Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle v mezidobí - cyklus C

2. neděle v mezidobí – cyklus C
Iz 62,1-5; 1 Kor 12,4-11; Jan 2,1-11

1Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. 2Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 3Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ 4Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ 5Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ 6Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. 7Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. 8A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, 9a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha 10a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ 11To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. (Jan 2,1-11)

____________________________________________________________________________________________

Srovnání: 4Jan 7,6.30; 8,20; 5Gn 41,55; 6Mk 7,3-4; Jan 4,54; 20,30; 1,14; 11,20; 2,23; 7,31; 8,30; 10,42; 11,45; Mt 4,13

Úvod k meditaci

Pomíjivé věci v tomto světě se pro nás stávají znameními, symboly. Voda a víno, láska a svatba. S člověkem je to špatné, když nemá dostatek vody, nebo když vychladne láska.
Víno je dobré a také manželství je dobré. Ale obě věci přece jenom patří do řady znamení. Tato znamení nás upozorňují na to, co se za nimi skrývá, na něco, co je větší a co je trvalé. Tato znamení v nás probouzí touhu po Prameni a Oceánu, probouzí v nás touhu po samotném Bohu.

Výklad biblického textu

Kontext:

Po proměnění vody ve víno následuje v Janově evangeliu dalších šest znamení: uzdravení vážně nemocného dítěte, které se výslovně počítá jako druhé znamení (Jan 4,43-54); uzdravení chromého (Jan 5,1-9); zázračné nasycení pěti tisíc lidí (Jan 6,1-15); kráčení po moři (Jan 6,16-21); uzdravení slepého (Jan 9, 1-12) a vzkříšení Lazara (Jan 11,1-44). Pomocí sedmi znamení, která evangelista zapsal, chce představit rozmanitost Ježíšova sebedarování, které je vždy pomocí. Vždy jde o nouzi, kterou Ježíš odstraňuje. Jeho jednání podporuje život, který je pak delší, bohatší a radostnější. Ježíš přišel proto, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti (Jan 10,10).

v. 1: Městečko Kána leželo asi 10 km od Nazareta. V té době se svatba konala podle pravidel a zvyklostí: Snoubenka čekala na ženicha (v domě svých rodičů) a ten pro ni přišel a odvedl ji do svého domu, kde se konala svatební hostina.

a byla tam Ježíšova matka – Odtud můžeme vytušit, že Panna Maria byla na svatbě dříve než Pán Ježíš, zřejmě také pomáhala s přípravou hostiny.

v. 2-3: Na tu svatbu byl pozván také Ježíš – možná byli svatebčané i jeho příbuzní. Z Kány pocházel i učedník Natanael, ten také mohl Pána Ježíše pozval na svatbu. Svatební hostina trvala obvykle sedm dnů.

v. 4-5: Co mi chceš, ženo? – Oslovení ženo není ponižující, ale naopak čestné a uctivé; například u Homéra je tento výrok označením královny. Není to nijak hanlivé označení Panny Marie nebo projev neúcty. Ba naopak je projevem úcty. Stejně tak oslovuje Pán Ježíš Pannu Marii, když umírá na kříži. Pán Ježíš vlastně Panně Marii naznačuje, že zázrak může vykonat jen tehdy, je-li to vůle nebeského Otce. A jak se zdá, Panna Maria pochopila (zřejmě z tónu hlasu a výrazu tváře), že ta chvíle nastala, že nebeský Otec chtěl, aby Pán Ježíš vykonal první zázrak na přímluvu své Matky. Proto také Panna Maria říká služebníkům udělejte všechno, co vám řekne.

v. 6: Šest kamenných džbánů na vodu – Pravděpodobně to byly džbány na obřadní umývání rukou a nádob, které prováděli židé, nebo v nich byla voda na pití. Každý takový džbán měl asi 100 litrů, tzn. Pán Ježíš proměnil asi 600 litrů dobrého vína.
A tak mohlo svatební veselí pokračovat. Jinak by se lidé museli rozejít domů a byli by velmi zklamaní.

v. 11-12: Učedníci se utvrdili ve víře v  Pána Ježíše, když viděli, co vykonal. Viděli zázrak neboli znamení. Znamení (zázraky) vlastně dosvědčují Ježíšovo mesiánské poslání. Jsou totiž ve shodě se starozákonními předpověďmi o Mesiáši.

