Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

24. neděle v mezidobí – cyklus B

Ilustrace
Zveřejněno: 15.9.2018
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 328
Zpět do rubriky
27Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ 28Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ 29Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ 30Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. 31Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. 32A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. 33On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ 34Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! 35Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ (Mk 8,27-35)
 
K tématu
Od antického výroku filozofa Prótagora „mírou všech věcí je člověk“ se dnes přechází k sebejistému „já a jen já jsem mírou všech věcí“. Děláme vše pro to, abychom se od druhého člověka „odpojili“, abychom nevnímali, co se v něm děje (…). Neúnavně nasloucháme svému „já“, svým důvodům, svému prospěchu. Vycházejí tucty knih, které vzdávají hold onomu „udělej si sám“ (a o tyto knihy je i přes krizi obrovský zájem): od titulů jako „jak se cítit sám se sebou dobře“, „buď šťastný“ a „neříkej ne svému potěšení“ až po serióznější publikace zabývající se tzv. mindfullness – „bdělou pozorností“. Všechny se soustředí na sebeujišťování, sebeobhajování, upřednostňování svých pocitů. Zní to poněkud kontroverzně, ale jsme pobízeni k tomu, abychom se sami sobě stali spasitelem, zabývali se sami sebou; potom a jedině potom můžeme/měli bychom si všímat i ostatních.
Možná se to učíme už v dětství. Současní rodiče jsou jako nikdy dřív obdivovateli – služebníky – zbožňovateli svých dětí. Plně se soustředí na dítě, jako by bylo jediným smyslem jejich života, vždy jsou připraveni mu vše poskytnout, aby mu nic nechybělo, aby ho nikdy nenechali strádat, aby mu nezpůsobili nějakou frustraci. Zjednodušujeme, zajisté. Jenomže nás doslova bijí do očí malá dětská – nevědomá – „monstra“, která říkají: „jím jenom to, co chci já, dělám jenom to, co chci já“ atd.  Abychom mluvili konkrétně, uveďme příklad osmiletého Lukáše, který byl doveden k tomu, že si měl/musel dávat sám na talíř, co chtěl, protože „moji rodiče to nedokážou“ (sic!). Ukažme si to názorně: dítě už neběhá za rodiči, aby je napodobovalo a dospívalo. Naopak rodiče běhají za dítětem a staví ho na pomyslný piedestal, z něhož se mu však bude jen obtížně slézat. (…)
Nazvěme tato cvičení „krokem do neznáma“. Spočívají totiž v tom, že se „obléknu“ do kůže toho druhého. Ovšem vyhnu se empatické projekci typu „on se asi cítí tak, jak se cítím já“, a ponechám stranou své „já“. Musím začít naslouchat, neúnavně se ptát, zda jsem pochopil správně, jak k uším toho druhého doléhá to, co jsem řekl či udělal. Stručně řečeno, budu si muset zout opánky – jak vyzval Boží hlas v poušti Mojžíše –, protože půda druhého je posvátná, je „hořícím keřem“, který nedokážu dešifrovat.
A právě v tomto bodě už začínají být zřetelné kontury antiviru: zdravé závislosti. V okamžiku, kdy se rozhoduji spojit svůj život s životem druhého, si také volím nebránit se před druhým, nejednat s ním jako se svým nejhorším nepřítelem, nepodezírat ho, že proti mně něco má. Je pravda, že zdravá závislost je volbou, která nám v kultuře, v níž jsme se naučili říkat „já, já“ a ještě jednou „já“, nevychází právě samovolně od srdce. Co spontánně umíme, je kontrolovat. Když říkáme „‘já‘, jenom ‚já‘ vím, co je pro mne dobré“, stavíme Berlínskou zeď, kterou oponujeme druhému. Budujeme nepřekonatelnou zeď, od níž může druhý už jen utéci tisíci způsoby, které ho život naučil. Společnost jednotlivců – tzv. konfetová společnost, jak trefně zmiňuje sociolog De Rita – potřebuje zdi, které se dají obnovit, znovu vybudovat, protože izolovaný jedinec je stále snadněji manipulovatelný, inklinuje ke společenské netečnosti a individualismu, kterým jsme svým způsobem fascinováni.
Pokud se naučíme, resp. znovuobjevíme zdravou závislost, budeme mít k dispozici opěrný systém proti převaze „já“. Jinými slovy: to, co mi naservíruješ, je dobré. Ba co víc, nechám se druhým dokonce „utvářet“ a budu naslouchat jeho přáním, jako by to pro mě byl zákon života. (…) z tohoto bodu vychází posvátný vztah: co chceš ty, chci i já. Potom zjistím, že se nejedná o žádný masochismus. Naopak, tady koná láska. Láska volající mým prostřednictvím.
Mariateresa Zattoniová, Gilberto Gillino – Křehké vztahy?
 
Díky Bohu se během dějin církve stalo zřejmým, že mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky, nikoli kvantita dat a poznatků, které mohou nahromadit. „Gnostici“ se v tomto bodě pletou a posuzují druhé ověřováním jejich schopnosti hlubokého porozumění určitým naukám. Koncipují mysl bez vtělení, neschopnou dotknout se trpícího Kristova těla v druhých a zasádrovanou v encyklopedii abstrakcí. V posledku odtělesňují mystérium a (…) upřednostňují „Boha bez Krista, Krista bez církve a církev bez lidu“
(…) Postupem doby začínají mnozí poznávat, že tím, co nás činí lepšími či svatými, není poznání, nýbrž život, který vedeme.
Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate – www.radiovaticana.cz
 
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 24. neděle v mezidobí – cyklu B z předchozích let najdete zde.