Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

1. neděle adventní C

1. neděle adventní – cyklus C

Jer 33,14-16; 1 Sol 3,12-4,2; Lk 21,25-28.34-36
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 25„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; 26lidé budou zmírat strachem    a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. 27A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. 28Až to začne, vzpřimte se    a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. 34Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání; 35přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. 36Proto bděte    a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ (Lk 21,25-28.34-36)
 
Srovnání: 25-28Mt 24,29-31; Mk 13,24-27; 25-26Iz 13,10; Ez 32,7; Jl 2,10; Zj 6,12-13; Žl 46,2-3; 65,7; Ag 2,6; Sof 1,15; 27Dan 7,13-14; Zj 1,7; 34Lk 12,45; 17,27; 1 Sol 5,6-7; 35Iz 24,17; 36Mk 13,33; Lk 12,40
Úvod k meditaci
Zlo dosáhne svého vrcholu na konci času a Syn člověka přijde, aby nás zachránil. Ježíš nás povzbuzuje: bděte a modlete se, připravujte svá srdce. Očekávám příchod Boha do svého života? Co očekávám od Boha?
 
Výklad biblického textu 
 
Kontext: Evangelista Lukáš pojal velkou část evangelia jako Ježíšovu cestu do Jeruzaléma: Ježíš působí nejprve po celé izraelské zemi, teprve pak přichází do Jeruzaléma, k cíli svého putování. Zde ho čeká utrpení, smrt, ale také vzkříšení. Z Jeruzaléma pak vychází celosvětová misie hlásání evangelia o příchodu Božího království.
Základem velké „řeči o poslední době“ (Lk 21,5-36) je Markovo podání (Mk 13,1-37), které Lukáš podstatně přepracoval. Tato „řeč“ je zařazena těšně před vyprávění o Ježíšově utrpení.
 
v. 25: Konec světa si lidé představovali jako zhroucení všech jistot a řádu. Slunce, které každé ráno vyšlo a večer zapadlo, se zatmí a již nevyjde. Hvězdy budou padat na zem. Na celé obloze bude mnoho znamení. Evangelisté vycházejí ze starobylých představ. Poznání přírody nebylo tehdy na současném stupni, proto bylo zatmění slunce pro tehdejší lidi rozumově nevysvětlitelné. Pokud nastalo, připisovaly se mu nemoci a katastrofy. Podle Lukáše má však být jen průvodním jevem při příchodu Syna člověka.
v. 26: lidé budou zmírat strachem – Člověk už za svého života umírá strachem ze smrti. Reakce na příchod Syna člověka je stejná jako reakce Adamova na šum Božích kroků v rajské zahradě (Gn 3,8).
v. 27: přicházet v oblaku – Oblak je místo Boží přítomnosti.
v. 28: Apokalyptické události, které uvádějí lidstvo ve světě do panického strachu, dokáží věřící vydržet v naději na své vykoupení Bohem. Až začnou katastrofy, nevěste hlavu, ale radujte se. Pánův příchod je blízko a s ním i vykoupení pro všechny věrné. To, čeho se člověk bojí a před čím prchá, je ve skutečnosti zvuk ženichových kroků (Zj 22,17.20).
v. 35: jako léčka – Když někdo obrátí oči k Pánu, on vysvobodí jeho nohy z léčky: léčka strachu se rozlomí a člověk je volný (Žl 25,15; 124,7).
v. 36: BděteŘecké slovo bděte může označovat jak spánek někde venku, ve kterém musí být člověk stále pozorný vůči nebezpečným zvukům noci, tak marnou snahu usnout v případě člověka, který trpí nespavostí. 
 
