Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

3. neděle v mezidobí - cyklus C

 3. neděle v mezidobí – cyklus C

Neh 8,2-4a.5-6.8-10; 1 Kor 12,12-30; Lk 1,1-4;4,14-21
 
1,1Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, 2jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. 3A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu, 4aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. 4,14Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. 15Učil v jejich synagogách a všichni ho velmi chválili. 16Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal z Písma. 17Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: 18‚Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ 20Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. 21Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 1,1-4;4,14-21)
 
Srovnání: 2Jan 15,27; Sk 1,21; Žid 2,3; 1 Jan 1,1; 3Sk 1,1; 14-15Mt 4,12-17; Mk 1,14-15; 16-30Mt 13,53-58; Mk 6,1-6; 18-19Iz 61,1-2
 
Úvod k meditaci
Ježíš vyhlásil amnestii a hlásá radostnou zvěst o propuštění z vězení. Prožil jsem svoji amnestii? Jsem vděčný za to, že Bůh vyhlásil radostnou zvěst – evangelium, že naplnil svoje předpovědi? Nebo si myslím, že by mi měl být Bůh vděčný za to, jaký jsem dobrý věřící, jak se snažím na rozdíl od těch kolem? Přijímám s vděčností dary, který jsem od Boha dostal?
 
Výklad biblického textu
 
Kontext:
Lukáš zná už mnoho (…) vypravování o Ježíšovi. Sám se nejvíce inspiruje u Marka, od kterého přejímá literární strukturu svého evangelia (Ježíšův život jako cesta z Galileje do Jeruzaléma) a mnoho látky (z Markových 661 veršů jich Lukáš v podstatě přebírá 350).
 
v. 1-4: Lukáš začíná své evangelium podobně, jako řečtí dějepisci začínali tehdy své spisy. Píše, o čem bude pojednávat, o metodě a cíli svého spisu.
v. 3: Zřejmě má na mysli události, které znamenaly naplnění starozákonních předpovědí a potvrzení hodnověrnosti zachycených událostí.
vážený Teofile – Jméno přeloženo znamená Bohem milovaný nebo milující Boha. Tomuto Teofilovi věnoval i Skutky apoštolů. Podle tehdejších zvyklostí měl na sebe vzít nákladné rozmnožování a rozšiřování této knihy. Lukáš se v Teofilovi obrací na každého křesťana, který se chce stát ve víře dospělým, pevným a zralým.
v. 4,16-17: Ježíš měl ve zvyku chodit pravidelně do synagogy. To neznamená, že by tam chodil jen ze zvyku, ale že si vypěstoval dobrý zvyk navštěvovat synagogu. Podobné dobré zvyky si máme vypěstovat i my.
v. 4,18-19: Ježíš zde cituje proroka Izaiáše, který mluví o Mesiáši, že přijde, aby osvobodil lidi od hříchů a hlásal jim Boží dobrotu.
milostivé léto Páně – Bylo u Židů jednou za 50 let. Patřilo k němu odpuštění dluhů, propuštění otroků, vrácení zcizeného statku a půdy. Mesiášská doba toto přináší v duchovním smyslu.
v. 4,20-21: A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. – Slyšeli totiž, co Ježíš vykonal, a tak byli zvědaví na to, co řekne. Možná také čekali, že Ježíš v Nazaretu udělá nějaký veliký zázrak.
 
