Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle postní - cyklus C

4. neděle postní – cyklus C

Joz 5,9a.10-12; 2 Kor 5,17-21; Lk 15,1-3.11-32
1K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3Pověděl jim tedy toto podobenství: 11„Jeden člověk měl dva syny. 12Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. 13Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. 14Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. 16Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. 17Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! 18Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. 19Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ 20Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ 22Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! 23Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. 25Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. 27On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ 28Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. 29Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ 31Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. 32Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“  (Lk 15,1-3.11-32)
Srovnání: 1-2Lk 5,29-30; 19,7; 3-7Mt 18,12-14; 12Dt 21,15-17; 13Př 29,3; 22Gn 41,42; Zach 3,4
 
Úvod k meditaci
V postavě mladšího syna se může najít každý z nás. Náš útěk dokazuje, že nevěříme Bohu a že nevěříme ani v život, světlo a lásku. Otec, který je láska sama, ví, že lásku si nelze vynutit, a v útěku nám nebrání. A my odcházíme. Dáváme přednost živoření před životem, lži před pravdou, nenávisti a sobectví před láskou. Zkoušíme, co to s námi udělá. Podobenství nám vyráží dech tím, že otevřeně připouští, že kdybychom byli našli to, co jsme hledali, nikdy bychom se domů nevrátili. Ale naštěstí se nic nedaří podle našich představ: místo chleba nacházíme žaludy, místo požitků bídu. Daleko od Boha nenajdeme ani opravdového přítele ani skutečnou pomoc. Ale proč se tomu divíme? Proč nás překvapuje, že se všechno spiklo proti nám? Skoro se mi zdá, jako by věci samy byly rozumnější než my a jako by nám tím, že se nám vzepřou, vlastně chtěly pomoci. Kdyby to nedělaly a v ničem nám nebránily, úplně bychom se zničili.
Carlo Carretto – Poušť uprostřed města
Výklad biblického textu
 
Kontext:
Hlavní postavou podobenství je otec, proto by bylo lépe nazývat ho podobenstvím o dobrotivém otci nebo o milosrdné lásce. Je to vlastně dvojpodobenství, které dosahuje dvojího vrcholu: Nalezení „ztraceného syna“ a otcova radost z jeho návratu je první vrchol. Neméně důležitý je druhý vrchol: Protestní postoj staršího syna, který kritizuje otce.
Posluchač se musí rozhodnout, jestli se bude také radovat z Boží dobroty nebo zůstane zatvrzelý ve své vlastní spravedlnosti. Obrácení není jen proces v hříšníkovi, ale proměna Božího obrazu, kterou musí projít spravedlivý i hříšník. Kořenem hříchu je zlé mínění o Otci, které mají starší i mladší syn společné.
v. 11: jeden člověk – To je Bůh, který je současně otec i matka, zákon i láska.
v. 12: rozdělil majetek mezi ně – Podle židovské praxe náležela mladšímu synu jen třetina, starší syn měl nárok na dvojnásobný podíl. Otec si uvědomuje, že „ztrácí syna“, vnímá jeho odchod jako cestu smrti vzájemného vztahu lásky, kterou s bolestí přijímá. Tato část je dramatem vztahu mezi člověkem a Bohem v okamžiku, kdy se rodí hřích, který je vždy odchodem od Boha.
v. 17: šel do sebe – Neznamená to začít zpytovat svědomí podle nějakého schématu či plakat nad svými hříchy. Jde o rozpomínání se na konkrétní události života a konkrétní osoby a začátek obnovování vztahu s nimi. Mobilizuje to zesláblou vůli a vede k postoji: Já chci! Vzpomínáním si syn uvědomuje, jaký měl vztah k otci, a rodí se v něm touha po návratu a smíření s otcem.
v. 25-30: Návrat mladšího syna a otcovo přijetí hluboce zasáhlo staršího syna, vnitřní svět jeho úvah, plánů, snů a logických závěrů se zhroutil. Cítil, že je ohrožena jeho totožnost. Otec vnímá i vnitřní drama svého staršího syna. Vychází za ním ven, hledá i tuto ztracenou ovci a zve ho dovnitř.
 
