Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Květná neděle - cyklus C

Květná neděle – cyklus C

Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Lk 22,14-23,56 
14Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: 15„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. 16Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“ 17A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte ho a rozdělte mezi sebe. 18Neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“ 19Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ 20Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.
21Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce! 22Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí!“ 23Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich že to je, kdo to hodlá udělat.
24Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. 25Řekl jim: „Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat ‚dobrodinci‘. 26U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. 27Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. 28Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. 29A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, 30takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.  (Lk 22,14-30)
Srovnání: 15-20Mt 26,26-29; Mk 14,22-25;1 Kor 11,23-26; 16-18Lk 13,29; 22,30; Iz 25,6; Sof 1,7; 19-20Jan 6,54-58; 1 Kor 10,16-17; 19Lk 24,30; Sk 27,35; 20Ex 24,8; Jer 31,31; Zach 9,14; Žid 9,20; 21-23Mt 26,21-25; Mk 14,18-21; Jan 13,21-26; 21 Žl 41,10; 22Lk 13,33; 2,42; 23Jan 13,22; 24Mt 18,1-3; 25-27Mt 20,25-28; Mk 10,42-45; 26Mt 23,11; Mk 9,35; Lk 9,48; 27Jan 13,4-16; 28-30Mt 19,28; 29Lk 12,32; 30Iz 25,6; Sof 1,7; 1 Kor 6,3
 
Úvod k meditaci
Květná neděle je poslední šestou postní nedělí. Ten den se připomíná slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma před židovskými svátky – paschou, kdy lidé kladli Ježíši pod nohy zelené olivové ratolesti. Touto nedělí začíná období, které bychom mohli charakterizovat třemi slovy: hosana, ukřižuj, aleluja. Tato slova zazněla v životě Pána Ježíše, opakují se v dějinách církve i národů, zakusí je možná každý z nás. V dnešním zamyšlení se však zaměříme na „přípravné události“, které předcházely celému vlastnímu velikonočnímu příběhu.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Kdybychom se dnes zabývali výkladem celých pašijových textů, které přísluší na Květnou neděli, asi by nám těchto pár stránek nestačilo. Zvolili jsme proto několik úvodních vět, které nám přibližují události před vydáním Ježíše k umučení. Zatímco u synoptiků Matouše a Marka začínají pašijové události zrazením Ježíše, v evangeliu svatého Lukáše se dočítáme o začátku celého příběhu ve večeřadle. Když se podíváme do ekumenického překladu Bible, najdeme podkapitoly 22. kapitoly s názvy: Ustanovení večeře Páně, Označení zrádce a Spor o přední postavení. My bychom si ale mohli vybrat jiné pojmenování pro zvolený text. První část by mohla být nazvána Hostina s přáteli (v. 14-20), druhou část bychom mohli pojmenovat Rozdělení funkcí (v. 21-27) a třetí část nazvěme třeba Zasloužená odměna (v. 28-30). Celý tento úryvek bychom pak pojmenovali Poseďme se před cestou.
v. 14-20: Mylně bychom se asi domnívali, že se události poslední večeře odehrály tak stroze, jak je popisují evangelisté. Ježíš a apoštolové se znali. Vždyť už spolu, den co den, prožívali tři roky. Bylo by možné se takto setkat, mohli by sedět u jednoho stolu, kdyby mezi Ježíšem a jeho učedníky neexistoval vztah? Bylo by možné, bez jakékoliv vazby, aby Ježíš řekl: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka…? Bylo by možné, kdyby se neznali, jíst z jednoho chleba a pít z jednoho kalicha? Jen si připomeňme slova z Janova evangelia (15,15): Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
v. 21-27: Těmi, kteří věděli s jistotou o dalších záměrech, byli Jidáš, který byl již rozhodnut pro zradu svého nejbližšího přítele, a Petr, kterému jeho určení už dříve svěřil sám Ježíš (Mt 16,18). I když o Petrově prvenství všichni věděli a i když měli dřívější podobnou zkušenost (Mk 10,35), tak i přesto se kupodivu opakovala táž situace. Možná nastala kvůli tomu, že apoštolové propadli v zoufalství z toho důvodu, že nevěděli, co s nimi dál bude. Před chvíli se přece dozvěděli, že je Pán opustí. Co dál? Už jim nikdo nebude říkat, co mají dělat a kam mají jít. Teď se budou muset poprat se vším, co se za ta tři léta naučili. Jediné, co jim v souvislosti s jejich hádkou opět Ježíš připomíná, je známá věta: Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem (v. 26; srov. Mt 20,26; Mk 10,43). Když si připomeneme verše 14 a 27b, tak si všimneme, že Ježíš všechno říká ze stejné pozice, jako jsou všichni ostatní.
v. 28-30: Pokud bychom parafrázovali verš 28, pak by mohl znít asi takto: „Děkuji vám všem za to, že jste se mnou vytrvali až do dneška. Jsem za to rád a velmi si toho vážím.“ Jak musela být asi tato slova potěšující?! Úplný balzám na bolavou duši. Asi to apoštoly i uklidnilo. A Ježíš dodává další věty, které by mohly být záminkou pro jejich pýchu. Ale v návaznosti na předchozí slova, kdy je, dalo by se říct, varuje před kariérismem, to není možné. I když by se mohlo zdát, že jsou zralí a vědí všechno, tak opak je pravdou. Jejich víra bude v blízké době velmi pokoušena. Jediné, co jim zbývá, je vydržet. Bez vzájemného osobního vztahu mezi Ježíšem a apoštoly by to ale – a to v žádném případě – nešlo.
 
