Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

5. neděle postní - cyklus C

5. neděle postní – cyklus C

Iz 43,16-21; Flp 3,8-14; Jan 8,1-11
1Ježíš odešel na Olivovou horu. 2Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 3Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed 4a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. 5Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ 6Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. 7Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ 8A sehnul se opět a psal na zem. 9Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 10Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ 11Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
(Jan 8,1-11)

 

Srovnání: 1Lk 21,37; 2Mk 14,49; 5Lv 20,10; Dt 22,22-24; 6Mk 8,11; 10,2; 12,15; Jer 17,13; 7Dt 17,7; 9Řím 2,1; Mt 7,2; 11Jan 5,14
 
Úvod k meditaci
Ježíš je jediný, kdo byl bez hříchu a tudíž jediný, kdo mohl hodit kamenem na cizoložnou ženu. Nehodil, protože on nechce smrt hříšníka, ale obrácení a život. Proto ani my nemůžeme hodit, ať jde o kohokoli. Ježíš nedává najevo, že hřích je dovolen. Jeho slova jdi a od nynějška už nehřeš ukazují jasně, jaký má být postoj ke hříchu. Ježíš ukazuje, jaký je jeho postoj k člověku, který pochybil: milosrdenství. Ježíšův milosrdný pohled na ženu působí jako balzám na duši. Ještě nikdo nikdy se na ni takto nepodíval. Jdi a najdi znovu svou důstojnost!
 
Výklad biblického textu
 
Kontext:
Úryvek patří mezi nejznámější a nejpůsobivější texty Janova evangelia. Dodatečně byl připojen k Janovu evangeliu, jak je vidět i z jeho rozdílného umístění v různých starých rukopisech. V některých je dokonce přiřazen   k Lukášovu evangeliu. Nelze pochybovat o inspirovanosti textu, nebo mu ubírat historickou hodnotu, ale s jistotou můžeme říci, že autorem textu nebyl evangelista Jan.
Vyprávění má dvě části se dvěma vrcholy: Ježíšův střet se zákoníky a farizei (v. 1-9) a Ježíšovo setkání se ženou    (v. 10-11).
v. 6: psal prstem na zem – Ježíš nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu, pro něj – na rozdíl od zákoníků a farizeů – je nejdůležitější cizoložná žena. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně: píše „prstem po zemi“. Někteří při tom myslí na verše z proroka Jeremiáše – jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina (Jer 17, 13n); jiní uvažují o tom, že Ježíš vepisoval do prachu hříchy shromážděných zákoníků a farizeů, které si pak oni sami mohli přečíst; další vysvětlují, že Ježíšovo záhadné psaní do písku může být chápáno jako snaha ukázat odpůrcům jejich slepotu: ignorují cizoložnou ženu a Ježíš tedy nedbá na ně! Co Ježíš opravdu psal, však není důležité.
v. 7: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první! – Ježíš je vede k tomu, aby uznali, že jako hříšníci nemají právo soudit druhé. Reakce tazatelů ukazuje, že pochopili a že jejich morální svědomí a cit pro právo je stále ještě v pořádku. Jako první odcházejí starší jakožto zkušenější a moudřejší, což vlastně mluví v jejich prospěch.
v. 11: Ježíš neříká jediné odsuzující slovo, ani kázání o morálce, ani slova o hříšné minulosti. Ježíš spíše otevírá novou cestu do budoucnosti. Žena dostává šanci nového začátku. Ježíš se zde chová podobně jako otec v Lukášově podobenství o „milosrdném otci a jeho dvou synech“ (Lk 15,11-32). Z bezvýhradné podpory a odpuštění získává žena sílu začít nový život. Ježíš zde poukazuje na to, s čím máme mnohdy problém, co neumíme nebo čeho se bojíme: umí oddělit hřích od hříšníka a dát mu najevo své přijetí, které vede k nalezení odhodlání vydat se na správnou cestu.
 