K tématu
 
Co kdybych ho potkal já?
Co by se bývalo stalo, kdyby starší bratr spatřil marnotratného syna dříve než otec? A jak bych se v takové situaci zachoval já?
1. Pravděpodobně bych se mu vyhnul obloukem. Hned by mi bylo jasné, kdo se to ke mně blíží. Věděl bych, že je to známý prostopášník, a tak bych udělal všechno pro to, abych se s ním vůbec nesetkal. Jakmile člověka zařadíme do nějaké škatulky, přestane to pro nás být člověk z masa a kostí. A o škatulky určitě nemáme nouzi! Materialista, ateista, liberál, komunista, progresista, revolucionář, reakcionář, anarchista. Tyto nálepky nám brání vidět za nimi živého člověka, kterého můžeme oslovit jako bratra.
Nevěřící? Často o nich mluvíme a smutně nad nimi pokyvujeme hlavou. Když ale stojí takový nevěřící přímo před námi, začneme zbaběle hledat nouzový východ. A co dialog? Mluvit o dialogu je přece tak povznášející! Opravdu ho vést, to je však něco úplně jiného. „Vést dialog znamená stát druhému člověku tváří v tvář, klást mu otázky a sám být dotazován“ (F. Heer). A to většinou nebývá nic příjemného. Ve skutečnosti máme z dialogu strach. Obáváme se, že „jasné světlo střízlivého úsudku smete jak pozůstatky naší dětské víry, tak i hradby, které jsme kolem své víry my křesťané nastavěli“.
2. Možná bych se mu směle postavil a vychrlil na něj hromadu výčitek: „Že se nestydíš! Zachoval ses jako hulvát! Celou rodinu jsi vystavil posměchu! Uvědomuješ si, že tátovi skoro puklo srdce žalem?“ Ve skutečnosti otcovu srdci hrozí jen to, že se rozskočí samou radostí... Není vyloučeno, že bych mu taky trochu dětinsky pohrozil: „Jen se těš! Až dorazíš domů, tak to od táty pořádně schytáš!“ A zatím: Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se!
3. Není vyloučeno, že bych se ho snažil obrátit. Kdy se konečně osvobodíme od „komplexu neustále obracet na víru“ (ty druhé)? Kdy konečně přestaneme šířit víru hlava nehlava? Kdy přestaneme vnucovat naše „povinné cviky“ všem okolo? Kdy si přestaneme hrát na Lékaře, Mistra a Spasitele a uznáme, že Lékař, Mistr a Spasitel je jen jeden a že my jsme pouze „služebníci neužiteční“, kteří mu často spíš překážejí, než aby mu pomáhali? Kdy se vydáme na cestu společně s lidmi mimo církev a budeme je při jejich hledání pokorně doprovázet? Kdy přestaneme Boha do lidských duší vtloukat násilím? Co když v nich už je, co když do nich už tiše a s úctou vstoupil bočním vchodem, aniž si od nás vyžádal povolení, aniž nám o tom podal hlášení, aniž zanechal vně jakoukoli viditelnou stopu?
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že „konají dobro“, a přitom dokážou napáchat velké škody. Počínají si totiž pyšně, namyšleně a bezohledně. Jejich dobročinnost nemá s tím, co nás učil Kristus, nic společného. Myslí si, že prokazovat druhému člověku dobro znamená být mu neustále v patách a zahrnovat ho radami, pobídkami, výčitkami a hrozbami. Neuvědomují si, že takové pronásledování musí každého znechutit a že k žádoucím výsledkům určitě nepovede. Stále platí, že každý z nás je strážcem svého bratra, ale to v žádném případě neznamená, že je třeba být svému bratru policajtem, který sleduje každý jeho pohyb, analyzuje všechna jeho gesta a interpretuje (téměř vždy špatně) jeho úmysly. Myslíme si, že k tomu, abychom někoho přivedli na správnou cestu, stačí nedat mu ani tu nejmenší příležitost hřešit, omezit jeho svobodu na minimum, mít ho stále pod kontrolou.
