Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

3. neděle adventní C

3. neděle adventní – cyklus C

Sof 3,14-18a; Flp 4,4-7; Lk 3,10-18
 
10Lidé se ptali Jana Křtitele: „Co máme dělat?“ 11Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ 12Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ 13On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ 14I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ 15Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. 16Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 17V ruce má lopatu, aby pročistil obilí na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ 18Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal radostnou zvěst. (Lk 3,10-18)
Srovnání: 11Lk 18,22; Jak 2,15-16; 1 Jan 3,17; 13Lk 19,8; 15-18Mt 3,11-12; Mk 1,7-8; Jan 1,24-28; Sk 13,25; 17Mal 3,19; Iz 66,24
Úvod k meditaci
Janovo kázání bylo zcela jednoznačné a jasné. Učil lidi opravdovosti. Učil je, jací mají být, když se naplňuje čas a přibližuje se Boží království. Nic si nenamlouvat. Neskrývat se za zásluhy druhých. Nepřijmout obrácení jenom jako vnější gesto. Ukáže se, jak je to s námi doopravdy, jestli se objeví nebo neobjeví ovoce obrácení. Kde se nenajde ovoce obrácení, tam bude strom vyťat a hozen do ohně.
Jan je nesmlouvavý kazatel, je náročný v první řadě sám k sobě. Naplňuje úkol, který mu Hospodin přiřkl. Jan je pro nás velikým příkladem čestnosti, jasného slova. Jan je kazatelem zcela konkrétním, věcným: vnímejte druhé, vnímejte všechny. Hospodin si nás vyvolil, abychom byli znamením jeho starostlivé péče a přejali od něho kus starosti o druhé.
 
Výklad biblického textu
Kontext: V úvodu Lukášova evangelia najdeme zprávy o Ježíšově dětství a o působení Jana Křtitele. Následuje Ježíšovo působení v Judsku, pak velmi důležitá cesta do Jeruzaléma a události v Jeruzalémě – kázání, smrt, vzkříšení.
Kázání Jana Křtitele má v Lukášově podání jasnou strukturu:
a) V sedmém až devátém verši hrozí Jan Božím soudem: Sekera je už také přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně (Lk 3,9)! Jan svoje posluchače vůbec nešetří, nazývá je dokonce plemeno zmijí.
b) V další části (v. 10-14) svého kázání odpovídá na otázky posluchačů, dává jim přesné a konkrétní rady, co mají ve své situaci a postavení dělat.
c) Nakonec (v. 15-17) vybízí posluchače k radostnému očekávání Mesiáše.
Takto patrně vypadaly katecheze v prvotní církvi. Podobné schéma můžeme najít ve Skutcích apoštolů (Sk 17,30-34) nebo v některých Pavlových listech.
v. 10: Co máme dělat? – Tuto otázku najdeme v Lukášových spisech ještě dvakrát: ve Skutcích apoštolů se lidé stejně ptají o letnicích při slavném Petrově kázání (Sk 2,37) a při svém obrácení se Pavel ptá Pána, co má dělat (Sk 22,10).
v. 11-14: Následují konkrétní odpovědi, které jsou praktickými příklady jednání. Evangelium ukazuje člověku, jak má jednat. Jan neříká lidem nic nového, jen jim připomíná, co již znají.
Přišli také celníci… vojáciJan neopovrhuje těmito lidmi, ale dává jim jasnou a konkrétní radu – nechtějte víc, než máte dostat!
v. 15: všichni uvažovali –  Zajímavé je zdůraznění všichni.
v. 16: Jan ukazuje všem podstatný rozdíl mezi ním a Mesiášem:
1) Není Mesiáši hoden prokázat ani tu nejposlednější otrockou službu, jakou bylo rozvázání řemínků u opánků.
2) Podstatný rozdíl je také ve křtu, který hlásal a vykonával Jan.
v. 17: 3) Mesiáš přichází s Boží mocí na konci času (mlat znamená žně jako obraz dovršení). V jeho ruce je lopata, která třídí pšenici od plev. Takové postavení nepřísluší Janovi, ani jinému prorokovi.
Jan vychází ve svých přirovnáních z běžného života posluchačů. Každý rok odděloval hospodář po sklizni dobré zrno od plev. Při soudu si bude Mesiáš počínat jako dobrý hospodář. Jan upozorňuje, že soud nastane už brzy, protože Mesiáš už má v ruce lopatu, už je připraven. Také člověk by měl být v každé chvíli připraven na příchod Mesiáše a na Boží soud.
K tématu
 