K tématu
 
Charismatické prvky v životě Ježíšově
Apokryfy přibásnily mnoho zázraků, když líčily život v Nazaretě. Evangelium nám však jednou větou prozrazuje něco daleko úžasnějšího. Neříká, že se chlapec Ježíš naučil zázračně židovskou abecedu a čtení Písma. Dorostl však k poznání, které je v jeho věku ovšem naprosto neslýchané, že totiž Bůh je jeho jediný a pravý otec: Copak jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce? odpovídá matce a sv. Josefovi, kteří ho našli v jeruzalémském chrámě.
Z toho vědomí ovšem plyne zvláštní postoj k životu. Je to poslání. Otec sám to zjevuje na počátku veřejné činnosti Ježíšovy, při křtu. Podle vypravování sv. Marka hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe roztrhlo a že se na něho snáší Duch Svatý jako holubice. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě jsem našel zalíbení (1,10-11). Jde tedy zase o potvrzení základního „charismatického“ faktu: Božího synovství.
Praktický důsledek tohoto poznání se projevuje od toho okamžiku stále navenek. Ježíš si je vědom, že může všecko, k čemu ho Otec posílá, dělat Boží autoritou: učit jako ten, kdo má moc (Mk 1,22), odpouštět hříchy (Mk 2,5), dělat zázraky, posílat jiné lidi svým jménem do celého světa (Jan 17,18). To všecko mu patří nejenom jako Bohu, ale i jako člověku, který vyzná: Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně (Lk 4,18-19).
V tomto smyslu byl tedy Ježíš skutečný a pravý charismatik, vedený ve všem Duchem Svatým, není otrok litery zákona. Jaké z toho plynou důsledky pro život křesťana?
I my jsme dostali při křtu Ducha Svatého. Vstoupil do naší existence a přetvořil ji, stali jsme se Božími syny v Duchu Svatém. I o nás platí, že už nejsme otroci litery, ale děti svobody. Má-li moderní charismatické hnutí úmysl probudit v křesťanech toto vědomí, pak je to dílo Boží. Kdo nám však zaručí jeho autentičnost? Mohou se udat rozpoznávací znamení mezi pravými a falešnými projevy Ducha?
Je jich vícero. Ale srovnání s životem Ježíšovým nám pomůže zachytit to nejdůležitější. V Duchu Svatém Ježíš „jako člověk“ dospívá k poznání, že je Syn Otce, který je na nebesích, a že musí podle toho jednat. Podle toho můžeme posuzovat i křesťany. Pravý charismatik se nepoznává podle exaltovaných projevů zbožnosti, podle neukázněného chování při společných bohoslužbách, ale spíš podle toho, že dává příklad v důvěře v Boha Otce, v poslušnosti k jeho vůli, ve všem, co je křesťanská dokonalost.
Ježíšovi řekla Samaritánka: Vidím, že jsi prorok (Jan 4,18). Zajímavé je, že došlo k tomuto závěru po delším klidném rozhovoru u studny při nabírání vody. Velcí malíři dovedou vyjádřit svou inspiraci i v malých a nepatrných kresbách. Z velkých světců, po Ježíšově příkladu, vyzařuje charismatická síla Ducha Svatého v projevech denního života.
Jeho první a základní projev je v samé církvi, která mluví z Ducha Svatého. Působí jeho silou, a přece je navenek lidské sdružení, často docela nenápadné. Někdy se sice Duch Svatý projeví okázale a zázračně. Ale i tam se shledává jedno jisté znamení pravosti: pokora těch, kdo jsou nositeli Ducha, a touha dělat Boží vůli.
Tomáš Špidlík – homilie www.radiovaticana.cz
Musíme si položit dvě otázky.
První: Co je tím radostným poselstvím, které je ohlašováno? Druhou: Kdo jsou oni chudí, kterým se hlásá?
V Izaiášových ústech zaznívala tato slova k jeho společníkům odvlečeným do babylonského zajetí (srov. Iz 61,1n) a označovala radostnou zvěst ujištění, že Jahve, jejich Bůh, se chystá vzít do svých rukou osud svého lidu, že opět vztáhl svou ruku jako v Egyptě, aby vysvobodil svůj lid. Jeruzalém, svaté město, měl být opět obnoven a oni se tam měli vrátit se stejnou radostí, s jakou se dítě vrhá do náručí své matky, měli tam opět nalézt potěšení (srov. Iz 52,7n; 55,1n). Když se jednoho dne skutečně vrátili do Jeruzaléma, jejich očekávání tím nebylo zrušeno, ale rozšířilo se k horizontům širším a skutečnostem vyšším a tajemnějším: Boží vláda a moc vykonávaná zblízka, osobně, na zemi.