My však máme být svědci, nikoli policajti, průvodci, a ne soudci, přátelé, nikoli špehové. Marnotratný syn se vrací domů. Každá snaha obrátit ho by teď přinesla víc škody než užitku. Otce si už totiž nese ve svém srdci.
4. Nechal bych ho složit přijímací zkoušku. Na setkání s otcem bych ho pečlivě připravil a ujistil bych se, že ví, co ho čeká. „Jsi ochoten dodržovat pravidla, která v našem domě vládnou? Už jednou ses proti nim vzbouřil a já bych nechtěl, aby se to znovu opakovalo... A taky nezapomínej, že odpuštění si musíš zasloužit a že si svoje místo v našem domě musíš znova vydobýt. Budeš na tom muset tvrdě pracovat. Jsi připraven odčinit to, co jsi napáchal? Ať tě ani nenapadne předstoupit před otce v takovémhle stavu! Copak nemáš zrcadlo? Jsi celý špinavý, šaty máš roztrhané a kdoví kdy ses naposledy holil! Dokud se pořádně nevydrbeš, tak práh našeho domu nepřekročíš! Vykoupej se, zašij si šaty a nezapomeň si spravit i ty děravé boty.“
Co na tom, že otec čeká, aby mohl svého syna co nejdřív obejmout! Proč se starat o roztrhané šaty a děravé boty, když doma už jsou připraveny „nejlepší šaty“ a nová obuv?
Správný postup je přesně opačný: nejdřív ze všeho se vrhnout otci do náručí, důvěřovat jeho lásce a skálopevně věřit, že nám odpustí. Na morální očistu je dost času potom, v otcovském domě s ní nikdo nebude chtít otálet. „Člověka dokáže osvobodit od hříchu jedině poznání, že Bůh na něj opravdu pohlíží jako na svého syna, ať už zhřešil jakkoli. Pokud člověk má tuto synovskou víru, pramen zla jednoduše vyschne“ (J. Tiger).
Když marnotratný syn padl otci do náručí, byl už uzdraven. Já, jeho starší bratr, jsem se vždy považoval za boháče, ale teď musím uznat, že on je bohatší než já. Je bohatší o srdce prohloubené utrpením a o svou drsnou životní zkušenost. Je z něj boháč, protože v otcově odpuštění našel pravou lásku.
Alessandro Pronzato – Provokující evangelia
Lásce neuniknete
Včera večer se v domě našeho bratrstva stalo něco, co námi hluboce otřáslo. Při mši vešel do domu robustní muž, viditelně velký silák. Byl to narkoman. Liturgie se už naštěstí chýlila k závěru. Muž byl na konci svých sil a my za chvíli také, protože neklid, kterého byl plný, se přenesl na celé modlící se společenství. Z kaple vyšel s námi a v kuchyni mě požádal o kávu. Na jeho oči nikdy nezapomenu. Byly to oči štvaného zvířete, které se po několikadenním pronásledování už nezmůže na žádný odpor. Ruce se mu třásly tak, že půl šálku vylil na sebe. Nato se s žuchnutím svalil na zem. Jeho tělem projížděla křeč a u úst se mu objevily zvratky. Ani ve čtyřech se nám nepodařilo udržet ho v klidu. Stále sebou zmítal a přitom tloukl hlavou o hranu kamen. Za chvilku jsem měl ruce celé zamazané od krve, kávy a slin. Pod hlavu jsme mu dali polštář, ale museli jsme ho nechat ležet na zemi, protože v tu chvíli jsme nebyli s to vynést ho do prvního patra, kde jsou ložnice. Na chvíli usnul. Pak otevřel oči, v nichž se zračil bezedný smutek, a požádal mě o nějakou náhražku drogy. Celý den vydržel bez drog, ale teď už nemohl dál. Znova sebou začal zmítat jako posedlý. Pak přišel lékař a píchl mu injekci. Nakonec ho čtyři saniťáci odvezli na neurologii.
