Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

31. neděle v mezidobí – cyklus B

31. neděle v mezidobí – cyklus B

Dt 6,2-6; Žid 7,23-28; Mk 12,28b-34
 
28Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ 29Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. 30Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ 31Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ 32Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho 33a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ 34Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku. (Mk 12,28b-34)
Srovnání: 28-34Mt 22,34-40; Lk 10,25-28; 29-30Dt 6,4-5; 31Lv 19,18; Řím 13,9; Gal 5,14; Jak 2,8; 32Dt 4,35; 331 Sam 15,22; Oz 6,6; Mich 6,6-8; 34Mt 22,46; Lk 20,40
Úvod k meditaci
Přikázání lásky k Bohu je sice nejdůležitější, ale nelze ho oddělit od přikázání lásky k bližnímu. Tato dvě přikázání se navzájem doplňují a ovlivňují. Milujme Boha veškerou svou silou a on nám dá sílu, abychom zvládli překotný shon všedních dnů. Budeme-li kráčet vstříc svému Pánu, zjistíme, že se přibližujeme i k našim bližním. Je jen jedno přikázání lásky, ale má dvě složky, neboť kdo se učí milovat celým svým srdcem Boha, stává se bližním všem lidem.
Výklad biblického textu
Kontext: Jedná se o úryvek, se kterým se setkáváme ve všech třech synoptických evangeliích.
v. 28: Které přikázání je první ze všech? – Co chce Bůh od nás v prvé řadě a zcela zásadním způsobem? Kam máme zaměřit veškerou svou pozornost? Kde máme vynaložit veškeré své síly a schopnosti? Jinak řečeno: tyto otázky pátrají po tom, co má v životě smysl.
v. 29: Slyš, Izraeli!... – Celou spleť předpisů zjednodušuje Ježíš na to nejpodstatnější, když cituje slova modlitby Šemá = Slyš, kterou se modlí každý zbožný Žid při ranní a večerní modlitbě. První ze všech přikázání je tedy slyšet, poznávat Boží lásku, která je neuvěřitelná pro toho, kdo neposlouchá slovo, které ji zjevuje.
Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán – Izrael učinil s Hospodinem zkušenost jako s tím, který je naprosto jedinečným Bohem.
v. 30: celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou – srdceje střed, z něhož pramení každá činnost. Duše je zdrojem vitality a duchovní senzibility, mysl je původcem inteligence, síla způsobuje osobní energii. Tyto čtyři jmenované složky člověka je nicméně obtížné mezi sebou jasně vymezit. Jejich jmenování slouží spíše k vyjádření celistvosti a obsáhlosti lidské identity. Kdo však o sobě může prohlásit, že Boha takto miluje, že ho miluje tímto naprostým způsobem? Ježíš uvedeným přikázáním nevyjadřuje nějaký skutek, který může být jednorázově a okamžitě vykonán. Je to spíše celoživotní úkol.
Jak se může člověk přimět k tomu, aby miloval Boha? Je možné lásku přikázat nebo nařídit? Láska k Bohu není v prvé řadě nějaký cit, nějaké emotivní hnutí člověka. Tato skutečnost je zřejmá již z výčtu rozličných sil, kterými máme milovat Boha. Láska k Bohu je charakteristická trvalým zájmem o stále hlubší poznání Boha, je rovněž touhou po setkání s ním a po zakoušení jeho přítomnosti.
v. 30: Ježíš okamžitě po vyslovení prvního přikázání připojuje ještě druhé.
jako sám sebe – Láska k nám samým znamená, že přijímáme sami sebe se vším, co k nám náleží a tvoří naši osobu. Láska k nám samým znamená, že přijímáme sami sebe se svými schopnostmi i omezeními.
Miluj svého bližního – Láska k bližnímu má být stejné povahy jako láska k nám samým. To znamená, že máme bližního přijmout v jeho osobitosti, že ho přijmeme takového, jaký je. On je stejným způsobem Bohem chtěný a stvořený jako každý z nás. Přikázání blíženecké lásky vyjadřuje, že já a můj bližní jsme rovnocenní. Máme stejný původ a stejnou budoucnost a tím i stejnou důstojnost. Vděčíme stejným způsobem Boží lásce.
v. 34: učitel Zákona odpověděl rozumně – Je to první člověk, jehož moudrost Ježíš uznává.
 
