Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Narození Páně - Boží hod vánoční - cyklus C

Ilustrace
Zveřejněno: 24.12.2018
Autor: Administrátor
Přečtení: 228
Zpět do rubriky

Iz 9,1-3.5-6; Tit 2,11-14; Lk 2,1-14 

1V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. 2To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. 3Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. 4Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, 5aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. 6Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. 7A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. 8V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. 9Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. 10Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: 11V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. 12To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ 13A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“ (Lk 2,1-14)
___________________________________________________________________________________________
Srovnání: Lk 21,26-27; 1 Sam 16,1.13; Mt 1,18; Mt 1,25; Lk 24,4-5; Lk 1,30; Sk 2,36; Iz 7,14; Lk 19,38
 
Úvod k meditaci
Panna Maria a sv. Josef se ujímají novorozeňátka a dělají, co mohou. To je vyjádření jejich hlubokého klanění se Kristu, Králi nebes i země. Jednoduše řečeno: plní vůči němu povinnosti. Dělají to z lásky a se svědomitostí, která je právě v té situaci možná. To je vzor našemu klanění se Ježíši: v naplnění povinností, v tom, co a jak nejlépe mohu udělat pro svůj život pozemský i duchovní. Plňme jednoduše a prostě, ale poctivě jakoukoliv svou povinnost jako povinnost pomáhat Ježíši. To ať je naše nejpravdivější klanění.
Andělé se klaní kvůli slávě, která se v tomto dítěti zjevila. Klaní se Bohu také tím, že se těší z nebes seslanému pokoji lidem. Opravdové klanění je výrazem touhy po Boží slávě a pokoji pro lidi.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Vyprávění o Ježíšově narození záměrně obsahuje časové a prostorové údaje: Lukáš chce zdůraznit, že Ježíš není pouhou ideou či mýtem, ale osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru. Úryvek je velmi střízlivý a obsahuje dva základní momenty: Ježíšovo narození v chudobě a zvěstování pastýřům, kteří byli na okraji tehdejší společnosti. Bůh se vtěluje mezi posledními, Bůh se zjevuje posledním, Bůh dává spásu posledním. Ježíšovým narozením se otevírá nebe, Bůh sestupuje mezi lidi (Iz 63,19) a přináší pokoj, který je souhrnem mesiánských darů a naplněním starozákonních příslibů.
vv. 1-3 Lukáš uvádí přesné datace (i když historicky nesprávné). Spása není jen nějaká idea mimo prostor a čas, je to historie s přesnými a časo­vě určenými fakty. Mesiáš vstupuje a rodí se do těchto dějin, a ne do nějakých hypotetických nebo i uskutečnitelných dějin lepších. Obrovská mašinérie světového sčítání lidu, ten nesmírný mocenský aparát, který se organizuje, neslouží k ničemu jinému, než že naplní jeden detail Božího plánu: v Betlémě se narodí Mesiáš.
vv. 4-5 Josef a Maria jsou poslušni zákonů. Právě v poslušnosti rozmarům císařovy moci se napl­ňuje rozmar Božího plánu.
v. 5 Neoznačuje Marii za Josefovu manželku, ačkoli zasnoubení tento titul dovolovalo.
v. 7 Kdo by byl tehdy řekl, že se dějiny budou dělit na dobu „před“ a „po“ tomto narození? Stvořitel se dává svým tvo­rům jakožto synům ve svém Synu, který se stává naším bratrem. Cílem člověka je dojít k Bohu. A protože to bylo nemožné, Bůh si ve své lásce usmyslil, že sám dojde k člověku. V jakém vytržení asi musela být Maria, když měla ve náručí Boží tělo, když v tom maličkém děťátku viděla, dotýkala se a objímala Nekonečného!
Termínprvorozený říká jen, že je to první dítě své matky, neznamená to, že nutně následovaly další děti. Zároveň zdůrazňuje kulticko-právní přednostní postavení prvního syna. Kristus je prvorozený z celého tvorstva (Kol 1,15), „prvorozený z mnoha bratří“ (Řím 8,29), kteří nyní budou Božími syny po něm, protože on se nestyděl nazývat se jejich bratrem (Žid 2,11).
Už od počátku 2. století je doložena tradice o jeho narození v jeskyni. Ježíšův pozemský život je uzavřen do tajem­ství dvou jeskyní: zde zavinutý do plének, v druhé jeskyni do pohřebního plátna, zde položený do dřeva jeslí, tam sňatý z dřeva kříže.
Lidová tradice s odkazem na Iz 1,3 staví vedle Ježíše osla a vola. Tato zvířata znají svého majitele, na rozdíl od lidí, kteří nedokážou poznat svého Pána. Ježíš se rodí mezi zvířaty, na kříži skončí mezi zločinci.
...a položila ho: Slovo položit se užívá, když lidé podle orientálního zvyku ulehnou ke sto­lu a jedí. Ježíš ale neleží u stolu jako ten, kdo jí, ale je na místě pokrmu, ve žlabu.
v. 11 ...se vám dnes narodil:Dnes vyjadřuje Boží věčné dnes, nezdůrazňuje čas Ježíšova historického narození. Kdo Ježíše přijme s vírou, ten uvidí, že se dnes pro něj Spasitel narodil.
 