K tématu
 
Sekularizovaná eschatologie[1]
Když se někoho zeptám „Jsi spokojený s tím životem, jaký máš?“, dostanu přinejlepším vyhýbavou odpověď. A z toho pramení svůdnost marxismu. Marxističtí revolucionáři naháněli lidi právě tady na to: „Jsi spokojený? Jsi spokojený s tím, jak to tady na světě běží?“ A když odpověď zněla „ne“, začali velmi obratně rozvíjet kritiku kapitalistické společnosti. Samozřejmě, tato ideologie je velmi mocná, dokud je kritikou toho, co je, poněvadž málokdo je spokojený a každý má co kritizovat. Když se ale dostanou tito kritičtí marxisté k moci, úlohy se vymění a oni zase slyší „ne“. Chudák marxista pak musí říkat: „Ty se mýlíš, ty bys měl být spokojený, já ti vysvětlím, proč bys teď měl být spokojený.“
A když to nejde po dobrém, končí to za mřížemi. Marxismus jako sekularizovaná eschatologie je velmi mocný, působí jako podmanivá melodie, dokud je v opozici a kri­tizuje status quo[2]. Jeho slabina se projeví, až když se marxisté dostanou k moci a musí se přeorientovat na apologii[3], na obhajování toho, co je. Kouzlo bezesporu vezme za své, a tím to dříve či později končí.
Na minutu s Ludvíkem Armbrusterem – O duchovní zralosti  
Vzácná návštěva
Co chvíli mají zazvonit. Poslední úpravy stolu s bohatou nabídkou vybraných pochoutek: „Nechybí tu ještě něco?“, usilovně přemýšlíme. Pak se podíváme ještě jednou do zrcadla. Najednou se ozývá křik z dětského pokoje: „Mami, pojď sem!“ „Nemůžu, čekáme návštěvu.“ „Potřebuji tě,“ ozývá se jemný hlásek. „Ne, teď ne!“ A nervózně se díváme na hodinky: „Kde jsou? Už tu dávno měli být!“ Minuty ubíhají, zvonek stále mlčí. Vezmeme do ruky program televize: „Že bychom se mezitím na něco podívali, než přijdou? Aha, toto je zajímavé!“ Zapneme televizi, chvíli u ní sedíme… než zjistíme, že ani nesledujeme děj, jen tak bezmyšlenkovitě a tupě hledíme na obrazovku – a přitom v duchu trochu nadáváme, kde vůbec jsou, proč mají takové zpoždění. „Co se jim mohlo stát? Nezavoláme, jestli vůbec přijdou? Nezapomněli na to?“
Kolikrát jsme zažili takovou situaci? Čekáme na někoho, a přitom nemáme vůbec myšlenky na to, abychom „zaplnili zbytečný čas“ zábavou nebo jiným zaměstnáním. „Zbytečné čekání“ nás zcela naplňuje, pohlcuje. Vždyť má přijít drahá sestra, kterou jsme tak dlouho neviděli! A jak nazvat to, co v takovém případě prožíváme? Adventem! To je přesně to, co se snažíme „tak neumně zahrát“ v liturgii před Vánocemi. Čekáme na Ježíše, ano, má přijít, neotálí, nezpozdí se, nemusíme se znejistěle „křečovat“, jestli náhodou „nezapomněl“ – ale přitom… nikde. Kde je? Mám-li žhavou touhu ho vidět, pak „jsem celý bez sebe“, nedám se naplnit nějakými náhražkami (tak jako nás televize nebaví, když co nevidět má přijít návštěva). Nemám chuť ani energii se zabývat jinými záležitostmi – to nejdůležitější je, že má přijít! Konečně!
Samozřejmě že čekání na Krista neznamená – dát výpověď v práci, přestat doma vařit a pomáhat dětem s úkoly… Taková „nedbalost“ by nebyla dobrou přípravou na tu návštěvu všech návštěv. Spíš nenechat se pohltit a zaplnit tím, co se v našem životě děje. To nejdůležitější má přece teprve nastat!
Angelo Scarano – www.pastorace.cz 
 