Když pak Ježíš v Nazaretu svinul svitek a řekl: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli, bylo to stejné, jako kdyby veřejně prohlásil, že onen starodávný Boží příslib dospěl k naplnění, že se toho dne spolu s ním uskutečnila nová Boží vláda na zemi. Jinými slovy, opakoval výzvu svého hlásání: Obraťte se, protože se přiblížilo Boží království!
Toto království skutečně označuje Boží vládu, vládu, která se však nevyznačuje panováním, nadvládou a ukládáním nových povinností a zákonů, ale spíše osvobozením od všech nadvlád a zotročování. Své vyjádření nachází v pokoji a radosti Ducha, jak o tom hovoří svatý Pavel. Pro chudé je to všechno radostným poselstvím, protože v takto chápaném Božím království už neplatí nemilosrdné železné zákony, které umožňují mocným a bohatým mít vždycky pravdu, utlačovat slabé a navíc se nechávat označovat jako dobrodinci. V novém království se situace obrátí: poslední budou prvními, budou upřednostňováni a ctěni. Ne však ve smyslu, že by se z nich měli stát noví bohatí a mocní (utlačovatelé, kteří by převzali moc po svých předchůdcích), ale vzhledem k nim se změní měřítko posouzení a hodnocení: služba má nyní vyšší hodnotu než moc, bytí má vyšší význam než jmění.
Teď však jiná otázka: Kdo jsou oni chudí, kterým se zvěstuje radostné poselství? Jinak řečeno: O jaké chudobě se mluví v tomto úryvku a vůbec v celém evangeliu, když se chudoba prohlašuje za blahoslavenou?
Někteří odpovídají, že se jedná o společenské postavení, tedy jednoduše o to, nemít statky a být vydán na milost či nemilost druhým (tudíž být utlačovaným), jak tomu bylo třeba v případě chudáka Lazara z evangelijního podobenství. Osobní pocity a zásluhy neznamenají nic; důležité je, že Bůh sám je spravedlivým panovníkem, a jako každý spravedlivý vládce (alespoň v mentalitě starověkého Východu) nese na sobě povinnost ochraňovat ty, kdo nemají jiné obhájce. Jiní odpovídají, že se jedná o postoj ducha, o způsob, jak být chudí, který předpokládá faktickou chudobu, ale nutně ji nevyžaduje, a každopádně se s chudobou neidentifikuje.
My říkáme, že jedna i druhá věc musí stát při sobě; jde o vnitřní postoj ducha, který je postavený na vnější skutečnosti, anebo k ní tíhne. Jedná se o „chudobu“ bez podmínek z Lukášova textu blahoslavenství (srov. Lk 6,20) a o „chudobu v duchu“ z Matoušových blahoslavenství (srov. Mt 5,3). Veškerou hloubku evangelijní chudoby není možné pochopit, pokud se na ni nedíváme z obou dvou úhlů pohledu. Oba dva evangelisté se snažili ozřejmit skutečné aspekty chudoby podle Ježíšova podání; celek se dá uchopit, pokud se spojí obě pojetí chudoby, tedy jak Lukášovo, tak Matoušovo. Pouze „duchovní chudoba“ by neodpovídala mnoha dalším myšlenkám a učení Ježíše, které vyzývají k upřednostnění Božího království před vším ostatním, a když je to zapotřebí, tak se pro něj zříci dokonce všeho. Nedávalo by to smysl vzhledem k tomu, že si Ježíš vybírá chudé, slabé a trpící; neobjasnilo by to, proč právě chudí jsou prvními příjemci Ježíšovy radostné zvěsti a vstupují do církve. Chudoba, která by však byla postavena pouze na „skutečnosti“ chudoby, by nereflektovala mnohé další myšlenky evangelia. Co by znamenalo například pozvání být jako děti, které je tak blízké blahoslavenství chudoby (Pokud nebudete jako děti, nevstoupíte do nebeského království)? A proč Magnificat staví proti mocným pokorné (a ne chudé), proč Ježíš vyzdvihuje maličké oproti moudrým, a ne proti bohatým (srov. Mt 11,25)?
Izaiáš, na jehož slova se Ježíš odvolává při vyjádření svého vlastního poslání, nám pomáhá odhalit a pochopit, kdo jsou ti skutečně chudí podle evangelia: jsou to „Hospodinovi chudí“, ti, kdo jsou „chudí před Hospodinem“, kteří se ve svém soužení a chudobě utíkají k němu a v něj kladou každou svou naději a důvěru. Ti nekladou důvěru do „vozů a koní“, ani do svých spravedlivých skutků. Takto chápaná chudoba není na prvním místě způsobem, jak se nacházím před lidmi, ale je způsobem, jakým stojím před Bohem; stát před ním stejně jako Maria, jako se před ním nacházela první křesťanská komunita po Velikonocích: pokorně pod mocnou rukou Boží (srov. 1 Petr 5,6). Evangelijní chudoba není oddělitelná od pokory; svatý František z Assisi, velký opěvovatel Matky Chudoby, to pochopil dokonale.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život