K tématu

Dovolím Bohu, aby mne měl rád?                                                                                                       
Tuto svatou noc, když rozjímáme o Dítěti Ježíši právě narozeném a položeném do jeslí, jsme pozváni se zamyslet. Jak přijímáme tuto Boží něhu? Nechám se od Boha dostihnout, obejmout anebo Mu bráním se přiblížit? „Já hledám Boha" - mohli bychom namítnout. Nicméně, nejdůležitější není hledat Jej, nýbrž nechat se od Něho nalézt a pohladit s přívětivostí. Toto je otázka, kterou nám toto Dítě klade svojí přítomností: dovolím Bohu, aby mne měl rád?                
A dále: máme odvahu něžně přijímat svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale zbavena evangelní vřelosti? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu!                                                                             
Křesťanova odpověď se nemůže lišit od té, kterou dává naší nepatrnosti Bůh. Životu je třeba čelit dobrotou a mírností. Když si uvědomíme, že Bůh je zamilován do naší nepatrnosti a sám se stává maličkým, aby se s námi mohl lépe setkat, nemůžeme mu neotevřít svoje srdce a prosit jej: „Pane, pomoz mi být jako ty, daruj mi milost něhy v těch nejtvrdších životních okolnostech, daruj mi milost spřízněnosti tváří v tvář každé nouzi, mírnosti v každém  konfliktu.“
Drazí bratři a sestry, rozjímejme v této svaté noci o jesličkách: „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo" (Iz 9,1). Uviděli jej obyčejní lidé připravení přijmout Boží dar. A naopak jej neviděli arogantní, pyšní a ti, kteří stanovují zákony podle svých osobních kritérií, ti kteří se uzavírají do sebe. Hleďme na jesličky, modleme se a prosme Panenskou Matku: „Ó, Maria, ukaž nám Ježíše!"
homilie papeže Františka z vánoční mše 2014, bazilika sv. Petra (úryvek)
 
 „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“ (Lk 2,14).
Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, dobrý den a požehnané Vánoce!
Připojuji se ke zpěvu andělů, kteří se ukázali Betlémským pastýřům té noci, kdy se narodil Ježíš. Tento zpěv spojuje nebe i zemi, obrací se k nebi chválou a velebením a k lidem na zemi přáním pokoje.
Všechny zvu, aby se připojili k tomuto zpěvu, jež platí pro každého muže a ženu, kteří ve tmách bdí, doufají v lepší svět a pečují o druhé ve snaze pokorně plnit své povinnosti.
                Sláva Bohu!
Vánoce nás volají především k tomu, abychom vzdávali slávu Bohu, protože je dobrý, věrný a milosrdný. V tento den přeji všem, aby rozpoznali pravou tvář Boha, Otce, který nám daroval Ježíše. Přeji všem, aby pocítili, že Bůh je blízko, stanuli v Jeho přítomnosti, měli Jej rádi a ctili Jej. Každý z nás ať vzdává Bohu chválu především svým životem odevzdaným z lásky k Němu a k bratřím.
                A pokoj lidem!
Pravý pokoj – a my to víme - není rovnováhou protichůdných sil. Není hezkou „fasádou“, za níž ční kontrasty a rozdělení. Pokoj je každodenní – řemeslný – závazek plněný silou Božího daru, Boží milosti, které se nám dostalo v Ježíši Kristu.
Při pohledu na Dítě v jeslích, Dítě pokoje, mysleme na děti, které jsou nejkřehčími oběťmi válek, ale mysleme také na staré lidi, na týrané ženy, na nemocné... Války drtí a drásají spousty životů!
Drazí bratři a sestry, v tomto světě, v tomto dnešním lidstvu se narodil Spasitel, kterým je Kristus Pán. Zastavme se u Betlémského dítěte. Dovolme svému srdci se dojmout, nemějme z toho strach. Nemějme strach z toho, že se naše srdce dojme. Naše srdce potřebuje obměkčit. Nechme je rozehřát Boží něhou; potřebujeme Boží pohlazení. Boží pohlazení nezraňuje, ale dává nám pokoj a sílu. Potřebujeme Jeho pohlazení. Bůh je veliký v lásce, Jemu patří chvála a sláva na věky! Bůh je pokoj: prosme Jej, aby nám pomáhal denně ho vytvářet ve svém životě, ve svých rodinách, ve svých městech a státech, na celém světě. Nechme se dojmout Boží dobrotou.
papež František  - Urbi et orbi 25.12.2013
 

