Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

1. neděle postní - cyklus C

1. neděle postní – cyklus C

Dt 26,4-10; Řím 10,8-13; Lk 4,1-13
 
1Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil pouští 2čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. 3Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ 4Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘“ 5Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa 6a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. 7Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ 8Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘“ 9Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! 10Je přece psáno: ‚Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, 11a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘“ 12Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘“ 13Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času. (Lk 4,1-13)
Srovnání: 1-13Mt 4,1-11; Mk 1,12-13; 2Žid 2,18; 4Dt 8,3; 6Jan 14,30; 8Dt 6,13; 10-11Žl 91,11-12; 12Dt 6,16; 13Lk 22,3
Úvod k meditaci
Ježíš se nám lidem stal podobným ve všem, kromě hříchu. Ježíš je novým člověkem, který není spjat s hříchem a odmítá jakoukoli pomoc zla. Ježíš mohl jako člověk hříchu podlehnout, ale zůstal pevný v poslušnosti Otci. I my jsme se rozhodli nespolupracovat se zlem, i my ho odmítáme. Jenže v našem životě občas děláme větší či menší smlouvy se zlem (např. „taková je doba“, „když tak žijí všichni“ nebo „jinak to nejde“). Kolikrát se z lásky ke Kristu rozhodujeme jinak než On. Prosme o pevnost našich postojů, o pevnost našeho vztahu ke Kristu, i když ďábelské mámení nás bude zviklávat.
Výklad biblického textu
Kontext: V Lukášově evangeliu předchází úryvku o Ježíšově pokušení rodokmen, který sahá až k Adamovi. Ježíš je tak představen jako nový počátek lidstva a spolu s prvním člověkem i všemi ostatními je vystaven pokušení.
Každý evangelista zasazuje jednotlivá pokušení podle „teologie“ svého evangelia. Např. Lukáš oproti Matoušovi obrací druhé a třetí pokušení. Poslední pokušení se u Lukáše odehrává v Jeruzalémě, protože zde skončí Ježíšovo pozemské působení.
v. 1: plný Ducha Svatého – Lukáš navazuje na zjevení Ducha Svatého při křtu v Jordánu (Lk 3, 21). Mesiáš Ježíš přijal od Boha pomazání Duchem, takže může zvítězit nad ďáblovou mocí.
Duch ho vodil pouští – Poušť je známá jako místo prázdnoty, bezmoci a vydanosti, protivenství a pokušení, ohrožení mnoha nebezpečími. Poušť je však také místo klidu, ticha, sebenalezení, zamyšlení a zrání. Poušť může být místem poznání Boha, Boží blízkosti, bezprostředního setkání s Bohem.
Duch doprovázel Ježíše na poušti a teprve po tomto období spojení s Otcem v modlitbě se Ježíš utká v bitvě s ďáblem.
v. 2: čtyřicet dní – Počet čtyřicet vystihuje posvátný čas určený Bohem; čas, jímž disponuje Bůh ve svém plánu spásy.
vyhladověl – Přirozený hlad, normální lidské potřeby člověka Ježíše jsou pro ďábla podnětem, aby jej sváděl
k zázrakům, odporujícím Bohu. Toto vyprávění má čelit nebezpečí chápat mylně Ježíše jako božského divotvůrce, jako mága působícího ve svém vlastním zájmu.
v. 5: vzhůru – Představuje si snad Lukáš, že ďábel vedl Ježíše do nebeských výšin, aby uviděl v jediném okamžiku celý svět? Je zřejmé, že se nejedná o nějaké fyzické přenášení Ježíše.
v. 13: všechna pokušení – Možná je tu narážka na Gn 3,6, kdy Eva vidí, že ovoce je „dobré k jídlu“, „lákavé na pohled“ a „žádoucí k získání moudrosti“.
opustil ho až do určeného času – Ďábel musí odejít až do chvíle smrtelného útoku ďábelských mocností při utrpení Ježíše.
K tématu
Druhé Ježíšovo pokušení můžeme brát jako jakousi vizi, v níž se opět shrnuje skutečnost, zvláštní ohroženost člověka a Ježíšův úkol. Je tu cosi nápadného. Aby Ježíše vlákal do pasti, cituje ďábel Písmo. Cituje Žl 91,11n, kde se mluví o ochraně, kterou Bůh zaručuje věřícímu člověku: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Tato slova nabývají obzvláštní váhy ještě i tím, že jsou pronášena ve svatém městě, na posvátném místě. Citovaný žalm se skutečně váže k chrámu; ten, kdo se jej modlí, doufá v ochranu v chrámě, neboť Boží příbytek musí být mimořádným místem Boží ochrany. Kde by se měl člověk, který věří v Boha, cítit jistěji než na posvátné půdě chrámu? Ďábel se ukazuje jako znalec Písma, dokáže přesně citovat žalm; celý rozhovor druhého pokušení se formálně jeví jako spor dvou znalců Písma: ďábel vystupuje jako teolog …
Vladimír Solovjov zpracoval tento motiv ve své Legendě o Antikristu: Antikrist dostává od univerzity v Tübingen čestný doktorát z teologie; je velký znalec Bible. Solovjov tímto pojetím drasticky vyjádřil skepsi vůči jistému typu exegetské učenosti své doby. To není „ne“ vědeckému výkladu Bible jako takovému, ale nanejvýš ozdravné a nutné varování před možným scestím.
Výklad Bible se skutečně může stát nástrojem Antikrista. To nám neříká teprve Solovjov, to je vnitřní výpověď příběhu pokušení. Ze zdánlivých výsledků vědecké exegeze byly slátány knihy plné nejhoršího ničení Ježíšovy postavy a demontáže víry. Dnes je Bible silně podrobována měřítku takzvaného moderního obrazu světa, jehož základním dogmatem je, že Bůh v dějinách vůbec nemůže jednat, a že tedy vše, co se týká Boha, je třeba přesunout do oblasti subjektivity. Pak už nehovoří Bible – o Bohu, živém Otci; pak už jsme to my sami, kdo mluví a rozhoduje, co může dělat Bůh a co chceme nebo máme dělat my. A Antikrist nám pak s gestem vysoké vědeckosti říká, že exegeze, která čte Bibli ve víře v živého Boha a jemu samotnému přitom naslouchá, je fundamentalismus; a že jen jeho exegeze, ta údajně čistě vědecká, v níž Bůh sám nic neříká a ani nemá co říkat, je na výši doby. Teologický disput mezi Ježíšem a ďáblem je rozprava o správném výkladu Písma, dotýkající se všech dob, a její základní hermeneutická otázka je otázka Božího obrazu. Spor o výklad je vposledku sporem o to, kdo je to Bůh. Tento zápas o jeho obraz, o který jde v disputu o platný výklad Písma, se však konkrétně rozhoduje v obrazu Krista: je on, který zůstal bez světské moci, opravdu Syn živého Boha?
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. – Ježíš Nazaretský I.
 
