Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

22. neděle v mezidobí – cyklus B

Ilustrace
Zveřejněno: 2.9.2018
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 138
Zpět do rubriky
1Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. 2Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. 3Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; 4po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob a lehátek. 5Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ 6Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. 7Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ 8Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ 14Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! 15Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. 21Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, 22cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. 23Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ (Mk 7,1-8.14-15.21-23)
 
 
„Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26). Tato slova svatého Pavla mi hlasitě znějí v srdci, když se opět dozvídám o utrpení, které mnoho mladistvých prožilo kvůli pohlavnímu zneužívání, zneužívání moci a zneužívání svědomí ze strany velkého množství kněží a zasvěcených osob. Je to zločin, který působí hluboká zranění z bolesti a bezmoci především obětem, ale také jejich rodinám a celému společenství,(…)
Rozsah a závažnost těchto událostí vyžadují, abychom se s nimi vypořádali komplexně a jako společenství. I když je důležité a dokonce nezbytné pamatovat při každé cestě k obrácení na to, co se přihodilo, samo o sobě to nestačí. Jako lid Boží dnes stojíme před úkolem přijmout bolest našich bratří, zraněných na těle i na duchu, za svou.(…)
Taková solidarita od nás zároveň vyžaduje, abychom zavrhli všechno, co ohrožuje integritu jakéhokoli člověka. Tato solidarita nás vybízí k boji se všemi podobami zkaženosti, a to zvláště té duchovní, „protože je to pohodlná a samolibá slepota, v níž se nakonec všechno zdá dovolené: nepravda, pomluvy, sobectví a mnoho jemných forem sebestřednosti, protože ‚i satan na sebe brává podobu anděla světla‘ (2 Kor 11,14)“ (Gaudete et exsultate, č. 165). Výzva svatého Pavla, abychom trpěli s trpícími, je nejlepším protilékem na všechny naše snahy opakovat po Kainovi: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).(…)
Vědomí, že jsme součástí jednoho lidu a společných dějin, nám umožní kajícně a otevřeně si přiznat vlastní minulé hříchy a chyby, a tak se nechat obnovit zevnitř. Bez aktivní účasti všech členů církve se žádnému úsilí o vykořenění této kultury zneužívání z našich společenství nemůže podařit dát impuls takové dynamice, která je pro zdravou a realistickou proměnu nezbytná. Kajícný rozměr postu a modlitby nám jako Božímu lidu pomůže postavit se před Pána a před své zraněné bratry jako hříšníci prosící o odpuštění a o milost zahanbení a obrácení, abychom tak mohli podniknout kroky, které podnítí dynamismus v souladu s evangeliem. Neboť „pokaždé, když se snažíme navrátit k prameni a znovu objevit původní svěžest evangelia, objevují se nové cesty, tvořivé způsoby, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět“ (Evangelii gaudium, č. 11).
Je nezbytné, abychom jako církev dokázali s bolestí a hanbou připustit a odsoudit hrůzné skutky, které spáchaly zasvěcené osoby, kněží a všichni ti, jejichž posláním je dohlížet na ty nejzranitelnější a pečovat o ně. Prosme za odpuštění hříchů vlastních i cizích. Vědomí hříchu nám pomůže uznat chyby, provinění a zranění způsobená v minulosti a umožní nám, abychom se otevřeli cestě nového obrácení a s větším nasazením se po ní vydali.
Stejně tak nám pokání a modlitba pomohou, aby naše oči a srdce byla vnímavější vůči utrpení druhých lidí a abychom překonali touhu ovládat a vlastnit, která je tak častým kořenem tohoto zla. Kéž půst a modlitba zbystří náš sluch, abychom vnímali umlčovanou bolest dětí, mladistvých a postižených. Kéž v nás půst vzbudí hlad a žízeň po spravedlnosti, kéž s námi tento půst otřese a vede nás k tomu, abychom se v pravdě a milosrdné lásce se všemi lidmi dobré vůle i s celou společností odhodlali bojovat proti všem podobám pohlavního zneužívání i zneužívání moci a svědomí.
Tak budeme moci ukázat, že jsme byli povoláni stát se „znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (srov. Lumen gentium, č. 1).(…)
Maria dokázala stát u paty kříže, na kterém visel její Syn, a to ne jen tak obyčejně, ale bez váhání a pevně byla při něm. Svým postojem nám ukazuje, jak žila celý svůj život. Když prožíváme zoufalství nad těmito zraněními církve, prospěje nám, budeme-li se spolu s Marií „více věnovat modlitbě“ a usilovat o růst v lásce a ve věrnosti církvi. Ona jako první učednice nám všem učedníkům ukazuje, jak se máme chovat, když se setkáme s utrpením nevinného, jak od něj zbaběle neutíkat. Když hledíme na Marii, učíme se, kde a jak má Kristův učedník stát.
Kéž nám Duch Svatý dá milost obrácení a vnitřního pomazání, abychom tváří v tvář těmto zločinným zneužíváním dokázali dát najevo svou kajícnost i rozhodnutí statečně s nimi bojovat.
List papeže Františka Božímu lidu, 20. srpna 2018