K tématu
 
Boží brýle
Jeden finančník právě zemřel a byl na cestě do nebe. Očekával, že se potká s Otcem věčnosti a předstoupí před spravedlivý soud. Nešlo se mu vůbec lehce, protože v životě vykonal jen velmi málo dobrých skutků. Jak se blížil      k nebi, nejistě lovil v paměti to hodnotné, co v životě udělal, ale roky, kdy vykořisťoval a využíval druhé, byly těžké jako olovo. Po kapsách měl několik dopisů od lidí, kterým se v životě snažil pomoct, a chtěl je Bohu předložit jako důkaz svých nemnohých dobrých skutků. Nakonec plný obav dospěl až k hlavní bráně. Pomalu k ní přistoupil a zůstal udiveně stát, neboť tam nebyla žádná fronta, ani neviděl nikoho v čekárně. Pomyslel si: „Buď sem přichází velmi málo klientů, nebo jdou dovnitř bez čekání…“
Jak pokračoval v chůzi, jeho obavy vzrůstaly, protože všechny dveře byly otevřené a nikdo je nehlídal. Zabouchal pěstí na dveře. Nikdo neodpověděl. Zaklepal, ale nikdo ho nepřišel přivítat. Nahlédl dovnitř a s úžasem si prohlížel nádherné sídlo, avšak neviděl ani anděly, ani svaté, ani zářící postavy. Dodal si ještě více odvahy a došel až ke skleněným dveřím… Ale také nic. Nakonec stál uprostřed ráje, aniž by mu kdo zabránil ve vstupu. Řekl si: „Tady musí být samí poctiví lidé! Nechat otevřené dveře bez dozoru!“
Postupně ztrácel strach a procházel nádvořím slávy ohromen tím, co viděl. Byla to nádhera. Celou věčnost by mohl pozorovat to krásné místo. Vtom se ocitl před místností, která vypadala jako kancelář někoho moc důležitého. Musela to být Boží kancelář. Dveře byly také samozřejmě dokořán otevřeny. Než vstoupil dovnitř, na chvíli zaváhal, ale jelikož v nebi všechno stojí a padá s důvěrou, vešel do místnosti a přistoupil k prostornému psacímu stolu. Ležely na něm brýle, které musely patřit samotnému Bohu. Náš přítel nemohl odolat pokušení aspoň na chvíli se skrze ně podívat, jak se věci na zemi mají. Když si je nasadil, byl radostí bez sebe a říkal si: „To je krása! Vidět takto celou zemi…!“
Brýle umožňovaly spatřit bez sebemenšího problému hlubokou podstatu věcí – záměry lidí, pokušení mužů a žen… Nic jim neuniklo. A tak dostal nápad – pokusí se najít svého společníka, který teď musí být ve firmě, v níž oba pracovali. Byl to ten typ firmy, kde půjčují s vysokými úroky a častokrát nemají ke krádeži daleko. Našel ho celkem snadno, ale překvapil ho ve špatnou chvíli. Právě se snažil dostat peníze z jedné stařenky, jež si přišla uložit úspory na penzijní fond, který ale nebyl nic jiného než podfuk. Když náš přítel uviděl tu levotu, zaplavila jeho srdce hluboká touha po spravedlnosti. Na zemi nikdy nic takového nepocítil. Teď byl ovšem v nebi. Touha po spravedlnosti ho tak spalovala, že bez přemýšlení nahmatal pod stolem nějaký předmět a hodil ho po svém příteli (byla to stolička, o kterou si Bůh opíral nohy) s takovou přesností, až se zarazil o hlavu jeho společníka a ten zůstal na místě ležet. V té chvíli za sebou uslyšel kroky. Musí to být Bůh, pomyslel si. Otočil se a tváří v tvář se setkal s Otcem věčnosti. „Co tu děláš, synu?“ „No, dveře byly otevřené, tak jsem vešel dovnitř…“ „To je dobře, ale určitě mi vysvětlíš, kde je stolička, o kterou si opírám nohy, když sedím u stolu.“ Boží pohled a tón ho povzbudily a cítil, jak se mu postupně vrací vyrovnanost. „Před chvílí jsem vstoupil do tvé kanceláře, na stole jsem uviděl brýle, přepadla mě zvědavost, tak jsem si je nasadil a mrknul se na svět…“ „Ano, to je naprosto v pořádku, jsi ke mně upřímný, ale mě zajímá, co jsi udělal se stoličkou.“ „Podívej se, Pane, když jsem si brýle nasadil, všechno jsem uviděl velmi ostře a spatřil jsem svého společníka. Chápeš, Pane? Zrovna podváděl jednu stařenku, uzavíral s ní falešný obchod. Nechal jsem se unést, a samozřejmě to první, co jsem měl po ruce, byla stolička, a tak jsem ho praštil. Zabil jsem ho, Pane, neměl na to právo! Byla to nespravedlnost!“ „Představ si, že bych pokaždé, když vidím na zemi nespravedlnost, házel po lidech stoličku. Nevím, kolik by jich vůbec zůstalo na živu.“ „Odpusť mi, Pane, já vím, že jsem jednal zbrkle…“ „Synu, bylo správné, že sis nasadil mé brýle, ale když ses díval na zemi a na lidi, zapomněl jsi na jednu věc – půjčit si také moje srdce. Až tě příště zase bude rozčilovat zlo, které lidé dělají, nezapomeň si vzít také moje otcovské srdce. A pamatuj si – právo soudit má pouze ten, kdo má moc zachraňovat. Vrať se teď na zem. Já ti dám dalších pět let, abys uplatnil, co jsi dnešní odpoledne pochopil…“
V tu chvíli se náš přítel probudil celý zpocený a pozoroval, jak pootevřeným oknem proniká do jeho pokoje sluneční svit.
Existují příběhy, které vypadají jako sny, a sny, které by mohly změnit lidské příběhy.
José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše
 