 

Drazí bratři a sestry,

dnešní liturgie nám podává společně dva oddělené úryvky Lukášova evangelia. První (1,1-4) je prolog adresovaný jistému Teofilovi. A poněvadž toto řecké jméno znamená „přítel Boží“, můžeme v něm spatřovat každého věřícího, který se otevírá Bohu, a chce poznat evangelium. Druhý úryvek (4,14-21) nám představuje Ježíše, který se „v síle Ducha“ vydal v sobotu do Nazaretské synagogy. Jako dobrý člen obce se Pán nevyčleňuje z liturgického rytmu týdne a zapojuje se do shromáždění svých krajanů v modlitbě a v naslouchání Písmu. Součástí ritu je četba textu z Tóry či Proroků, po které následuje komentář. Onoho dne Ježíš povstal, aby přečetl pasáž z proroka Izaiáše, která začíná slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Iz 61,1-2). Origenes to komentuje: „Nikoli náhodou Ježíš otevřel tento svitek a nalezl kapitolu, která obsahuje proroctví o Něm. Také to je dílo Boží prozřetelnosti“ (Homilie k Lukášovu evangeliu, 32,3). Ježíš po skončení četby totiž v tichu naplněném očekáváním řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Svatý Cyril Alexandrijský tvrdí, že ono „dnes“ stojící mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, se pojí ke schopnosti věřícího naslouchat a zpytovat se (srov. PG 69,1241). Avšak ve smyslu ještě radikálnějším je samotný Ježíš „dneškem“ spásy v dějinách, protože dovršuje plnost vykoupení. Termín „dnes“, jenž je velmi drahý svatému Lukášovi (srov. Lk 19,9; 23,43), nás přivádí ke kristologickému titulu, který evangelista upřednostňuje, totiž „soter – Spasitel“. Vyskytuje se již ve vyprávění o Ježíšově dětství, kdy anděl říká pastýřům: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11).
Drazí přátelé, tento úryvek „dnes“ oslovuje také nás. Přivádí nás k zamyšlení nad tím, jak prožíváme neděli: den odpočinku a rodiny, ale především den věnovaný Pánu účastí na eucharistii, kdy se živíme Tělem a Krví Krista a Jeho Slovem života. Za druhé nás v této naší rozptylující a roztěkané době toto evangelium nabádá, abychom zkoumali svoji schopnost naslouchat. Předtím než začneme mluvit o Bohu a s Bohem, je třeba Mu naslouchat, a liturgie církve je „školou“ tohoto naslouchání Pánu, který k nám promlouvá. Říká nám, že se každá chvíle může stát „dneškem“, příhodným pro naše obrácení. Každý den se může stát spásonosným dneškem, protože spása jsou dějiny, které nadále vedou skrze církev i každého Kristova učedníka. Toto je křesťanský smysl úsloví „carpe diem“: využij dne, ve kterém tě Bůh volá, aby ti daroval spásu!
Panna Maria kéž je stále naším vzorem a vede nás, abychom každý den svého života dovedli uznávat a přijímat Boží přítomnost, Spasitele našeho i celého lidstva.
Benedikt XVI. 27. 1. 2013
 