Není náhodou, že Apokalypsu sv. Jana rádi čítávali heretici a fanatici věků. Kolik nekřesťanských ideí z té četby načerpali a kolik falešných proroctví navyráběli! A všecko to bylo doloženo Písmem, dokonce i číselně vypočítané!
Pak se nás ovšem každý zeptá: Jak máme ty texty číst a jak jim porozumět? Exegeté nám řeknou, že tu jde o zvláštní literární druh, který byl v jistých dobách v oblibě. V Písmu ho není mnoho, víc je v apokryfech. Mnoho apokalyptických textů se objevuje v křesťanské literatuře habešské. Je to proto, že mají větší smysl pro senzaci, nebo proto, že jsou schopnější než my se do jejich smyslu vžívat? Soudil bych spíše to druhé.
Ale jak má začít četbu obyčejný Evropan? Co má lidem vysvětlit kazatel, když se ty texty čtou v kostele? Začněme se slovem samým: Apokalypsa. Poslední knihu Písma překládáme názvem „Zjevení sv. Jana“. Řecky se zjevení nazývá také epiphania. V obojím případě jde o objev něčeho skrytého, ukázalo se nám něco, co jsme neznali. Epifánie však je méně jemná. Řecké epiphanein znamená projevit se navenek. Zazáří něco, co je ve v nitru věci nebo člověka skryté. Epifánií, Božím zjevením, nazýváme v liturgii svátek Tří králů. Kristus se narodil jako člověk, vypadá jako každé jiné dítě. Ví někdo o tom, že je Bůh? V okamžiku, když přišli mudrci od východu a poklonili se mu (Mt 2,1), začíná jeho božství pomalu navenek jakoby prosvítat, zjevovat se. Jde tu o skutečnost přítomnou, blízkou, kterou bychom všichni vidět měli, kdybychom otevřeli oči Božímu světu. Apokalypsa je také zjevení, ale něčeho tajemnějšího. Latinsky se říká revelatio, je to jako by někdo odhrnul velum, závěs od místnosti, do které zatím nikdo nesmí vstoupit. Pojď sem nahoru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti, říká anděl sv. Janovi (Zj 4,1). I Ježíš mluví podobně. Při předpovědi o zkáze města chce poodhrnout záclonu toho, co se má dít na konci věků.
Takové zjevení se ovšem může vyjádřit jenom v symbolech. Je snadné pochopit symboly? Rozumíme jim často jenom přibližně, i když se užívá těch, které známe a které patří k naší mluvě. Daleko těžší je problém, je-li způsob vyjádření odlišný od našeho. S tím problémem se setkáváme právě zde v apokalyptické literatuře.
V čem je hlavní rozdíl? Snad bychom to nejlíp vyjádřili takto: naše myšlení je formální, židovské je funkční. My, když slyšíme o nějaké neznámé věci, obyčejně hned klademe otázku: Jak vypadá? Jak si to mám představit? Funkční myšlení je jiné. Ptá se: K čemu je to dobré? Proč mi to říkáte? Čeho se tím má dosáhnout?
Začneme to aplikovat na apokalyptické texty. Uvidíme Syna člověka přicházet v oblacích nebeských. Pro malíře není nic snazšího než tu scénu namalovat. Může být líbivá nebo hrozivá. Jistá je přitom jenom jedna okolnost: ztrácí se smysl symboliky, obrazu a vytváří se dojem reality, které odpustíme její fantastičnost, protože věříme, že je to skutečnost nadpřirozená, zázračná. Ale pokusme se najednou osvobodit od představivosti a mysleme funkčně.
Oblaka jsou ovšem symbol nebe. Vždyť i české slovo nebe má stejný kořen jako německé Nebel. Syn člověka, tj. Kristus, se má znovu objevit na zemi, podruhé. Poprvé se zjevil ve své lidskosti, Syn Boží se zjevil jako Syn člověka. Podruhé tomu bude jinak. Ten, kterého učedníci znali jako Syna člověka, se objeví ve slávě Syna Božího. Budou k tomu potřeba oblaka, aby to bylo zřejmé? To nevím. Rozhodně však nemyslím, že by se výraz Písma musel brát doslovně, ne symbolicky.
Vezměme nyní druhý výraz: Nebe a země vydávají mrtvé. I to se dá snadno namalovat, myslíme-li formálně. Bizarní vzkříšení z mrtvých vidíme na starých freskách z renesanční Itálie často. Kostlivci si sami otvírají hroby, sahají si rukou po odkutálené lebce. Vyplavování mrtvých z moře nevídáváme. Bývá však na ikonách posledního soudu na Východě. Je to ovšem stylizované. Moře vypadá jako velká ústa, která vyvrhují lidské postavy. V tom případě už je to i na nás mnoho a říkáme na omluvu: Vždyť je to jen představa! Jak to bude ve skutečnosti, nevíme. Řekl bych, že    i ta omluva není vtipná. Myslím, že dost víme, ale je tu pořád to, co nás mrzí; nedovedeme si to představit.
Začněme tedy zase funkční reflexí. K čemu je země, k čemu je moře? Bůh stvořil zemi na počátku věků, aby dávala jako dobrá matka všem lidem obživu. Na dalekém Východě ji zobrazují jako živitelku s mnoha prsy, dávajícími mléko všemu živému. A voda? Voda je přece přirozený symbol života a růstu. Pramen vody přeměnil suchou zemi v ráj.      K tomu tedy byla země i moře určeny, stvořeny. Ale čím se staly hříchem? Pád lidského pokolení proměnil matku zemi v hroby a vody v propast, která všecko pohlcuje a rozkládá. Tomu však musí být konec. Vykoupení lidé se musí vrátit na vykoupenou zemi. Všecky prvky kosmu se navrátí ke svému původnímu účelu. To je krásně vyjádřeno obraznou mluvou: země a moře vydávají nazpět mrtvé, živly se stanou zase plně životvornými, ne katastrofálními.
To by tedy nebylo zlé. Ale má se přihodit něco horšího: Zatmí se slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti budou otřeseny (Mt 24,29). Mluví se často o tzv. apokalyptické tmě. Tma je vždycky něco hrozného, je znamením hříchu, nevědomosti, ale i vlády zla. Ve tmě se totiž může stát všecko neštěstí. Aby zahnal tmu, Bůh na počátku řekl: Budiž světlo! (Gn 1,3). K zahnání tmy stvořil slunce a pro noc měsíc a hvězdy. Dodnes svou funkci věrně vykonávaly. Zdá se, jakoby nebyla nebeská tělesa ani hříchem zasažena, protože se úkolu nezpronevěřila a rozlévají světlo na dobré i zlé. Mají být svrženy z nebe právě v okamžiku, kdy stvořený svět dochází své plnosti?
Ale i tu se musíme umět pozvednout nad banální obrazotvornost. K pochopení symbolismu padajících hvězd nám nejlíp pomůže vidění nebeského Jeruzaléma v Apokalypse sv. Jana: A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek (Zj 21,23). Krásně se tu rozvíjí, jak světlo je symbolem Krista, který se jednou objeví v plnosti. V této souvislosti nestraší ani zříceniny Jeruzaléma a jeho chrámu. Na témž místě Apokalypsy totiž čteme o nebeském městě: Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám (Zj 21,22).
Nakonec se mě však někdo zeptá: Tedy všecko hrůzostrašně z apokalyptické literatury vymýtíme? Vždyť je tam výslovná předpověď: Neboť tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od začátku světa až do nynějška a jaké už nikdy nebude (Mt 24,21). Nelíbí se mi slovo „hrůzostrašně“, proti tomu jsme reagovali. Ale jistě nesmíme vyloučit slovo utrpení. Dějiny spásy jsou ve znamení kříže a v tom znamení také skončí. Kříž je ovšem bolestný a těžký, ale není hrůzostrašný. Je to „znamení Syna člověka“, které se objeví ve své plnosti: ponížení i slávě.
Tomáš Špidlík – K vyšším věcem jsem se narodil 

