Týden s Božím slovem, 2. neděle v mezidobí - cyklus C
Týden s Božím slovem, 2. neděle v mezidobí - C
2. neděle v mezidobí – cyklus C
Iz 62,1-5; 1 Kor 12,4-11; Jan 2,1-11
1Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. 2Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 3Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ 4Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ 5Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ 6Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. 7Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. 8A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, 9a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha 10a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ 11To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. (Jan 2,1-11)
____________________________________________________________________________________________
Srovnání: 4Jan 7,6.30; 8,20; 5Gn 41,55; 6Mk 7,3-4; Jan 4,54; 20,30; 1,14; 11,20; 2,23; 7,31; 8,30; 10,42; 11,45; Mt 4,13
Úvod k meditaci
Výklad biblického textu
Kontext:
Po proměnění vody ve víno následuje v Janově evangeliu dalších šest znamení: uzdravení vážně nemocného dítěte, které se výslovně počítá jako druhé znamení (Jan 4,43-54); uzdravení chromého (Jan 5,1-9); zázračné nasycení pěti tisíc lidí (Jan 6,1-15); kráčení po moři (Jan 6,16-21); uzdravení slepého (Jan 9, 1-12) a vzkříšení Lazara (Jan 11,1-44). Pomocí sedmi znamení, která evangelista zapsal, chce představit rozmanitost Ježíšova sebedarování, které je vždy pomocí. Vždy jde o nouzi, kterou Ježíš odstraňuje. Jeho jednání podporuje život, který je pak delší, bohatší a radostnější. Ježíš přišel proto, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti (Jan 10,10).
v. 1: Městečko Kána leželo asi 10 km od Nazareta. V té době se svatba konala podle pravidel a zvyklostí: Snoubenka čekala na ženicha (v domě svých rodičů) a ten pro ni přišel a odvedl ji do svého domu, kde se konala svatební hostina.
a byla tam Ježíšova matka – Odtud můžeme vytušit, že Panna Maria byla na svatbě dříve než Pán Ježíš, zřejmě také pomáhala s přípravou hostiny.
v. 2-3: Na tu svatbu byl pozván také Ježíš – možná byli svatebčané i jeho příbuzní. Z Kány pocházel i učedník Natanael, ten také mohl Pána Ježíše pozval na svatbu. Svatební hostina trvala obvykle sedm dnů.
v. 4-5: Co mi chceš, ženo? – Oslovení ženo není ponižující, ale naopak čestné a uctivé; například u Homéra je tento výrok označením královny. Není to nijak hanlivé označení Panny Marie nebo projev neúcty. Ba naopak je projevem úcty. Stejně tak oslovuje Pán Ježíš Pannu Marii, když umírá na kříži. Pán Ježíš vlastně Panně Marii naznačuje, že zázrak může vykonat jen tehdy, je-li to vůle nebeského Otce. A jak se zdá, Panna Maria pochopila (zřejmě z tónu hlasu a výrazu tváře), že ta chvíle nastala, že nebeský Otec chtěl, aby Pán Ježíš vykonal první zázrak na přímluvu své Matky. Proto také Panna Maria říká služebníkům udělejte všechno, co vám řekne.
v. 6: Šest kamenných džbánů na vodu – Pravděpodobně to byly džbány na obřadní umývání rukou a nádob, které prováděli židé, nebo v nich byla voda na pití. Každý takový džbán měl asi 100 litrů, tzn. Pán Ježíš proměnil asi 600 litrů dobrého vína.
A tak mohlo svatební veselí pokračovat. Jinak by se lidé museli rozejít domů a byli by velmi zklamaní.
v. 11-12: Učedníci se utvrdili ve víře v Pána Ježíše, když viděli, co vykonal. Viděli zázrak neboli znamení. Znamení (zázraky) vlastně dosvědčují Ježíšovo mesiánské poslání. Jsou totiž ve shodě se starozákonními předpověďmi o Mesiáši.
K tématu
Znakem Boha je přebytek. Vidíme to při rozmnožení chleba, vidíme to zas a znovu – ponejvíce však v centru dějin spásy: v tom, že Bůh se marnotratně dává nepatrnému tvoru člověku. Tento přebytek je jeho „sláva“. Přebytek z Kány je tudíž znamením, že Bůh zahájil slavnost s lidstvem, své sebedarování člověku. Rámec dění, svatba, se tak stává obrazem, který ukazuje přes sebe k mesiášské hodině: Ježíšovým příchodem začala hodina svatby Boha a jeho lidu. Do současnosti vstupuje eschatologický příslib.