Toto mé vyprávění je moderní obdoba Lukášova podobenství o marnotratném synu. V Ježíšových časech bylo všechno mnohem prostší. Synové utíkali z domova především proto, aby mohli prohýřit své jmění s děvkami (Lk 15,30). Dřív byli lidé·zdravější. Dnes člověk na útěku prohýří svůj majetek, zdraví i všechny své naděje s drogou. Ale příběh je to stále tentýž, jen snad o něco dramatičtější a krutější. Ale především jasnější a zřetelnější. Droga se svou neúprosnou logikou dosáhnout stůj co stůj rozkoše mi umožnila pochopit spoustu věcí. Řekl bych, že pronikavě zmenšila rozlohu ostrova, kam se může uchýlit člověk na útěku. Lukáš říká, že marnotratný syn prodal všechno, co měl, a odešel do daleké země. Pro nás už tato daleká země neexistuje: stačí zajít za kamarády do zpustlého bytu někde na periférii, kde se na starém gramofonu točí stále dokola jedna deska, a tam si pohodlně píchnout LSD. Ale jak už jsem řekl: ostrov, kam se může uchýlit dnešní marnotratný syn, je opravdu nepatrný. A navíc: důsledky útěku z otcovského domu jsou mnohem tvrdší a dostavují se téměř okamžitě. Zakrátko je synovi naprosto jasné, že daleko od Otce se nedá žít dlouho, že žít daleko od Otce znamená smrt. A ta dnes na sebe nenechá dlouho čekat. Prostitutky člověka vysávají pomaleji a ne tak krutě jako droga. LSD s tebou dokáže zatočit mnohem rychleji a důkladněji.
U stolu jsme s bratřími o drogách často diskutovali. Silně na nás zapůsobilo především to, jak zlo z narkomana dokázalo vysát veškerou jeho sílu. Marnotratného syna z podobenství zlomil hlad; narkomana, který k nám včera večer přišel, dostala přímo droga, jíž propadl.
Necháme-li se vést svými scestnými choutkami, nedojdeme daleko. Něco – či někdo – nás zastaví. Nikdy dřív jsem si tak jasně neuvědomil, jak důležitá je v lidském životě bolest. Kam až by člověk zašel, kdyby nebylo fyzické bolesti? Kdo by ho upozornil na zlo, jehož se dopouští v první řadě sám na sobě? Kdo by mu se vší rozhodností postavil před oči důsledky jeho nezřízených vášní, jimiž zraňuje především svou vlastní přirozenost? Člověk je svobodný, a proto může nevázaně hýřit a každému řádu se vysmívat. Jenže pak přijde chvíle, kdy se mu do cesty postaví bolest a srazí ho k zemi.
Člověk se může svobodně odvrátit od Boha, který je řád a původce všeho, ale musí počítat s tím, že Bůh mu pak bude posílat do cesty samé překážky a trní, dokud ho nepřesvědčí, že bude lepší zastavit se a vrátit se zpátky. Člověku se nikdy nepodaří přelstít svou lidskou přirozenost, neboť Bůh si ji zvolil, aby lidem ukazovala cestu k němu. A zrovna tak se člověk nikdy nedokáže zbavit strachu, ba hrůzy z blížící se smrti. V podstatě jediná důležitá věc je zastavit se včas.
Vzpomínám si v této souvislosti na jedno z dobrodružství panáčka Pinochia: Pinochio necítí bolest, protože je ze dřeva. A když se jednou posadí příliš blízko k ohni, málem uhoří. Jeho necitlivost vůči bolesti ho téměř stála život.
Zamysleme se někdy nad tím, co by se stalo, kdyby neexistovala bolest a nevarovala nás včas, že něco není v pořádku. Kdo by zastavil narkomana, se kterým jsme se setkali včera večer? Kdo by přiměl alkoholika, aby se zamyslel nad svým zpackaným životem? Člověk je natolik ovládán hříchem a tolik žízní po rozkoši, že kdyby ho nezastavila bolest, zakrátko by z něj byl druhý satan. Jeho choutkám by nic nestálo v cestě a byl by schopen kráčet přes mrtvoly, jen aby uspokojil své touhy. Někteří mocní a bohatí lidé to opravdu dělají. Dobře víme, kam až dokáže zajít člověk posedlý touhou po moci a čeho všeho je schopen, když se zmocní vlády nad druhými.
Carlo Carretto – Poušť uprostřed města
 

