Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Ježíše Krista Krále – cyklus B

Slavnost Ježíše Krista Krále – cyklus B

 
Dan 7,13-14; Zj 1,5-8; Jan 18,33b-37
 
33Pilát se zeptal Ježíše: „Ty jsi židovský král?“ 34Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ 35Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ 36Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ 37Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18,33b-37)
 
Srovnání: 36Mt 26,53; 37Jan 8,14.47; 1 Tim 6,13; 1 Jan 4,6
 
Úvod k meditaci
Kristova vláda je vládou přetvářející, je vládou lásky, nikoliv moci. Bůh chce, aby náš porušený svět byl obnoven skrze Ježíše Krista. Tak se má tento svět se vším, především
s námi lidmi, stát novým stvořením, Jeho královstvím. Ježíš však nemá jen být lékem pro tento nemocný svět včetně člověka. V Kristu nám Bůh říká, jaký podle něho má být náš život. Zjevuje nám ve svém Synovi, jak v určení člověka je obsažen celý smysl stvoření.
Tento Král přichází potěšit svůj lid: Potěšte se, potěšte se... (Iz 40,1). Pravý Král-služebník přichází jinak než ostatní králové: Dal jsem na něj svého ducha, nekřičí, třtinu nalomenou nedolomí, doutnající knot neuhasí...(srov. Iz 42) Ježíš se stává věčným králem všeho a všech a odevzdává Božské velebnosti ustanovené království:
Království života – Protože on je jediný pravý Život a my na něm můžeme mít jen účast.
Království pravdy – On a jeho učení je jediná Pravda.
Království svatosti – On je osoba v Nejsvětější Trojici, které se zpívá chvalozpěv Svatý, svatý, svatý. On je dárce svatosti, protože on jediný je svatý.
Království milostiMilosrdenství chci a ne oběť (Oz 6,6). Největší milostí je překlenutí propasti hříchu, která dělí člověka od Boha.
Království spravedlnosti – Spravedlnost je dát Bohu, co mu patří, člověku, ano všemu,
i sobě, ale jen to, co komu patří.
Království lásky – Vládne ne mocí, ale přetvářející silou lásky.
Království pokoje – Pokoje, aby mohla žít radost, která je konečným smyslem jeho kralování.
Ježíš chce být Králem, Králem našich srdcí!
To však bychom museli být: těmi, kdo jsou poučeni Otcem, v duchu svobodni, těmi, o kterých Ježíš Kristus mluvil: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým (Mt 11, 25). Tak se můžeme nabídnout tomuto Králi do služby: Věčný Králi, Tobě jsou podřízeny všechny věci. S Marií a se všemi, kteří šli za tebou přede mnou, v jejich převeliké společnosti, se nabízím k tomu, co mě může s tebou uprostřed nich spojit: Společné životní podmínky
s tebou. Chci být s tebou v tak těsné blízkosti, jak si to jen bude Tvá velebnost přát!
 
Výklad biblického textu
Kontext: V prvních třech synoptických evangeliích zastává tematika království ústřední roli v Ježíšově vyučování,
v Janově evangeliu tematika království zaujímá zvláštní význam pouze na konci Ježíšova pozemského působení. Je možné si všimnout, že ve vyprávění pašijových událostí Janova evangelia se dvanáctkrát setkáváme s tematikou Ježíšovy královské důstojnosti a jeho majestátu. Na první pohled se to jeví zcela paradoxní: Ježíš Kristus v tomto okamžiku zakouší ponížení a útlak. Avšak přece z pohledu evangelisty Jana tato potupná smrt se stává příčinou osvobození a spásy, inaugurací Božího království. Kříž, místo otrocké smrti, se přetváří v trůn slávy.
V úryvku evangelia se nejedná o nějaký nezávazný rozhovor, nýbrž o proces vykazující jasné charakteristiky soudního přelíčení.
v. 34: Ježíšova otázka mluví Pilátovi do svědomí a připomíná mu povinnost svědomitě a zodpovědně vyšetřit veškeré okolnosti skutkového stavu.
v. 36: Moji služebníci by přece bojovali – Jako důkaz svého tvrzení Ježíš jmenuje přezkoumatelnou skutečnost, že jeho přívrženci nepovstanou v jeho prospěch po způsobu pozemském či mocenskopolitickém. Jeho přívrženci se nepostaví s mocí proti moci a nebudou pro něho bojovat.
v. 37: Pilát tedy uznává, že Ježíš není král ve smyslu obžaloby. Z Ježíšových slov však postřehl, že si přesto nárokuje, že je král. Pilát by tedy rád věděl, co je to za království, kde Ježíš vládne.
abych vydal svědectví pravdě – Veškerý smysl Ježíšova narození a jeho příchodu spočívá v tom, aby vydal svědectví pravdě. Pouze kvůli tomu je zde a pouze v tom spočívá jeho královské jednání.
Každý nemůže vystupovat jako svědek. Jako svědek může mluvit pouze ten, kdo má skutečnou znalost skutkového stavu skrze bezprostřední přístup, který postřehl vlastními smysly a schopnostmi. Ježíš tvrdí, že on takto zná pravdu a o ní vydává absolutně spolehlivé svědectví. Nemíní zde pravdu o jakékoliv skutečnosti, nýbrž míní tím pravdu o Bohu. On má k Bohu bezprostřední přístup, on jej zná z nejužšího společenství.
 