Voda, sloužící k rituálnímu očišťování, se mění ve víno, ve znamení a dar svatební radosti. V tom se ukazuje něco z naplnění Zákona, k němuž dochází v Ježíšově bytí a působení. Zákon se nezpochybňuje, neodsouvá stranou, nýbrž naplňuje se jeho vnitřní očekávání. Rituální očišťování zůstává nakonec rituálem, gestem naděje. Zůstává „vodou“, tak jako celé naše lidské konání zůstává před Bohem „vodou“. Rituální očišťování koneckonců nikdy nestačí k tomu, aby člověka uschopnilo pro Boha, učinilo ho skutečně „čistým“. Voda se mění ve víno. Vlastní námaze člověka teď vychází vstříc dar Boha, který daruje sám sebe a tím vytváří slavnost radosti, jakou může způsobit jedině přítomnost Boha a jeho daru.
Benedikt XVI. (Joseph Ratzinger) – Ježíš Nazaretský
Ježíš začal svou mesiášskou činnost na svatbě v Káně, když proměnil vodu ve víno. Ukončil ji na kříži, když z jeho boku vytekla krev a voda. Z celkového pohledu na oba dva koncové body se odhaluje smysl všeho, co leží mezi tím. Zatímco Ježíš kráčel po zemi, proměňoval svět. Ježíšova Matka byla při tom. Maria takřka asistovala svému Synovi, jak při proměnění vody ve víno ve svatební místnosti, tak i pod křížem – tedy jak na začátku, tak i na konci.
Svatebčané mají co děkovat Mariině péči, že víno nedošlo. Tehdy jako mluvčí svatebčanů upozorňuje Ženicha na žízeň, na touhu lidstva po spáse. Později, na kříži, svěřuje Pán do její péče všechny pozvané na hostinu všech dob, když s pohledem na Jana říká k Marii: Ženo, hle, tvůj syn (Jan 19,26). Zde ji Ženich svatebním hostům téměř určuje jako Matku. Po všechny časy má být skrze svou přímluvu a starost služebnicí posvěcování a vykoupení světa. Tehdy v Káně ještě jeho hodina nepřišla. Nyní, na kříži, uhodila hodina proměnění světa. Tím také udeřila hodina pro Marii. Tenkrát v Káně teklo víno ze džbánů do pohárů. Nyní tečou lidstvu z Ježíšova otevřeného boku životodárné síly v křestní vodě a v krvi Eucharistie. Z rány jeho srdce vytékají voda a krev vstříc celému lidstvu. Celá podstata Pána se doslova roztéká, abychom s ním mohli být jedno tělo. Maria s ním byla jedno tělo už od jeho zrození. Nedržela si ho jenom pro sebe, nakonec se ho vzdala pro náš prospěch, a to na kříži. Nyní můžeme skrze Eucharistii být s ním jako Maria, jedno tělo a jedna krev.
Těžko je si představit, co by se bylo stalo, kdyby byla Maria nebyla přítomna na svatební hostině v Káně. Pak by od určité chvíle nebylo už žádné víno. Byla by z toho svatba o ovocné šťávě a svatební dům by se stal domem, kde se podávají pouze ovocné nápoje. Přitom je to víno, které potěšuje srdce člověka. Tak je Maria služebnicí radosti. Je zde mezi lidmi tou, která svýma dobrotivýma očima za blýskavou fasádou svatební společnosti dokáže odhalit nastávající nedostatek. Stává se ale také zástupcem Boha před lidmi. Obsluhujícím u stolu řekne: Udělejte všechno, co vám řekne. Ona se ale stává také zástupcem lidí před Bohem. Svému Synu řekne: Už nemají víno. Kéž my nechybíme tam, kde je nás třeba, mezi našimi bratry, bližními, kéž máme oči Ježíšovy Matky. Nouze se převážně skrývá, stydí se. Ukáže se jen dobrému oku, které je schopno vidět i za fasádu vnějškovosti.