Soud nad Kikim
Během jednoho tábora si několik účastníků všimlo, že se jim z kapes džínů vytrácejí drobné. Mohlo by se to přičíst na účet jejich skotačení. Jenže noc byla jediným obdobím, kdy se nehýbali, takže bylo podivné, že za úsvitu byly peníze fuč. Hledali, pátrali a načapali při činu Kikiho. Při jídle pak nastal poprask. Jeden z nich nadhodil: „Musíme Kikiho soudit.“ A jak řekli, tak udělali. Shltli zákusek a pak se shromáždili v jednom z pokojů. Najít advokáta bylo snadné – nabízelo se jich víc než deset. Já jsem byl ustanoven soudcem a měl jsem celé záležitosti předsedat. Vybral jsem si dva přísedící. A hlavnímu žalobci chvíli trvalo, než se uvolil hájit toto dětské společenství proti jednomu z nich. Pak byl předvolán Kiki. Zahájil jsem stručný výslech. Položil jsem základní otázku: „Kolik kamarádů a kamarádek jsi okradl?“ Improvizovaný tribunál šokovaně vyslechl, jak Kiki odpovídá dvěma slovy: „Skoro všecky.“ Obhájci už tak nespěchali vypátrat všechny okolnosti, které mohly Kikiho vést k tak systematické razii na dně kapes. Nakonec padl rozsudek: „Všechno vrátit už nemůžeš, ale v průběhu tábora už nebudeš mít peníze a budeš v pokušení zase krást. Ale jestli zase začneš, trest bude tvrdý, protože my ti důvěřujeme a důvěra se nesmí zradit.“ Celá soudní síň se za Kikiho zaručila, že ho budou sledovat, ale také mu pomohou se změnit. Kiki pak už nikdy nekradl.
Člověk se musí na této zemi snažit nastolit spravedlnost, jinak by se museli všichni ozbrojit. Stařenky by měly pistole, mladí bazuky. Chodníky by se utápěly v krvi. Je jasné, že lidské soudy jsou nedokonalé. Hraje tu roli tolik různých faktorů, třeba v případě vraždy. Je nezbytné soudit lidské konání. Nikoliv však člověka. Jednou jsem viděl, jak se odsouzený mladý darebák skoro vrhl soudci kolem krku. Ten soudce byl totiž skutečně lidský, velmi rozhodný, velmi spravedlivý a taky velmi klidný. Respektoval toho mladého delikventa, takže ten přijal rozsudek        s radostí, pokud to tak lze říct, protože se necítil pošpiněný a trest byl spravedlivý.
A tak to Bůh učiní s námi. Budeme jednoho dne souzeni v lásce, a ne jinak než v lásce, v jeho nekonečném slitování.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
 