 



[1] sekularizovaný – zesvětštěný (potlačující vliv náboženství ve společnosti);
eschatologie – učení o ,,posledních věcech“, o údělu člověka, celého lidstva a vesmíru
[2] status quo – stávající stav
[3] apologie – obhajoba, obranná řeč

 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Začínáme dnes, první neděli adventní, nový liturgický rok, tedy novou cestu Božího lidu s Ježíšem Kristem, naším Pastýřem, který nás vede dějinami k naplnění Božího království. Tento den má proto zvláštní půvab, dává nám hluboce zakusit smysl dějin. Znovu objevujeme krásu toho, že jsme všichni na cestě. Církev se svým posláním a svou misí i celé lidstvo, národy, civilizace, kultury, všichni se ubírají stezkami času.
Avšak: na cestě kam? Je nějaký společný cíl? A jaký je tento cíl? (…)
Tato cesta nikdy nekončí. Jako v životě každého z nás je třeba se neustále znovu vydávat na cestu, pozvedat se a opětovně nacházet smysl cíle vlastní existence, tak je pro velkou lidskou rodinu nezbytné neustále obnovovat společný horizont, ke kterému se ubíráme. Horizont naděje! Toto je horizont dobré cesty. Adventní doba, kterou dnes začínáme, nám navrací horizont naděje, která neklame, protože je založena na Božím Slovu. Naděje neklame jednoduše proto, že Pán nikdy neklame! On je věrný! On neklame! Mysleme na tuto krásu a vnímejme ji.
Modelem tohoto duchovního postoje, tohoto způsobu bytí a putování v životě je Panna Maria. Obyčejná venkovská dívka, která nosí v srdci veškerou naději Boží! V jejím lůně se Boží naděje stala tělem, stala se člověkem, stala se dějinami: Ježíšem Kristem. Její Magnificat je chvalozpěv putujícího Božího lidu, všech mužů a žen, kteří doufají v Boha, v moc Jeho milosrdenství. Nechme se vést od té, která je matkou, je maminkou a ví, jak nás vést. Nechme se vést od Ní v tomto období čekání a činorodé bdělosti.
papež František 1. 12. 2013
 