Milý Jene,
v mysli mi zaznívá tvá výtka farizeům a saduceům, kteří se chtěli dát od tebe pokřtít: Zmijí plemeno! Kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení!
Toto napomenutí platí také nám. Vždyť se stejně jako farizeové a saduceové domníváme, že žijeme v pravdě,
a zatím ji neznáme, domníváme se, že jsme Božími přáteli, a přece to nepociťujeme jako součást svého života. Svůj kontakt s Bohem odkládáme, až budeme mít čas a bude se nám chtít, děláme si Boha podle své míry, který by vyhovoval našim požadavkům, našim ambicím, našim zájmům. Bůh se nám stal skoro předmětem volby, kamínkem na našich mozaikách sestavených ze sobectví, z konzumismu, z aktivismu; stal se psychologickou jistotou, kterou člověk velmi potřebuje ve společnosti plné nejistot. Být jako zmije znamená jednat a proplétat se lstivě v houštinách existence. Jako pro farizee a saducee platí i pro nás jen vnější obřady: dát se pokřtít a chovat se zdvořile a uctivě. Jde nám o vnější zdání, ale to pravé zůstává v nás ukryté. Nezáleží na tom, jsme-li v nitru prohnilí, zkažení, prázdní, je-li naše víra už udušena, nezáleží na tom, budeme-li slavit Vánoce ve svých vytopených bytech, zatímco tolik lidí bude mrznout na ulicích, v prozatímních barácích, ve stanech nebo někde pod mostem. Důležité je, že jsme věnovali příspěvek na účet humanitární organizace, důležité je ukázat se! Zmijí plemeno!
Milý Jene Křtiteli, ani zdaleka nejsme přesvědčeni, že Bůh je životem, který mění naše životy. Raději ho odsunujeme na okraj, místo do středu své existence. Ježíš je největší dar, očekávaný od pokolení do pokolení, od pradávna ohlašovaný mnoha proroky. Také ty, milý Jene, jsi připravoval dějiny na přijetí Daru všech darů, Mesiáše. Jsi nazýván Ježíšovým předchůdcem, protože jsi byl jeho pionýrem, klestil jsi mu cestu. Řekni nám tedy: jakou cestou máme jít, abychom dospěli k Ježíši? Protože Boží cesty nejsou cestami našimi.
Cesta, kterou jsi prošlapal svými starými škrpály, má jediné jméno: křest. Obřad, který se má v životě ustavičně obnovovat. Není to tedy dálnice, ale stezka a jmenuje se obrácení, pokání. Potkat Ježíše, připravit a vyrovnat cestu pro Pána znamená jedno: změnit své srdce, sáhnout k radikálním rozhodnutím ve svém způsobu života. Obrácení je proměna. Je třeba „napřímit“ své cesty, dát jim podobu, jakou ukázal Ježíš, udělat z nich cesty lásky. K Lásce se tedy máme obrátit, na Lásku se musí zaměřit náš život … protože ten, kdo nemiluje, je nešťastnější než ten, kdo se necítí milován.
Francesco Armenti – Otevřené dopisy
Cesta do pekla (Jak unikat peklu)