 
Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách (Žl 91[90],11). Ďábel zná toto zaslíbení, neboť je použil v nejkritičtějším okamžiku Ježíšova pokušení. Dobře ví, v čem jsme silní a v čem slabí. Přebýváme-li však ve stínu trůnu Nejvyššího, nemusíme se ničeho bát.
Od okamžiku, kdy jsme byli zakotveni v Kristu, je jeho jistota také naší jistotou. On zlomil moc satana … Dnes už nad námi zlí duchové nemají moc, protože se při setkání s každým opravdovým křesťanem naopak třesou a děsí. Dobře vědí, že v jeho nitru se skrývá moc, která mu dává vítězství. Uvědomují si, že pokud křesťan chce, může se jim vysmát a zahnat je na útěk. Velmi dobře to všechno vědí a při svých útocích s tím počítají. Moc nad člověkem jim dává pouze hřích, a proto se ho k němu snaží za každou cenu přivést a v hříchu jej překvapit. Jinak nad ním totiž nemohou zvítězit.
Moji bratři, nepodceňujme ďábelské úklady, jelikož je ale dobře známe, bděme, modleme se, konejme posty
a zůstávejme pod křídly Nejvyššího, neboť on je náš štít i naše ochrana.
J. H. Newman – Sermoni liturgici, in Lectio divina 3
Ježíš nebyl vychrtlý asketa
Bláznivý svět, že? V televizi se hned na několika stanicích najednou vyvařuje, až se jednomu sbíhají sliny v puse, časopisy zase každý týden nabízejí nové odtučňovací kúry. Jak to jde dohromady? Asi tak jako hřích a pokání? Ale teď vážně. Za starých časů patřil půst jako sebeumrtvovací praxe k životu mnichů. A i dnes mnozí považují půst za prospěšnou věc. Stále více lidí dnes využívá postní doby před Velikonocemi k odřeknutí si cigarety nebo nějakých těch sladkostí. Samozřejmě dobrovolně.
Vždycky mě potěší, když svět pro sebe znovu objeví něco, co bylo po dlouhou dobu považováno za křesťanský „vynález“. Je jistě správné a moudré získávat si pravidelně odstup od svých zvyklostí a pořádně se podívat na to, co se jindy přehání. Tak se pro mnoho mladých žen stal půst převlečený za dietu jedním z největších pokušení.
U mnichů to ale v postní době vypadalo a vypadá vždycky nesmírně mile a lidsky. Víte, co na toto téma řekl náš řádový zakladatel svatý Benedikt už před 1500 lety? Že v postní době se máme věnovat všemu o trošku méně. Tedy o trošku méně jíst, o trošku méně pít, o trošku méně spát. A to je celé. Všechno si musí uchovat zdravou míru. Včetně postu.
My křesťané vlastně ani nemáme nějaký vzor velkého postu. Ježíš nebyl vychrtlý asketa. Neodmítl žádné pozvání k jídlu, neodolal dobře propečené rybě na břehu Genezaretského jezera, dokonce ho obviňovali z toho, že je žrout a pijan vína. Jen jedinkrát se postil, hned na počátku své veřejné činnosti, když si chtěl udělat jasno ve svém poslání. Protože půst napomáhá k soustředění.
Ale jinak? Jinak Ježíš smýšlel v duchu proroka Izaiáše. Ten vkládá Bohu do úst slova: Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? (...) Či není půst, jaký si přeji, spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům ... neodmítat pomoc svému bližnímu? (Iz 58,4-7) Ano, to všechno je skutečně důležitější než půst. A než snaha zhubnout.
Notker Wolf – Andělé v kurzu
 