K tématu
 
V současné politice už králům odzvonilo. Řekneme-li o někom, že je král, míníme tím obvykle, že vyzařuje určitou důstojnost. Když se ale někdo snaží být neustále za každou cenu „king“, vyvolává v nás bezděky odpor, protože se pořád dere do středu pozornosti a chce všechno určovat. Král je v pohádkách a mýtech vždy archetypálním obratem, obrazem celého člověka, který se ovládá a nedovolí jiným silám, aby jím vládly.
V pohádkách se setkáváme s třemi královskými syny, kteří se vydávají do světa hledat živou vodu. V člověku také narazíme na tři oblasti, které vyžadují proměnu, aby nalezly cestu ke svému skutečnému já. Řecká filozofie – například Platón – spatřuje v králi skutečného mudrce, protože přemýšlí o „idejích“: zná životní výšiny i hlubiny a tajemství světla a tmy.
Bible nazývá Ježíše králem jen v podobenstvích a v pašijích. Ve své řeči o posledním soudu se Rabbi přirovnává ke králi, který říká svým ovcím: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa (Mt 25,34). Na kříži připevnili nad jeho hlavu nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ Lidé se mu kvůli jeho královskému nároku posmívali a říkali: Když jsi židovský král, zachraň sám sebe (Lk 23,37). Římanům postačí jeho královský titul jako důvod k popravě, pro Židy je příležitostí se mu vysmát. Ježíš neodpovídá jejich představám o tom, jak má vypadat král. Kříž to vše ještě více zpochybňuje. Ježíš je králem docela jinak, než by očekávali.
Jak si svou královskou důstojnost představuje, zachycuje svatý Jan ve svém evangeliu. Při výslechu se Pilát Ježíše naprosto jednoznačně zeptá: Ty jsi král židovský? (Jan 18,33). A Ježíš jasně odpoví: Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud (Jan 18,36).
Touto větou podává výklad svého království naprosto novým způsobem. Je královská bytost, ale jeho říše není odtud. Svou královskou důstojnost přijal od Boha, a proto nikdo nesmí jeho království zpochybňovat. To, co tady Ježíš o sobě prohlašuje, je zároveň zaslíbením pro každého křesťana. I já mohu o sobě prohlásit: „Moje království není odtud.“ V mém nitru je oblast, nad níž nemá svět žádnou moc. Mám v sobě královskou důstojnost, a tu mi nikdo nemůže vzít: své vnitřní království. Tam, kde jsem zcela sám sebou, jsem nezranitelný, protože tam je přítomen sám Kristus ve své královské moci.
Je paradoxní, že Ježíš hovoří o svém království právě uprostřed svého utrpení: je králem jako odsouzený, zbičovaný a na kříž přibitý. Kráčí svým utrpením navzdory veškerému vnějšímu ponížení a zranění naprosto suverénně.
Znamená to tedy, že i na mé křížové cestě mé vnitřní království odolá. Právě tam, kde mě druzí posuzují a odsuzují, kde sklízím nepochopení, kde jsem bičován, urážen a vysmíván, zůstává v mém nitru cosi, co je pro všechny ostatní nedotknutelné. Tam, kde ztroskotávám, je ve mně něco nezničitelného. Mou důstojnost mi nikdo nemůže odepřít, dokonce ani ve smrti. Vědomí mého království, které není z tohoto světa, se zde na zemi projevuje jako svoboda, důvěra, klid a vnitřní síla, kterou nikdo nezdolá.
Na další Pilátovu otázku Jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (Jan 18.37). Ježíš chápe podstatu svého kralování jako svědectví pravdě. Z tohoto výroku prosvítá řecké chápání obrazu krále. Ježíš je králem, který snímá závoj halící skutečnost. Je to mudrc uvádějící do pravdy, který nám dává podíl na své moudrosti.
Termín „vědět“ je odvozen od „vidět“. Ježíš dohlédá k jádru věcí. Hledí na člověka z Božího pohledu. Ví, „co je v člověku“ (srov. Jan 2,25). Jeho vědomí o tajemství člověka vrcholí na kříži. Kříž je obrazem sjednocení všech protikladů. Ježíš se na něm dotýká nebe i země, světla i temnoty, dobra i zla, vědomého i nevědomého, ženy
i muže. Na tomto místě je zasvěcen do tajemství Boha a člověka. Z výše kříže přitáhne podle Janových slov všechny k sobě. Právě tam je králem, který nás uvádí do pravdy a který nám otvírá oči, abychom i my poznali základ všech věcí: Boha, který je láska.
Sám vnímám Ježíše Krále jako výzvu, abych poznal svou královskou důstojnost – a to právě v utrpení, ve svých slabostech a bezmoci, v mém přibití ke kříži.
Představme si, že právě v naší nemoci, v každodenních konfliktech, v situacích slabosti, zranitelnosti a nejistoty je v nás něco, čím nemůže manipulovat nikdo jiný, protože je to božské. A je-li tomu opravdu tak, jak bychom prožili svůj všední den, jak bychom vnímali sami sebe, kdyby nás šéf kritizoval, kdyby se nám v práci něco nepodařilo, kdybychom se cítili zraněni v partnerském vztahu nebo v přátelství?
Anselm Grün – 50× Ježíš
 