K tématu

Znakem Boha je přebytek. Vidíme to při rozmnožení chleba, vidíme to zas a znovu – ponejvíce však v centru dějin spásy: v tom, že Bůh se marnotratně dává nepatrnému tvoru člověku. Tento přebytek je jeho „sláva“. Přebytek z Kány je tudíž znamením, že Bůh zahájil slavnost s lidstvem, své sebedarování člověku. Rámec dění, svatba, se tak stává obrazem, který ukazuje přes sebe k mesiášské hodině: Ježíšovým příchodem začala hodina svatby Boha a jeho lidu. Do současnosti vstupuje eschatologický příslib.

Voda, sloužící k rituálnímu očišťování, se mění ve víno, ve znamení a dar svatební radosti. V tom se ukazuje něco z naplnění Zákona, k němuž dochází v Ježíšově bytí a působení. Zákon se nezpochybňuje, neodsouvá stranou, nýbrž naplňuje se jeho vnitřní očekávání. Rituální očišťování zůstává nakonec rituálem, gestem naděje. Zůstává „vodou“, tak jako celé naše lidské konání zůstává před Bohem „vodou“. Rituální očišťování koneckonců nikdy nestačí k tomu, aby člověka uschopnilo pro Boha, učinilo ho skutečně „čistým“. Voda se mění ve víno. Vlastní námaze člověka teď vychází vstříc dar Boha, který daruje sám sebe a tím vytváří slavnost radosti, jakou může způsobit jedině přítomnost Boha a jeho daru.

Benedikt XVI. (Joseph Ratzinger) – Ježíš Nazaretský

Ježíš začal svou mesiášskou činnost na svatbě v Káně, když proměnil vodu ve víno. Ukončil ji na kříži, když z jeho boku vytekla krev a voda. Z celkového pohledu na oba dva koncové body se odhaluje smysl všeho, co leží mezi tím. Zatímco Ježíš kráčel po zemi, proměňoval svět. Ježíšova Matka byla při tom. Maria takřka asistovala svému Synovi, jak při proměnění vody ve víno ve svatební místnosti, tak i pod křížem – tedy jak na začátku, tak i na konci.

Svatebčané mají co děkovat Mariině péči, že víno nedošlo. Tehdy jako mluvčí svatebčanů upozorňuje Ženicha na žízeň, na touhu lidstva po spáse. Později, na kříži, svěřuje Pán do její péče všechny pozvané na hostinu všech dob, když s pohledem na Jana říká k Marii: Ženo, hle, tvůj syn (Jan 19,26). Zde ji Ženich svatebním hostům téměř určuje jako Matku. Po všechny časy má být skrze svou přímluvu a starost služebnicí posvěcování a vykoupení světa. Tehdy v Káně ještě jeho hodina nepřišla. Nyní, na kříži, uhodila hodina proměnění světa. Tím také udeřila hodina pro Marii. Tenkrát v Káně teklo víno ze džbánů do pohárů. Nyní tečou lidstvu z Ježíšova otevřeného boku životodárné síly v křestní vodě a v krvi Eucharistie. Z rány jeho srdce vytékají voda a krev vstříc celému lidstvu. Celá podstata Pána se doslova roztéká, abychom s ním mohli být jedno tělo. Maria s ním byla jedno tělo už od jeho zrození. Nedržela si ho jenom pro sebe, nakonec se ho vzdala pro náš prospěch, a to na kříži. Nyní můžeme skrze Eucharistii být s ním jako Maria, jedno tělo a jedna krev.

Těžko je si představit, co by se bylo stalo, kdyby byla Maria nebyla přítomna na svatební hostině v Káně. Pak by od určité chvíle nebylo už žádné víno. Byla by z toho svatba o ovocné šťávě a svatební dům by se stal domem, kde se podávají pouze ovocné nápoje. Přitom je to víno, které potěšuje srdce člověka. Tak je Maria služebnicí radosti. Je zde mezi lidmi tou, která svýma dobrotivýma očima za blýskavou fasádou svatební společnosti dokáže odhalit nastávající nedostatek. Stává se ale také zástupcem Boha před lidmi. Obsluhujícím u stolu řekne: Udělejte všechno, co vám řekne. Ona se ale stává také zástupcem lidí před Bohem. Svému Synu řekne: Už nemají víno. Kéž my nechybíme tam, kde je nás třeba, mezi našimi bratry, bližními, kéž máme oči Ježíšovy Matky. Nouze se převážně skrývá, stydí se. Ukáže se jen dobrému oku, které je schopno vidět i za fasádu vnějškovosti.

