Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

3. neděle postní - cyklus C

3. neděle postní – cyklus C

Ex 3,5-1-8a.13-15; 1 Kor 10,1-6.10-12; Lk 13,1-9
 
 
1V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. 2Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? 3Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. 4Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe
a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? 5Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ 6Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. 7Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ 8On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, 9snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘“ (Lk 13,1-9)
____________________________________________________________________________________________

Srovnání: 2Jan 9,2; 3.5Lk 3,9; 6-7Mt 21,19; Mk 11,13-14; 82 Petr 3,9.15; 10Lk 6,6

 
Úvod k meditaci
Jeden masakr a jedna nešťastná náhoda, to by dnes byl velký námět pro senzaci v médiích. Obě události však nejsou senzacemi, ale událostmi, které otřásají vírou věřících: Proč Bůh připouští zvůli, násilí, pohromy, zemětřesení? Jestliže se nás události dotýkají osobně, vede nás to až k pochybování, kde je v těchto chvílích Bůh. Ježíš však ukazuje, že zlo – ať už je v člověku, nebo ve věcech – je tajemně spojeno s hříchem, ale nevymyká se z rukou Božích. Všechny události je třeba číst hlouběji, ne jen z pohledu senzace, ale z pohledu záhuby a spásy. Nabízí se nám, abychom viděli zlo v sobě, a tak se mohli obrátit.
„Poznat znamení času“ znamená vidět v neštěstí Pána, který nás přichází zachránit tím, že nás volá k obrácení. Dobré rozlišování otevírá oči a vede ke změně života.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext:
Ve 12. kapitole Ježíš vyzývá učedníky i ostatní lidi, aby se nestarali jen o hmotné zajištění života a nespoléhali pouze na pozemskou jistotu, ale aby svou naději vložili v nebeského Otce, v jeho dar života na základě přicházejícího Božího království. Zvěst o Božím království je velmi úzce spjata s výzvou k obrácení, k přijetí Boží vlády a k jednání ve shodě s Boží vůlí. Ježíš vybízí své posluchače k větší pozornosti vůči znamením času, která neumí pochopit: Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? (Lk 12,56-57)
Hlavním tématem úryvku (Lk 13,1-9) je výzva k obrácení. První část úryvku (v. 1-5) je reakcí na dvě tragické události. Druhá část úryvku (v. 6-9) je „podobenstvím o neplodném fíkovníku“.
v. 1-4: Ježíš odporuje židovským představám o vině a odplatě, které byly chápány jako Boží trest. V Janově evangeliu Ježíš přímo odmítá souvislost mezi hříchem a utrpením (srov. Jan 9,3). Ježíš ukazuje, že katastrofy neukazují na hříšnost postižených, ale že všichni jsme před Bohem vinni a potřebujeme obrácení.
v. 2: Galilejci – Ježíš jako Galilejec bude také zabit Pilátem.
v. 2 a 5: když se však neobrátíte, všichni podobně (právě tak) zahynete – Ježíš odhaluje zlo, které je v srdci každého člověka. Kdo poznává zlo v druhém a identifikuje ho s ním, ten ho nechává růst v sobě a potvrzuje ho v druhém. Ježíš ale soudí zlo a člověka ospravedlňuje: zachrání ho, ale zlo úplně rozdrtí.
v. 6-9: Ježíš zde odhaluje, lidsky řečeno, „tajemný rozhovor“ mezi Boží spravedlností – poraz ho – a milosrdenstvím – nech ho tu ještě tento rok. Bůh ale chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,4).
v. 7: už tři léta – To jsou tři roky Ježíšova veřejného vystupování. Ony uzavírají dějiny a představují dobu ve které přijde, aby soudil.
v. 8: Délka tohoto roku jsou celé naše dějiny. Tento přidaný rok je rokem milosti, vyhlášeným v Nazaretě (Lk 4,18n).
 