Ježíšův začátek se na první pohled jeví jako idylický. Lidé mu naslouchají, jsou nadšení… Ale víme, že po strhujícím kázání v Nazaretě nepřijde jen potlesk.
Někdy máme pocit, že je třeba stále znovu začínat, protože tak jsme osvobozeni od selhání, chyb, zátěží a komplikací. Avšak ve skutečnosti se každá událost stává součástí našeho příběhu a z ní také roste budoucnost naše i lidí okolo nás. I když začínáme nějak nanovo, vlastně navazujeme na předchozí zkušenost, práci, události.
Spolehněme se, že nás Bůh provází, proměňuje a používá i to těžké, ale hlavně nás vede k cíli!
 
Proč tolik lidí následovalo Ježíše? Zástupy následovaly Ježíše, protože žasly nad jeho učením. Jeho slova vzbuzovala v jejich srdci úžas z toho, že našly něco dobrého, velkého. Jiní také promlouvali, avšak lid neoslovovali. (…)
Proto lid Ježíše následoval, protože to byl Dobrý pastýř. Nebyl ani farizejem - moralistním kazuistou, ani saducejem, který se zaobíral politickými pakty s mocnými, ani partyzánem, který usiloval o politické osvobození svého lidu, ani rozjímavým mnichem z kláštera. Byl pastýřem, který mluvil jazykem lidu. Byl srozumitelný, říkal pravdu, Boží věci. Nikdy nesmlouval o Božích věcech, ale říkal je tak, že si lid Boží věci zamiloval, a proto Ježíše následoval.
Ježíš se nikdy lidu nevzdálil a nikdy se nevzdálil Svému Otci. Byl tolik spojen s Otcem, že s Ním byl jedno! A tím byl Ježíš lidu tak blízký. Měl autoritu, a proto Ho lid následoval. Když rozjímáme o Ježíši, Dobrém pastýři, prospěje nám, zamyslíme-li se nad tím, koho následujeme rádi: „Koho následuji rád? Ty, kteří ke mně mluví o abstraktních věcech či morální kazuistice; ty, kteří se označují za lid Boží, ale nemají víru a ve všem se paktují s politickými a ekonomickými mocnostmi; ty, kteří chtějí vždycky dělat podivné, destruktivní věci, takzvané osvobozující války, ale nakonec nejdou po cestách Pánových; anebo někoho rozjímavého, ale odtažitého? Koho následuji rád?“
Kéž nás tato otázka přivede k modlitbě. Prosme Boha Otce, aby nám dal přiblížit se Ježíši, následovat Jej a žasnout nad tím, co nám říká.
papež František 26. 6. 2014
 
Pohlédneme-li na Ježíše jako na rabbiho v rámci židovské tradice, jak se změní náš vztah k němu? Představme si, jak se modlí žalmy a jak jimi vyjadřuje svou zkušenost s Bohem i s lidmi. Jaká je nyní naše zkušenost s ním? Jak se s námi setkává? Zjišťujeme snad v sobě podvědomé protižidovské tendence? Uvědomujeme si židovské kořeny své víry? Jen se trochu začtěme do Starého zákona, např. do knihy Žalmů nebo prvních dvou knih - Geneze a Exodus! Jak se vypořádáme s uvedenými texty? Nejsou nám trochu cizí, protože se nezdají tak zbožné? Nebo se bráníme proti tomu, že Starý zákon líčí život bez přikrášlování takový, jaký skutečně je: s vrcholy i pády, s důvěrou i zoufalstvím, s láskou i nenávistí, s válkou i mírem? Připustíme s odvahou i Boží temné stránky?
Anselm Grün - 50x Ježíš
 

 
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 7; Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.