalémě čeká utrpení, smrt a vzkříšení, oni to však nechápou a odmítají to přijmout. Ježíš při cestě poučuje své učedníky, jak ho mají následovat. Cílem Ježíšovy katecheze je dovést učedníky k definitivnímu uzdravení ze slepoty.
v. 46: S velkým zástupem vycházeli z Jericha – Když se blížily velikonoční svátky, bylo Jericho místem, kde se setkávali poutníci z Pereje i z údolí Jordánu. Jeruzalém byl od Jericha vzdálen jeden den cesty.
Timaiův syn Bartimaios – (bar Timaios = syn Timaiův) Marek zachoval jméno slepce. Okolnost, že proti svému zvyku zachoval místo a jméno uzdraveného, ukazuje na to, že se Bartimaios pravděpodobně stal křesťanem a byl věřícím dobře znám.
v. 47: Slepec,jelikož nemůže vidět, je o to více pozorný v naslouchání. Prostřednictvím svého sluchu se ujímá aktivity a dovídá se, že Ježíš z Nazareta prochází právě těmi končinami.
Začal volat – V Markově evangeliu je tento slepec jedinou osobou, která na Ježíše volá jménem (kromě démonů, kteří ale volají způsobem naprosto jiným!). Volat Ježíše znamená vyslovit jméno, v němž jediném je spása (Sk 4,12).
Synu Davidův– Titul, který se u Marka objevuje jen zde a ve 12,35-37, je označením obnovitele davidovské říše, pravého Mesiáše – Hospodinova Pomazaného. Tento titul lze správně pochopit jen ve světle Ježíšovy smrti
a vzkříšení.
V Izraeli existovalo přesvědčení, podle kterého byl Mesiáš pokládán za syna Davidova (Mk 12,35). Doposud pouze Petr, mluvčí apoštolů, vyznal Ježíše jako Mesiáše (Mk 8,29). Při svém vstupu do Jeruzaléma dá Ježíš jízdou na oslátku najevo, že vjíždí do města jako Mesiáš (Mk 11,1-10).
Ježíši – Jméno Ježíš znamená „JHVH zachraňuje“.
Smiluj se – Prosba mnohokrát doložená v žalmech je prosbou k Bohu. Milosrdenství je jakoby Boží podstatou. Bůh není milosrdný, on je milosrdenství – láska, která se vylévá na všechny, a to ne úměrně zásluze, ale potřebě.
v. 48: Mnozí ho okřikovali – Volání slepce vnímají především ti, kteří jsou slepí k jeho nouzi a nemají s ním soucit. Ostrým způsobem ho okřikují, aby mlčel. Evangelista Marek neuvádí důvod, proč se tyto osoby snaží slepce umlčet. Možná, chtěli co nejrychleji doputovat do Jeruzaléma. Možná nejsou spokojeni s tím, jak oslovuje Ježíše
a že k Ježíšovi volá jako k „Synu Davidovu“.
On však křičel ještě víc – Křik je jediným prostředkem, kterým disponují děti a všichni slabí, aby se dali slyšet.
Zdá se, že ty osoby, které zakazovaly slepci, aby křičel, dostávají od Ježíše úkol, aby ho zavolaly a přivedly
k němu. V této situaci se slepec snaží co nejrychleji dostat k Ježíšovi.
v. 50: On odhodil plášť – Plášť je pro něj vším: oděvem, přikrývkou, matrací, domem, jeho jedinou jistotou. Když byl plášť vzat do zástavy, bylo třeba ho chudému vrátit před západem slunce, aby ulehl ve svém plášti a žehnal ti (Dt 24,12n). Tento chudý žebrák odhazuje svou jistotu, aniž by ho o to kdo žádal.
v. 51: Co chceš, abych pro tebe udělal? – V bezprostředně předcházející události (viz úryvek evangelia 29. neděle v mezidobí cyklu B) se Ježíš dotazoval dvou svých učedníků, Jakuba a Jana: Co chcete, abych pro vás udělal? (Mk 10,36). Tito učedníci na otázku reagovali odpovědí: Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici (Mk 10,37). Je možné pozorovat, že v případě slepce Ježíš okamžitě vyslyšel jeho žádost a dal mu najevo, že prosí ve správné záležitosti. Pokud jde o žádost synů Zebedeových, Ježíš zcela neodmítá jejich prosbu, ale poučuje je o tom, co oni neviděli a co nezbytně náleží ke společenství s ním: účast na jeho utrpení.
v. 52: Jdi, tvá víra tě zachránila – Ježíš se se stejným výrazem obrací na ženu, která se ho dotkla (Mk 5,34). Ježíšova moc je účinná pouze u těch lidí, kteří se na Ježíše obracejí s vírou. Bartimaios dává najevo svou živou víru v Ježíše.
A ihned začal vidět – Ježíš mu daroval zrak nejen tělesný, ale i duchovní. Tento uzdravený člověk je schopen nejen vidět svět kolem sebe, ale rovněž je schopen vidět význam Ježíšovy osoby.
 
