____________________________________________________________________________________________
Dejme se jako Ježíš vést jen Duchem Svatým! Vydejme se jednou na cestu prožívat sílu Ježíšova Ducha. Ježíš použil prosté slovo, které bylo z Písma. To je účinný prostředek evangelizace. Učme se po vzoru Pána Ježíše milým – libým slovům, laskavému a přívětivému vystupování, přitom však rozhodnému! Milá řeč je něco jiného než řeč líbivá. Líbivá řeč je podle apoštola podbízením a projevem osobní nestatečnosti, ne-li zbabělosti. Pravdivá moc Ježíšova slova pochází z působení Ježíšova Ducha. Někdy nezbývá nic jiného, než být pravdivý do té míry, že to znamená být vyhozen nejen ze synagogy, z města, ale být i ohrožen na životě. Ježíše chtěli shodit ze srázu dolů. Chtěli se zbavit nepohodlného kazatele.
K tématu
Pýcha je podle křesťanských učitelů esencí neřesti, svrchovaným zlem. Ve srovnání s ní jsou necudnost, hněv, hamižnost, opilství a všechno ostatní pouhé maličkosti. Skrze pýchu se ďábel stal ďáblem; pýcha je původcem všech ostatních neřestí; je to stav mysli, který je v dokonalém protikladu vůči Bohu.
Že je to přehnané? Pokud vám to tak připadá, nechte si to projít hlavou. Před chvílí jsem poznamenal, že čím je člověk pyšnější sám, tím méně snáší pýchu u druhých. Chcete-li zjistit, jak moc jste pyšní, nejsnadnější je se zeptat sebe sama. „Jak moc mi vadí, když mě někdo usadí, když mě vůbec nebere na vědomí, strká nos do mých věcí, buzeruje mě nebo se předvádí?“ Pýcha každého z nás si totiž konkuruje s pýchou těch druhých. Protože chci být hvězdou večírku, vadí mi, když je hvězdou někdo jiný. Dva z jednoho fochu se nikdy neshodnou. Je třeba si jasně uvědomit, že pýcha je soutěživá bytostně, samou svou podstatou, zatímco ostatní neřesti jsou soutěživé jen takříkajíc shodou okolností. Pýcha se neraduje z toho, že něco má, ale jen z toho, že má víc než ten vedle. Říkáme, že lidé jsou pyšní na to, že jsou bohatí, chytří, hezcí, ale není tomu tak. Jsou pyšní na to, že jsou bohatší, chytřejší či hezčí než ti druzí. Kdybychom byli všichni stejně bohatí, chytří či hezcí, nebylo by se čím pyšnit. Pyšnými nás činí srovnávání: potěšení z toho, že máme navrch. Jakmile prvek soutěživosti zmizí, zmizí i pýcha. Proto říkám, že pýcha je narozdíl od ostatních neřestí soutěživá bytostně. Touží-li dva muži po stejné dívce, může je pohlavní touha přimět k soupeření. To je však dílem náhody; právě tak by mohli toužit každý po dívce jiné. Pyšný muž vám ale přebere dívku nikoli proto, že by ji chtěl, ale aby si dokázal, že je lepší než vy. Chamtivost může vyvolat soupeření, je-li něčeho nedostatek pro všechny; pyšný muž se však bude snažit získat víc, i když má víc, než snad chce, jen aby upevnil svou moc. Skoro všechny neřesti světa, které lidé připisují chamtivosti nebo sobectví, jsou spíše dílem pýchy.
Vezměte takové peníze. K touze po penězích je člověk jistě přiveden nenasytností, tím, že si chce moci dopřát lepší dům, lepší prázdniny, lepší jídlo a pití. Ale jen do jisté míry. Co žene člověka, který vydělává deset tisíc liber ročně chtít vydělávat dvacet tisíc? To není touha po větším blahobytu. Deset tisíc vám poskytne veškerý přepych, z jakého se kdo může skutečně těšit. Je to pýcha, touha být bohatší nežli jiní bohatí lidé, a ještě spíš touha po moci. Moc je tím, co pýchu skutečně těší: ze žádné příčiny se člověk necítí tak nadřazen ostatním, jako když jimi může posunovat jako dětskými vojáčky. Co vede krásnou dívku rozsévat trápení všude, kam přijde, lovením novýcha nových nápadníků? Jistě ne pohlavní pud: takové dívky bývají často frigidní. Je to pýcha. Proč zachází politický vůdce nebo celý národ stále dál, proč nemá nikdy dost? Opět z pýchy. Pýcha je samou svou povahou velmi soutěživá: proto nemá nikdy dost. Jsem-li pyšný, budu mít soka a nepřítele v každičkém člověku, který je mocnější, bohatší nebo chytřejší než já, i kdyby byl třeba jen jeden.
Křesťanství má pravdu: hlavní příčinou utrpení všech národů i rodin od počátku světa je pýcha. Jiné neřesti mohou někdy lidi sblížit: mezi opilými či necudnými lidmi naleznete kus kamarádství, legrace i dobrou partu. Pýcha však vždycky znamená nepřátelství – vždycky nepřátelstvím je. A nejen nepřátelstvím mezi lidmi, ale i nepřátelstvím vůči Bohu.