Soudce a dveře
Byl jednou jeden starý soudce, který byl velmi proslavený svou chytrostí. Jednoho dne za ním přišel obchodník, že ho neustále někdo okrádá v obchodě, ale nemůže chytit zloděje. Soudce mu nařídil zvláštní věc: aby prý vzal dveře svého krámku, přinesl je na tržiště a veřejně jim vyplatil padesát ran bičem za to, že nedostály své povinnosti zabránit zloději, aby vešel.
Lidé se o tomto podivném rozsudku dověděli a všichni se seběhli na náměstí, aby mohli být při potrestání dveří. Po vykonání trestu se soudce naklonil ke dveřím a požádal je, aby mu prozradily jméno zloděje. Po chvíli se zvedl a oznámil: „Dveře prohlašují, že zodpovědný za spáchané krádeže je člověk, který má na klobouku pavučinu!“ Jeden muž v zástupu hned zvedl ruku, aby se podíval na svůj klobouk. Prohledali mu pak dům a nalezli ukradené zboží.
Hospodine, dej, ať nám nikdy nechybí lidé tak schopní a inteligentní, aby odhalili, kudy tahá ďábel za své nitky.
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
 

Manželství je symbolem a také lidskou skutečností věrného vztahu Boha a jeho lidu. A zničí-li se manželství cizoložstvím, pošpiní se vztah Boha a lidu. Učitelé zákona a farizejové však položili tuto otázku, aby mohli Ježíše obvinit. Kdyby Ježíš řekl: „Ano, ukamenujte ji“, řekli by lidu: „Tak toto je ten váš dobrý mistr?... Podívejte, co udělal s touto ubohou ženou!“ A kdyby Ježíš řekl: „Ne, ubohá žena. Odpusťte jí!“ řekli by: „Neplní zákon!“. Je nezajímala ta žena, nezajímali je cizoložníci a možná někdo z nich byl cizoložník. To je nezajímalo. Chtěli jenom nastrojit Ježíšovi léčku! Proto Pán odpověděl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“