„Babičko, já přijdu do pekla.“ Vnuk stál přede mnou a díval se na mě zděšeně, jako by opravdu zahlédl čerta, který si jde pro něj přes zahradu. „Ale neříkej!“ „Je to hotovka.“ „Myslíš?“ Zdrceně zakýval. Nepamatuji se, kdy jsem v poslední době viděla takhle lítostivého hříšníka. Hříšníčka. Čtyřletého hříšníčka. „Proč přijdeš do pekla?“ „Já jsem snědl povidla.“ „Povidla?“ Podíval se na mne tak provinile, jako kdyby mi oznamoval, že zavraždil rodiče, vypálil dům a k tomu ještě nechal pejska, aby snědl nedělní štrúdl. „Kvůli tomu, že jíš povidla, nepřijdeš do pekla.“ „Ale já je ještě ukrad.“ „Ukrad?“ „Jak tady byli ti chlapečkové ze školky na oslavě mých narozenin, tak jsem našel ve spíži povidla. Moc jich nebylo. Ale já je těm chlapečkům přines a snědli jsme je.“ „No to se toho stalo,“ řekla jsem. „Myslíš?“ „Maminka ti to odpustí.“ „Copak maminka!“ „Myslíš, že čerti ne?“ „Já nevím.“ Jako by mluvil o nějakém zákonu, který vůbec není směšný. Kradl. A bojí se. Maminky ne. Bojí se… Čeho? Jako by v lidech byl kdesi hluboko v duši uložený nějaký dávný zápis o trestu, o tom, že jisté věci se nevyplácejí. Ale on se přece nemusí bát, že se dostane do pekla kvůli tomu, že lízal povidla. „Maminka by ti ty povidla dala, kdybys jí o ně řekl.“ „Myslíš?“ Rozzářil se. „Určitě.“ Rozeběhl se na zahradu a za chvíli jsem slyšela štěkot psa a jeho radostný hlásek, honili se, vnuk a štěně, na trávníku.
Děti si uvědomují hranice. Děti si uvědomují, co se má a co se nemá, ještě nejsou tak vychytralé jako dospělí, aby si nacházeli výmluvy pro to, že dělají, co by dělat neměli. Jistě, děti dělají v malém to, co ve velkém dělají dospělí. Zrovna jsem četla v novinách o člověku, který ukradl tři miliardy při nějaké spekulaci. Má strach z následků? Ne. Jednak utekl do nějaké jiné země a nikdo neví, do které, a pak si zaplatil výtečného advokáta. Na zemi to bývá tak, že vyhrává ten, kdo má lepšího advokáta, jenže za hranicemi tohoto světa se zřejmě posuzuje jinak. Někdo ukradne tři miliardy. A nic si z toho nedělá. A někdo vylíže ze sklenice povidla a bojí se pekla… Možná jsem neměla tak zlehčovat tu krádež povidel. Možná jsem o tom neměla mluvit jako o maličkosti. Kdo ví, kdy se rozlamují hranice řádu, někdy může stačit nepatrná věta, jakou dospělý vysloví. A dítě si posune hranice svého jednání. Krádež je krádež.
„Babičko, co mám udělat, abych to s těmi povidly nějak napravil?“ Zase stojí přede mnou. Moje rozhřešení mu nestačilo. Děti ještě mívají vědomí řádu, přirozeného řádu, možná si ho nesou z ráje, odkud nedávno na náš svět dorazily. I když jsem ho chtěla hubovat, pohladila jsem ho. „Vidíš tamhle tu švestku?“ „Jo.“ „Povidla se dělají ze švestek, víš to?“ „Samo.“ „Tak tam jdi a natrhej košíček těch švestek, já z nich nadělám povidla a dáme je mamince do spíže.“ Ten vděčný pohled nezapomenu… Vzal košíček a utíkal. Utíkal ke stromu trhat švestky, kdežto ten pán se třemi miliardami utíkal kdovíkam. Možná ho jednou někdo, když ukradl povidla, neposlal trhat švestky. Usmála jsem se té představě. Ale kdo ví, možná tak směšná není. Kdo ví, jak to s tím tajemným pánem vlastně bylo…
Každá cesta začíná prvním krokem. Cesta do ráje začíná prvním krokem… Cesta do pekla začíná prvním krokem…
Babičky a andělé – Eduard Martin
 