K tématu
 
Hlavní účinek posvátného společenství: svátostná jednota s Kristem a jeho životem
Rozlišujeme různé účinky svátostí, ale vždy se jedná o důsledky toho, co považujeme za zásadní a co je svátostně symbolicky vyjádřeno. Slovo společenství v latině zní communio, což znamená unie, jednota, kontakt. Bossuet vidí  v tajemství eucharistie prodloužení vtělení, přesahující staletí: „Ježíš přijímá na sebe tělo každého z nás, aby každý z nás získal jeho tělo.“ Sjednotit se s Kristem znamená sjednotit se se vším, s čím je sjednocen on. Na prvním místě se uskutečňuje jednota s Nejsvětější Trojicí, s nejdůvěrnějším životem Božím, který se stává naším životem. Slovo Boží, jež je jedno s Otcem, ale napodobujeme nedokonale.
Antické íránské národy božství ztotožňovaly s ohněm. Duchovní homilie, které se nám dochovaly pod jménem Makária (Pseudo-Makarius), popisují tuto představu následujícím způsobem. Na konci země se vypínají horstva, utvářená ohněm. Na nich a v nich žijí všichni živočichové proniknutí ohněm. Syrští křesťanští otcové využili této mytologie a přetvořili ji do symbolu. Pravým žhnoucím ohněm je náš Bůh na nebesích. Ježíš, jako Prométheus, nám přinesl tento oheň na zem a podává nám jej v eucharistii. Proto v liturgii syrské východní církve je všudypřítomná formule, kterou kněz říká při tom, když rozdává svaté přijímání: „Přijmi žhavý plamen.“ Makárius přijímání přirovnává k noční velikonoční vigilii, kdy jedna svíce předává světlo dalším svícím, až nakonec se rozsvítí celý kostel, ponořený do tmy.
Když máme podíl na Božím životě, stává se náš život nesmrtelný tím, že je posvěcován. Čtenářům evangelia neunikne, že svatý Jan užívá přítomný čas, když vzpomíná na Ježíšovo zaslíbení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Neříká, že ho budeme mít až po smrti, ale že věčný život dává již nyní těm, kteří jí tělo a pijí krev Syna Božího. Sám o sobě Ježíš říká, že je „život“ (Jan 14,6). Čím více jsme s ním spojeni, tím více „žijeme“. Ale cožpak nemáme tento život již od křtu? Můžeme odpovědět spolu se svatým Tomášem Akvinským: Podobně jako život potřebuje pokrm, aby byl uchován, tak přijímáme v eucharistii pokrm, který nás posiluje v duchovním životě, abychom nezemřeli hladem. Dekret Florentského koncilu, určený Arménům, jasně říká, že eucharistie slouží pro vzrůst posvěcující milosti v těch, kteří ji již mají. Pokrm neslouží mrtvým, ale pouze živým, proto nazývají teologové eucharistii „svátostí živých“.
 
