Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

9. neděle v mezidobí - cyklus C

9. neděle v mezidobí – cyklus C

1 Král 8,41-43; Gal 1,1-2.6-10; Lk 7,1-10
 
1Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. 2Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a umíral. 3Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. 4Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Je toho hoden, abys mu v tom vyhověl, 5protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ 6Ježíš šel s nimi. Když už nebyl daleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; 7proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. 8Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu ‚jdi‘, a jde, a jinému ‚přijď‘, a přijde, a svému služebníkovi ‚udělej to‘, a udělá to.“ 9Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru!“ 10Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv. (Lk 7,1-10)
 
Srovnání: 1-10Mt 8,5-13; Jan 4,43-54; 5Sk 10,2
 
Úvod k meditaci
Setník vyjádřil svou nehodnost, aby Pán k němu, pohanovi, přišel a uzdravil jeho služebníka. Vyjadřuje svou naprostou víru v moc Pána, která je taková, že stačí, že bude chtít. A pokořuje se, provází tuto víru pravdivým uznáním svého postavení, své nehodnosti. Co mohlo následovat na projev takové víry a pokory? Co jiného než uzdravení!
Pán Ježíš jde a je ochoten jít k setníkovi – pohanovi. Je přirozené, že máme rádi svůj lid a národ. Ale v našem srdci nesmí být výlučnost národa nebo náboženství.
Nenalézá Pán Ježíš opravdovější víru u „prostých“ věřících než u těch, kteří by živé a hluboké víře měli učit?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Vyprávění má evangelista Lukáš společné s evangelisty Matoušem a Janem. Příběh je zařazen (stejně i u Matouše) za „kázání na rovině“, kde jsou mimo jiné obsažena blahoslavenství a „běda“.
v. 2: setník – Pravděpodobně je to důstojník římské jednotky normálně v počtu 100 mužů. Ale počet mohl podle okolností kolísat. Mohl to být náčelník malé místní posádky. Všichni setníci, o kterých se mluví v Novém zákoně, jsou čestní a laskaví muži.
nemocný – Lukáš mluví o služebníku (otroku), naproti tomu Matouš používá označení dítě (syn). Má ho jako člena své rodiny a dojemně se o něj stará v době jeho nemoci. Prokazování dobrodiní je vždy znamením vnitřní hojnosti Božích milostí.
v. 3: poslal k němu židovské starší – Setník se na Ježíše neobrací sám, ale posílá židovskou delegaci, která o tomto vojenském úředníkovi vypráví jen to nejlepší.
v. 4: je toho hoden – Nemusel by se považovat za „nehodného“ (v. 6) a navazovat kontakt s Ježíšem přes Židy. Nastává paradoxní situace, kdy se sami Židé přimlouvají za pohana, ačkoliv jinak odmítají přijetí pohanů do Ježíšovy obce.
v. 6: poslal k němu setník přátele se vzkazem – Setník si uchovává vůči Ježíšovi správný odstup. Je tedy vzorem hluboké pokory před Pánem.
Pane (řecky Kyrie) – Oslovení znamená výraz víry a pokory.
v. 9: když to Ježíš uslyšel, podivil se mu – Očekávali bychom, že se lidí zmocní úžas z velikých Božích divů, ale Ježíš žasne nad slovem setníka.
Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru! – Kritika víry Židů je vrchol úryvku.
v. 10: shledali, že ten služebník je zdráv – Uzdravení služebníka je sotva zmíněno, protože pro Lukáše není důležitý zázrak uzdravení, ale příklad setníkovy víry.
 
