Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Zjevení Páně

Ilustrace
Zveřejněno: 6.1.2019
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 519
Zpět do rubriky
1Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu 2a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ 3Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. 4Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. 5Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 6‚A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.‘“ 7Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: 8„Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ 9Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. 10Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. 11Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 12Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili do své země jinou cestou. (Mt 2,1-12)
 
K tématu
Ale tito muži zcela jistě nebyli ani mágové, kteří by se chtěli zmocnit Boha a světa, ani astronomové v dnešním vědeckém smyslu, ani astrologové, kteří by zkoumali tajemství Východu a svoje poznatky by pak chtěli zpeněžit. Byli to lidé, kteří hledali více. Hledali světlo, které nám ukazuje cestu, po níž musíme ve svém životě jít. Byli to lidé, kteří byli přesvědčeni, že Boží rukopis je otištěn ve stvoření a my se musíme, a můžeme, pokusit jej rozluštit, že je možné Boží stopy najít a nechat se jimi vést, abychom dosáhli opravdového života. Nebyli to tedy dobrodruzi jako novodobí plavci kolem světa, kteří chtěli získat věhlas tím, že přinesou nové poznatky o Zemi; nebyla v nich ani zvědavost vědy, která vysílá rakety do vesmíru, aby vyrvala jeho poslední tajemství. Jejich pohled sahal mnohem dál: Byli to lidé, kteří hledali Boha, a tím sami sebe. Šli ve stopách Abraháma, který se nechal oslovit Bohem a podle jeho vůle se stal poutníkem. Byli to lidé neklidného srdce, kteří se nespokojili s mapou a pouhou učeností, nýbrž hledali skutečnou moudrost, hledali způsob, jak máme žít a být lidmi. To, co je na těchto tajemných mužích zvláštní a co je jim vlastní, můžeme asi nejlépe poznat na protikladu, který se ukázal v Jeruzalémě.
Začněme postavou Heroda: o dítě se zajímá, ale ne proto, aby se mu, jak tvrdí, poklonil, nýbrž aby je odstranil. Je to člověk moci, který v druhém cítí jen konkurenta. I na Boha se dívá jako na konkurenta, dokonce jako na toho nejnebezpečnějšího, který by chtěl omezit člověku jeho životní prostor a vůli a nechce aby byl svým neomezeným pánem.. Proto musí být Bůh odstraněn a lidé degradováni na pouhé figurky, které jsou v jeho, Herodově, moci. Je snadné takového brutálního panovníka odsoudit, ale myslím, že bychom měli uvažovat, zda také v nás není něco z Heroda. Zda také my nevnímáme Boha jako konkurenta, který nám určuje hranice, brání nám dělat si, co chceme, a který nám bere něco z vlastních představ o našem životě? A tak jsme vnitřně nespokojení a neradostní, protože rebelujeme proti podstatě všech věcí. Cestu smíření však můžeme najít jen tehdy, když nejprve zcela opustíme posedlost myšlenkou na konkurenci a když poznáme, že přítomnost všemocné lásky nám nic nevezme, ani nás v ničem neohrozí, ale naopak nám poskytne prostor, ve kterém lze opravdu žít.
Pak jsou tu také obyvatelé Jeruzaléma: neměli bychom je odsuzovat! Byli to lidé jako my – dobří i špatní. Měli tolik starostí a námahy i malých radostí všedního dne, že na víc již neměli čas ani sílu. Také nám se snadno stane, že se utápíme v každodenních starostech a nehledáme ono větší a vyšší, cestu k Bohu.
Nakonec jsou tu vykladači Písma, teologové, specialisté na Písmo svaté, kteří je znají a umějí je vykládat, všechny úryvky dokážou vyložit napoprvé, a tak mohou být hledajícím opravdovou pomocí. Ale, jak říká svatý Augustin: Ukazatele ukazují cestu, ale samy zůstávají stát. Pro tyto teology Písmo nakonec zůstalo jen atlasem jejich zvědavosti, množstvím zvládnutých myšlenek, o kterých diskutovali. Myšlenka, že se o Písmu nemá jen diskutovat a je znát, ale že se má žít, je vůbec nenapadla. Znovu tu zaznívá otázka pro nás: Nejsme také my v pokušení považovat Písmo svaté i víru církve spíše za předmět diskuse než za cestu života? Při rozlišování mezi těmi, kteří věděli, ale podle poznaného nejednali, a těmi, kteří neznali, ale jako hledající našli cestu, bychom měli i my poznat, že Kristus nechtěl církev proto, aby o Božím slově pouze diskutovala, ale proto, aby byla místem, kde se toto slovo žije. Naše srdce by měla být stále připravena nebrat slovo Bible jen jako jeden z předmětů naší zvědavosti vedle mnoha jiných, nýbrž jako pravdu, která nám říká, co je člověk a jak se může stát dobrým; jako pravdu, která je cestou a po které náš život volá a na niž dobře odpovíme jen tehdy, pokud žijeme a jdeme společně.
 

Ratzinger Joseph – Vánoční promluvy

 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace ze slavnosti Zjevení Páně z předchozích let najdete zde.