K tématu
Možná znáte jednu brněnskou žebračku, která má malého psa bez rodokmenu. Nejčastěji sedává, lépe řečeno lehává, v podchodu u nádraží. Tato osůbka není typický bezdomovec. Když s ní byl jednou v televizi rozhovor a ptali se jí, proč žebrá, odvětila: „Lidé mají často špatné svědomí a já jim jen dávám příležitost, jak mohou svoje hříchy odčinit almužnou.“ Využívá všemocné ruky trhu v duchovní oblasti svědomí. Zdá se, že jí to celkem dobře vynáší, jinak by svého vylehávání po ulicích ve společenství nejlepšího přítele člověka dříve či později zanechala.
Svědky dosti podobné scény jsme v evangeliu dnes i my. Slepý žebrák sedí u frekventované cesty a sází na lidský soucit. Určitě ne všichni mu něco dají a určitě ne všichni jednají z čirého soucitu. Jeden učenec kdysi řekl, že život minus láska rovná se nule. Podotýkám, že toto tvrzení neplatí o naivitě a hlouposti, ze které někteří žebráci žijí,
a tak úspěšně kapitalizují svoji lenost. Ale vraťme se k dnešnímu evangeliu. Po cestě kráčí Ježíš a žebrák se to dozví. Najednou si uvědomí, že všemocná ruka trhu není vše, uvědomí si, na co vlastně čeká – že chce prohlédnout, že není smířen se svou slepotou, se svým osudem. I my jsme si často příliš zvykli na stereotyp. Ráno vstaneme, jdeme do školy či do práce, tam to nějak přežijeme – s pomocí Boží nebo i bez ní – přijdeme domů, zmákneme nejnutnější povinnosti, koukneme na internet, přečteme e-mailovou poštu a jdeme spát. A tak pořád dokola. Sedíme na cestě, kolem níž kráčejí ty samé povinnosti, pořád ty stejné události. Když odpadne hodina, máme stejnou radost, jako když žebrák dostane búra. Je to malá radost, ale přece, co je doma, to se počítá. A přesto v koutku duše čekáme na něco velkého a není to konec školního roku, maturita ani doktorát.
Žebrák z dnešního evangelia byl uzdraven, zažil nejen, že si někdo na něm hojí výčitky svědomí nebo že jedná
z povinnosti, ale že ho miluje. Victor Hugo kdysi napsal: „Největší životní štěstí je přesvědčení, že jsme milováni.“ Poselství Nového zákona je právě o tom, že Bůh nás neskonale miluje. V okamžiku, kdy nám toto v hlavě dojde, tak máme stejně milovat i my. A to je okamžik startu skutečného křesťanství.
Pavel Konzbul – Dobro, zlo a hlodavci
Kolem Ježíšových zázraků je plno nejasností. Na jedné straně evangelium zázraky přímo oplývá. Ježíš je koná po celou dobu svého pozemského působení: ochrnutí vstávají ze svých lůžek, mrtví se probouzejí, voda se proměňuje ve víno, sítě se trhají pod náporem ryb, bouře se utišují a do nehybných rukou se vrací život. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají“ (Lk 7,22). Na druhé straně Kristus vystupuje téměř jako odpůrce zázraků. Koná jich spoustu, ale nechce být považován za divotvůrce. Nepřišel na svět kvůli zázrakům, ale kvůli tomu, aby lidi spasil. Dychtění po senzacích se mu protiví a nehodlá ohromovat davy svou mocí. Zázraky si na něm musejí lidé vynutit, musejí je od něj přímo „vyškemrat“. Aby Ježíš učinil zázrak, je třeba splnit alespoň jednu ze dvou podmínek.
1. Prosebník musí mít víru. Tváři, v níž se zračí víra a úpěnlivá prosba, Ježíš nedokáže odolat. Pro víru má vždycky slabost. Občas dokonce udiveně poznamená: „Ženo, jak veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). V takové situaci není schopen zázrak odmítnout. „Ať se ti stane, jak si přeješ...“
