Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle postní - cyklus C

2. neděle postní – cyklus C
 
Gn 15,5-12.17-18; Flp 3,17-4,1; Lk 9,28b-36
28Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. 29Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. 30A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě 31a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. 32Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. 33Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. 34Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. 35Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ 36Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. (Lk 9,28b-36)
____________________________________________________________________________________________
Srovnání: 28-36Mt 17,1-9; Mk 9,2-9; 2 Petr 1,17-18; 28Lk 8,51; 31Lk 9,22.44; 13,33; 17,25; 18,31-33; 35Lk 3,22; Žl 2,7; Iz 42,1; Dt 18,15; 31Lk 9,21
 
Úvod k meditaci
Příkaz „poslouchejte ho!“ je plný Boží autority, ale též Boží lásky k člověku. Poslouchat Ježíše totiž není pouze povinnost, ale je to i milost, výsada, dar. On je pravda – budeme-li ho tedy následovat, nezmýlíme se; on je láska – stará se pouze o naše dobro. Ježíš k nám promlouvá především skrze naše svědomí. To samo o sobě však nestačí. Naše svědomí potřebuje být osvíceno a podpíráno evangeliem a učením církve, která je dnes oním obvyklým místem, kde k nám promlouvá Ježíš skrze tradici a učitelský úřad následníků apoštolů.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
Výklad biblického textu
 
Kontext: Všichni tři synoptičtí evangelisté popisují proměnění Páně v několika shodných souvislostech, které ukazují, že tato událost představuje určitý mezník v celém Ježíšově veřejném životě. Nelze přehlédnout souvislost s Petrovým vyznáním u Césareje Filipovy (Mt 16,13n). Ježíš zde učedníkům klade otázku po své totožnosti: Za koho mě pokládáte vy? Jako odpověď následuje určitá forma Petrova vyznání Ježíšova tajemství. Další, neméně důležitou souvislostí je skutečnost, že po Petrově vyznání bezprostředně následuje první předpověď utrpení Syna člověka, která vyvolala ohromné zděšení a nepochopení ze strany jeho učedníků. V Matoušově a Markově evangeliu se dokonce dozvídáme, že Petr si po svém vyznání vzal Ježíše stranou a začal ho kárat: Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!
v. 28: Hora je v biblickém chápání klasické místo Božího zjevení, Boží blízkosti; je místem setkávání člověka
s Hospodinem. Událost je podobná situaci Mojžíše, který vidí Hospodinovu slávu na hoře se svými spolupracovníky (Áron, Nadab a Abiud), podobně bere s sebou Ježíš tři apoštoly. Právě tito tři učedníci mají výsadu, že mohou doprovázet Krista při jeho smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě.
v. 29: když se modlil – O modlitbě se Lukáš zmiňuje často. Modlitba je místo proměnění, kde vidíme slávu toho, který jde na kříž.
v. 31: Rozmluva mezi Mojžíšem, Eliášem a Ježíšem svědčí o tom, že Kristovo dílo je v jednotě s učením Starého zákona, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Mojžíš, který dal Izraeli text Boží smlouvy, a Eliáš, který obnovil bohoslužbu v Izraeli, jsou s Ježíšem zajedno. Ježíš tedy pokračuje v díle, které skrze tyto dvě velké postavy Starého zákona začalo. Důležité je také to, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchodu Mesiáše na konci časů.
v. 31: mluvili o jeho smrti – Řecké slovo exodus, je možné chápat jako smrt, ale i doslova jako exodus. Může zde také spojovat Ježíšovu smrt se záchranou Izraele z Egypta.
v. 32: Petra a jeho druhy však přemohl spánek – Petr je uváděn odděleně, tím je zdůrazněna jeho úloha ve sboru apoštolů.
spatřili jeho slávu – Učedníci vidí tváří v tvář slávu, kterou mohl Mojžíš vidět jen za zády a musel si zahalit tvář.
(Ex 33,18n; 34.29n a také vysvětlení v 2 Kor 3,13n). „Vidět Boží tvář“ je spásou člověka, který jedině v ní dosáhne sebe sama, protože je obrazem a podobou té tváře (Gn 1,12n).
v. 33: Postavíme tři stany – Stan je symbolem Boží přítomnosti, definitivním Božím stanem je sám Ježíš. Izraelité prožívali jakousi předzvěst přebývaní ve stáncích Božích, když o židovském svátku „Svátek stánků“ týden přebývali v postavených přístřešcích. Přístřešky znázorňovaly pobyt Izraelitů na poušti, kde se o ně staral Hospodin, kde s ním uzavřeli smlouvu. Petrův záměr postavit tři stany ukazuje na jeho představu, že už nastává definitivní konec světa a že stany mají sloužit k trvalému přebývání. Ale možná to ukazuje na to, že Petr nepochopil toto vidění.
v. 34: Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň – Oblak byl ve Starém zákoně chápán jako motiv zahrnutí do Božího prostoru a zároveň průvodní jev Božího zjevení, Boží přítomnosti (srov. Ex 40,35). Bázeň při zaslechnutí Božího hlasu je také běžným jevem ve Starém zákoně.
v. 36: byl už Ježíš sám – Hlas mluví pouze o něm. Pouze na něho se mají učedníci a církev spoléhat jako na jediného učitele.
 