Joachim Meisner – Úvahy o Panně Marii

 Jeden novinový titulek v jistých německých novinách mi nedávno připomněl, jakou samozřejmostí se to stalo. Zněl: „Všichni jsou nevěrní – a co ty?“ Oč jiného tu jde, než o výzvu, abychom se moc dlouho nesnažili, když se ve vztahu objeví první potíže, abychom si hned našli něco nového, a to bez ohledu na ztráty. Jenže co z toho pochází? Lidé, kteří sáhnou bez rozmyslu po čemkoli, co se jim nabídne. Ovšem tito rychle uspokojení jsou znovu stejně rychle nespokojení. Tak jako děti. Protože to, co nebo kdo je opravdu nejlepší, bývá ověřeno teprve časem. Člověk k tomu potřebuje výdrž. A tady se vyplácí věrnost. Být věrný pro mě znamená něco na způsob křesťanského hrdinství. Ten, kdo je věrný, věří, že nic není nikdy definitivně ztraceno. Věří, že všechno může být zase dobré a ještě lepší a že si každý zaslouží nekonečně mnoho šancí. Věrnost se vyplácí, protože člověk při ní prožívá zázraky, za předpokladu, že vydrží. Najednou dokáže znovu objevit lásku ke svému otci. Najednou si dokáže uvědomit, jak nádherným člověkem je jeho matka. Nebo vlastní manžel. A nakonec objeví člověk sebe samého, dokonce o trošku sympatičtějšího než předtím. Tohle je křesťanské hrdinství a je to velkolepá věc.

Notker Wolf – Andělé v kurzu

Mariin milující pohled

Svatba v galilejské Káně, to je Mariina víra a láska. Nechme se prostoupit tímto tajemstvím. Velice konkrétní Mariina láska vedla také k prvnímu Kristovu zázraku. Proměnil vodu ve víno. Lidé mají za to, že svatba bez alkoholu je nemyslitelná... Já už viděl svateb! Přiznávám, že jsem toho při nich dost vypil. Ježíšův první zázrak sice byla proměna vody ve víno (pravděpodobně to nejlepší), ale to neznamená, že nám doporučil pít přes míru! A jestliže Mohamed úplně zakázal pít alkohol, pak to nebylo proto, že by alkohol, a zvlášť víno, byl špatný. Zakázal ho proto, že ho lidé pili příliš.

Maria už ví, jakou moc má její syn. Prostě to konstatovala. A s nevinným výrazem ve tváři říká Kristu: „Synu, už nemají víno.“ Pán jí odpovídá: „Co já s tím mám společného?“ I on se tváří, že neví, oč jde. Ale poručí, aby džbány naplnili vodou a žehná je. Maria ví, že její syn dokáže rozradostnit lidské srdce i tělo. Skrze tento zázrak nám Maria zprostředkovává víru v Boha, který je velmi lidský a nám blízký. Projevuje se tu úžasná Kristova srdečnost. Měl mnoho přátel: Lazara, Marii z Magdaly, Jana a řadu dalších. Byl nesmírně pozorný a plný života. A proto i my rozvíjejme svá přátelství, svou pozornost k druhým. Ty, starý medvěde, který už nenosíš růže své bábě, kup zase jednou kytici a zanes ji ženě! Bude mít velkou radost. Ježíš nás učí životu, uzdravení srdce a těla, a především a nadevše činné lásce.

Guy Gilbert – Růženec světla

Spiritualita manželství

Pedagogové, lékaři, psychologové vidí dobře, jak škodí dnešnímu světu erotismus vyvedený z míry. Mnoho států zavedlo už na školách povinnou sexuální výchovu. S jakým výsledkem? To je těžko povědět. Vždyť většinou tu není shoda ani v základních principech, tím méně ve způsobu, jak předkládat dětem otázky vzniku života a funkci pohlavního ústrojí.