Postem postupovat k vyšším postům
Popeleční středou začíná doba postní. U většiny lidí tato doba nevyvolává mimořádné nadšení, i když se pravděpodobně jedná pouze o malé nedorozumění. Domnívají se, že půst znamená jen něco pust-it, o-pust-it, a také případně od-pust-it. V tom mají bezesporu pravdu, ale skutečná vnitřní podstata je naprosto jinde.
Postit se znamená (jak je ze slova samého patrné) usilovat o určitý post. Ovšem dosáhnout nějakého postu není nikdy snadné. Abychom tedy dosáhli postu, je třeba se post-it. Pochopitelně čím vyšší, významnější, trvalejší a skutečně hodnotnější post, tím náročnější vyžaduje post-ění. Má-li nějaká osoba skutečně určitý post ráda, pak musí nutně mnohé jiné věci post-rádat. Je nám naprosto zřejmé, že se nevyhneme postu, pokud chceme mít kvalitní post-avu, ale také post-avení, nebo toužíme-li post-upně dosáhnout odpovídajícího post-upu. Postit se také musíme, chceme-li něco post-avit. Matka se chtě nechtě (ráda) v mnohém postí, aby se mohla post-arat o své dítě. Ale to všechno děláme v podstatě rádi, protože nehledíme na to, že něco pust-íme (i když se tomu nevyhneme), ale protože v dálce vidíme post, ke kterému postem post-upujeme.
Mnohdy je ale potřeba se post-arat, aby i druzí mohli dosáhnout lepších postů. A tak snad už jenom jeden malý post-řeh na závěr. Možná by doba post-ní pro nás mohla být i určitým post-rčením, abychom si všimli, že kolem nás je nemalé množství lidí nejrůznější měrou post-ižených, někteří dokonce odkázáni trvale na svou post-el. A také na nás. Na náš post-oj k nim i na naši snahu, aby se post-ižení postupně mohli post-avit mezi nás, abychom se o ně dokázali post-arat, aby nemuseli post-rádat naši lásku. Možná by často post-ačilo velice málo, a mohli by
i post-ižení post-upně dosáhnout daleko lepšího post-avení v naší post-moderní společnosti.
Josef Hes – Zpovídačky