K tématu
 
Pane, nejsem hoden (Lk 7,1-10)
Eucharistie je původem slovo řecké a znamená poděkovat za dar. Kristovo tělo, které dostáváme při sv. přijímání, právem považujeme za největší dar, jaký dostáváme. Proto se upřímně modlíme: „Pane, nejsem hoden.“ Co si přitom doopravdy myslíme? Kdo je a kdo není něčeho hoden? Film Píseň o Bernadetě podle známého Werflova románu začíná scénou ve škole. Přijde místní duchovní a rozdává obrázky děvčatům, které se připravují na první svaté přijímání. Řeholní sestra, která je učila katechismu, Bernadetě obrázek zabaví: „Není ho hodná, nenaučila se katechismus.“ A přece o něco později byla Bernadeta hodná, aby viděla Pannu Marii, a dnes je kanonizovaná světice. Jak je často náš úsudek o lidech pochybný!
A přece si musíme nějaký úsudek o lidech udělat. Setkáváme se s tím problémem každý den. Rozdává se např. státní podpora, vyplácejí se peníze. O jednom řekneme: „Tomu dejte!“ O druhém usoudíme: „Ten si toho nezaslouží, není hoden.“ Podle čeho tak usuzujeme? Odměna se dává buď za práci, nebo za dobrou vůli. Řekne-li se, že je někdo nehoden, znamená to, že nepracoval, anebo že nemá ani dobrou vůli pracovat.
Dá se tento pracovní poměr přenést i na náš poměr k Bohu? V teologii se diskutuje otázka tzv. zásluh. Můžeme si zasloužit věčnou blaženost, nebe, Boží pomoc? Setkáváme se tu s dvojím protichůdným postojem. Z jedné strany nepochybujeme o tom, že je Bůh spravedlivý soudce, že trestá zlé a odměňuje dobré. Nenechá bez odměny ani sklenici vody, podanou z lásky. Z druhé strany vidíme, že je naprosto neúměrná nekonečná odměna a nepatrný lidský skutek. Je tedy lepší říci, že všecko, co od Boha dostáváme, je dar Boží milosti, kterého nejsme hodni.
Dají se tyto dva odlišné postoje smířit? Jak protestantští, tak i pravoslavní bohoslovci mají ke slovu „zásluha“ odpor. Ruší je tu představa jakési nebeské banky, kde mají lidé vklady, které si po smrti vyberou. Tento předsudek je tak silný, že i katolíci omezili užívání tohoto výrazu. Tak se např. ve zpovědi po rozhřešení kněz modlíval: „Zásluhy Panny Marie a všech svatých ať ti jsou k odpuštění hříchů, k rozmnožení milosti a k odměně věčného života.“ V dnešním formuláři je slovo zásluha nahrazeno termínem: „Přímluvy Panny Marie a všech svatých...“
Výraz „zásluha“ je ovšem obrazný a u každého přirovnání si musíme uvědomit, co jím chceme vyjádřit. V době tridentského sněmu církev vystoupila na obhajobu zásluh pro věčný život. Odvolávali se autoři především na podobenství o dělnících na vinici (Mt 20.1-16). První z nich ujednali s pánem odměnu za práci: jeden denár. Pracovali, svůj plat si večer zasloužili. Ti další, kteří pracovali daleko méně a dostali také denár, si ovšem celý plat nezasloužili. Měli tedy říci: „Pane, nejsem hoden, nezasloužím si.“ To, co dostali, byl dar milosti.
Ale můžeme před Bohem rozdělovat lidi na hodné a nehodné? Vždyť se před přijetím eucharistie modlíme všichni: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel.“ Setník, který byl pohan a který tato slova řekl, jak o tom čteme v evangeliu, si byl vědom, že nemá na Kristovu pomoc stejný nárok jako synové vyvoleného národa. A přece jej dal Ježíš za příklad i židům a církev jej dodnes dává za příklad všem křesťanům.
Abychom lépe pochopili smysl otázky o zásluhách, musíme si nejdříve uvědomit dávné diskuse, které vedla katolická církev s pelagiány v době sv. Augustina. Pelagiáni věřili, že se může člověk vlastními silami dopracovat k tomu, aby zachoval Boží přikázání a tak dosáhl odměny v nebi. Proti nim sv. Augustin právem zdůrazňoval nutnost milosti. Sami dokážeme hřešit. To však, že žijeme dobře, je Boží dar. Církev se ovšem úředně postavila na stranu sv. Augustina. Musí se tomu ovšem správně rozumět, uvědomit si, co je napřed a co je potom.
V profánní zkušenosti je tomu tak, že se napřed pracuje a pak přijde odměna. Platí se až po práci. Ve službě Boží je tomu obráceně. Začíná se darem. Bůh nám dává milost na počátku, a to v různé podobě: je to zdraví, síla, poznání i svátostná pomoc. S tím vším pak spolupracujeme. Teprve z této spolupráce vzniká zásluha. Spojí se tak dvojí protichůdné tvrzení v jedno. Udělám něco dobrého. Je to Boží dar? Je. Bez milosti bych ani nezačal ani nedokončil. Je to však i má zásluha. Spolupracoval jsem s milostí. Nenechal jsem símě Božího vnuknutí, aby uschlo v tvrdé půdě (Mt 13,5).
Kdo spolupracoval, dostane odměnu. Ale i v tomto případě si musíme odvyknout myslet profánně. V pracovním poměru dělníka a zaměstnavatele je odměna něco jiného než práce, kterou dělá. Pracuje např. dělník u stroje v tiskařském závodě. Na konci týdne nebo měsíce za to dostane peníze. Malíř maluje obraz na prodej. I zde je práce štětcem odlišná od bankovek, které mu vyplatil kupec. Něco jiného ovšem je, když maluje obraz pro sebe, pro svůj byt. Tam je jeho odměnou obraz sám, který namaloval, jeho krása. Podobná je i odměna, kterou očekáváme za práci pro Boha. Zdokonalujeme tím Boží obraz, který nosíme v duši, zušlechťujeme tím vlastní život věčný.
Největší námitku však proti pojetí zásluh měli v době reformace autoři v otázce odpustků. Jakpak může církev rozdávat zásluhy jedněch druhým. Zásluhy Panny Marie a svatých se mohou stát zásluhami mými, když se pomodlím tzv. odpustkovou modlitbu. Kdyby tu šlo o peníze, bylo by to sice možné, ale bylo by to směšné. Bylo by to vybírání v nebeské bance z cizího konta. Řekli jsme však, že pravá zásluha je zdokonalení Božího obrazu v duši. To se děje láskou k Bohu a k bližnímu. Láska pak je vždycky dobro společné. Kdo miluje, stále přijímá i dává. Zásluhy duchovní jsou jednotlivců i všech. Život Boží roste společně do plnosti Kristovy (Ef 4,13). Dostanou tedy nakonec všichni Boží dělníci jeden nedělitelný pravý denár. Je to dar všech všem a výsledek práce pro sebe i pro druhé, spolu s Bohem v jeho království.
Tomáš Špidlík
 