V jedné věci však, jak se zdá, přece jenom došlo k souhlasu. Je nemožné vrátit se nazpět do dob, kdy se sexuální nevázanost držela v mezích umělou neinformovaností a násilně vytvořenými kastovními přehradami mezi mužskou
a ženskou polovinou lidstva. Dnes se naopak předpokládá, že se překoná správným poučením a svobodným stykem mnoho nepřirozených komplexů, že se tím snadněji vyrovnají nekontrolované výbuchy pudu. Než tím se zase vracíme
k základnímu a zásadnímu problému: Jaké poučení je správné? Jaký je opravdový smysl pohlavního života?

Křesťanská morálka nikdy nepochybovala o tom, že se styk muže a ženy plně uskutečňuje v manželství. Dosvědčuje to každý rok více románů a filmů, jejichž happy end, šťastný konec, je svatební. Biskupové 2. vatikánského sněmu byli proti tomu, aby se pořád opakovalo, že první a hlavní cíl manželství jsou jenom děti. To pak, co se nazývá „vzájemnou pomocí“ manželů, se rozhodně nesmí brát jenom ve smyslu hmotného utilitarismu. Člověk se vyvíjí a obohacuje mravně a nábožensky ve styku s ostatními lidmi. Tím víc to tedy musí platit o úzkém styku v jednotě rodiny. Ten je pro křesťana prostředkem k dokonalosti.

Vždycky se ovšem mluvilo o mravních povinnostech muže a ženy, o manželské morálce. Dnes se zdůrazňuje potřeba manželské spirituality, duchovnosti. Zjednodušeně by se to dalo říci takto: Nejde jenom o to, aby se lidé v manželství nedopouštěli hříchu, ale také o to, aby využili všeho toho, co je v rodinném životě a jeho struktuře vede k dokonalosti,
k Bohu. Všechny stvořené věci, mezi které patří i lidské vztahy, jsou v jistém stupni obraz Tvůrce. Kdo smysl tohoto obrazu pochopí, prožívá intenzivněji blízkost Boží.

Tomáš Špidlík – homilie www.radiovaticana.cz

 

Drazí bratři a sestry,
dnešní liturgie předkládá evangelium o svatbě v Káni. Událost líčí svatý Jan, očitý svědek, a je zasazena do této neděle, která bezprostředně následuje po vánoční době, protože spolu s návštěvou mudrců z Východu a Ježíšovým křtem tvoří trilogii epifánie, tedy zjevení Krista. Svatba v Káni je totiž „počátkem znamení“ (Jan 2,11), tj. prvním zázrakem, který Ježíš učinil a kterým veřejně vyjevil svoji slávu a vzbudil víru svých učedníků. Přibližme si krátce, co se na této svatbě v Galilejské Káni stalo. Došlo víno a Maria, Ježíšova matka o tom uvědomila svého Syna. Ten jí odpoví, že ještě nenadešla jeho chvíle, ale potom se chápe Mariiny výzvy, dává naplnit vodou šest velkých džbánů a promění je na víno, výborné víno, které je lepší než to předchozí. Tímto „znamením“ se Ježíš zjevuje jako mesiášský Ženich, který přišel se svým lidem uzavřít novou a věčnou Smlouvu podle slov proroků: „Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe“ (Iz 62,5). Víno je symbolem této radosti lásky, ale je také narážkou na krev, kterou Ježíš prolije na konci, aby svoji svatební smlouvu s lidstvem zpečetil.
Církev je nevěstou Krista, který ji svou milostí činí svatou a krásnou. Nicméně, tato nevěsta, tvořená lidskými bytostmi neustále potřebuje očištění. A jedna z nejtěžších vin, která hyzdí tvář církve, odporuje její viditelné jednotě. Jsou to zejména historické rozkoly, které rozdělují křesťany a dosud nebyly překonány. Právě v těchto dnech se koná každoroční Týden modliteb za jednotu křesťanů. Tento, věřícími a komunitami vítaný moment probouzí ve všech touhu a duchovní snahu po plném společenství.
Drazí přátelé, k modlitbě za jednotu křesťanů chtěl bych znovu ještě dodat i modlitbu za mír, aby v rozličných konfliktech, které bohužel probíhají, skončilo hanebné vraždění bezbranných civilistů, byla učiněna přítrž jakémukoli násilí a nalezena odvaha k dialogu a rozmluvě. V obou těchto úmyslech prosme o přímluvu Nejsvětější Panny Marie, Prostřednice milostí.
Benedikt XVI. 20. 1 2013
 