Evangelista popisuje zkoušku, kterou dobrovolně podstoupil Ježíš před zahájením svého mesiášského poslání. Z této zkoušky vychází Pán vítězně, připraven hlásat evangelium Božího království. Během oněch čtyřiceti dnů Ježíš svým tělem čelil satanovi, demaskoval jeho pokušení a přemohl jej. A v Ježíši jsme zvítězili všichni. Je však na nás, abychom toto vítězství chránili ve svém všedním životě.
Církev nám na začátku postní doby připomíná toto tajemství, které stanoví perspektivu a smysl této doby, která je dobou duchovního boje – v postu je třeba bojovat proti duchu zla (srov. vstupní modlitba na Popeleční středu). Jdeme pouští postní doby s pohledem upřeným k Velikonocům, které jsou definitivním vítězstvím Ježíše nad zlem, hříchem a smrtí. Takový je smysl této první postní neděle, totiž vydat se rozhodně Ježíšovou cestou, která vede k životu. Hledět na Ježíše, na to, co vykonal, a jít spolu s Ním.
Tato Ježíšova cesta vede pouští. Poušť je místem, kde lze naslouchat hlasu Božímu a hlasu pokušitele. V povyku a zmatku to nelze; jsou slyšet jen povrchní hlasy. Na poušti můžeme sestoupit do nitra, kde jde opravdu o náš úděl, život nebo smrt. Jak uslyšíme Boží hlas? Uslyšíme jej v Jeho Slovu. Proto je důležité znát Písmo, protože jinak nebudeme s to čelit úkladům zlého. A tady bych rád znovu opakoval radu, abyste denně četli evangelium, rozjímali o něm trochu – deset minut – a nosili jej stále s sebou. Poušť postní doby nám pomáhá odmítat zesvětštění a bůžky, pomáhá nám přijímat odvážná rozhodnutí podle evangelia a posilovat solidaritu s bratřími.
Vstupme tedy na tuto poušť beze strachu, protože nejsme sami, jsme s Ježíšem, s Otcem a s Duchem svatým. Ba dokonce právě Duch svatý nás – stejně jako Ježíše – vede postní dobou, tentýž Duch, který sestoupil na Ježíše a který nám byl dán ve křtu. Postní doba je proto příhodný čas, který nás nabádá, abychom si stále více uvědomovali, co v nás způsobil a může způsobit Duch svatý obdržený ve křtu. Na konci postní doby při Velikonoční vigilii tak budeme moci s větším uvědoměním obnovit svoji křestní smlouvu a sliby, které z ní plynou.
papež František 22. 2. 2015
 
Ježíš byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana. Svatý Lev Veliký k tomu poznamenává, že „Pán chtěl podstoupit útok pokušitele, aby nás bránil svojí pomocí a poučil svým příkladem“ (Tractatus XXXIX, 3 De ieiunio quadragesimae).
Čemu nás tento příběh učí? Jak čteme v knize Následování Krista, „dokud člověk žije, nikdy není před pokušením zcela bezpečný… ale trpělivostí a pravou pokorou se stáváme silnější než všichni nepřátelé“ (Kniha I, kap. 13, 3), trpělivostí a pokorou v každodenním následování Pána a tím, že se budeme učit stavět svůj život nikoli mimo Něho nebo jako by neexistoval, nýbrž v Něm a s Ním, protože je zdrojem pravého života. Pokušení odstranit Boha a zavést v sobě a ve světě řád pouze za pomoci svých vlastních schopností, je v dějinách člověka nepřetržitě přítomné.
Benedikt XVI. 26. 2. 2012
 