Evangelium s určitou ironií říká, že žalobci se „jeden za druhým vytráceli, starší napřed“. Je vidět, že měli u nebeské banky otevřen nemalý účet. A Ježíš zůstává s touto ženou sám, jako zpovědník, a říká jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? Kde jsou? Jsme sami, já a ty. Ty před Bohem, bez žalob, bez řečí. Ty a Bůh! Nikdo tě neodsoudil?“ A žena odpoví: „Nikdo, Pane“, ale neříká, že obžaloba byla falešná a že nic neudělala. Uznává svůj hřích. A Ježíš prohlašuje: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš“..., aby ses nedostala do takovéto hrozné situace, nemusela se stydět, neurazila Boha a nepošpinila vztah Boha k jeho lidu.
Ježíš odpouští, ale je zde něco více než odpuštění. Ježíš přechází zákon a jde za něj. Neříká jí, že cizoložství není hřích. Nikoli, ale neodsuzuje ji podle zákona. Takové je mystérium milosrdenství. Je to tajemství Ježíšova milosrdenství. Milosrdenství je obtížně srozumitelné: „Ale, otče, - zeptá se někdo - milosrdenství odstraňuje hříchy?“ Nikoli, hříchy jsou odstraněny Božím odpuštěním. Milosrdenství je způsob, kterým odpouští Bůh. Ježíš totiž mohl říci: „Odpouštím ti. Jdi!“ - jako to řekl onomu ochrnutému, kterého k Němu spustili ze střechy. Tady říká: „Jdi v pokoji.“ Ježíš jde dál. Radí ženě, aby už nehřešila, je zde je patrný Jeho milosrdný postoj. Brání hříšníka před jeho nepřáteli, brání jej před spravedlivým potrestáním. Také my bychom možná měli jít do pekla. Kolik z nás? A to je spravedlivé odsouzení. On však odpouští víc. Jak? Tímto milosrdenstvím.
Milosrdenství jde dál a přetváří život dotyčného tak, že odstraňuje hřích. Hledíme na nebe, na spoustu hvězd, ale když ráno vyjde slunce, hvězdy už pro množství světla nejsou vidět. A takové Boží milosrdenství. Velké světlo lásky a něhy. Bůh odpouští nikoli dekretem, ale něhou, pohlazením ran hříchu. Protože se zasazuje za odpuštění, zasazuje se za naši spásu. Tímto způsobem Ježíš dělá zpovědníka: neponižuje, neříká jí: „Co jsi udělala? Pověz! A kdy jsi to udělala? A jak jsi to udělala? A s kým?“ - Nikoli. Jdi a nehřeš už více. Milosrdenství Boží je obrovské, obrovské! Odpouští nám pohlazením!
Papež František katecheze z Domu sv. Marty 7. 4. 2014


„Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona (srov. Řím 13,8-10). Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla (srov. Flp 3,8-14).
Když žalobci „jeden po druhém odcházeli, starší napřed“, Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: „O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista.“ (Flp 3,14). Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. (…)
Drazí přátelé, učme se od Pána Ježíše nesoudit a neodsuzovat bližního. Učme se být neústupní vůči hříchu, počínaje svým vlastním (!), a shovívaví k lidem. Kéž nám v tom pomáhá svatá Matka Boží, která postrádala jakoukoli vinu, a je prostřednicí milosti každému litujícímu hříšníkovi.
Benedikt XVI. 21. 3. 2010


Této ženě se dostává odpuštění bez předchozího pokání. Pokání totiž přichází po odpuštění a spočívá v tom, že se člověk nezavře do klece svých vlastních vin, ale otevře se radosti větší lásky. Odpuštění, které předchází pokání, je stvořitelský úkon. Otevírá novou budoucnost ke svobodě, v níž člověk už nehřeší, ale víc miluje.
Láska, kterou hříšnice přijímá v odpuštění, ji „ospravedlňuje“: činí ji spravedlivou. Člověk se totiž stává spravedlivým v té míře, v jaké zakouší lásku spravedlivého, který ho neodsuzuje. Tehdy může milovat tak, jak je sám milován. A láska je úplné naplnění zákona (Řím 13,10b).
Silvano Fausti Nad evangelium podle Jana
 
 
Otec Mojžíš pravil: „Kdo nese své vlastní hříchy, nehledí na hříchy ostatních.“ Apofthegmata 510
Mniši opětovně napomínají, abychom nesoudili bratry a sestry. Moralistní požadavek sám o sobě však mnoho ovoce nepřinese. Pouze plné uvědomění si vlastní hříšnosti nás osvobodí od vnitřního tlaku druhé kritizovat a posuzovat. Budeme-li upřímní a zapátráme v sobě samých, uvidíme, jak dalece se se svým životem míjíme. „Míjet cíl, míjet se se svým životem“ to je obsah řeckého výrazu pro „hřešit“. Stále znovu opouštíme pravdu a míjíme se tak se životem, který pro nás zamýšlí Bůh.
Jak nést své hříchy, předvádí otec Mojžíš pomocí symbolického jednání. Na shromáždění, které mělo soudit provinění jednoho z bratrů, Mojžíš mlčí a na obranu obžalovaného vůbec nic nedělá. Naopak, bere děravý pytel, plní jej pískem, klade si jej na záda a obchází shromáždění. Jeho počínání v bratřích vzbuzuje zvědavost a ptají se, co to vše má znamenat. A otec vysvětluje, že své hříchy vzali na záda a tak je nevidí. Tyto hříchy však po sobě zanechávají pískovou stopu, kterou vidí všichni ostatní, oni sami jsou však pro ně slepí. Až uvidí své hříchy, nebudou hledět na hříchy druhých.
Pokorné sebepoznání nás osvobodí od naší náruživosti ostatní odsuzovat. Bez sebepoznání promítáme své chyby na druhé a odsuzujeme je, namísto toho, abychom sami sebe svěřili Božímu milosrdenství.
Otcové pouště s Anselmem Grünem
 