K tématu
 
Proměněné tváře
Apoštolům způsobilo Proměnění absolutní šok. Já mám při své výchovné práci kolem sebe víc než sto dvacet zvířat a vím, že Bůh umí k proměně života lidí používat i své němé tvory. Viděl jsem, jak Duch svatý působí skrze divočáky, pštrosy, klokany, buvoly a trpasličí zebu.
Když dospělí svým násilným jednáním způsobili mladým lidem tolik zranění, že jejich mladý život zlomili, proč by Bůh nemohl použít zvířata, aby jejich působením otevřel zdroje toho nejlepšího v člověku, kterému druzí ublížili? Za posledních třicet let, od doby, kdy jsme v Provence vytvořili vlastní zoologickou zahradu, jsem se toho stal mnohokrát svědkem. Vím, že když do tohoto prostoru vstoupí lidé, kteří věří, že člověk je vždy víc než jeho viny, a kteří jsou navíc schopni soucitu, naslouchání a nezdolné trpělivosti, pak jejich pohled může vnést světlo do srdcí dospívajících, kteří na své cestě totálně ztratili orientaci. Když se jim dívám do tváří, vždycky se mi vrací na mysl věta proměněného Krista: Vstaňte, nebojte se! Při každé eucharistii v tomto výchovném prostoru, který je plný takových obtíží a takového světla, se musí naše křesťanská modlitba stát naléhavou prosbou o proměnu tvrdých srdcí a vděčnou chválou za životy, jež před našima očima konečně rozkvétají.
Kristu se během jeho veřejného života dařilo objevit a rozzářit drahokam skrytý v nitru každé bytosti. A ví Bůh, že mu šla z jeho apoštolů hlava kolem! Teprve při Proměnění konečně všechno pochopili. Každý dostal své dary a své poslání v církvi, aby proměňoval ty, za které má zodpovědnost. Duch svatý nám v tom pomůže víc, než bychom si dokázali představit. Je naprosto nezbytné ho prosit, aby jeho vanutí naši činnost doprovázelo. Podmínkou ovšem je, že Duchem svatým bude proměněn nejprve náš vlastní život.
Kristus nám neúnavně opakuje a nabádá nás: Modlete se bez ustání. To je první a nejdůležitější imperativ, který nám zanechal. Druhý úkol vyslovuje věta: „Že jste učedníci Kristovi, poznají lidé podle toho, jak umíte milovat.“ Toho poslouchejte, řekl Otec v den Proměnění. Dvě slova, která tě promění, jsou tedy tato: modli se a miluj.
K modlitbě
Z násilí se rodí strach. Strach působí, že se člověk uzavírá sám do sebe. Z lásky se rodí setkání. Setkání vede
k Bohu. Sedni do letadla, rozjeď se rychlíkem. Neboj se těch, kteří tě chtějí uzavřít v tobě samém. Zabíjejí nevinné, ale nikdy nezabijí naději. Buď bojovníkem naděje.
Nemoc tě ochromila. Pohlédni na tvář Jana Pavla II. Po obrazu církve vítězné, kterou zosobňoval svým atletickým vzezřením, ukázal světu víc než kdokoli jiný tajemnou tvář proměněného a překonaného utrpení. Přijmi stárnutí, je to čest. Bojuj proti nemoci. Zmírňuj bolest trpících. Navštěvuj nemocné. Jestliže bude tvá tvář Pánem proměněna, setkáš se všude s očima plnýma světla. Stále si opakuj, že „člověk je větší než jeho viny“. Neztotožňuj nikdy mladého delikventa s jeho prohřešky, ponech jeho budoucnost otevřenou. Nepodporuj boháče v tom, že se zabydlí  v majetku, který shromáždil a kterého využívá jen pro sebe. Tvůj láskyplný pohled může změnit každou, i tu nejhorší lidskou bytost. Jestliže budeš každý den věnovat tolik času modlitbě jako sledování televize, Bůh ti požehná. Právě doba strávená denně v tichu a mlčení ti přinese potřebnou sílu a životní energii. Jedině díky vnitřnímu životu bude  z tvých činů vyzařovat proměněný Kristus.
Guy Gilbert – Růženec světla
To, že se měníme, pozorují na nás ostatní. Někdy je to tak nápadné, že to komentují zvoláním: Už tě nemohu ani poznat, tak jsi se změnil! Je dobře, když si to uvědomujeme především sami a svůj vývoj kontrolujeme. Děvče, které by chtělo dostat cenu královny krásy, se ovšem stále sleduje v zrcadle. Máme však všichni zrcadlo vnitřní. Vnější    a tělesné změny se odrážejí i v lidské psychologii. Některé změny nás těší, jiné zarmucují. Považuje se za moudrého ten, kdo se umí těm zarmucujícím dovedně vyhnout. Najde na své životní cestě všelicos, ale pochválí ho lidovým rčením: umí v tom dobře bruslit, nikdo a nic mu nohy nepodrazí. Ale zkušení lidé mu tuze nevěří, dodávají: Však on také jednou na něco naletí a bude naříkat, že svět nezmění.