Rodina je mimořádně uzpůsobená k tomu, aby pochopila, nasměrovala a podporovala pravou hodnotu svátečního času. Jak jsou krásné rodinné oslavy, jsou přímo nádherné! Zvláště v neděli. Určitě to není náhoda, že oslavy, kde je místo pro celou rodinu, jsou ty, které se lépe vydaří! Samotný život rodiny, pokud se na něj díváme očima víry, se nám jeví lepší než námahy, které nás to stojí. Připadá nám jako mistrovský kus ve své jednoduchosti, je krásný, protože není vyumělkovaný, není falešně předstíraný, ale je schopen v sobě zahrnout všechny rysy pravého života. Jeví se nám jako „velmi dobrý“, jak to řekl Bůh na konci stvoření člověka – muže a ženy (srov. Gn 1,31). Možnost slavit je tedy drahocenným Božím darem, je to dárek, který Bůh dal lidské rodině. Nepokazme ho! Děkuji.
papež František při generální audienci 12. 8. 2015
 
Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci. Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. „Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly. Právě matky nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti.(…)
Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním života. Ano, jako to činí matka, která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará. Tak se dává život. Je to mučednictví. Ano, být matkou neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba. Co volí matka? Jaká je volba matky? Životní volbou matky je darovat život. A to je velkolepé, to je krásné!
Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek.
Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše.
A díky všem zde přítomným maminkám, které zdravíme potleskem!
papež František při generální audienci 7. 1. 2015
 
Pozorná matka
Evangelium neříká, že snoubenci v Káně prosili Pannu Marii o přímluvu. To ona si všimla, že chybí víno. Pro snoubence byl Ježíš zatím jen příbuzný, o kterém se mluví jako o známém kazateli. Jen Panna Maria věděla, kdo Ježíš je, a víra v jeho moc a poslání ji vedla k tomu, že připravila vše pro první Ježíšův zázrak. Proto bývá nazývána „prosící všemohoucnost“. Její víra předcházela víru prvních Kristových učedníků, kteří v něho uvěřili, když viděli zřejmý zázrak. Její prosba ve prospěch snoubenců prozrazuje její mateřský vztah ke každému člověku. To je její prostřednictví, které nic neubírá Syna na jeho jedinečnosti, ale přivádí k němu.

Když si snoubenci slibují věrnost před oltářem, nemají žádné důkazy. Věří si. Musí mít odvahu vydat se na společnou cestu a tam se postupně přesvědčují při společně prožívaných událostech o věrnosti druhého. Tak se vzájemné pouto upevňuje. Jen žárlivci chtějí pořád důkazy věrnosti. Kdo miluje, nemá strach o sebe, že se zklame, má starost, aby nezklamal toho druhého.

Věrnost slibu
Starší anglický film Zkáza Titaniku nabízí také tuto scénu: Mohutný zaoceánský parník s více než dvěma tisíci cestujícími na palubě se potápí a není dostatek záchranných člunů. Kapitán rozhodl, že muži musí dát přednost ženám a dětem. Někteří muži však nemají odvahu pohlédnout smrti do tváře a snaží se dostat na čluny v přestrojení, námořníci jim v tom brání, všude je plno zoufalého křiku a pláce. Uprostřed toho všeho stojí staří manželé. „Běž, zachraň se aspoň ty!“ naléhá on. Ale ona se ho trochu udiveně zeptá: „Jak bych to mohla udělat? Vždycky, celá dlouhá léta jsme nesli všechno společně - dobré i zlé. A teď, když mě nejvíc potřebuješ, bych tě měla opustit? Ne, projdeme společně i branou smrti. Mám z toho strach, ale bude to krásné. Ani smrt nás nerozdělí!“
Jiří Mikulášek - Někdo tě má rád
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.