„Ano, já jsem král.“ Říká to nepochybně s plným vědomím možných následků těchto slov – vždyť to, že se údajně prohlašoval králem, je předmětem jeho obžaloby z hrdelního politického zločinu. Nemůže očekávat, že brutální představitel římské moci bude rozumět jeho dodatku o tom, že jeho království pravdy není z tohoto světa. Toto neporozumění je okamžitě zřejmé z Pilátovy reakce. Otázka co je pravda… nevyvěrá z mocnářovy intelektuální zvídavosti – daleko spíše je možné jí rozumět jako cynickému pošklebku: Co to je – pravda? Co na ní záleží? K čemu je dobrá?
Ježíš dobře ví, že v tomto dialogu nelze pokračovat slovy. Mlčí. On sám, jeho osoba a osud, jsou odpovědí na otázku po pravdě a jejím kralování. „Pravda malé místo má, všude ve všem světě,“ zpívá se v jedné staré české duchovní písni. Přesto ono „malé místo“, v němž se Kristovo království, které není z tohoto světa, s tímto světem protíná, je – smíme-li to tak říci – Archimédovým bodem vztahu křesťanů k světu, zvláště ke světu moci.
Ježíš prohlašuje: Mé království není z tohoto světa.
To, že jeho království „není odsud“, se prokazuje tím, že se nehájí silou, že se neřídí logikou mocných tohoto světa – že nepoužívá násilí. Tento „král“ přichází jako bezbranný se vším rizikem, které to přináší. Pilát ho chytá za slovo: Ty jsi tedy přece král? A tehdy mu Ježíš odpovídá: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.
Ježíšovo vyznání já jsem král může zaznít právě až zde – když svázaný, bezmocný, opuštěný je vydán do rukou nepřátel a prakticky už jimi všemi odsouzen na smrt. Teprve nyní nehrozí nebezpečí, že se jeho „kralování“ bude chápat v kontextu a logice mocenských nároků uvnitř světa. Tato věta může být vůbec vyslovena teprve jako paradoxní výrok, který je z hlediska světa – vzhledem k situaci, v níž se Ježíš právě ocitl – dokonale směšný. Hle, moc bezmocného: Ecce, homo! Těmito slovy představuje Pilát Ježíše davu, poté, co ho dal surově zmučit, Ejhle, člověk! I zde těžko rozhodneme, zda tato věta měla znamenat pouhé „to je on“, či zda snad Pilát apeluje na soustrast zástupu; vždyť je už těžko této zubožené, zkrvavené trosce přiznat ještě vůbec lidské rysy. Ukřižuj ho! hučí nemilosrdný dav – a do paměti posluchačů a čtenářů evangelia se na staletí vtiskne další dokonale paradoxní obraz: tento ubohý člověk, který je na samém dně lidství, nese nejen lidskou, královskou, nýbrž i božskou důstojnost.
Ježíš se proto narodil, aby byl králem – je králem, aby vydal svědectví pravdě. Pravda má „malé místo všude ve všem světě“ – mnohým z těch, kteří světem hýbají, při samém vyslovení toho pojmu cukají koutky úst v ironickém, pohrdavém úsměšku. Pravda je směšně slabá ve světě, jemuž oni vládnou. Je třeba, aby se někdo za ni postavil, aby byl jejím svědkem, aby se stal jejím obhájcem, jejím zastáncem ve světě, kde moc je cynická a kde pravda je znevážena.
Pojem pravda se v mateřštině evangelií vyjadřuje slovem aletheia, což doslovně přeloženo znamená neskrytost, Kristus je pravda – vrhá totiž svým životem světlo na scénu světa. Mnohé věci se pak již nemohou skrýt v šerosvitu zdání a stínů, klamů a domněnek. Vrhá svým životem světlo – a věci se v tomto světle ukazují takové, jaké ve skutečnosti jsou. Pilát, holedbající se svou mocí, je slaboch a zbabělec, zmanipulovaný kněžími a davem lidu, kterým sám pohrdá a který nenávidí. Vykladači Zákona, kteří mají být předními strážci věrnosti Hospodinu, jsou ochotni vydat na smrt spravedlivého, protože je jim nepohodlný. Moc světská i náboženská už opustily pravdu a jdou si svou vlastní cestou za vlastními zájmy. Svědčit zrazené pravdě znamená nastavit vlastní záda, vydat se biči a nést ulicemi, plnými zevlujícího davu, svůj kříž. Ježíš to věděl a předpověděl a královsky dostál svému slovu.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea
 