Oči… a ruce
Jak miluji ty oči upřené na tvář kněze, jenž dává Boha! Podávání svatého přijímání je jedním z největších okamžiků mého života. Dávám ho každému zvolna a s vědomím, že přede mnou stojí jedinečná, nenahraditelná osoba, která má větší cenu než cokoli jiného na světě.
Modlitba hodně závisí na tom, kdo ji jménem ostatních pronáší. Jestliže má kněz nějakou podstatnou funkci, pak je to sloužení mše svaté. Kněz, který – jak mi řekl jeden mladík – „prodává své zboží“, jako by šlo o banální věc, na niž si už dávno zvykl, nikdy neuvidí v očích svých věřících světlo a hřejivé teplo, které jim nedokázal předat. Ale kněz, který v této tak důležité chvíli s pokorou a s vědomím své lidské slabosti prožívá dávání a přijímání samého Boha, nikdy nepropadne všednosti a zvyku.
Cítím se v té chvíli tak šťastný jako nikdy jindy. Šťastný, že mě Pán vybral, že mě biskup vyslal a obdaroval posláním děsivě zodpovědným a přitom krásným jako láska, která sestupuje mezi nás a stává se pokornou jako ti, kdo ji přijímají do rukou a vědí, že tyto jejich ruce jsou z prachu a hlíny. Tehdy z očí, do kterých se dívám, zazáří světlo a hřejivé teplo, vstoupí do nich nabídnutý Boží dar.
A pak ty ruce! Jak jsou krásné!
Ručičky dítěte, které se bázlivě blíží a ještě netuší velikost této chvíle, i když ji vlastně často chápe lépe než dospělý, protože je čisté, a tudíž vnímá milost, jež ho zaplavuje.
Mozolnaté ruce rolníka, dělníka, ruce zbrázděné životem. Prací, tvrdostí země či nástrojů.
Hladké ruce boháče, který nezná ospalá rána, kdy člověk v běhu stíhá metro a v běhu se večer zase vrací do rodinného hnízda. Možná, že tyto ruce poznaly jiná trápení! Strádání ve vězení, jímž je každé bohatství, každý oslnivý společenský úspěch, každá moc, každý dar, který si člověk nechá sám pro sebe. I v těchto rukou má hostie své místo, pokud jim ovšem kněz neustále a naléhavě připomíná, že se musí otevřít a podělit s druhými, ulehčit bídu, milovat.
Někdy i ruce prostitutky, pokládané lidmi za potřísněné nesčetnými objetími a laskáním. Ježíš o těchto ženách řekl, že budou-li činit pokání, dostane se jim prvních míst v Božím království.
Tetované ruce… Z nich umím číst lépe než z kterýchkoli jiných. Vím, že se to často stalo ve vězení: použily těch několik čtverečních centimetrů svobody, které jim ještě zbývaly, použily kousku své kůže, aby do ní vepsaly znamení své přináležitosti ke světu bytostí zavržených, ponížených, zničených.
Roztřesené ruce starce, který ví, že věčnost se blíží, který se jí obává nebo jí hledí do tváře, který přijímá své opotřebované tělo, ale odmítá přijmout, že jeho srdce už nebije v rytmu dnešního světa.
Ruce dospívajících, dravé a plné rozhodnosti, nebo váhavé a ustrašené.
Ruce dospělých, sebejisté, nebo zraněné zoufalstvím pří pohledu na děti, jež se daly na špatnou cestu.
Ruce chlapce zrazeného první láskou.
Ruce dívky, která je přesvědčena, že není možné, aby ji někdo měl skutečně rád, protože se ji tolikrát snažili jen ulovit, omámit, svést a zacházeli s ní jako s pouhým předmětem žádostivosti.
Ruce manželů obklopených atmosférou lásky a něhy, kteří s úsměvem zachytí dítě, které se jim plete kolem nohou a za každou cenu chce taky svůj „oplatek“.
Oči a ruce, které nikdy nemáme soudit, ale které proměníme, pokud je dokážeme otevřít do všech stran, všude tam, kde jde o naději, o pomoc potřebným, o věci dotýkající se nás všech.
Guy Gilbert – Růženec světla
 