K tématu
 
Navštěvoval jsem v nemocnici lidi s těžkými popáleninami nebo se zlomenou páteří po nehodě. Několik prvních dní jsou vděční, že jsou naživu, a plní důvěry. „Já jsem bojovník, já se s tím porvu.“ V těch dnech jsou obklopeni rodinou
a přáteli, kteří je povzbuzují a mají starost, aby to dobře dopadlo, jsou plní soucitu a zájmu. Pak, jak ubíhají dny, týdny
a měsíce, krize se postupně prohlubuje a vybírá si svou daň od nemocného i od jeho blízkých. Nemocný začíná být netrpělivý z monotónnosti každodenních procedur a nedostatku výraznějšího pokroku. Zlobí se na sebe, že se neuzdravuje rychleji, nebo na lékaře, že neznají kouzlo, které by přineslo okamžité výsledky. Manželka, která měla velkou starost, když u manžela diagnostikovali rakovinu plic, zjišťuje, že je podrážděná a netrpělivá. „Jistěže je mi ho líto, ale mám taky svůj život. Celá léta se přepracovával, zanedbával svoje zdraví, a teď, když na to doplatil, čeká, že se vzdám svého života a stanu se jeho ošetřovatelkou?“ Jistě svého manžela miluje a jistě je nešťastná, že je tak vážně nemocný. Ale má právo být unavená tím utrpením, jehož konec je v nedohlednu. Může mít obavy, že zůstane vdovou, může mít starosti o svou finanční situaci  v budoucnosti, může se na něho zlobit, že je nemocný (zvlášť když kouřil nebo zanedbával své zdraví), může být vyčerpaná  z probdělých nocí plných starostí. Prožívá strach a únavu, ale vypadá to jako netrpělivost a hněv.
Také rodiče mentálně postiženého dítěte čeká dlouhodobá těžká situace bez vyhlídky na šťastný konec. První roky ve znamení soucitu, rezignace, radosti z každého nejistého krůčku a zkomoleného slova se mohou změnit v období frustrace a hněvu, jak dítě stále více zaostává za svými vrstevníky a zapomíná dokonce i to, co ho s vypětím všech sil naučili. Pak budou mít velmi pravděpodobně pocit viny a budou si vyčítat, že ztrácejí trpělivost s dítětem, které za své omezení nemůže.
Kde mají takoví rodiče brát sílu, kterou budou potřebovat den co den? Podobně muž trpící neoperovatelnou rakovinou nebo žena s Parkinsonovou chorobou, kde oni mají najít sílu a smysl toho, aby každý den znovu vstali, když nemají vyhlídky na lepší budoucnost?
Věřím, že Bůh je odpovědí pro tyto lidi, ale ne tak, jak si někteří myslí. Nevěřím, že Bůh způsobuje mentální zaostalost
u dětí nebo že vybírá, kdo bude trpět svalovou dystrofií. Bůh, v něhož já věřím, nám neposílá takové věci, ale dává nám sílu se s nimi vyrovnat.
Kde má člověk brát sílu pokračovat, když už vyčerpal všechny vlastní zdroje? Odkud má načerpat trpělivost, když už mu všechna trpělivost došla, když byl trpělivější víc let, než je možné po někom žádat, a konec je v nedohlednu? Věřím, že Bůh nám dává sílu, trpělivost a naději a obnovuje naše duchovní zdroje, když jsou vyčerpány. Jak jinak by mohli nemocní lidé nacházet stále novou sílu a dobrou náladu během zdlouhavé nemoci, než by mohl mít kterýkoli jiný člověk, pokud by jim ji Bůh stále znovu v duši nedoplňoval? Jak jinak by mohly vdovy nacházet odvahu posbírat kusy svého života a vyrovnat se s tím, že budou dál žít samy, když v den manželova pohřbu tuto odvahu neměly? Jak jinak se mohou rodiče mentálně nebo fyzicky postiženého dítěte každé ráno probouzet a znovu na sebe brát tu zodpovědnost, pokud by se nemohli spolehnout na Boha, když jim docházejí síly?
Nemusíme u Boha žebrat ani ho podplácet, aby nám dal sílu nebo naději nebo trpělivost. Stačí, když se k němu obrátíme, přiznáme, že to sami nezvládneme, a uvědomíme si, že statečně snášet zdlouhavou nemoc je vpravdě lidský a vpravdě božský úděl, jeden z největších, jaké můžeme v životě prožít. Jedna z věcí, která mě trvale utvrzuje
v tom, že Bůh je skutečný, a ne jen představa, kterou si vymysleli náboženští myslitelé, je skutečnost, že lidé, kteří se modlí o sílu, naději a odvahu, tak často nacházejí zdroje síly, naděje a odvahy, které předtím neměli.