Církev je tvořena eucharistií
Shromáždění Izraele, podobně jako shromáždění křesťanů, je „posvátným společenstvím“ lidu. Ukazuje na společenství svolané Bohem. Nejdříve označuje skupiny věřících, kteří bydlí v jednom určitém městě, pak celek těch věřících, kteří jsou rozptýleni po celém světě. Církev je konkrétní společenství věřících, shromážděných na určitém místě (Sk 1,13-14; 2,42-47 atd.). Do tohoto společenství jsou uváděni liturgickým obřadem křtu (Sk 2,38-41). Vrcholným okamžikem setkání církve je „lámání chleba“ (Sk 2,42.46; 20,7.11), to je účast na hostině Krista zmrtvýchvstalého, který neviditelně předsedá tomuto jídlu (Lk 24,30-35; 1 Kor 11,20) a zve nás k účasti na nebeské liturgii v životě Nejsvětější Trojice. Eucharistie je tedy skutečnost zásadně komunitní. Nejsme ve světě izolovanými jednotlivci, ale žijeme ponořeni do sítě vzájemností a závislostí, jak na poli duchovním, tak profánním. Eucharistie je naše zcela výjimečné společné dýchání; jeho prostřednictvím žijeme rozměr univerzální církve a celého lidstva, to je všech těch, kteří byli přítomni během Ježíšovy poslední večeře.
Díky eucharistii, tj. „díky chlebu, který toto společenství vytváří a který není prostým chlebem, ale chlebem jednoty s božským,“ jak říká svatý Jan Damašský, společenství je začleněno do těla Kristova a toto tělo je nerozlučitelné od své hlavy. Jan Zlatoústý tvrdí: „Jako hlava a tělo tvoří jedno lidské bytí, tak Kristus a církev tvoří jeden celek. Toto spojení se uskutečňuje prostřednictvím pokrmu, který nám dal, když nám chtěl ukázat svoji lásku. Proto je intimně spojen s námi, smísil své tělo s naším tělem jako kvas, abychom se stali jediným bytím, jako tělo je připojeno k hlavě.“
 