Lidé se všemožně snaží přiblížit k Ježíši a neváhají se vystavit nebezpečí, jen aby mu mohli naslouchat či se jej pouze dotknout. Mají víru. Tutéž víru, jakou měla žena, která se v zástupu lidí snažila dotknout Ježíšových šatů, když šel do Jairova domu. Stejnou víru, se kterou setník žádá o uzdravení svého služebníka. Je to silná a odvážná víra, která si razí cestu kupředu a otevírá srdce. (…)
Víra v Ježíše Krista. Jaká je má víra v Ježíše Krista? Věřím, že Ježíš Kristus je Bůh, Boží Syn? Mění tato víra můj život? Působí tak, aby v mém srdci začalo ono milostivé léto, onen rok odpuštění a přiblížení k Pánu? Víra je dar. Nikdo si víru nezasluhuje a nikdo ji nemůže koupit. Vede mne má víra v Ježíše Krista k pokoření? Neříkám k pokoře, nýbrž k ponížení, lítosti a prosebné modlitbě: Odpusť, Pane. Ty jsi Bůh. Ty můžeš odpustit mé hříchy.
Kéž nám Pán dává růst ve víře. (…) Chvála. Je důkazem mé víry, že Ježíš Kristus je Bůh mého života a byl poslán, aby mi odpustil. Jestliže v to věřím, jsem schopen velebit Boha, chválit Pána. Tato chvála nemá důvod. Vnuká ji Duch svatý a vede nás, abychom vyslovili: Ty jsi jediný Bůh. Kéž nám Pán dává růst v této víře v Boha Ježíše Krista, který nám odpouští a nabízí nám milostivý rok. A kéž nás tato víra vede ke chvále.
papež František 15. 1. 2016
 
