Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

23. neděle v mezidobí – cyklus B

Ilustrace
Zveřejněno: 10.9.2018
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 121
Zpět do rubriky
31Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. 32Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. 33Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ 35A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. 36Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. 37Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“ Mk 7,31-37 
 
K tématu
 
Uzdravení hluchoněmého
(…) Je mnoho druhů hluchoty. Vedle fyzické neschopnosti slyšet je také hluchota psychologická. Někdo se dokáže tak pohroužit do práce, že neslyší zvonění u dveří, nevnímá telefon, myslí, že není vůbec doma. Taková soustředěnost může být velký dar, ale může být i úchylka, která hraničí s nenormálností.
Ti, kdo mají v hlavě tzv. fixní ideu, prostě neslyší jakékoliv důvody, které by jim ji chtěly vyvrátit. Chlapec, který se nerozumně zamiloval, je hluchý ke všem domluvám. A když s ním o tom mluvíme, říká se lidově, že pořád jenom „mele své“. Je tedy i němý pro jiné. Na příkladu zamilovaného vidíme, jak taková psychická hluchoněmost vzniká z lásky nebo z vášně. Mezi těmito dvěma motivy je totiž velký rozdíl. Láska působí soustředěnost pozornosti k jednomu, ale nezaslepuje pro druhé. Vášeň naopak je jakoby registrace, která vymaže z pásky všechno ostatní.
Každá vášeň má jako následek jistý druh němosti: nechce se přiznat. Sv. Ignác z Loyoly přirovnává ďábla - pokušitele - ke svůdnému milovníku, který chce obalamutit děvče. Důtklivě ji napomíná, aby se někomu nesvěřila, aby uchovala v tajnosti všecko, k čemu ji chce přivést. Mohli by jí to totiž rozumní lidé rozmluvit. Tímto přirovnáním potvrzuje světec starou zkušenost: nutnost duchovního vedení, duchovní rozmluvy. Sv. Teodor Studita vypráví řeholníkům o velkých výhodách mlčení. Ale dodává, že je neuvěřitelně škodlivé v jednom případě: když je někdo mlčenlivý, anebo dokonce němý vůči svému zpovědníku. Takovému musí sám Kristus říci: Effatha, otevři se, tj. přiznej se se svými sklony, s tím, co tě pobuřuje, přitahuje, odpuzuje. Už sama skutečnost, že se o tom promluví, znamená velké ulehčení.
Pouto jazyka se mu uvolní. Říká se, že se dá spoutat člověk, jeho ruce a nohy, ale nedá se spoutat jazyk. A přece bývá spoután, ne ovšem zvnějšku, ale zvnitřku. Někdo se například na druhého rozhněval. Nemluví spolu už dlouho, je to ovšem trapné. Napomínají ho: „Odpros ho! Pozdrav ho, když ho potkáš!“ Marné jsou tyto připomínky. Nedostal by toto odprošení ze sebe. Jazyk jako by přirostl k patru, jako by byl spoután. Kdo může tato pouta uvolnit? Musí se nejdříve dotknout srdce člověka láska, a pak už řeč proudí sama sebou. Spoutaný jazyk je častým hříchem našeho soužití. Vybíráme si lidi, se kterými mluvíme, a jiné, se kterými, jak se říká, se nebudeme bavit. A když ti něco potřebují, prostě je nevidíme a neslyšíme. Sami sebe pak ospravedlňujeme, že jim přece neděláme nic zlého, že je prostě ignorujeme. Musí se tedy i nás dotknout Kristus, aby nám rozvázal pouta řeči, která vyjadřují lásku.
 
Tomáš Špidlík – homilie na www.radiovaticana.cz
 
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 23. neděle v mezidobí – cyklu B z předchozích let najdete zde.