K tématu
Miluj Hospodina, Boha svého. Milování se stává pramenem štěstí.
1. MILOVÁNÍ BOHA
Miluj je odpovědí na Slyš, Izraeli. Když vstupujeme do naslouchání Bohu a jeho slovu, když slyšíme radostnou zvěst o Boží lásce, tehdy se v nás spontánně rodí touha milovat. Láska rodí lásku. Náležitým způsobem přijatá láska vyžaduje odpověď. Přikázání miluj je pouze odpovědí. Miluj tedy nevzniká z iniciativy člověka. Není to v první řadě lidské rozhodnutí, nýbrž spontánní hnutí přijaté lásky.
Miluj je přikázání, je to rozkaz. Ale než se miluj stalo přikázáním, a stalo se tak po hříchu, bylo nejprve zapsáno v lidském srdci. Miluj vyplývá z Božího stvořitelského aktu. Bůh stvořil člověka právě tak, že nemůže existovat bez lásky. Aby mohl člověk existovat, musí milovat. Mnoho současných myslitelů souhlasně tvrdí, že láska je pro člověka zásadnější než sama jeho existence. Protože láska je pramenem existence.
Člověk přichází na svět díky lásce svých rodičů. Pokud se člověk nenarodí jako plod lásky, ale pouze lidské poživačnosti, jeho život je pak obvykle hluboce zraněn. Jednou z podob zklamané lásky je nenávist. Nejčastěji vzniká jako reakce na nenaplněné potřeby lásky. Nenávist je zkažená láska. Miluj znamená uznej lásku za své jediné dobro, za zdroj svého života. Milování se stává pramenem štěstí. Čím intenzivnější láska, tím intenzivnější příval štěstí.
Cíl a smysl našeho života však nepředstavuje jakákoli láska, nýbrž láska k Bohu: miluj Hospodina, Boha svého – říká Ježíš. Jeho lásku máme uznat za naše nejvyšší dobro, v jeho lásce máme vidět jediný dobrý zdroj života, pramen štěstí. Ježíš nás zve, abychom uznali, že žijeme díky jeho lásce.
Cítíme-li se zraněni, nepřijati, nemilováni lidmi, tehdy se může stát zkušenost Boží lásky zdrojem uzdravení naší zraněné lásky. Zkušenost Boží lásky dává člověku svobodu vůči lidem, vůči jejich omezené nebo dokonce zraňující lásce. Člověk nezávisí na druhém člověku nějakým absolutním způsobem, dokonce ani tehdy, je-li s ním spojen silným citovým poutem.
Přikázání miluj Hospodina, Boha svého, říká, že člověk nemůže od svého bližního vyžadovat takovou závislost, jakou na něm požaduje Bůh. Mezi lidmi existuje vzájemná rovnost. Před Bohem jsou si všichni rovni. Zkušenost bratrství se rodí z přesvědčení, že Bůh daroval člověku život a tento život že Bohu zcela patří. Slunce svítí, déšť padá na dobré stejně jako na zlé. Zkušenost závislosti na Bohu může představovat obrovskou sílu v situaci člověka, který se musí bránit před pokusy druhých lidí zotročit ho.
Pokud si rodiče myslí, že jejich děti jim zcela patří, když muž soudí, že je pánem své ženy, když chce přítel zcela ovládat svého přítele – tehdy snadno dochází ke vzájemné manipulaci, zneužívání a nespravedlnosti. Děti nepatří rodičům absolutním způsobem. To je jedno ze základních pravidel dobré výchovy dítěte v rodině. Zralí rodiče si to uvědomují a postupně své dítě učí užívat vlastní osobní svobody. Dobré užívání vlastní svobody je jedním z nejdůležitějších rysů výchovy dítěte.
Miluj Hospodina, Boha svého. Právě zkušenost Boží lásky nám poskytuje vnitřní nezávislost. Byli bychom vůči ostatním lidem velice svobodní, kdybychom skutečně zakoušeli Boží lásku. Často se pokoušíme zotročovat bližní vlastními emocionálními potřebami právě proto, že se necítíme být milováni Bohem. Prosme v tomto rozjímání o hlubokou touhu po lásce k Bohu, o to, abychom nejprve hledali jeho lásku. Všechno ostatní, co nám je dáno, můžeme milovat v Bohu a díky Bohu. Právě Boží láska se stává konečným zdrojem každé jiné lásky.
2. INTEGRITA V BOŽÍ LÁSCE
Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Všimněme si, že Ježíš hovoří o úplné lásce, o lásce chápané celostně. Všechno v lidském životě by mělo být proniknuto láskou. Všechno by jí mělo být zahrnuto. Láska vyžaduje všechno beze zbytku, vyžaduje celou osobnost, celý lidský život, veškerý čas člověka.
Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly, tzn. uznej, že všechny roviny tvého života jsou projevem nekonečné Boží lásky. Uznej, že v tobě není nic, co by nebylo projevem Boží lásky.
Ježíš nemohl říci: „Můžeš milovat svého Boha jen svým rozumem nebo jen svým srdcem“. Příkaz milovat pouze částí lidské osoby by si sám v sobě protiřečil. Pokus milovat jen určitou částí osoby by vedl k vnitřní roztříštěnosti. V prvním přikázání máme co dělat se zásadou harmonie a spojitosti v člověku. Láska vyžaduje integraci. Je tedy velice důležité, abychom uspořádávali, uzdravovali jednotlivé roviny naší osobnosti, abychom je mohli podřídit lásce. Náš duch, náš rozum, naše city, naše vnímání, to vše se má stát místem přijímání a dávání lásky. Proto je nezbytné narovnávání našeho myšlení, uzdravování našich citů, pořádání našeho smyslového vnímání tak, aby bylo všechno uspořádáno kolem lásky.
Zásada integrity, zásada spojitosti se projevuje v každé skutečné lásce. Pokud v nějaké zkušenosti lásky toto pravidlo chybí, pak chybí láska – chápaná ve svém nejhlubším smyslu. Zásadu integrity v lásce dobře odhaluje analýza manželské lásky. Manželé touží zcela a výlučným způsobem si vzájemně patřit. Jedna jediná skutečnost partnerovy zrady hluboce zraňuje. Zradu nelze nijak vysvětlit. Nelze se za ni ani pouze omluvit. Po zradě je nutné navzájem si odpustit, aby bylo možné přes ni přejít k obvyklému pořádku.
Ježíš hovoří o lásce na všech úrovních: z celého srdce, z celé duše, z celé mysli, z celé síly. Na každé této rovině jde také o naprosté odevzdání. Slovo z celé se tu několikrát opakuje. Ježíš se tímto způsobem snaží říci, že v lásce si člověk nemůže nechat nic pro sebe. Láska odevzdává všechno. A všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje (Jan 17,10) – říká Ježíš o svém svazku s Otcem. Ježíšova láska k učedníkům se projevuje také v tom, že všechno, co uslyšel od svého Otce, zjevil jim (Jan 15,15). V plnosti lásky jde o úplné vzájemné pronikání osob. Člověk je proniknut Bohem a Bůh člověkem. (...)
Láska k Bohu se nemůže opírat jen o slova a city. Upozorňuje nás na to sám Ježíš, když říká: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7,21). Bůh nás jako první miluje celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou svou silou. Především jeho láska je integrální, plná, absolutní. Nejdokonalejší důkaz své celostní lásky k člověku poskytl Bůh ve vtělení svého Syna. Bůh sahá ke stvořené skutečnosti, aby zjevil věčnou, tajemnou skutečnost své božské lásky k nám.
Prosme, abychom poznali, že nás přikázání lásky zcela přesahuje, že přesahuje naše možnosti pochopit je i možnosti uskutečnit je v našem životě. Prosme také, abychom dokázali přijmout, že takové lásky nejsme schopni pouhými lidskými silami. Naše bezradnost tváří v tvář přikázání lásky k Bohu způsobuje, že začínáme brát velice vážně Boha i jeho lásku. Začínáme brát vážně naslouchání Božímu slovu, začínáme chápat, že bez Boha nemůžeme skutečně milovat. Sám Ježíš nám říká, že bez něho nemůžeme udělat nic dobrého (Jan 15,5).
Prosme Boha, abychom pokojně a pokorně přijali ubohost naší lásky. Prosme také, abychom nepodléhali nepokoji, jejž v nás může vyvolávat pýcha, která odmítá spokojit se s takovýmto hodnocením naší lásky k Bohu. První přikázání před námi stojí jako úkol; a zároveň představuje velké zaslíbení. Jestliže nás Ježíš zve k tak neobvyklé lásce, slibuje nám zároveň, že je tato láska díky působení jeho milosti v našem životě možná. Bůh nikdy nevybízí člověka k něčemu, co by pro něho bylo nemožné.
Józef Augustyn – Kde jsi, Adame?

 

 Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.