2. Prosebník musí být v opravdu těžké situaci. Když se Ježíš na své pouti setká s lidskou bídou, cítí téměř jako svou povinnost učinit zázrak. V mnoha případech ani není nutné ho o to výslovně požádat. Lidská bolest stačí. Slzy matky doprovázející ke hrobu jediného syna, vyhaslé oči, zmrzačené tělo... Na nic nečeká. Nesnese, aby někdo trpěl. Dvě věty se při líčení Ježíšových zázraků stále opakují: Ježíš s ním měl soucit a když Ježíš viděl jejich víru. Ježíš činí zázrak jen tam, kde je přítomná víra a lidské neštěstí.
Dychtění po zázracích
Mnozí křesťané touží po zázracích „ber kde ber“. Jejich víra se spíše než o Boží slovo opírá o zázraky. Jejich křesťanství se točí kolem mimořádných událostí a při pohledu zvenčí působí poněkud výstředně. Nepochopili, že k zázraku je nutná víra, a ne naopak. Postupují úplně opačně, než postupoval Kristus. Z evangelia naprosto jasně vyplývá, že Pán Ježíš lidskou svobodu respektuje, nechává dveře otevřené a nikoho nenutí, aby vešel. Omračující podívaná, to není jeho styl.
Mnoho křesťanů by určitě stálo o takové zázraky, jimiž by Kristus jednou provždy vyřídil své protivníky. Ve skutečnosti jejich víra založená na podobných touhách vyřazuje ze hry samotného Krista. Zapomínají, že pravý Bůh je nenápadný. „Bůh je tak nenápadný, až to vypadá, že vůbec není. Nejlepším důkazem Boží nenápadnosti je ateismus. Zásahy nenápadného Boha lidé přecházejí bez povšimnutí. Pravda je, že zázraků by bylo mnohem víc, kdyby příliš důvěřiví lidé nebo lidé, kteří ty druhé rádi obelhávají, nevymýšleli zázraky falešné. Zázrak, který způsobí senzaci, nese pečeť ďáblovu: je za ním jen klam, svévole či rozjitřená fantazie. „Zázraky, které koná Bůh, se vyznačují nenápadností“ (J. B. Thibault).
Křesťané dychtící po zázracích si neuvědomují, jak jsou ve skutečnosti malověrní. Na jejich rovnici „více zázraků rovná se více víry“ není vůbec nic pravdivého. Svou důvěřivostí jsou druhým pro smích a u rozumných lidí budí jen pohoršení.
Vlajka naší vlasti vyvěšená na cizím území
Avšak stejně nesprávný je i zcela opačný postoj: postoj křesťanů, kteří se zázraků obávají a téměř se za ně stydí. Nejraději by Bohu zakázali být Bohem. Nejraději by mu poradili, že není vhodné, že by bylo přece jen lepší – abychom se vyhnuli zbytečným komplikacím – přírodní zákony neporušovat. Snad jsou dokonce přesvědčeni, že úplně nejlepší by bylo, kdyby s nimi Hospodin každý projev své všemohoucnosti nejdříve konzultoval. Zapomínají, že „dodržování či nedodržování určitých pravidel je projevem svobody člověka, zatímco zázrak je projevem svobody Boží“ (G. K. Chesterton).
Ano, Bůh si může dodržovat či nedodržovat, co chce, a nikoho, dokonce ani naše zapšklé mudrlanty, nemusí žádat o svolení. Bůh si může „hrát“, jak se mu líbí, může se tím, co stvořil, podle libosti bavit, může nad tím radostně jásat. Chesterton pokračuje: „Děti mají rády věci, které se beze změny opakují. Říkají: ‚Ještě, ještě...,‘ a dospělý jim vyhoví, přestože už je celý zmožený a monotónní opakování ho nedokáže těšit. Bohu však síla nechybí a možná, že ho všechno, co se beze změny opakuje, naopak nesmírně těší. Není vyloučeno, že každé ráno osobně nařizuje slunci a každý večer zase měsíci, aby vyšly na oblohu. Možná, že za tím, že jedna růže je jako druhá, ve skutečnosti žádná mechanika přírody není: co když Bůh vytváří každou zvlášť, protože se toho nedokáže nabažit? Možná je už od věčnosti zvídavý a hloubavý jako dítě. My jsme zestárli, protože jsme zhřešili, ale náš Otec je mnohem mladší než my.
Třeba je opakování v přírodě něco jako dovolávání se, třeba to funguje tak, jako když se herci na závěr představení děkují a jsou znovu a znovu vyvoláváni na scénu. Možná, že i nebesa volají na ptáky, kteří se chystají snést do hnízda vejce: opakovat, opakovat!“
Alessandro Pronzato – Provokující evangelia
 