Myslím, že také nemocné děti by se měly modlit. Měly by se modlit, aby měly sílu snášet, co snášet musí. Měly by se modlit, aby je ta nemoc a její léčení příliš nebolely. Měly by se modlit, aby tak mohly bez rozpaků vyslovit nahlas svůj strach a získaly ujištění, že nejsou samy. Bůh je jim nablízku v nemocnici i pozdě v noci, když jejich rodiče už odešli domů a také všichni lékaři jsou pryč. Bůh je s nimi, i když jsou tak nemocné, že je nechodí navštěvovat ani jejich kamarádi. Strach z bolesti a strach z opuštěnosti jsou patrně ty nejproblematičtější aspekty nemoci u dítěte a modlitba může tento strach zmírnit. Nemocné děti se mohou dokonce modlit i o zázrak, aby se jim zase vrátilo zdraví, protože ony si nemyslí, že je Bůh bude posuzovat, jestli si to zaslouží nebo ne. Měly by se modlit, protože jinak by mohly ztratit veškerou naději a jenom čekat, až přijde konec.
„Když Bůh nemůže zahnat mou nemoc, k čemu potom je? Kdo ho potřebuje?“ Bůh nechce, abychom byli nemocní nebo postižení. On nám utrpení nezpůsobil a nechce, abychom se trápili, ale nemůže nás toho zbavit. To je něco, co je příliš těžké i pro Boha. K čemu Bůh je? Bůh způsobil, že existují lékaři a zdravotní sestry, kteří se nás snaží uzdravit. Bůh nám pomáhá, abychom byli stateční, i když jsme nemocní a máme strach, a ujišťuje nás, že nemusíme být
v našem strachu a v naší bolesti sami.
Obvyklé vysvětlení, že Bůh na nás sesílá břemena, protože ví, že jsme dost silní, abychom je unesli, je mylné. Osud, ne Bůh, nám posílá naše trápení. Když se s tím snažíme něco dělat, zjišťujeme, že nejsme dost silní. Jsme slabí, unavuje nás to, zlobí, drtí. Začínáme pochybovat, jestli to vydržíme. Ale jakmile dosáhneme hranic naší vlastní síly
a odvahy, stane se něco nečekaného. Zjišťujeme, že čerpáme novou sílu z nějakého zdroje mimo nás. A s vědomím, že nejsme sami, že Bůh je na naší straně, dokážeme jít dál.
Takto jsem odpověděl i mladé vdově, která přede mnou zapochybovala o účinnosti modlitby. Její manžel zemřel na rakovinu a ona mi řekla, že i když věděla, že je nevyléčitelně nemocný, modlila se za jeho uzdravení. Modlili se i její rodiče, jeho rodiče i sousedé. Protestantská sousedka zorganizovala modlitební skupinu ve své církvi, katolická sousedka spoléhala na přímluvu svatého Judy, patrona beznadějných záležitostí. Všechny možné způsoby, prostředky a vyjádření modliteb byly použity na jeho záchranu, a nic nepomohlo. Zemřel, jak to lékaři předpověděli, a zanechal ji
a její malé děti svému osudu bez manžela a bez otce. Po takových zkušenostech jak prý můžeme po někom chtít, aby bral modlitby vážně?
„Je to opravdu tak,“ zeptal jsem se jí, „že vaše modlitby nebyly vyslyšeny? Váš manžel zemřel, k žádnému zázračnému uzdravení jeho nemoci nedošlo. Ale co se stalo? Vaši přátelé a příbuzní se modlili: židé, katolíci i protestanti. V době, kdy jste se cítila tak zoufale sama, jste zjistila, že vůbec nejste sama. Zjistila jste, kolik lidí se trápí pro vás a s vámi,
a to není málo. Snažili se vám dát najevo, že se vám to nestalo proto, že byste byla špatný člověk. Byla to prostě jen hrozná, nespravedlivá věc, s níž nikdo nemohl nic dělat. Chtěli vám sdělit, že život vašeho manžela také pro ně hodně znamenal, nejen pro vás a pro vaše děti, a že ať se cokoli stalo jemu, vy nikdy nebudete úplně sama. To vyjadřovaly jejich modlitby a já nepochybuji, že to mělo svůj smysl.“
„A co vaše modlitby?“ zeptal jsem se jí. „Zůstaly snad ty nevyslyšeny? Byla jste v situaci, která vás snadno mohla zlomit, v situaci, která z vás mohla udělat zahořklou, zatrpklou ženu, žárlivou na ostatní rodiny kolem vás, kterým se nic takového nestalo, neschopnou žít normálně dál svůj život. Přesto k tomu nedošlo. Našla jste sílu, abyste se tomu ubránila. Nezlomilo vás to, žijete dál a máte zájem o život kolem sebe. Podobně jako Jákob v Bibli, jako čas od času každý z nás jste se musela vyrovnat s tíživou situací, modlila jste se o pomoc a zjistila jste, že jste mnohem silnější
a mnohem lépe se s tím dokážete vyrovnat, než jste si myslela. V zoufalství jste otevřela své srdce v modlitbě a co se stalo? Nestal se zázrak, který by odvrátil tragédii. Ale objevila jste, že kolem vás jsou lidé a Bůh je při vás a že máte
v sobě sílu, která vám tu tragédii pomůže překonat. To uvádím jako příklad vyslyšené modlitby.“
Harold S. Kushner – Když se zlé věci stávají dobrým lidem
 