Modlitby před svatostánkem
Autoři, kteří píší o Ježíšově přítomnosti ve svatostánku, rádi citují Mojžíšova slova: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoliv k němu voláme?“ (Dt 4,7). Katolíci nepochybují o přítomnosti Krista v eucharistii, která se nazývá „reálnou“. Proto se rádi modlí před svatostánkem. Na druhé straně, zbožné knížečky, které hovoří o „návštěvách“ Nejsvětější Svátosti, užívají často výrazy nadsazené. Říkají, že Ježíš se zde „nachází sám“, že nás čeká, touží po naší návštěvě, aby byl utěšen atd. Jsou to lidské výrazy, prosté, ale někdy až příliš lidské, jako když se píše o „vězni ve svatostánku“, o Ježíši „odloženém a opuštěném v chladném chrámu“. Vytváří se tak téměř dojem, jako by věřící sloužil Ježíši tím, že chodí za ním do kostela, aby se k němu modlil. Sám a opuštěn je ovšem ten, kdo jde kolem kostela, aniž by si vzpomněl, že Bůh je mu blízko. Samota je pocit zmaru všeho. Kdo ale žije v přítomnosti Boží, má před očima blízkost nového nebe a nové země, slávu stvoření.
Avšak Bůh je přítomen všude. Proč by se měla natolik zdůrazňovat jeho blízkost ve svatostánku? O otázce přítomnosti Krista pojednává dogmatika. Teologové nás ujišťují, že není podstatný rozdíl mezi námi, kteří poklekáme před svatostánkem, a mezi Ježíšovými učedníky, kteří seděli u jeho nohou v Palestině. Přítomnost Spasitele ve svatostánku je neviditelná, ale pravá. Uchovávání eucharistie se zrodilo původně z potřeby přinášet eucharistii nemocným. Později se přiřadil tento typ zbožnosti – reálná přítomnost Pána v eucharistických způsobech. Na druhé straně Ježíš neřekl pouze „Toto je moje tělo“, ale přidal k této větě pozvání „vezměte“. Díky těmto slovům kněze, které vyslovuje v síle Ducha, víme, že Ježíšovým úmyslem není jen „být přítomen“. Chce, aby tato přítomnost byla opakovaným setkáním a pozváním přijmout eucharistický chléb.
 
Jak se modlit v kostele nebo v kapli
Časté návštěvy v kostele jsou tedy výrazem víry ve svátostnou přítomnost Krista. Kostely by měly, pokud je to jen trochu možné, zůstat otevřené i v době, kdy se zde neslaví liturgie, aby mohly být věřícími navštěvovány. Řeholníci   a všichni ti, kdo bydlí na místech, v nichž je kaple, žijí – jak by řekla blahoslavená Marie Gabriela, trapistická sestra – „pod jednou střechou s Ježíšem“. Podle obecných zvyklostí má být kaple s Nejsvětější Svátostí má být navštívena několikrát za den. Například hned ráno, večer před usnutím, po jídle, při vstupu do domu, dříve než se začne nějaká důležitá práce…
Gaudier, jezuita konce 16. století a autor mnoha spirituálních pojednání, vypočítává osm motivů, které by nás měly pohnout k návštěvě kostela, kde se nachází svatostánek:
1. poděkovat Bohu za všechno, co se stalo, ať už je to dobrá či špatná zpráva, nebo proto, že jsme něco získali, nebo za nějakou jinou věc;
2. vzdát úctu Bohu, který je nám nablízku, způsobem podobným přítomnosti nejbližších a známých lidí, kteří s námi žijí v důvěrném vztahu, a proto je nemůžeme přehlédnout;
3. potřeba žít v důvěrném kontaktu s Ježíšem;
4. zvláštní nutnost a potřeba žádat mimořádnou pomoc;
5. neútěcha a smutek;
6. pochybnosti, když potřebujeme osvícení a radu;