Jak se má tedy zachovat ten, kdo je opravdu moudrý? I on ví, že svět tuze nezmění, ale je si vědom, že musí změnit především sebe. Tak učili už staří stoici. Ale ukažme si to raději na příkladu obyčejné ženy z lidu. Vypravovala svůj životní příběh takto: Když jsme se s mužem brali, malovali jsme si mnoho krásných plánů. On se zklamal ve své práci, nešlo to tak dobře, jak si to představoval. A já jsem se zklamala v něm. Začal dávat všecku vinu mně, bručel a nadával, stal se nesnesitelným. Plakala jsem a myslela jsem na rozvod. Přešlo to? Nepřešlo, on se nezměnil, ale změnila jsem se já. Napřed jsem plakala, a teď, když bručí a nadává, tak se mu směji. Zdá se, že to vyhovuje  i jemu, nemusí si dělat výčitky svědomí, a proto se někdy i jemu podaří nakonec se zasmát.
Vidíme tu tedy příklad pravé životní moudrosti: zaujmout ke změnám správný postoj. Ten ovšem může být jenom čistě lidsky moudrý, který se zvrhne v laciné chytráctví, anebo se stane důstojně náboženský. Příkladem v Písmu jsou proroci. Bylo jich ve Starém Zákoně mnoho. Čím se vyznačovali? Slovo prorok je odvozeno od slovesa rokovat, mluvit. Byli to tedy lidé, kteří mluvili, kázali s velkým úspěchem, poslouchali je a mnoho z toho, co řekli, je napsáno. Proč je poslouchali s takovým zájmem, poznáme z titulu, kterého se jim dostalo na počátku. Nazvali je prostě „vidoucí“. Božím osvícením viděli smysl toho, co se ve světě přihodilo, a proto učili lidi, jaký správný postoj mají k tomu zaujmout. Jsou ještě i dnes proroci? Jedním z podstatných privilegií církve je její prorocký dar: privilegium chápat události světa a ukazovat všem, jaký správný postoj mají zaujmout. Církev nejsou jenom kněží, ale všechen Boží lid. Proto sv. Pavel píše Korinťanům, aby všichni prosili Boha o prorocký dar, tj. ve všech okolnostech poznali, jaký mají zaujmout postoj k tomu, co je potkalo, co se ve světě děje. To jim dává potěchu a radost, protože tak najdou Boha ve všem.
Nejlepším příkladem takového osvícení, o kterém čteme v Novém zákoně, je historie proměnění Páně na hoře (Tábor). Kristus vystoupil se třemi učedníky na horu a tam se před nimi proměnil. V čem ta proměna byla? Změnil svou formu a podobu? Pak už by to nebyl on, apoštolé by ho nepoznali. Co se tedy změnilo? Duchovní autoři, kteří ten text vykládají, jsou zajedno v tom, že se změnilo světlo, ne vnější, ale světlo očí. Viděli Ježíše v jeho vnější podobě jako dříve, ale prohlédli duchovním zrakem pod povrch vnějškosti, bylo jim najednou jasné, že ten Syn člověka je Syn Boží. Tzv. hesychasté, hnutí mezi mnichy křesťanského východu, si tu scénu brali jako program duchovního života: prosit Boha a snažit se o čistotu srdce, abychom dostali i my „světlo Tábora“, schopnost vidět ve všem Boží prozřetelnost, přítomnost Krista. To nám přinese štěstí, řecky hesychia, proto se to hnutí nazvalo hesychasmem. My Češi si přitom mimoděk vzpomeneme na výrok prezidenta Masaryka, že „Tábor je náš program“. Nevíme ovšem dobře, v jakém smyslu to mínil on. V jiném smyslu než my o tom uvažují i ti, kdo dnes propagují jisté meditace převzaté z dalekého východu. I oni jsou hesychasté, usilují o dosažení duchovního štěstí a míru. Ale jejich metoda je jiná: chtějí se cvičit v zapomenutí světa i sebe, aby byli zcela ponořeni v oceánu božství. Křesťanský Bůh je stvořitel světa a Kristus do světa vstoupil, aby svět spasil. Proto se i my musíme snažit o to, bychom ho ve světě našli a uviděli. V tomto smyslu platí nesporně i pro nás, že je Tábor náš program.
Tomáš Špidlík – Homilie k 2. neděli postní, www.radiovaticana.cz
 