Drazí bratři a sestry,
církev dnes slaví Našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva. Tato slavnost je zasazena na konec liturgického roku, shrnuje v sobě tajemství Ježíše, „prvorozeného a panovníka nade všemi pozemskými vládci“ (Colletta, rok B) a rozšiřuje náš pohled na plné uskutečnění Božího království, až bude Bůh všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28). Svatý Cyril Jeruzalémský říká: „Nehlásáme jenom první Kristův příchod, ale také ten druhý, mnohem krásnější než první…; při prvním byl podroben pokoření kříže, při druhém bude obklopen zástupem andělů a oslavován“ (Catechesis XV, Illuminandorum, De secundo Christi adventum). Celé Ježíšovo poslání a obsah jeho poselství spočívají v hlásání Božího království, které uskutečňuje mezi lidmi skrze znamení a zázraky. „Avšak – jak připomíná Druhý vatikánský koncil – především se království projevuje přímo v osobě samého Krista“ (Lumen gentium, 5), který jej ustanovil svojí smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním, kterým se zjevil jako Pán a Mesiáš, věčný Velekněz. Toto Kristovo království je svěřeno církvi, která je jeho „zárodkem“ a „počátkem“ a má za úkol jej ohlašovat a šířit mocí Ducha svatého mezi všemi národy (srov. ibid.). Na konci stanoveného času Pán odevzdá království Bohu Otci a představí mu všechny ty, kteří žili podle přikázání lásky.
Drazí přátelé, všichni jsme povoláni prodlužovat spásonosné dílo Boha konverzí k evangeliu a rozhodným následováním onoho Krále, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sám sloužil a vydal svědectví pravdě (srov. Mk 10,45; Jan 18,37).
Panna Maria kéž nám pomáhá žít přítomný čas v očekávání Pánova návratu, odhodlaně prosme Boha: „Přijď království tvé“ a konejme ony skutky světla, které nás přibližují stále více k nebi, s vědomím, že i v souživých událostech dějin Bůh nadále buduje svoje království lásky.
Benedikt XVI. 25. 11. 2012
 