7. hřích a omyl, po kterém potřebujeme žádat o odpuštění;
8. počátek nové práce, nových iniciativ, abychom se ujistili, že sledujeme Boží vůli.
Způsob, jak trávíme tyto chvíle v kostele, může být samozřejmě velmi různý. Čím jednodušeji, tím lépe. Svatý Jan Maria Vianney rád vyprávěl, co slyšel od jednoho svého farníka. Na otázku, co tak často dělá v kostele, prostý rolník odpověděl: „Dívám se na Boha a on na mě.“ O jednom belgickém řeholníkovi, o kterém se sbírají svědectví jeho svatosti, čteme následující vzpomínku. Jeho spolubratr vstoupil večer v kapli do tmy a myslel si, že je sám. Ale byl zde také onen řeholník. Mluvil si tak mezi zuby: „Vidíš, Pane, tak jsem to udělal. Neber to tak vážně, ale nevěděl jsem, jak to dělat jinak. Jestli to musím napravit, řekni mi, jak to mám udělat, protože sám na to nepřijdu, a na koho jiného se mám obrátit?“ Rozhovor probíhal tímto způsobem. A spolubratr, který mu naslouchal, mu pak řekl: „To, co jsem tak s nedostatkem diskrétnosti slyšel, byla pro mě nejlepší duchovní četba.“ Ale ne všichni jsme schopni se modlit s takovou jednoduchostí. Recitujeme proto nějakou modlitbu, kterou známe zpaměti nebo kterou si přečteme v knihách. Meditujeme o myšlence, čteme úryvek evangelia atd. Gaudier doporučuje duchovně napodobovat nějakou postavu z evangelia, prosit Ježíše slovy slepého u Jericha, žádat odpuštění jako Marie Magdalská, navštívit jej během Vánoc jako pastýři v Betlémě, postavit se pod kříž jako jeho matka, doprovázet ho v duchu, jak jej k hrobu doprovázely ženy atd.
V diáři kněze, který žil v jedné komunitě a byl často v kapli na vizitaci, vidíme, jak rozděloval své návštěvy Nejsvětější Svátosti. Po snídani se modlil společně s Josefem za práci, kterou musel udělat. Po obědě se modlil za všechny, kteří se k němu dobře zachovali, a za to, aby vzrostla jejich bratrská láska. Odpoledne recitoval v kapli litanie k Božskému Srdci Páně za ty, které potkával během své apoštolské činnosti. Večer vykonal zpytování svědomí před Nejsvětější Svátostí. Mimoto ještě vykonával krátké návštěvy, jen několik minut, a to při zvláštních příležitostech. Byly to velmi krátké návštěvy, nebránily mu v práci, ale naplňovaly jeho mysl takovou jasností. Zdálo se mu, že nedělal nic jiného, než že se modlil, a přece měl tolik času, že vykonal mnoho ostatní práce.
Ne všichni mají kapli tak blízko a ani nemohou přerušit svoji denní činnost. Ale všichni musíme nějakým způsobem ukázat naši víru, že Bůh je tak blízko. Svátosti, jak je známo, působí to, co znamenají, co vyjadřují symbolicky. Ve křtu omývá voda symbolicky tělo, svátostně duši. V eucharistii užíváme symbol pokrmu: chléb a víno, které v profánním světě slouží k výživě těla, svátostně živí duši. Někdy slyšíme námitku: Milost Kristova v nás přece působí dostatečně během přijímání. Proč bychom měli uctívat eucharistii, když se ve svatostánku uchovává toliko zásoba pro nemocné? Těm, kteří chtějí zastávat tuto pozici, můžeme odpovědět: Omezit svátostnost eucharistie na okamžik přijímání znamená zúžit nespravedlivě primární význam, to je reálnou a osobní přítomnost Krista mezi námi.
Tomáš Špidlík – Eucharistie – lék nesmrtelnosti
 