Dobrý den, drazí bratři a sestry,
dnes nám evangelium prezentuje událost Proměnění. Je to druhá etapa postní doby. Tou první byla pokušení na poušti z minulé neděle; druhou je Proměnění. Ježíš „vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na horu, aby byli sami“ (Mt 17,1). Hora je v Bibli místem blízkosti Boha a niterného setkání s Ním; místem modlitby a přebývání v Pánově přítomnosti. Když vystoupí na horu, Ježíš se před třemi učedníky promění, zazáří a ukáže svoji krásu. A potom se objeví Mojžíš a Eliáš, kteří s Ním rozmlouvají. Jeho tvář září jako slunce a jeho oděv je bílý jako světlo, takže Petr je ohromen natolik, že by si přál zůstat a jakoby zadržet onu chvíli. Nato však shůry zazní hlas Otce, který prohlašuje Ježíše za svého milovaného Syna a praví: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). Toto slovo je důležité! Náš Otec řekl apoštolům a říká také nám: Poslouchejte Ježíše, protože je to můj milovaný Syn. Mějme tento týden tato slova na mysli i v srdci: Poslouchejte Ježíše! To neříká papež, nýbrž Bůh Otec nám všem, mně, vám a všem. Je to pomůcka na cestu vpřed postní dobou. Poslouchejte Ježíše. Nezapomeňte. (…)
Z této události Proměnění bych rád vyvodil dvě důležité věci, které shrnu dvěma slovy: výstup a sestup. Potřebujeme jít do ústraní, vystoupit na horu do prostoru ticha, abychom našli sami sebe a lépe vnímali Pánův hlas. To děláme v modlitbě. Nemůžeme tam ale zůstat. Setkání s Bohem v modlitbě nás nutí znovu „sestoupit z hory“ a vrátit se dolů, do nížiny, kde potkáváme mnohé bratry obtížené námahami, nemocemi, nespravedlnostmi, nevědomostí, materiální i duchovní chudobou. Jsme povoláni přinášet těmto svým bratřím plody zkušenosti, kterou jsme s Bohem učinili a sdílet obdrženou milost. A jedno je pozoruhodné: Když slyšíme Ježíšovo slovo, posloucháme Ježíšovo slovo a máme je v srdci, pak roste. A víte, jak roste? Tím že je dáme druhému! Kristovo slovo v nás roste, když je hlásáme a podáváme druhým! A to je křesťanský život. A to je posláním celé církve, všech pokřtěných, nás všech: poslouchat Ježíše a nabízet Jej druhým. Nezapomeňme tento týden poslouchat Ježíše! A pamatujte na to evangelium. Noste s sebou v kapse či tašce malé evangelium a během dne si v něm kousek přečtěte.
papež František před Angelus16. 3. 2014
 