Pane Ježíši Kriste, Plnosti časů a Králi věků! Dej nám prosté srdce, abychom dokázali poznat, že ty, Syn Nejvyššího, ses stal naším bratrem…
Tobě, Pane Ježíši, buď čest a sláva, nyní i na věky věků.
Ježíši, počátku a plnosti nového člověka, přitahuj si naše srdce, abychom dokázali opustit nedobré cesty a vydali se po tvých stopách cestou vedoucí k životu. Dej, ať žijeme ve věrnosti křestnímu slibu a naší víře, ať horlivě vydáváme svědectví tvému slovu, tak aby se v rodině a ve společnosti rozzářilo živé světlo tvého evangelia.
Tobě, Pane Ježíši, buď čest a sláva nyní i na věky.
Ježíši, Boží sílo a moudrosti, zažehni v nás lásku k Písmu svatému, protože v něm zaznívá hlas našeho Otce, který nás osvěcuje, živí a utěšuje. Ježíši, Slovo Boha živého, obnov v církvi misijní horlivost, tak aby všechny národy dospěly k poznání tebe, Syna člověka a jediného prostředníka mezi člověkem a Bohem.
Tobě, Pane Ježíši, čest a sláva nyní i na věky.
Ježíši, prameni moudrosti a pokoje, posiluj ve své církvi pouto společenství, oživ ekumenické působení, tak aby všichni tvoji učedníci byli jedno mocí Ducha svatého. Ty, který jsi nám dal jako pravidlo života přikázání lásky, dej, ať jsme budovateli solidárního světa, ve kterém mír zvítězí nad válkou a civilizaci smrti nahradí láska k životu.
Tobě, Pane Ježíši, čest a sláva nyní i na věky.
Ježíši, jednorozený synu Otce, plný milosti a pravdy, světlo osvěcující každého člověka, daruj plnost svého života všem, kteří tě hledají s upřímným srdcem. Vykupiteli člověka, ty jsi počátek a konec času a vesmíru, tobě i Otci, nevyčerpatelnému zdroji veškerého dobra, i Duchu svatému, pečeti a nekonečné lásce, buď čest a sláva nyní i na věky.
Amen.
Jan Pavel II. 30. listopadu 1996
 
Království Boží
Ježíš často mluví o Božím království. Je to jeho zamilované téma. Co je to Boží království - neboli království nebeské, jak se mu občas říká? Slova „království nebeské“ nám možná připomínají nebe, kde jak doufáme, se po smrti setkáme tváří v tvář s Bohem. Když ale Ježíš mluví o království nebeském nebo království Božím, neodhlíží zcela od vezdejšího života.
Království Boží je skutečností, jež může a má určovat ráz našeho života zde na zemi. Království Boží není konkrétní teritorium, jakým je kupříkladu Švédsko. Je to stav, kde Bůh vládne člověku a celému stvoření. Dovolíme-li mu, aby si počínal v našem srdci podle svého, nebudeme-li v sobě proti němu pociťovat odpor, pak budeme žít v Božím království už teď.
V modlitbě Páně se modlíme: „Přijď království tvé.“ A pokračujeme: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Království Boží přichází, naplňuje-li se v nás Boží vůle úplně a neomezeně jako v nebi.
Modlit se za to, aby přišlo Boží království, je totéž jako říkat: „Bože, buď mým králem a mým Pánem, přijď a rozhoduj o mně.“ Anebo Mariinými slovy: Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova! (Lk 1,38)
Není nic vyššího než si přát právě to a toužit po tom, aby Bůh vládl v nás a nad námi a abychom vůči němu žili v bezpodmínečném „ano“. Proto by měla prosba „Přijď království tvé“ naší oblíbenou modlitbou.
Wilfrid Stinissen dnes je den Boží

Prameny, odkazy

Felix Porsch – Evangelium sv. Jana; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.