Dnes nás Boží slovo vybízí k tomu, abychom učinili různá předsevzetí. Není možné být šťastni sami; radujte se znamená také rozdávejte radost. Nemusíme čekat na to, až budeme dokonale zdraví a v dobré náladě, abychom se na někoho usmáli; úsměv se může stát malým, a přesto velkým darem, světlem, které se rozsvítí, oknem, které se otevře. Nepřítelem radosti není utrpení a bolest, ale sobectví, zaměřenost na sebe samotného nebo ctižádostivost. Člověk zaměřený jenom na sebe je jako ježek, který ukazuje pouze ostny, jako uzavřený dům, jako hrad s vytaženými zvedacími mosty.
Podaří se poslu – církvi – vyjít z tohoto „hradu“ a přinést čekajícím zástupům mimo palác poselství naděje a radosti, přijaté od Boha? Možná znáte jednu z povídek Franze Kafky, na kterou narážím. Je to velmi symbolický příběh, který vypráví o králi, který k sobě na smrtelném lůžku nechá pokleknout jednoho z poddaných a pošeptá mu do ucha poselství, které má přinést někomu, kdo ho velmi daleko mimo palác očekává. Poselství má pro něj tak zásadní význam, že si ho nechává zopakovat u ucha, a teprve potom posla vysílá. Posel se tedy vydává na cestu. Zástupy lidí, které se však tísní kolem lůžka a v pokojích, jsou obrovské. Posel je toho názoru, že by se namáhal zbytečně. I kdyby se mu podařilo proklestit si cestu až k bráně, nic by nenadělal, protože i všechna schodiště jsou zaplněna lidmi, rovněž chodby a další pokoje... I kdyby snad dorazil k vnější bráně, nezmohl by nic, poněvadž tam začíná osídlené město, které se zatím nikomu nepodařilo projít, a co více s poselstvím mrtvého. Mezitím však někde daleko kdosi usedá zvečera k oknu a sní o poselství, které nikdy nedorazí.
I nám náš král před svou smrtí zjevil poselství a nyní při této bohoslužbě, v níž si připomínáme jeho smrt, nám jej opětovně připomíná. Toto je poselství, které oznamuje: Nebojte se, nenechejte svá ramena svěšená beznadějí, radujte se, protože Pán je blízko, Pán je tady! Vždyť on sám to říká: Já jsem blízko, jsem tady! Musíme vyjít
z hradu; hrad je totiž naším osobním sobectvím a malicherností duše, ale může označovat také další skutečnosti: byrokracii, přespřílišnou organizovanost, komplikovanost jazyka, svázanost nařízeními, která dělají z lidské stránky církve, namísto paprsku naděje a znamení radosti mezi národy, propletený hrad, který dusí poselství.
K nám, k lidu proroků, se obrací výzva proroků: Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sion radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí (Iz 40,9-10). Vystup na vysokou horu, křesťane, který přinášíš radostnou zvěst; překroč sebe samého, nechej v sobě vystoupit radost; nenechej vypadnout ze svých rukou pochodeň, protože na tvé cestě tě očekává mnoho lidí!
Svět, který nevěří, nebo ztratil víru, nás vybízí stejně jako syny Izraele za dob Izaiáše: Nechejte nás spatřit vaši radost! (srov. Iz 66,5).
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
Drazí bratři a sestry,
evangelium této třetí neděle adventní opět představuje postavu Jana Křtitele a líčí, jak promlouvá k lidem, kteří k němu přicházejí k řece Jordán, aby se nechali pokřtít. Poněvadž Jan štiplavými slovy všechny vybízí, aby se připravili na příchod Mesiáše, někteří se ptají: „Co máme dělat?“ (Lk 3,10.12.14). Tyto dialogy jsou velice zajímavé a vykazují velkou aktuálnost.
První odpověď je určena celému zástupu. Křtitel říká: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11).Tady můžeme vidět kritérium spravedlnosti sycené láskou; láska nutí věnovat pozornost druhému a jít vstříc jeho potřebám, namísto hledání výmluv na obranu vlastních zájmů. Spravedlnost a láska nestojí proti sobě, nýbrž obě jsou nezbytné a vzájemně se doplňují. „Lásky – caritas – bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti,” protože se „vždycky budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu” (Deus caritas est, 28).
Druhou odpověď dává Jan několika „celníkům“, tedy výběrčím daní pro Římany. Už jen proto se celníky pohrdalo, ale také proto, že často zneužívali svého postavení, aby kradli. Křtitel jim neříká, aby změnili zaměstnání, ale aby nežádali více, než kolik bylo stanoveno (v.13). Prorok ve jménu Božím nežádá výjimečná gesta, ale především poctivé plnění vlastních povinností. A prvním krokem k životu věčnému je vždycky dodržování desatera. V tomto případě sedmého přikázání: „Nepokradeš“ (srov. Ex 20,15).
Třetí odpověď patří vojákům, další kategorii, která má určitou moc a je tedy pokoušena ji zneužívat. Vojákům Jan říká: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem“ (v.14). Také tady konverze začíná od poctivosti a respektu vůči druhým. Tento ukazatel platí pro všechny, zvláště pro ty, kteří nesou větší odpovědnost.
Vezmeme-li do úvahy celek těchto dialogů, zarazí nás značná konkrétnost Janových slov. Protože nás Bůh bude posuzovat podle skutků, je třeba, abychom právě jimi, svými činy prokazovali, že plníme Jeho vůli. A právě proto jsou ukazatele podané Křtitelem stále aktuální. I v našem tolik komplikovaném světě by se věci měly mnohem lépe, kdyby každý dodržoval tato pravidla jednání. Prosme tedy Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie pomohl připravit se na Vánoce a přinášet plody hodné obrácení (srov. Lk 3,8).
Benedikt XVI. 16. 12. 2012