Jdeme, abychom se setkali, abychom potkali Pána srdcem, životem, abychom je potkali živého, tak jak je, abychom se s Ním setkali vírou. A není to snadné žít s vírou. Pán se nad setníkem podivil, užasl nad vírou, kterou měl. Ušel kus cesty, aby se setkal s Pánem, ale pocítil radost, že byl potkán Pánem. A právě takové setkání chceme: setkání víry!
Když potkáváme Pána my, jsme takříkajíc pány tohoto setkání. Dovolíme-li však, aby On potkal nás, je On tím, kdo vstupuje do nás, celé nás obnovuje, protože v tom spočívá ten příchod. Přijde-li Kristus, přetváří všechno: srdce, duši, život, naději, cestu. Jsme na cestě víry, jdeme s vírou onoho setníka, abychom se setkali s Pánem a zejména, abychom se od Něho nechali potkat.
Je však zapotřebí mít otevřené srdce: Otevřené srdce, aby On potkal mne. A řekl mi to, co On chce, což není vždycky to, co já chci, aby mi řekl! On je Pán a On mi poví, co pro mne má, protože Pán se na nás nedívá jako na nějakou masu. Nikoli! Dívá se nám každému do tváře, do očí, protože láska není abstraktní, nýbrž konkrétní, osobní. Pán jako osoba hledí na mne jako na osobu. Nechat se potkat Pánem, znamená dovolit Pánu, aby mě měl rád.
papež František 2. 12. 2013
 
Důvěra vede k naději
Muž nebo žena, kteří mají víru, se svěřují Bohu. Svěřují se! Svatý Pavel v jednom těžkém okamžiku svého života řekl: „Dobře vím, komu jsem se svěřil.“ Bohu! Pánu Ježíši! Svěřit se – to nás dovede k naději. Tak jako vyznání víry nás vede k adoraci a Boží chvále, svěření se Bohu nás přivádí k postoji naděje. Je tolik křesťanů s rozředěnou, nevelkou, slabou nadějí. Proč? Protože nemají sílu a odvahu svěřit se Pánu.
365 dní s papežem Františkem – Promluvy od svaté Marty
 
Krok víry
Jeden můj přítel sloužil jako medik během víkendů v nemocnici. V neděli ráno si zašel na mši svatou. Zpozoroval, že vpředu sedí jeden z profesorů, skalních komunistů. Kněží měli tu neděli číst nějaké mírové provolání, ale protože to mnozí nedělali, chodili to informátoři kontrolovat. Mého přítele napadlo: Když půjdu k přijímání, může mne poznat a mohli by mě vyhodit ze školy. Pak ale přece jen ke svatému přijímání šel. Nevyhodili ho. Pro jeho růst ve víře byl tento zážitek důležitý krok.
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
 
Intercedo (přimlouvat se)

Modlit se znamená pozvedat mysl a srdce k Bohu či žádat od něj dobré věci. (sv. Jan Damašský)

