Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

21. neděle v mezidobí – cyklus B

Ilustrace
Zveřejněno: 25.8.2018
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 327
Zpět do rubriky
 
60Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ 61Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? 62Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? 63Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. 64Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 65A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ 66Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. 67Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ 68Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, 69a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,60-69)
 
Nezbytnou podmínkou pro možnost vidět nově je samota a usebrání. Na několika místech této knihy vyjadřuji – možná s trochu nespravedlivou ironií – svůj odstup od „nových náboženských hnutí“. Jednou z mých výhrad je i obava, že v nadšení a teple náboženské kolektivity se člověk brání připustit si hloubku krize, v níž se soudobá podoba „ náboženství“ ocitla. A nepřiznat si a neprožít hloubku krize může také znamenat, že se člověk mine s možností obratu a nového počátku. Ty optimistické řeči o „novém jaru křesťanství“, „nové evangelizaci“, které z těchto hnutí často zaznívají, nesou – obávám se – riziko, že člověk příliš optimisticky spoléhá na to, že s církví to ještě není tak zlé, má stále svůj dorost atd., - ale je tohle úplně nejpodstatnější? Otázka nezní, kolik nás je, nýbrž zda jsme nesešli z cesty. (…)
 
Tato doba je doba otřesů, a přijdou horší; jeden z velkých paradoxů, který zažijeme a už nyní zažíváme, spočívá v tom, že právě ta část církve, která se příliš lacino považuje za „pevný hrad“, dopadne, obávám se, jako dům postavený na písku. (…)
Velikonoční charakter křesťanské víry (…), spočívá ve zkušenosti se dvěma „otřesy“. Prvním otřesem je „kříž“ – totální ztráta dosavadních jistot, „vyklonění do noci nebytí“, z tohoto ztroskotání však může vyrůst „solidarita otřesených“. Druhým otřesem pak je zpochybnění a překonání toho, k čemu je člověk ve chvílích ztroskotání pokoušen, totiž zoufalství a rezignace; nalezení jistoty jiného řádu, která se do temného světa otřesených pomalu prolamuje jako paprsek naděje.
Ve velikonočním příběhu se setkáváme právě s touto strukturou: na počátku je důvěra učedníků v Ježíše (příběh od jejich povolání po poslední večeři) a pak následuje drama pašijí, v němž dochází jak k jejich vlastnímu selhání („tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli“), tak ke konfrontaci s Ježíšovým ztroskotáním (až po smrtelný výkřik „Bože můj, proč jsi mne opustil“) a k pádu do smutku, beznaděje a strachu („ze strachu měli dveře zavřené“). Avšak poté přichází druhý otřes, druhá proměna: cesta do Emauz. Objevuje se neznámý poutník, který naslouchá jejich zkušenosti, smutku a bolestným otázkám, nechá si všechno vypravovat a sám pak vypravuje znovu celý příběh Bible. Do jeho kontextu vloží onu jejich bolestnou zkušenost – a oni teprve pak porozumí, nahlédnou do tajemství („jako by jim spadly šupiny z očí“). Toto „druhé porozumění“ se děje při „lámání chleba“, opětovném slavení eucharistie; eucharistie je tak začátkem i koncem velikonočního příběhu – a přitom jim On mizí z očí, protože v jeho dosavadní podobě ho už nepotřebují. Mají eucharistii jako anamnesis – nikoliv jen jako „památku“ ve smyslu suvenýru, upamatovávajícího na minulost, nýbrž jako klíč „porozumění“, který umožňuje přítomný okamžik otvírat jak do minulého (zpřítomňovat Kristovu oběť na kříži, ale také „vykládat zákon a proroky“), tak do „absolutní budoucnosti“ (být „předchutí“ hostiny v království Božím).
Tomáš Halík – Noc zpovědníka