Drazí bratři a sestry,

v evangeliu dnešní neděle (Mk 10, 46-52) čteme, že Pán procházel Jerichem a slepec jménem Bartimaios na něho silně křičel: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Tato prosba se dotkla Ježíšova srdce; zastavil se, dal ho zavolat a uzdravil ho. Rozhodujícím okamžikem bylo osobní setkání mezi Pánem a trpícím člověkem. Stojí proti sobě tváří v tvář: Bůh se svou vůlí uzdravit a člověk se svou touhou být uzdraven. Dvě svobody, dvě souběžné vůle: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ žádá ho Pán. „Mistře, ať vidím!“ odpovídá slepec. „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Těmito slovy Ježíš udělá zázrak. Radost Boha, radost člověka. A Bartimaios, který začal vidět, vypráví evangelium, šel tou cestou za ním: stane se tedy jeho učedníkem a vystoupí s Mistrem do Jeruzaléma, aby se s ním podílel na velkém tajemství spásy.                                       
Toto vyprávění ve svých základních rysech připomíná cestu katechumena k přijetí svátosti křtu, který byl v prvotní církvi také nazýván „osvícení“. Víra je cesta osvícení: začíná od pokory, kdy člověk uzná, že potřebuje spásu, a dospívá k osobnímu setkání s Kristem, který volá, aby ho následoval po cestě lásky. Na základě tohoto vzoru byly vytyčeny cesty uvedení do křesťanské víry, které připravují na přijetí křtu, biřmování a eucharistie. Na místech starobylé evangelizace, kde je rozšířen křest dětí, jsou mladým i dospělých předkládány zkušenosti katecheze a spirituality, které umožňují znovuobjevení víry zralým a vědomým způsobem, aby člověk pak převzal důsledný závazek vydávat svědectví. Jak důležitá je práce, kterou pastýři a katecheté konají na tomto poli! Znovuobjevení hodnoty vlastního křtu je základem misionářského nasazení každého křesťana, protože vidíme v evangeliu, že kdo se dá uchvátit Kristem, nemůže se obejít bez toho, aby nevydával svědectví radosti vyplývající z toho, že jde v jeho stopách. V tomto měsíci říjnu, zvláště věnovaném misiím, chápeme ještě více, že právě v síle křtu vlastníme vrozené misionářské povolání. 
Prosme o přímluvu Panny Marii, aby rostl počet misionářů evangelia. Kéž každý pokřtěný, vnitřně spojený s Pánem, cítí, že je povolán, aby všem hlásal Boží lásku svědectvím svého života.
Benedikt XVI. před Anděl Páně 29. 10. 2006
 