Milosrdenství vede k pokoji
Ježíš nás zve k milosrdenství, abychom se víc přiblížili a lépe podobali našemu Bohu Otci. Není snadné pochopit tento postoj milosrdenství, protože jsme zvyklí od druhých žádat vyúčtování:„Udělal jsi tohle, takže teď musíš udělat tamto“. Jsme zvyklí soudit a nedokážeme dávat trochu prostoru porozumění a milosrdenství. K tomu, abychom byli milosrdní, jsou zapotřebí dvě věci. Za prvé: znát sami sebe, vědět, že jsme se dopustili mnoha nedobrých věcí a jsme hříšníci. Je potřebné umět říci: „Pane, stydím se za to, co jsem v životě udělal.“ Neboť i když nikdo z nás nikoho nezabil, přece jsme napáchali tolik každodenních hříchů! Uznat, že jsme se dopustili něčeho proti Hospodinu, a stydět se před Bohem je milost. Je to jednoduché, ale současně i velmi těžké říci: „Jsem hříšník, stydím se před Tebou a prosím Tě o odpuštění.“
Druhým postojem nezbytným k milosrdenství je „rozšířit své srdce“. Stud, kajícnost rozšiřuje maličké a sobecké srdce, protože dává prostor milosrdnému Bohu, aby nám odpustil. Co znamená rozšířit své srdce? Když uznáváme, že jsme hříšníci, především nehledíme na to, čeho se dopustili ti druzí. Tou základní otázkou je: „Kdo jsem já, abych to posuzoval? Kdo jsem já, vždyť jsem se dopustil stejných nebo i horších věcí!“ (…) Velké srdce se nemíchá do života druhých, neodsuzuje, ale odpouští a zapomíná - zrovna tak, jak Bůh zapomněl a odpustil moje hříchy.
Papež František Milosrdenství


Odpuštění hříchů představuje jednu ze základních známek církve. Církev by měla uzdravit hříšníky nejen navenek, jakoby zvnějšku svého mystického těla, ale musí je naopak přijmout do sebe a zprostředkovat jim svou vlastní sílu milosti. Naše hříchy nejsou jen urážkou Boha, ale též urážkou lidí a Kristus svěřil lidem Boží moc hříchy odpouštět (srv. „jako i my odpouštíme…“ Mt 6,12). Ježíš ve skutečnosti rozlišoval dva druhy hříšníků: ti, kteří chtěli zůstat ve svém hříchu, a ti, kteří přicházeli k němu, aby jim odpustil. Jestliže ty první přísně káral, ty druhé přijímal s velkou láskou. To všechno můžeme předvést na příkladu tělesného zdraví. Nelze rozdělit lidi jednoduše na zdravé a nemocné, jako by to byly dvě zcela různé kategorie. Všichni lidé trpí škodlivými vlivy prostředí, v němž žijí. Zdraví jsou ti, kteří mají sílu tyto vlivy přemáhat, nemocní jim naopak nejsou schopni odolat. Církev je zdravé tělo Kristovo, které napříč stoletími vítězí nad všemi hříchy a obrací hříšníky. Takové musí zůstat její zdraví a její svatost až do dovršení věků.
Tomáš Špidlík - Svatý rok milosrdenství (Katecheze o církvi, s. 33-34)

Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Jindřich Fencl – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.