Většina našich činností je omezována světem prostoru a času, ve kterém žijeme. Modlitba však takto limitována není, přenáší nás do jiné dimenze, kde již neplatí zákony prostoru a času. Touto jinou dimenzí je Kristus, který není pouze alfa a omega, počátek a konec veškerého prostoru a času, ale je také zde v každém okamžiku a pro každého současně. Když nás modlitba pozvedá z našeho světa do jeho světa, umožňuje nám být ve spojení se všemi, kdo jsou v něm – ať žili v minulosti, ať žijí v přítomnosti nebo budou žít v budoucnosti.
V křesťanské tradici proto neexistuje nic takového jako soukromá modlitba, i když modlící se člověk může být zcela sám doma, v místním kostele nebo na nejvzdálenějším cípu pouště. Ten, kdo se modlí, je spojen se všemi, kdo jsou v rodině Ježíše Krista, s Marií Magdalenou, s Petrem a Pavlem, s Benediktem a Bernardem, Františkem a Ignácem, Kateřinou a Terezií. Upřímná modlitba toho nejposlednějšího z nás má proto daleko větší moc než pouhé naše osobní duchovní zdroje.
Všichni mí nejbližší příbuzní už zemřeli, ale snažím se každý den si je připomínat. Snažím se modlit se také za ostatní, kteří mě prosili o modlitbu a na které bych jinak zapomněl, přestože jsem jim slíbil, že se za ně budu modlit. Naše modlitby potřebuje také svět, ale málokdy si o ně řekne. Pomocí při modlitbě nám mohou být noviny nebo dokonce zprávy v televizi. Když slyšíme o lidech, jejichž utrpení v nás vyvolává pocit bezmoci, pamatujme na ně v čase, který máme vyhrazený pro každodenní modlitbu. Stejně jako nemůžete přispívat na každý dobrý záměr, nemůžete se modlit za každou dobrou věc jmenovitě, a tak je dobré vybrat si jednu nebo dvě věci, které vás zvlášť oslovily.
Přestože modlitba za druhé může vypadat jako chudá příbuzná ostatních duchovních úkonů, které vypadají atraktivněji, rozhodně tomu tak není. V modlitbě za druhé nejenže zapomínáme sami na sebe, ale také se otvíráme a přijímáme, protože když dáváme, dostáváme – aniž si to zcela uvědomujeme.
O modlitbě s Davidem Torkingtonem
 
Nevyslyšené prosby         
Přiznejme si otevřeně, kolikrát jsme prosili Boha v nesnázích s opravdovou upřímností, aby pro nás něco udělal, aby nás uzdravil, aby písemka dobře dopadla, a kolikrát to vyšlo a kolikrát ne. Jsme-li upřímní, tak statistika určitě vždy není na Boží straně. Lev Nikolajevič Tolstoj, známý ruský spisovatel, když mu bylo devět let, tak byl upřímně přesvědčený, že mu Bůh pomůže létat, a proto skočil po hlavě z okna ve třetím patře a prožil svou první krizi zklamání Bohem. Naštěstí Tolstoj tvrdé přistání přežil. Kdo z nás, když byl malý, nesnil o nadpřirozených schopnostech. Pane, pomoz mi přejít toto jezero, pomoz mi porazit toho kluka, který všechny šikanuje. Dej, ať jsem chytrý a nemusím se učit. Kdyby Bůh někdy uznal za vhodné na některé z těchto modliteb odpovědět, kdyby nám, jako džin z lahve, některé z našich přání splnil, nesnažili bychom se mu pak z vděčnosti dělat radost? Ve svých temných chvílích zklamání uvažujeme asi takto: „Jestli mne z toho, Bože, dostaneš, tak udělám to a to…“
Naskýtá se tedy otázka, zda je naše modlitba jako prosba vůbec účinná. To je však špatně položena otázka, a proto na ni často špatně odpovídáme. Účinnost není nějaké zaklínadlo, ale vztah. Modlitba ve smyslu žádosti je jen malinkou součástí tohoto velkého vztahu – já a Bůh. Bůh nedělá sám od sebe nic, co může delegovat, přenést na své tvory. Sv. Tomáš Akvinský říkával, že události u Boha lze rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří ty, které se stanou nezávisle na našich modlitbách, druhou ty, které se nestanou nikdy, a třetí, asi nejpočetnější skupinu tvoří události, které se stanou, jen když se naplní míra našich modliteb. Bůh nám přikazuje dělat pomalu a klopýtavě, co by sám zvládl v mžiku, a tím v nás pěstuje a zušlechťuje vztah. Důležité je věřit, že ač Bůh splní či nesplní naše prosebné modlitby, naslouchá jim a bere je v úvahu. Často jinak, než my si myslíme, ale vždycky s láskou.
Pavel Konzbul – Být na cestě (Kázání)
 
 Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Josef Kaše – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.