Tento týden začíná slavnostním procesím s olivovými ratolestmi. Všechen lid vítá Ježíše. Děti a mládež zpívají a oslavují Ježíše. Tento týden vede k tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení. Vyslechli jsme Pašije. Prospěje nám, položíme-li si jedinou otázku: kdo jsem já? Kdo jsem já před svým Pánem? Kdo jsem já tváří v tvář Ježíši, který slavnostně vchází do Jeruzaléma? Jsem schopen vyjádřit svoji radost, chválit Jej? Anebo zaujímám odstup? Kdo jsem já ve vztahu k trpícímu Ježíši?
Slyšeli jsme mnoho jmen. Skupina mocných, pár kněží, farizejů, učitelů zákona, kteří byli rozhodnuti Jej zabít. Čekali na příležitost, kdy se Jej zmocnit. Jsem snad já jako někdo z nich?
Slyšeli jsme také jméno Jidáš. Třicet stříbrných. Jsem jako Jidáš? Slyšeli jsme další jména učedníků, kteří nic nechápali a spali, zatímco Pán trpěl. Je můj život ospalý? Anebo jsem jako učedníci, kteří nechápali, co znamená zradit Ježíše? Jako onen učedník, který chtěl všechno vyřešit mečem? Jsem jako oni? Jsem jako Jidáš, který finguje lásku a dává Mistrovi polibek, aby Jej zradil a nechal zajmout? Jsem zrádce? Jsem jako oni mocní, kteří narychlo svolávají soud a hledají falešné svědky? Jsem jako oni? A když si takto počínám, pokud si tak počínám, věřím, že tak zachráním lid?
Jsem jako Pilát? Když vidím, že situace je svízelná, myji si ruce, nedovedu přijmout svoji odpovědnost a nechávám lidi odsoudit nebo je sám odsuzuji?
Jsem jako onen zástup, který nevěděl přesně, zda se jedná o náboženské shromáždění, soud nebo cirkus, a zvolí si Barabáše? - Je jim to jedno. Zábavnější bylo ponížit Ježíše.
Jsem jako vojáci, kteří bijí Pána, plivou na Něj, inzultují Jej a baví se ponižováním Pána?
Jsem jako Šimon z Kyrény, který se unavený vracel z práce, ale měl dobrou vůli a pomohl Pánovi nést kříž?
Jsem jako ti, kdo přicházeli pod kříž a posmívali se Ježíšovi: „Byl tak odvážný! Ať sestoupí z kříže a uvěříme v Něho!“? Vysmívali se Ježíšovi…
Jsem jako ony odvážné ženy a jako Ježíšova matka, které tam byly a mlčky trpěly?
Jsem jako Josef, tajný učedník, který s láskou odnáší Ježíšovo tělo, aby jej pohřbil?
Jsem jako oni velekněží, kteří šli druhý den za Pilátem, aby mu řekli: „Podívej, tamten říkal, že vstane z mrtvých, tak ať nedojde k dalšímu podvodu“? A zablokují život, zapečetí hrob, aby bránili doktrínu a život nevyšel ven.
Kde je moje srdce? Které z těchto osob se podobám? Tato otázka ať nás provází během celého tohoto týdne.
Homilie papeže Františka na Květnou neděli, nám. sv. Petra 13. 4. 2014
 