Starý nevěřící muž šel za věhlasným knězem. Doufal, že mu pomůže vyřešit problémy, které měl s vírou, že mu objasní, co se mu zdálo nepochopitelné. Nedokázal například uvěřit, že Ježíš z Nazareta skutečně vstal z mrtvých. Chtěl nějaké znamení, že se to opravdu stalo...
Když vešel na faru, v kanceláři už byl s knězem někdo jiný. Kněz zahlédl muže stojícího na chodbě a s úsměvem mu přinesl židli. Když ten druhý odešel, pozval kněz starého pána dovnitř. Zeptal se ho, o co se jedná, a pak dlouho a živě diskutovali. Starý pán nakonec uvěřil a projevil přání obrátit se k Božímu slovu, svátostem a k důvěře v Pannu Marii.
Kněz pociťoval uspokojení, ale také tak trochu údiv nad tak rychlým obrácením, a tak se ho zeptal: „Povězte mi, prosím vás, který argument vás v našem dlouhém rozhovoru přesvědčil, že Kristus opravdu vstal z mrtvých a že Bůh existuje?“
„Gesto, se kterým jste mi přinesl židli, abych nemusel čekat vestoje,“ odpověděl muž.
Bruno Ferrero – Příběhy pro potěchu duše
 

Když zemřel Blaise Pascal (19. srpna 1662), byl v podšívce jeho kabátu nalezen složený list papíru, který byl napsaný osm let před tím a obsahoval, v cárech myšlenek a vět, uloženou vzpomínku na památnou zkušenost s Bohem, kterou prožil jedné listopadové noci, když se prostřednictvím Bible snažil nalézt tvář živého Boha: „OHEŇ. Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův, a ne Bůh filozofů a mudrců. Jistota. Jistota. Cit, radost, pokoj. Bůh Ježíše Krista. Tvůj Bůh bude i mým Bohem. Zapomínám na celý svět a na všechno kromě Boha. Nedá se nalézt jinak než na cestách ukázaných v evangeliu. Velikost lidské duše. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal. Radost, radost, radost, slzy radosti.“ 

Ranierro Cantalamessa - Slovo a život C

 
Liturgie této třetí neděle postní nám prezentuje téma obrácení. V prvním čtení z knihy Exodus spatří Mojžíš při pasení stáda hořící keř, který není ohněm pohlcen. (…) Bůh se projevuje různými způsoby i v životě každého z nás. Abychom však mohli rozpoznat jeho přítomnost, je nezbytné přistupovat k němu s vědomím vlastní ubohosti a s hlubokou úctou. Jinak se staneme neschopnými setkat se s Ním a vstoupit do společenství s Ním.
Apoštol Pavel píše, že události jsou nám dány pro výstrahu. Připomíná nám, že Bůh se nezjevuje tomu, kdo je prostoupen samolibostí a lehkomyslností, nýbrž tomu, kdo je před Ním chudý a pokorný. (…) Možnost obrácení však vyžaduje, abychom se naučili vykládat události ze života v perspektivě víry, oživováni svatou bázní Boží. Je pravou moudrostí, nechat se - tváří v tvář utrpení a zármutku - oslovit vratkostí existence a číst lidské dějiny očima Boha, který chce vždy a jedině dobro svých dětí a v důsledku nevyzpytatelného plánu své lásky někdy dopouští, aby byli zkoušeni bolestí, aby je přivedl k většímu dobru.
Benedikt XVI. 7. 3. 2010
 