 Drazí bratři a sestry,

tuto čtvrtou neděli postní je čteno evangelium o otci a dvou synech, známé jako podobenství o marnotratném synovi (Lk 15,11-32). Tento úryvek ze svatého Lukáše představuje vrchol spirituality a literatury všech dob. Co by jinak byla naše kultura, umění a obecněji naše civilizace bez tohoto zjevení Boha, Otce veškerého milosrdenství? Nikdy nás nepřestane dojímat a pokaždé když mu nasloucháme nebo jej čteme, vždycky je s to nám nabídnout nové významy. Tento text má především moc promluvit k nám o Bohu, dát nám poznat jeho tvář, nebo lépe jeho srdce. Po Ježíšově vyprávění o milosrdném otci už se věci nemají jako dříve. Nyní Boha známe: On je náš Otec, který nás z lásky stvořil svobodnými, obdařil nás svědomím, a který trpí, když hyneme, a raduje se, když se vracíme. Vztah s Ním roste skrze dějiny, analogicky jako je tomu mezi každým dítětem a jeho rodiči. Zpočátku na nich závisí, potom si nárokuje vlastní autonomii, a nakonec – pokud se rozvine pozitivně – dospěje ke zralému vztahu, založenému na uznání a autentické lásce.
V těchto etapách můžeme spatřovat i momenty lidského putování ve vztahu k Bohu. Může existovat fáze, která je jakýmsi dětstvím: náboženstvím motivovaným potřebou a závislostí. Postupně jak člověk roste a emancipuje se, chce se této podřízenosti zbavit a stát se svobodným, dospělým, schopným postarat se o sebe sám, přijímat autonomně vlastní rozhodnutí a někdy si také myslí, že se bez Boha obejde. Právě tato fáze je delikátní, může vést k ateizmu, který však může nezřídka skrývat přání objevit pravou tvář Boha. Naštěstí pro nás, Bůh se nikdy nezpronevěří své věrnosti, a třebaže my se vzdalujeme a ztrácíme, nadále nás sleduje svou láskou, odpouští nám naše pochybení a vnitřně promlouvá k našemu svědomí, aby nás přivolal k Sobě.
Dva synové se v podobenství chovají protikladně. Mladší odchází a klesá stále níže, zatímco starší zůstává doma, ale také on má nezralý vztah k otci. Když se totiž bratr vrátí, ten starší na rozdíl od otce není šťasten, ba dokonce se zlobí a nechce vstoupit do domu. Dva synové představují dva nezralé postoje k Bohu: vzpouru a infantilní poslušnost. Obě tyto formy překoná zkušenost milosrdenství. Pouze zakusíme-li odpuštění, rozpoznáme-li, že jsme milováni nezištnou láskou, jež je větší než naše bída, ale také větší než naše spravedlnost, vstoupíme konečně do opravdu synovského a svobodného vztahu s Bohem.
Benedikt XVI. 14. 3. 2010
 