Drazí bratři a sestry,
církev dnes začíná nový liturgický rok. První etapou této pouti je advent, který v římském ritu trvá čtyři týdny, jež předcházejí Narození Páně, tedy mystériu Vtělení. Slovo „advent“ znamená „příchod“ či „přítomnost“. V antickém světě označovalo návštěvu krále či císaře v nějaké provincii; v křesťanském slovníku označuje příchod Boha, Jeho přítomnost ve světě; tajemství, které obestírá celý kosmos a dějiny, ale má dva kulminantní body: první a druhý Kristův příchod. Prvním je právě Vtělení; druhým je slavný návrat na konci časů. Oba dva tyto momenty, které se chronologicky liší – a nám není dáno vědět o kolik – se v hloubi stýkají, protože Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním již uskutečnil onu proměnu člověka a kosmu, která je cílem stvoření. Nejprve je však třeba, aby evangelium bylo hlásáno všem národům, říká Ježíš v Markově evangeliu (srov. Mk 13,10). Příchod Páně pokračuje, svět musí být prostoupen Jeho přítomností. A toto permanentní přicházení Pána skrze poselství evangelia vyžaduje naši nepřetržitou spolupráci. Církev, která je Snoubenkou, Nevěstou ukřižovaného a vzkříšeného Božího Beránka (srov. Zjev 21,9) ve společenství se svým Pánem spolupracuje na tomto Pánově příchodu, kterým začíná Jeho slavný návrat.
K tomu nás dnes odkazuje Boží Slovo, která podává, jak si máme počínat, abychom byli na Pánův příchod připraveni. V Lukášově evangeliu říká Ježíš apoštolům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi… bděte a modlete se v každé době“ (Lk 21,34.36). Tedy střídmost a modlitba. Apoštol Pavel navíc vybízí k „rozhojnění lásky jednoho k druhému“ (srov. 1 Sol 3,12-13). Uprostřed otřesů světa nebo pouští indiference a materialismu přijímají křesťané od Boha spásu a dosvědčují ji odlišným způsobem života jako město stojící na hoře. „Za těch dnů – ohlašuje prorok Jeremiáš – bude Jeruzalém bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: «Hospodin je naše spravedlnost»“ (Jer 33,16). Společenství věřících je znamením lásky Boží, Jeho spravedlnosti, která již je přítomna a působí v dějinách, ale dosud není plně uskutečněna, a proto je třeba ji nepřetržitě očekávat, vzývat a trpělivě i odvážně hledat.
Panna Maria dokonale ztělesňuje ducha adventu, spočívající v naslouchání Bohu, hluboké touze plnit Jeho vůli a radostně sloužit bližnímu. Nechme se od Ní vést, aby nás Bůh, který přijde, neshledal uzavřenými či neochotnými, ale mohl v každém z nás poněkud rozšířit Svoje království lásky, spravedlnosti a pokoje.
Benedikt XVI. 2. 12. 2012
 