V Bohu se setkáváte s něčím, co je vám v každém ohledu bezměrně nadřazeno. Pokud neznáte Boha takto, a tedy sebe sama ve srovnání s ním jako cosi nicotného, neznáte ho vůbec. Pyšný člověk na všechno a na všechny pohlíží svrchu: a díváte-li se svrchu, neuvidíte pochopitelně to, co je nad vámi.
Tím vyvstává hrozná otázka. Jak mohou lidé, které pýcha na první pohled beze zbytku stravuje, věřit v Boha
a považovat se za velmi zbožné? Obávám se, že to znamená, že uctívají smyšleného Boha. V přítomnosti tohoto přeludu teoreticky připouštějí, že nejsou ničím, ve skutečnosti si ale neustále představují, jak se Bohu líbí a jak si myslí, že jsou mnohem lepší nežli ostatní. Za haléř smyšlené pokory vůči Bohu sklidí hřivnu pýchy vůči svým bližním. Myslím, že když Kristus mluvil o lidech, kteří o něm budou kázat a v jeho jménu vymítat duchy, a přesto na konci světa zjistí, že je nikdy neznal, mluvil právě o takových lidech. Do takové smrtelné pasti se může kdykoli chytit kdokoli z nás. Naštěstí to můžeme zjistit. Kdykoli máme ze svého náboženského života pocit, že jsme dobří, a zejména, že jsme lepší než někdo jiný, můžeme si být jisti, že nejdeme, jak chce Bůh, ale jak chce ďábel. Že jste v přítomnosti Boží, poznáte podle toho, že na sebe buď zapomenete docela nebo že se vidíte jako něco malého a nečistého. Lepší je na sebe zapomenout docela.
Je to hrozné pomyšlení, že se nejhorší ze všech neřestí může propašovat až do samého středu našeho náboženského života. Lze to ale vysvětlit. Ostatní, méně špatné neřesti pocházejí od ďábla, který se na nás snaží působit skrze naši zvířecí přirozenost. Tato ale s naší zvířecí přirozeností nemá vůbec nic společného. Pochází přímo z pekel. Je ryze duchovní: je proto mnohem rafinovanější a zhoubnější. Proto lze pýchy často využít k potlačení prostších neřestí. U chlapců učitelé často apelují na jejich pýchu či, jak to oni nazývají, na sebeúctu, aby je přiměli ke slušnému chování. Nejeden muž překonal zbabělost, chtíč nebo zlobu proto, že se domníval, že jsou pod jeho důstojnost – tedy díky pýše. Ďábel se směje. Spokojeně vám dovolí být stále cudnější, statečnější a stále lépe se ovládat, pokud tím ve vás nastoluje diktát pýchy, stejně jako by ho těšilo, kdyby se vám zahojily oznobeniny1], pokud by vám mohl výměnou za ně přivodit rakovinu. Poněvadž pýcha je rakovinou ducha: pozře jakoukoli možnost lásky, uspokojení, ba zdravého rozumu.
C. S. Lewis – K jádru křesťanství
[1] Oznobeniny jsou kožní změny, které jsou způsobené chladem u osob s cévními poruchami. Vznikají hlavně na kůži rukou po opakovaném dlouhodobém vystavení chladu.
„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubali prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“ (…)
„S lítostí musím přiznat, že jsem už mnohokrát slyšel mezi námi katolíky podobná hesla: My jsme ta ,jediná pravá církev, jediná pravá církev, jediná pravá církev‘ – kdy nešlo o prosté vyjádření toho, co církev o sobě učí, ale o nadutou pýchu, která je nejen necitlivá k druhým, ale také neschopná předávat poklady, které Kristus katolické církvi dal. Hyper-katolicismus může někdy vycházet z psychické potřeby být součástí rigidního elitářského systému, být ,svatější než vy‘ skrze své členství a příslušnost spíše než skrze skutečnou přeměnu v Krista.“ (Ralph Martin)
Bohužel, opět... Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve, jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.
Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed Vatikánu, do svatopetrského chrámu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“! (srov. Jan 7,49)
Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky – v podstatě jej znemožňuje.
„Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem otvíral první knihy dějepisu. Nebylo moc potřeba, aby člověk viděl, že se mnohého úskoku dopustila vážená nebo duchovní osoba, či dokonce některý z papežů. Přišel jsem domů
s hlavou plnou zmatků a vykládal jsem své pochybnosti. Místo odpovědi mně dala matka pořádný pohlavek, jak to bylo tenkrát zvykem, a odbyla mě ve smyslu běžné fráze, že o faráři se špatně nemluví.
Když jsem pak šel na faru a řekl faráři, že podle nejlepšího vědomí a svědomí nechápu, jak to, že Pius IX. nepoznal některé věci zavčas, dostal jsem kázáníčko o svaté a neposkvrněné církvi bez vrásky a hany.“ (Carlo Caretto – Skutečnosti z druhé strany)
„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli.“ (Dekret o ekumenismu 4)
Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř
Týden s Božím slovem, 4. neděle v mezidobí - cyklus C
RSS kanál | Naše bannery | Biskupství brněnské | Pastorační středisko | Katechetické centrum | DCM | Prog.&design Mouser.cz, 2010 | Admin | 