Drazí bratři a sestry,
dnes na druhou neděli postní nám liturgie podává obzvláště krásné evangelium o proměnění Páně. Evangelista Lukáš klade důraz na skutečnost, že se Ježíš proměnil během modlitby. Jeho zkušenost hlubokého vztahu s Otcem v průběhu jakési duchovní obnovy, kterou Ježíš prožívá na vysoké hoře v doprovodu Petra, Jakuba a Jana, třech učedníků vždy přítomných při Mistrově božském zjevení (Lk 5,10; 8,51; 9,28). Pán, který těsně předtím předpověděl svoji smrt a vzkříšení (9,22), nabízí učedníkům předchuť svojí slávy. A stejně jako při křtu, tak i při proměnění zní hlas nebeského Otce: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (9,35). Přítomnost Mojžíše a Eliáše, kteří reprezentují Zákon a proroky Staré smlouvy, je více než příznačná. Celé dějiny Smlouvy jsou zaměřeny k Němu, ke Kristu, který uskutečňuje nový „exodus“ (9,31 – v českém překladu smrt), nikoli do zaslíbené země jako za Mojžíše, ale do nebe. Petrova slova: „Mistře, je dobře, že jsme tady“ (9,33), vyjadřují pokus o neuskutečnitelné zadržení této mystické zkušenosti. Svatý Augustin komentuje: „Kristus byl na hoře pokrmem Petrovy duše. Proč by měl tedy sestupovat a vracet se k namáhám a bolestem, když nahoře je plnost citů svaté lásky k Bohu, jež dávají inspiraci ke svatému životu?“ (Sermo 78,3).
Rozjímáním tohoto úryvku evangelia můžeme dojít k velmi důležitému ponaučení. Především je to primát modlitby, bez níž je veškeré apoštolské působení i charita redukována na aktivismus. V postní době se učíme poskytovat dostatek času osobní i společné modlitbě, která dává našemu duchovnímu životu rozlet. Kromě toho modlitba není odtržením od světa a jeho protikladů, jak si přál Petr na hoře Tábor, nýbrž uvedením na cestu, k činu. „Křesťanský život – napsal jsem ve svém poselství k letošní postní době - spočívá v tom, že neustále vystupujeme na horu setkání s Bohem, abychom potom zase sestoupili dolů, nesli si s sebou lásku a sílu, která z toho pramení, a pak s toutéž Boží láskou mohli sloužit svým bratřím a sestrám“ (Poselství k postní době 2013, č. 3).
Benedikt XVI. před Angelus 24. 2. 2013

Proměnění
Aby se věci změnily i pro nás, jako se to stalo učedníkům na hoře Tábor, je třeba, aby se v našem životě událo cosi, co se podobá tomu, když se do sebe zamilují dva mladí lidé.
Milovaná osoba byla předtím jen jednou z mnoha, ale najednou se stává jedinečnou, jedinou na světě, která nás zajímá. Všechno ostatní se stahuje jakoby do pozadí. Srdce a myšlenky, které předtím přeskakovaly z jednoho předmětu na druhý či z jedné osoby na druhou, se teď zaměřily na jediný předmět a nedokážou se od něj odtrhnout. Nastává opravdové proměnění, zaplavuje nás nová radost ze života a máme novou chuť vypořádat se se svými úkoly.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace 

 

Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 3; Marcel Milfait – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.