Hospodin je milostivý v tom smyslu, že prokazuje milost, soucit a ve své velikosti se sklání nad tím, kdo je slabý a ubohý; je stále připraven přijímat, chápat a odpouštět. Je jako otec v podobenství, které podává Lukášovo evangelium (15, 11-32): otec, který se neuzavírá do roztrpčenosti nad tím, když jej mladší syn opustil, ale naopak stále jej očekává – vždyť jej zrodil – a potom mu vychází v ústrety, objímá ho a ani jej nenechává dokončit jeho zpověď – jako by mu položil ruku na ústa – tak obrovská je láska a radost z toho, že jej znovu nalezl. A potom si nechá zavolat také staršího syna, který je rozhořčen a nechce oslavovat; přebýval sice stále doma, ale žil spíše jako služebník než jako syn. Přece se však otec sklání i k němu, vybízí ho, aby vstoupil, snaží se otevřít jeho srdce lásce, aby nebyl nikdo vyloučen ze slavnosti milosrdenství. Ano, milosrdenství je slavnost.
O tomto milosrdném Bohu je také řečeno, že je „shovívavý“, doslova „dlouhého rozsahu“, tedy širokého rozsahu co do velkodušnosti a schopnosti strpení. Bůh dovede čekat, Jeho čas není časem netrpělivých lidí; je jako moudrý rolník, který umí čekat a nechává dobré setbě čas k růstu, navzdory koukolu (srov. Mt 13,24-30).
A nakonec se Pán prohlašuje „velmi laskavým a věrným“. Jak krásná je tato definice Boha! Tady je všechno. Bůh je totiž veliký a mocný, ale tato velikost a moc se vyjadřují láskou k nám, kteří jsme tolik nepatrní a tolik neschopní. Slovo „láska“, které je tady použito, poukazuje na cit, milost a dobrotu. Není to láska z televizního seriálu. Je to láska, která činí první krok a která nezávisí na lidských zásluhách, nýbrž na nezměrné nezištnosti. Je to božská pečlivost, kterou nic nemůže zastavit, ani hřích, protože dovede jít za hřích, přemoci zlo a odpustit.
papež František na generální audienci 13. 1. 2016
 
Boha neomrzí odpouštět
Takový je náš Otec - neustále čekající Bůh. Někdo možná řekne: „Ale, otče, já mám spoustu hříchů, nevím, jestli bude Bůh spokojen.“ Tak to zkus. Chceš-li znát něhu tohoto Otce, jdi k němu, zkus a potom mi řekneš. Bůh nás očekává. Bůh čeká a také odpouští. Je Bohem milosrdenství, neomrzí jej odpouštět. Sedmdesátkrát sedmkrát, vždycky. S odpuštěním stále vpřed. Z podnikatelského hlediska je bilance negativní. On vždycky ztrácí. Ztrácí věčně, ale vítězí v lásce.
365 dní s papežem Františkem Promluvy od svaté Marty
 
Rakovina závisti
Východní autoři mluví na tomto místě o každém nerozumném smutku. Je to zvláštní pocit. Jsme-li smutní, vyjadřujeme tím přesvědčení, že by něco nemělo být, že bychom hlasovali pro to, aby to nebylo. Je to jakýsi druh nenávisti. Křesťan má nenávidět zlo a hřích. Spasitelný smutek se jmenuje lítost. Zmocňuje-li se nás však smutek a melancholie nad životem, nad společností ostatních, nad osamoceností, je v tom pokaždé nějaký nedostatek víry v Prozřetelnost, v dobrotu Boha a jeho díla. Nemáme se mu tedy nikdy úplně poddávat ani tam, kde je omluvitelný. I výraz piety nad zemřelými a nad neštěstím druhých nemá překročit hranice umírněnosti. Protože Slované mívají k melancholii náklonnost, Nil Sorský píše o smutku velmi výrazně. Zdá se mu, že je to jeden z nejhorších nepřátel duchovního života. Na Západě je v katalogu neřestí uváděn jenom jeden druh smutku, který je mravně závadný od samého počátku. Je to smutek nad dobrem druhého, tedy závist. Podle sv. Jana Zlatoústého je závistivý horší než lakomec. Ten se spokojí, když sám má. Závistivý se přičiňuje o to, aby neměli druzí: „Sám se třeba leností nepostaví, ale všechnu námahu vynaloží na to, aby srazil druhého, který stojí.“ Malé pocity nelibosti nad úspěchem bližního se nás zmocňují často. Jde o to, abychom se jim nepoddávali. Jsou-li to duchovní vlastnosti, které druhému závidíme, pak je jediný lék: snažit se, abychom se vyrovnali těm, kdo nás předčí, po případě je i předběhli v dobrém. Tento druh emulace, závodění, je užitečný v ústavech, ve školách, v klášterech. Nezvrhne se, jen když jde o opravdové dobro.
Tomáš Špidlík Svatý rok milosrdenství
 

Prameny, odkazy

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 3; Pavel Kopeček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.