Není jiné cesty
Myslet na Ježíšovo mírné mlčení: to ať je tvá snaha. On učiní ostatní. On udělá zbývající. Ale musíš skrýt svůj život s Kristem v Bohu. Děje se to v rozjímání Ježíšova lidství, trpícího lidství. Není jiné cesty, není. Je jen jediná. Abys byl dobrý křesťan, abys vydal svědectví, abys mohl vydat svědectví, musíš rozjímat Ježíšovo lidství, trpící lidství. Abys odpustil, rozjímej trpícího Ježíše. Abys nechoval zášť vůči bližním, rozjímej trpícího Ježíše. Abys nepomlouval bližního, rozjímej trpícího Ježíše. Jedině to. Skryj svůj život s Kristem v Bohu. Takovou radu nám dává apoštol (Kol 3,12-17). A je to rada, jak se stát pokornými, mírnými a dobrými, velkodušnými a jemnocitnými.
365 dní s papežem Františkem Promluvy od svaté Marty
 
Ježíš znalý utrpení
Ježíšův konec na kříži je pro mnohé provokující: proto nestrpí kříže na stěnách školních tříd, ve svých domovech, na vrcholcích kopců nebo na křižovatkách cest.Opakovaně se setkávám s lidmi, kteří se němu obracejí zády, protože se jim zdá, že se v souvislosti s ním hovoří až příliš často o bolesti. Často jsme v kontaktu s lidmi, kteří utrpěli hluboká zranění nesprávnou interpretací kříže: v některých křesťanských kruzích totiž narazíme na masochistickou glorifikaci utrpení. Přestává se tu proti němu bojovat a stává se z něj ideologie: musíme je přijímat a snášet, protože nás přiblíží Bohu.
Oslava utrpení způsobila mnoha lidem hluboké rány, ovšem stejně hluboko zraňuje i jeho potlačování. V tomto případě se totiž cítí všichni trpící mimo hru. Dříve panovalo mylné přesvědčení, že bolest a trápení jsou Božím trestem, ale dnešní pojetí je stejně hrozivé: trpící jedinci musí být odstraněni ze „zdravé populace“, jsou vylučováni z „klubu zdravých“ a zatlačeni na okraj společnosti.
V jednom rozhovoru s evangelickým teologem Uhsadelem vyprávěl švýcarský psychoterapeut C. G. Jung o své cestě do Indie. Jak řekl, pochopil poté, jak zásadní roli hraje přístup k utrpení, protože na něm závisí zdar skutečně plného lidského života: Západ se je pokouší zaplašit a přikrýt drogou, Východ se je snaží rozpustit přerušením kontaktu se světem. Jediná cesta však vede skrze ně: „Utrpení je třeba překonat, což lze uskutečnit jedině tím, že je člověk snáší“ (Dopisy I). Jung přitom ukázal rukou na kříž, který visel v jeho pracovně, a dodal, že jedině od Ukřižovaného se můžeme naučit, jak správně s bolestí zacházet.
Ježíš měl v tomto ohledu hlubokou zkušenost. Nemocím a trápení u druhých se nevyhýbal, ale čelil jim. Před svým utrpením neunikal, ale v žádném případě je sám nevyhledával. Bolelo ho, když ho druzí odmítali, když saduceové usilovali o jeho popravu, když ho Jidáš zradil a učedníci opustili. Prošel všemi situacemi lidského strádání: opuštěností, odsouzením, odmítnutím, zraněním, urážkami, výsměchem, obnažením, zesměšněním, přibitím na kříž i smrtí na něm.
Vrcholem jeho utrpení bylo umírání. Visel na kříži a jeho protivníci na něho s posměchem civěli. Přátelé ho opustili. Někteří teologové jsou dokonce toho názoru, že jeho výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ poukazuje na zkušenost opuštěnosti samým Bohem. V každém případě však byl na kříži nucen zápasit o věrnost Bohu, protože ten ho před smrtí neuchránil.
Ježíšova zkušenost s utrpením přinášela prvotním křesťanům útěchu a povzbuzení. Chránila je před pokušením potlačovat bolest a dávala jim sílu snášet trápení v nepřátelském okolí. Ježíš vyzkoušený utrpením však nesváděl prvotní křesťany k masochistickému jednání - právě naopak: posiloval je, aby dokázali navzdory vnějším útokům zachovat věrnost sami sobě a své víře, aby neutíkali před utrpením zbaběle z cesty, ale přijímali v následování Krista všechno to, co křížilo jejich životní plány, a v pohledu na trpícího Pána si dokázali uchovat svou lidskou důstojnost, i když se je o ni nepřátelé snažili za každou cenu připravit.
Jakým způsobem se vyhýbám utrpení svých bližních i svému?
Jak zacházím s lidmi, kteří procházejí trápením nebo truchlí nad ztrátou blízkého člověka? Dokážu se k nim přiblížit?
(C. G. Jung prohlašuje, že ten, kdo se vyhýbá utrpení, které je podstatně spojeno s lidským životem, vyhledá si nakonec nějaké náhradní. Podle jeho názoru jde o neurózy.) Vyhledávám náhradní utrpení, abych uhnul z cesty tomu skutečnému? Jakou zkušenost mám s potlačováním bolesti? Daří se mi být za tuto cenu šťastnější, nebo kdesi ve mně číhá navzdory všemu strach, že by mě nakonec mohla zasáhnout? Jak nakládám s tímto strachem?
Jak se vypořádávám s obavami, jež mě přepadají? Nakolik je mi Ježíš povzbuzením, abych přijal život se vším, co k němu patří?
Anselm Grün - 50x Ježíš
 

Prameny, odkazy

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 3.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.