První pokušení
Při prvním pokušení chce ďábel po Ježíšovi, aby změnil přirozený běh věcí, aby opustil normální způsob získávání pokrmu. Neopakuje se to i dnes například v případě plánovaného klonování člověka? Klonování by znamenalo, že by pár lidí svévolně rozhodovalo o budoucnosti lidstva, aniž by se čekalo na to, až proběhne adekvátní diskuse mezi zainteresovanými skupinami (z oblasti vědy, etiky, filozofie, politiky a náboženství), a že by si tedy tito lidé nárokovali božskou moc. Ježíš, přestože má moc proměnit kámen v chléb, tuto moc nevyužívá, aby respektoval přirozený běh věcí, který je vůli nebeského Otce. Tato zdrženlivost je pro nás dnes příkladem: to, že máme schopnost něco udělat, ještě neznamená, že to udělat smíme.
Druhé pokušení
Pokušení je každodenní zkušeností všech. Spočívá v tom, že nás přitahuje cosi, co vnímáme jako zlo, anebo že jsme ďáblem, našimi vášněmi nebo okolním světem naváděni či podněcováni k tomu, abychom toto zlo spáchali. Pokušení spočívá v tom, že alespoň zhruba víme, že daná věc je špatná a že její následky budou zlé, ale přesto si tuto věc vybíráme, protože nám slibuje momentální uspokojení.
Pokušení získat mimořádné schopnosti a úspěch, a to i za tu cenu, že takříkajíc „zaprodáme svou duši ďáblu“, je pokušením magie, okultismu, spiritismu, satanských rituálů a podobných věcí, které zamořují náš svět a svádějí mnoho lidí.
Třetí pokušení
Třetí pokušení se týká touhy zviditelnit se, za každou cenu k sobě přilákat pozornost. Tato touha vede dnes řadu lidí k tomu, aby dělali divné, zbytečné či dokonce úchylné věci jenom proto, aby se o nich mluvilo a psalo v novinách. To, jak vypadám, se stává důležitějším než to, kým jsem. Naštěstí nám Ježíš nejen zanechal příklad, jak je třeba bojovat s pokušeními, ale získal pro nás i milost, abychom zvítězili. On je náš pán a v něm bojujeme s nepřítelem a porážíme ho, podobně jako v Adamovi jsme nepříteli podlehli. Jsme-li pokoušeni, měli bychom především využít toho, že máme díky víře právo mít podíl na Ježíšově vítězství, a měli bychom se tedy modlit, aby na nás sestoupil tentýž Duch, který Ježíše „vodil“ pouští a který mu pomohl zvítězit nad pokušitelem.
Raniero Cantalamessa Biblické inspirace
 
Opravdové potřeby člověka
Druhy asketické dobrovolné chudoby se nevyskytují jen u křesťanů. Pěstují ji např. i buddhističtí mniši. Tyto tendence jsou přirozenou reakcí a jakousi sebeobranou proti zhoubným následkům přebytku. Člověk totiž, aby byl člověkem, snese jenom jistý stupeň blahobytu. Jakmile jednou tuto demarkační čáru překročí, ztrácí normální city a srdce, přestává být člověkem a stává se sobeckou bestií. Zdá se to dost divné, vždyť přece blahobyt přináší mnoho možností k tomu, aby se lidstvo mohlo rozvíjet kulturně, duchovně, nábožensky. Slovo“blahobyt“ je však výraz ne vždycky jednoznačný. Můžeme jej použít ve smyslu kladném i záporném. Úvaha sv. Bazila o chudobě a bohatství pomůže k lepšímu pochopení slov. Sv. Bazil studoval na aténské univerzitě mimo jiné obory i přírodní vědy. Velice ho udivoval zákon, kterým se řídí všechny rostliny a živočichové: je to princip soběstačnosti. Živé bytosti totiž berou ze svého okolí, ze země, ze vzduchu, z vody všechny látky, které potřebují ke svému růstu, plnému vývoji, k rozmnožování. Berou však jenom tolik, kolik potřebují a kolik jim stačí, nic méně a nic více. Podle tohoto přírodního zákona by měl vědomě žít i člověk. Měl by používat hmotné věci, nakolik mu slouží k duchovnímu růstu. Podle zákona přírody, myslí sv. Bazil, by neměl být nikdo chudý a nikdo bohatý. Obojí je totiž na škodu lidské bytosti. Pro baziliánské kláštery tedy platilo toto pravidlo: všechno jmění patří klášteru, představení pak rozdělují denně jednotlivcům podle jejich skutečných potřeb. Bazil osobně je ovšem přesvědčen, že opravdových lidských potřeb je velmi málo.
Tomáš Špidlík Svatý rok milosrdenství (průvodce na každý den: 5.3.2016)
 

 Prameny, odkazy

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Josef Kaše – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.