Očima srdce                                                                                                                                   
Tento Ježíšův zázrak se tak jako řada dalších odehrává na dvou rovinách: na rovině fyzické a na rovině duchovní. Hovoří o dvou slepotách: jedna se týká očí, druhá srdce. Ta druhá je horší a hůře léčitelná než ta první. Tělesnými očima vidíme pomíjivé věci, očima srdce vidíme to, co nepomíjí.                                                                                              
Bartimaios není slepý, pouze jeho oči nevidí. Jeho srdce vidí lépe než srdce mnoha jiných, protože má víru a neztrácí naději. A právě tento vnitřní zrak víry mu nakonec pomůže získat i zrak vnější.
Raniero Cantalamessa Biblické inspirace
 
 
Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem a nebyl pravým Bohem a pravým člověkem, nemohli bychom se k němu modlit. Mohl by být nanejvýš vzorem naší modlitby. Řada našich modliteb, především těch zcela osobních, se obrací k Ježíši, Spasiteli a Vykupiteli. (…)
Vzorem těch, kdo se na Ježíše s důvěrou obracejí, je řada lidí, s nimiž se v evangeliích setkáváme jako s těmi, kdo za ním přicházejí jako prosebníci. Až poté, co vyslyší prosby těch, kdo za ním přicházejí často ve velké bídě, se ukáže, kdo to vlastně je a jaké tajemství se v jeho osobě skrývá a zároveň odhaluje. Lidé, kteří se k Ježíšovi hrnou se svými nemocnými i se svým vlastním utrpením a prosí ho
o uzdravení, se obracují na člověka Ježíše. Příkladem je slepec, který na něho volá: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou“ (Mk 10,48). Snad tuší a doufají, že Ježíš je zaslíbeným Mesiášem, který je osvobodí od veškeré bídy. Setkávají se však s někým větším než s pouhým člověkem. (…)
Lidé se obracejí na Ježíše jakoby vedeni jistým vnitřním instinktem a prosí ho o slitování Boží slitování přítomné ve slovech a činech, jimiž odpouští hříchy.
Christoph Schönborn Cesty modlitby
 
 
Ježíš se se mnou setkává jako uzdravující lékař, avšak nemám záruku, že mě vyléčí i tělesně. Nemohu si uzdravení vynutit, a to ani na základě své víry. Ani kněz to nedokáže udělením svátosti zařídit automaticky. Dojde-li k uzdravení, je to vždycky zázrak, v nějž mohu doufat. Avšak současně se mám obrátit na Ježíše, pravého lékaře těla i duše. Mám dovolit, aby se mě Ježíš zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Co je mou nejhlubší touhou? Je to uzdravení mé nemoci, vymizení jejích příznaků, nebo uzdravení mé duše, její vnitřní harmonie, sjednocení s Bohem? Co povede k vnitřní pravdě o mně samém? Co může nastolit vnitřní pokoj, abych se mohl ocitnout v souladu se sebou samým?
Svátost nemocných je tělesné setkání s Ježíšem Kristem. Dívá se na mě, mluví ke mně, něžně se mě dotýká, maže mě olejem, znamením své lásky, dělá mi kříž na čele a na rukou, označuje mě svou láskou přemáhající smrt, kterou mohu tělesně zakoušet. Toto setkání s uzdravujícím Ježíšem umožňuje mou nemoc proměnit. V hloubi mého srdce začíná proces proměnění a uzdravení.
Anselm Grün Svátost nemocných
 
Prameny, odkazy

 

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.