O čtvrtém králi
Jedna ne příliš stará legenda, kterou zpracoval Henry van Dyke, vypráví o tom, že tři mudrci měli být vlastně čtyři. Se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z Ekbatanu.
Artaban prodal dokonce všechen svůj majetek a koupil za něj rubín, safír a perlu, aby jimi uctil Krále králů. Potom se vydal na koni k místu, odkud se měl vydat na společnou pouť s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Čekalo na něj deset dní cesty. Jenže kousek před cílem, právě poslední den, nalezl umírajícího vyhnance, Žida. Rozhodl se, že se o něj postará – donesl mu vodu, dal mu své zásoby jídla, a tak se stalo, že kvůli tomu promeškal společný začátek cesty. Na místě setkání našel jen vzkaz tří mudrců, že už nemohli čekat a že se do pouště vydali bez něj. Artaban tedy musel rychle prodat koně, koupit velbloudy a vybavit se na cestu pouští. Stálo ho to safír, který střežil jako dar pro Krále králů. Jedinou výhodou pro něj byla slova umírajícího Žida, že Mesiáše má hledat ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě.
Do Betléma dorazil o tři dny později než jeho kolegové. Matka malého chlapce, která jej přijala, mu prozradila, že mladá rodina, kterou hledá, odjela ve spěchu do Egypta. Vzápětí vtrhla do Betléma Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poradila, kudy dál. Přemýšlel při tom, že pro člověka obětoval to, co bylo určené Bohu.
V Egyptě Artaban pátral po stopách rodiny z Betléma. Dostal se do Alexandrie, kde jej jeden Žid poučil, že podle proroka Izaiáše bude narozený Král králů mužem bolesti a že jej nenajde mezi bohatými a mocnými. Plynula léta a Artaban stále hledal. Navštěvoval utlačované, pronásledované, nemocné, trpící, ale stále jej nemohl najít. A tak uplynulo třiatřicet let.
Artaban, vyčerpaný hledáním, v té době už kmet s bílými vlasy, se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Už dávno nevěděl, jak dál. Cíl se mu ztratil, i když věděl, že celý život den po dni dělal to nejlepší, co mohl. A něco mu říkalo, že tentokrát nebude cesta zbytečná. Když vstoupil do Jeruzaléma, cítil všude kolem zvláštní napětí. Kolemjdoucí mu řekli, že jdou na Golgotu. Mají tam být popraveni dva zločinci a s nimi nějaký Ježíš Nazaretský, který však vykonal mezi lidmi mnoho dobrého.
Artaban najednou věděl, že to je on. Že Ježíš je ten, za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma. Řekl si: „Půjdu a nabídnu za jeho život drahocennou perlu, to nejcennější, co mi zbylo.“ Nedbal na únavu, která ho svírala, a spěchal na místo popravy. V tu chvíli kolem něj vlekla skupina vojáků mladou dívku, aby ji prodali do otroctví a tak splatili dluhy jejího otce. Dívka se na Artabana obrátila a se slzami prosila: „Zachraň mě…“
Artaban se zachvěl: Je to pokušení? Ale pak cítil, že stejně jako u umírajícího vyhnance, stejně jako u matky v Betlémě jde i tentokrát o skutek lásky, která má své kořeny v Bohu. A tak vyňal perlu, kterou střežil jako poslední poklad pro Krále, a vložil ji do rukou otrokyni, aby se mohla vykoupit. Když to udělal, nastalo velké zemětřesení a Artaban věděl, že Ježíš Nazaretský umírá. V duchu si s bolestí posteskl: „Třicet tři let jsem tě hledal, a nikdy jsem nespatřil tvou tvář ani ti nemohl prokázat žádnou službu.“
Vtom uslyšel konejšivá slova: „Amen, pravím ti, cokoliv jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil…“ Artabanovu tvář rozjasnila tichá záře údivu, kterou vystřídala radost. Jeho cesta skončila. Jeho klenoty byly přijaty. I čtvrtý z mudrců nalezl Krále.
Kdo tohoto krále hledá s vytrvalostí a celým srdcem, vždy ho nalezne.
A co já?

Vojtěch Cikrle – Vánoční variace

 

Prameny, odkazy
Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář.
 

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.