Joachim Meisner – Úvahy o Panně Marii
Notker Wolf – Andělé v kurzu
Mariin milující pohled
Svatba v galilejské Káně, to je Mariina víra a láska. Nechme se prostoupit tímto tajemstvím. Velice konkrétní Mariina láska vedla také k prvnímu Kristovu zázraku. Proměnil vodu ve víno. Lidé mají za to, že svatba bez alkoholu je nemyslitelná... Já už viděl svateb! Přiznávám, že jsem toho při nich dost vypil. Ježíšův první zázrak sice byla proměna vody ve víno (pravděpodobně to nejlepší), ale to neznamená, že nám doporučil pít přes míru! A jestliže Mohamed úplně zakázal pít alkohol, pak to nebylo proto, že by alkohol, a zvlášť víno, byl špatný. Zakázal ho proto, že ho lidé pili příliš.
Maria už ví, jakou moc má její syn. Prostě to konstatovala. A s nevinným výrazem ve tváři říká Kristu: „Synu, už nemají víno.“ Pán jí odpovídá: „Co já s tím mám společného?“ I on se tváří, že neví, oč jde. Ale poručí, aby džbány naplnili vodou a žehná je. Maria ví, že její syn dokáže rozradostnit lidské srdce i tělo. Skrze tento zázrak nám Maria zprostředkovává víru v Boha, který je velmi lidský a nám blízký. Projevuje se tu úžasná Kristova srdečnost. Měl mnoho přátel: Lazara, Marii z Magdaly, Jana a řadu dalších. Byl nesmírně pozorný a plný života. A proto i my rozvíjejme svá přátelství, svou pozornost k druhým. Ty, starý medvěde, který už nenosíš růže své bábě, kup zase jednou kytici a zanes ji ženě! Bude mít velkou radost. Ježíš nás učí životu, uzdravení srdce a těla, a především a nadevše činné lásce.
Guy Gilbert – Růženec světla
Spiritualita manželství
Pedagogové, lékaři, psychologové vidí dobře, jak škodí dnešnímu světu erotismus vyvedený z míry. Mnoho států zavedlo už na školách povinnou sexuální výchovu. S jakým výsledkem? To je těžko povědět. Vždyť většinou tu není shoda ani v základních principech, tím méně ve způsobu, jak předkládat dětem otázky vzniku života a funkci pohlavního ústrojí.
V jedné věci však, jak se zdá, přece jenom došlo k souhlasu. Je nemožné vrátit se nazpět do dob, kdy se sexuální nevázanost držela v mezích umělou neinformovaností a násilně vytvořenými kastovními přehradami mezi mužskou
a ženskou polovinou lidstva. Dnes se naopak předpokládá, že se překoná správným poučením a svobodným stykem mnoho nepřirozených komplexů, že se tím snadněji vyrovnají nekontrolované výbuchy pudu. Než tím se zase vracíme
k základnímu a zásadnímu problému: Jaké poučení je správné? Jaký je opravdový smysl pohlavního života?
Křesťanská morálka nikdy nepochybovala o tom, že se styk muže a ženy plně uskutečňuje v manželství. Dosvědčuje to každý rok více románů a filmů, jejichž happy end, šťastný konec, je svatební. Biskupové 2. vatikánského sněmu byli proti tomu, aby se pořád opakovalo, že první a hlavní cíl manželství jsou jenom děti. To pak, co se nazývá „vzájemnou pomocí“ manželů, se rozhodně nesmí brát jenom ve smyslu hmotného utilitarismu. Člověk se vyvíjí a obohacuje mravně a nábožensky ve styku s ostatními lidmi. Tím víc to tedy musí platit o úzkém styku v jednotě rodiny. Ten je pro křesťana prostředkem k dokonalosti.
Vždycky se ovšem mluvilo o mravních povinnostech muže a ženy, o manželské morálce. Dnes se zdůrazňuje potřeba manželské spirituality, duchovnosti. Zjednodušeně by se to dalo říci takto: Nejde jenom o to, aby se lidé v manželství nedopouštěli hříchu, ale také o to, aby využili všeho toho, co je v rodinném životě a jeho struktuře vede k dokonalosti,
k Bohu. Všechny stvořené věci, mezi které patří i lidské vztahy, jsou v jistém stupni obraz Tvůrce. Kdo smysl tohoto obrazu pochopí, prožívá intenzivněji blízkost Boží.
Tomáš Špidlík – homilie www.radiovaticana.cz
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.