Tento mimořádný rok milosrdenství je darem milosti. Projít onou branou znamená objevit hloubku milosrdenství Otce, který objímá všechny a každému jde osobně v ústrety. On nás hledá a vychází nám vstříc. V tomto Roce poroste přesvědčení o milosrdenství. Velká křivda se činí Bohu a Jeho milosti, když se nejprve tvrdí, že hříchy jsou trestány Jeho soudem, aniž by se předeslalo, že jsou odpouštěny Jeho milosrdenstvím (srov. sv. Augustin, De praedestinatione sanctorum 12,24)! Ano, je tomu právě tak. Musíme klást milosrdenství před soud a v každém případě bude Boží soud vynesen vždycky ve světle Jeho milosrdenství. Ať nám tedy průchod Svatou branou dá účast na tomto tajemství lásky a něhy. Odložme každou formu strachu a bázně, která nepřísluší tomu, kdo je milován; prožívejme spíše radost ze setkání s milostí, která všechno proměňuje.
homilie papeže Františka na zahájení Svatého roku milosrdenství 8. 12. 2015
 
Můj biřmovací patron je svatý František Saleský. Zaujala mne na něm trvalá snaha zvládnout svou prudkou povahu, takže dosáhl úžasné mírnosti. Jeho laskavost a radostná zbožnost působily, že s ním bylo každému dobře. Vystihují ho následující slova: „Nechci žádnou podivínskou zbožnost, neklidnou, smutnou a mrzoutskou, ale mírnou, přívětivou, příjemnou a pokojnou, jedním slovem prostou a radostnou zbožnost, která je laskavá k Bohu i k lidem.“ Svatý František také varuje před falešnou zbožností: „Tolik mnohdy toužíme stát se anděly, že zapomínáme být dobrými lidmi.“ Známkou pravé zbožnosti je, že „se člověk stává příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání: péče o rodinu je skrze ni prostoupena pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe.“
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
 
Óda na radost
Radost je téma, na které moc nenarazíme. Přísloví (17,22) praví: „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.“ Lékaři vám to potvrdí: člověk, který snáší své zdravotní problémy radostně, se uzdraví rychleji než ten, kdo se nechá nemocí sžírat a pohlcovat. Neříkal snad Paul Claudel, že nemáme jinou povinnost než radost?
Deset přikázání radosti – Gaston Courtois
1.  Radost budeš od Boha žádat vytrvale každé ráno.
2.  Pokoj a úsměv z tebe budou vyzařovat i ve chvílích nesouladu.
3.  Ve svém srdci si budeš stále opakovat:  „Bůh mě miluje a je stále se mnou.“
4.  Bez ustání se budeš snažit vidět na lidech to dobré.
5.  Smutek budeš zahánět nemilosrdně ze svého nitra.
6.  Stížnostem a kritice se budeš vyhýbat; nic není víc deprimujícího.
7.  Své práci se budeš věnovat s lehkostí a radostným srdcem.
8.  Pro návštěvníky budeš mít vždy přívětivé uvítání.
9.  Trpící budeš utěšovat a zapomeneš přitom na sebe.
10.Když budeš všude šířit radost, jistě zbude i na tebe.
Guy Gilbert – Štěstí – Jak ho najít, prožívat, sdílet

 

Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 1, www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.