Špatné rozlišování v oblasti negativních jevů v dějinách a přírodě rozděluje lidi ve jménu spravedlnosti na dobré a špatné nebo považuje zlo za nevyhnutelné a osudové. Dobré rozlišování otevírá oči a vede ke změně života. Kromě toho si všimněme omylu, který je dnes rozšířen víc než kdy jindy, kdy lidé věří, že utrpení je samo o sobě zlem. Když mluvíme o zlu, myslíme na chudé, kteří umírají hladem, na děti, které jsou obětí násilí, na systematicky zabíjené nevinné. Zlo je ve skutečnosti něco jiného: to, co člověka nutí, že nechává druhé hladovět, působí jim násilí a zabíjí.(…)
Bůh ten fíkovník, tj. člověka, neporazí! Respektuje ho, protože ho miluje. Hojně ho ze všech stran obklopí svými díly, aby člověk mohl na jeho lásku odpovědět. Čas pokračuje, protože Boží milosrdenství je věčné! Tak o tom zpívá refrén žalmu 136 (Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý - pozn. administrátora), který uvádí skutečný důvod všech věcí a všech událostí.
Silvano Fausti - Nad evangeliem podle Lukáše
 
Když se Bůh chystá udělat něco velkého, začne u toho, co je těžké. Když se chystá udělat něco opravu velkolepého, začne u nemožného. Armin Gesswein
Stará lidová moudrost praví: „Potká-li tě neštěstí, je v něm pro tebe ukryto poselství, a když ho nepřečteš, čeká na tebe další neštěstí.“ Náš problém spočívá v tom, že když se nám přihodí něco nepříjemného, ani nás nenapadne po nějakém poselství pátrat. Otázky si pokládáme, to ano, ale většinou je špatně adresujeme. Klademe je těm, kteří nám nemohou dát uspokojivou, na míru šitou odpověď. Ptáme se lidí kolem sebe: „Proč to postihlo zrovna mě?“ „Proč zrovna já musím mít takovou smůlu, co jsem komu udělal?“ A pak je tu ještě to naše nešťastné slovíčko „kdyby“. „Kdybych mu na to auto nepůjčila… kdyby ten semafor nepřehlédl… kdyby, kdyby, kdyby…“
Jediná smysluplná a zcela legitimní otázka v takové situaci je: „Pane Bože, co mi tím chceš říct?“ Někdy odpoví hned, někdy to trvá chvíli, někdy hodně dlouho a v mnoha případech odpověď uslyšíme a souvislosti pochopíme asi až na věčnosti. S tím se musíme smířit. Jak říká Wilfrid Stinissen: „Chtít pokaždé přesně vyzkoumat Boží úmysl s každou epizodou v našem životě je duchovní zvědavost.“ I v mém životě je spousta událostí, které nedovedu vysvětlit, dodnes neznám jejich příčinu, ale vím, že to nebyly náhody. Vím, že jejich smysl, ne-li dřív, tak docela jistě na věčnosti plně pochopím. Už dnes se na to těším. Úplně stejně na tom byli i první křesťané, jinak by jim sv. Pavel v dopise nepsal: „Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne“ (1Kor 13,12).
Pro podepření poněkud kontroverzního výroku Armina Gessweina ze záhlaví této kapitolky by bylo možno uvést spoustu příkladů ze života. Uvedu aspoň jeden. Úspěšný podnikatel v oblasti stavebnictví, jehož firma postavila v hlavním albánském městě první divadlo, byl i vzorným manželem a laskavým, milujícím otcem. Ale ne dlouho. Brzy zemřel, a aby toho nebylo málo, jeho obchodní partner zpronevěřil majetek firmy a mladou vdovu i její tři malé děti uvrhl do velmi svízelné situace. Jistě si mnozí i tenkrát kladli otázku „proč“ a netušili, že jedním z těch sirotků je budoucí Matka Tereza z Kalkaty, dnes již blahoslavená.
Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou
 
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 3; Marcel Milfait – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.