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní reflexí přicházíme na práh Jubilea, které se blíží! Před námi je velká brána Božího milosrdenství, krásná brána, která přijímá naši lítost a nabízí milost Jeho odpuštění. Brána je velkoryse otevřena, my však máme její práh odvážně překročit. Každý z nás v sobě nosí něco, co tíží. Všichni jsme hříšníci, využijme přicházející chvíle a překročme práh slitovného Boha, který nikdy neochabuje v odpouštění. Odvážně vstupme!
Církev se osmělila otevřít své brány a vyjít v těchto těžkých dobách spolu s Pánem vstříc někdy nejistým, někdy bloudícím putujícím synům a dcerám. Zejména křesťanským rodinám se dostalo povzbuzení, aby otevřely bránu Pánu, který chce vstoupit a přináší své požehnání a přátelství. Je-li brána Božího milosrdenství otevřena nepřetržitě, musejí být otevřeny také brány našich institucí, abychom všichni mohli vycházet a roznášet Boží milosrdenství. Jubileum znamená nechat Pána vcházet i vycházet.
Pán tuto bránu nikdy nerozráží. I on žádá o dovolení vstoupit, prosí o svolení a nerozráží bránu, jak praví v knize Zjevení: „Hle, stojím u dveří a klepu“ – představme si Pána klepajícího na bránu našeho srdce – „Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20). A v posledním velkém vidění této knihy prorokuje o městě Božím takto: „Jeho brány nebudou ve dne zavřeny“ - což znamená, že budou vždy otevřeny, protože – noc tam vůbec není“ (Zj 21,25). Ve světě existují místa, kde se brány nezamykají. Ještě jsou, ale je mnoho takových míst, kde jsou pancéřované brány normální. To nás neudivuje, ale zamyslíme-li se nad tím, není to pěkné znamení! Nesmíme podléhat myšlence, že musíme tento systém zavést ve svém životě, v rodině, ve městě a ve společnosti. A tím méně v životě církve. To by bylo hrozné! Nehostinná církev, stejně jako rodina uzavřená do sebe, uráží evangelium a zatvrzuje svět. V církvi tedy žádné pancéřované brány, všechno ať je otevřeno!
Způsob, jakým jsou spravovány „brány“ – prahy, přechody a hranice – má symbolický význam a nabývá ústředního smyslu. Brána má střežit, jistě, ale nikoli odmítat. Brána nesmí být pancéřovaná, ale naopak. Vyžaduje se dovolení, aby pohostinnost zazářila ve svobodě vlídného přijetí a svévolná invaze ji zacloní. Brána se otevírá často, aby bylo vidět, zda někdo nečeká venku, protože mu možná chybí odvaha, případně síla zaklepat. Kolik lidí ztratilo důvěru, nemá již odvahu zaklepat na bránu našeho křesťanského srdce, na bránu našich kostelů… Jsou tam, ale nemají odvahu, připravili jsme je o důvěru. Ať k tomu, prosím, nikdy nedochází. Brána říká mnohé o domu a také o církvi. Správa brány vyžaduje pozorné rozlišování a zároveň má inspirovat k velké důvěře. Chtěl bych všem strážcům bran vyjádřit vděčnost: domovním správám, občanským institucím a kostelům. Obezřetnost a zdvořilost vrátných nezřídka umožňuje udělat si obrázek o lidskosti a vlídnosti celého domu již u jeho vchodu. Od těchto mužů a žen, kteří jsou strážci míst setkání a vlídného přijetí v lidské obci, je třeba se učit! Vám všem, strážci mnoha bran, příbytků či kostelů, patří vřelý dík. Úsměv a přívětivost vždycky ukazují pohostinnost domu či kostela, takže přicházejícím dává pocit přijetí a štěstí.
Dobře víme, že vlastně my sami jsme strážci a služebníci Boží brány, a touto branou je Ježíš. On nás osvěcuje v každé bráně našeho života, včetně brány našeho narození i našeho skonu. On sám prohlásil: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ (Jan 10,9). Ježíš je branou, kterou můžeme vcházet i vycházet. Boží ovčinec je totiž útočiště, nikoli vězení! Boží dům je útočiště, nikoli vězení a Jeho brána nese jméno Ježíš! Je-li brána zavřena, říkáme: „Pane, otevři!“ Ježíš je branou a umožňuje nám vcházet i vycházet. Lupiči se bráně vyhýbají. Je to kuriózní, ale lupiči se vždycky snaží vejít jinudy, oknem či střechou; vyhýbají se bráně, protože mají špatné úmysly. Vměšují se do stádce, aby oklamali ovce a profitovali na nich. Branou máme procházet a naslouchat Ježíšovu hlasu. Slyšíme-li tón Jeho hlasu, máme jistotu a jsme zachráněni. Můžeme vejít bez bázně a vyjít bez nebezpečí. V této krásné Ježíšově promluvě je řeč také o vrátném, který má za úkol otevírat dobrému Pastýři (srov. Jan 10,2). Pokud vrátný slyší Pastýřův hlas, otevře a nechává vejít všechny ovce, které Pastýř přivádí, všechny, včetně těch, které zbloudily v lesích a které se dobrý Pastýř vydal hledat, aby je přivedl zpět. Tyto ovce nevybírá vrátný, nevybírá je farní asistent či asistentka. Všechny ovce jsou zvány, vybírá je dobrý Pastýř. Také vrátný je poslušný Pastýřově hlasu. Mohli bychom tedy říci, že máme být jako onen vrátný. Církev je vrátnou, nikoli paní Pánova domu. Kéž je poznávána v každém koutu země jako strážkyně Boha, který klepe, jako pohostinnost Boha, který ti nezavírá před nosem s odůvodněním, že nejsi z domu. V tomto duchu přistupujme k Jubileu: ke Svaté bráně, k bráně obrovského Božího milosrdenství! Kéž je také naše srdce branou, aby se všem dostalo Božího odpuštění a abychom také my odpustili všem, kdo na naši bránu klepou.
papež František na generální audienci 18. 11. 2015
 
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 1; www.biblickedilo.cz.
 

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.