Vezmi a čti

7. neděle velikonoční - cyklus C

Více

Zveřejněno: 30.1.2019
Autor: Administrátor
Přečtení: 301
Zpět do rubriky

Týden s Božím slovem, 7. neděle velikonoční - cyklus C

Týden s Božím slovem, 7. neděle velikonoční - cyklus C

Návod k použití příručky

 

 

7. neděle velikonoční – cyklus C

K tématu

„Aby všichni jedno byli...“

Důležitým tématem velekněžské modlitby je budoucí jednota Ježíšových učedníků. Ježíšův pohled přitom přesahuje – což je v evangeliích ojedinělé – aktuální společenství učedníků a obrací se ke všem, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne (Jan 17,20): otevírá se široký horizont generací nadcházejícího společenství věřících; do Ježíšovy modlitby je pojata budoucí církev; On se modlí za jednotu pro budoucí učedníky. Pán tuto prosbu čtyřikrát opakuje; jako cíl jednoty dvakrát udává, aby svět uvěřil, ba aby „poznal“, že Ježíš je poslán Otcem: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.“ (17,11) „Aby všichni jedno byli: Jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, ať jsou i oni v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (17,21) „…aby byli jedno, jako jsme jedno m… aby byli dokonalí v jednotě a aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že sis je zamiloval, jako sis zamiloval mne.“ (17,22n).

V žádné řeči o ekumeně nechybí připomínka tohoto Ježíšova „odkazu“ – že než šel na kříž, modlil se k Otci naléhavě za jednotu budoucích učedníků, církve všech dob. A tak je to dobře. Ale tím víc se vnucuje otázka: Za jakou jednotu se tu Ježíš modlil? Co je jeho prosbou za společenství věřících napříč dějinami? Je poučné poslechnout si k této otázce Rudolfa Bultmanna. Ten nejprve říká – jak to stojí v evangeliu – že tato jednota má základ v jednotě Otce a Syna, a pokračuje: „Nezakládá se tedy na přirozených nebo dějinných danostech a nelze ji také vytvořit organizací, institucemi nebo dogmaty (…) Jednota může být vytvořena pouze slovem zvěstování, v němž je přítomen Zjevitel – v jednotě s Otcem. A má-li zvěstování ke své realizaci ve světě zapotřebí institucí a dogmat, pak tyto stejně nemohou garantovat jednotu pravého zvěstování. Na druhé straně jednota zvěstování nemá zapotřebí být mařena faktickou roztříštěností církve, která je ostatně právě důsledkem jejích institucí a dogmat. Slovo může autenticky znít všude, kde se uchovává tradice. Proto, že pravost, opravdovost zvěstování není … kontrolovatelná a víra odpovídající slovu je neviditelná, je i pravá jednota obce neviditelná. (…) Je neviditelná, protože vůbec není světským fenoménem…“ (Das Evangelium des Johannes,s. 393n).

Tyto věty vzbuzují podiv; ledacos v nich by si žádalo debatu, už pojem „institucí“ a „dogmat“, ale ještě více pojem „zvěstování“, které evidentně samo vytváří jednotu. Je pravda, že ve zvěstování je přítomen Zjevitel v jednotě s Otcem? Není často podivuhodně nepřítomen? Nu, Bultmann nám dává jisté měřítko toho, kde slovo zní „autenticky“: tam, „kde se uchovává tradice“. Jaká tradice, musíme se ptát. Odkud pochází, v čem spočívá? Tedy ne každé zvěstování je „autentické“, ale jak je poznáme? „Pravé zvěstování“ samo vytváří jednotu; „faktická roztříštěnost“ církve nemůže zabránit jednotě pocházející od Pána, učí nás Bultmann. Není tedy zapotřebí žádné ekumeny, protože jednota se vytváří ve zvěstování a rozkoly dějin jí v tom nebrání? Také je zřejmě příznačné, že Bultmann používá slovo „církev“ tam, kde mluví o rozdrobenosti, zatímco tam, kde pojednává o jednotě, užívá slova „obec“. Jednota zvěstování není kontrolovatelná, říká nám. A jednota obce je tudíž neviditelná, tak jako je neviditelná víra. Jednota je neviditelná, protože „není světským fenoménem“.

Je toto správný výklad Ježíšovy prosby? Je zajisté pravda, že jednota učedníků – budoucí církve – za niž se Ježíš modlí, „není světským fenoménem“. To Pán říká zcela jasně: jednota nepochází ze světa; z vlastních sil světa není možná. Vlastní síly světa vedou k rozkolu: vidíme to. Pokud v církvi, v křesťanství působí svět, dochází k rozkolům. Jednota může pocházet jen od Otce skrze Syna. Souvisí se „slávou“, kterou dává Syn: s jeho přítomností darovanou Duchem Svatým, která je plodem kříže, jeho proměny ve smrti a vzkříšení. Ale Boží síla působí uprostřed světa, v němž učedníci žijí. Musí být toho druhu, aby ji svět „poznal“ a tím docházel   k víře. To, co nepochází ze světa, může a musí být něco působícího ve světě a pro svět a také něco vnímatelného. Cílem, k němuž míří Ježíšova prosba o jednotu, je právě, aby skrze jednotu učedníků bylo vidět pravdu jeho poslání. Jednota se musí vyjevit, a to jako něco, co jinak ve světě není; jako něco, co není vysvětlitelné z vlastních sil lidstva, a co tudíž zviditelňuje působení jiné síly. Skrze lidsky nevysvětlitelnou jednotu Ježíšových učedníků napříč všemi věky je legitimován sám Ježíš. Je vidět, že je opravdu „Syn“. Bůh je tak poznatelný jako tvůrce jednoty, která překonává tendence světa k rozpadu.

Proto se Pán modlil: za jednotu možnou jen z Boha a skrze Krista, která se však vyjevuje tak konkrétně, že je vidět přítomnost působení Boží síly. Proto zůstává zápas o viditelnou jednotu učedníků Ježíše Krista naléhavým úkolem křesťanů ve všech dobách a na všech místech. Neviditelná jednota „obce“ nestačí. Můžeme toho o povaze a obsahu jednoty, za niž se Ježíš modlí, poznat ještě víc? První podstatný prvek této jednoty se v našich dosavadních úvahách už ukázal: jednota spočívá ve víře v Boha a v toho, koho poslal – v Ježíše Krista. Jednota budoucí církve se tedy zakládá na oné víře, kterou po odpadnutí řady učedníků vyznal Petr jménem Dvanácti v synagoze v Kafarnau: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,69) Toto vyznání je obsahově velmi blízké velekněžské modlitbě. Ježíš je zde před námi jako ten, kterého posvětil Otec, který se posvěcuje pro učedníky, který sám posvěcuje učedníky v pravdě. Víra je něčím víc než slovem, myšlenkou: znamená vstoupit do společenství s Ježíšem Kristem a skrze něho s Otcem. On je nejvlastnějším základem společenství učedníků a základnou jednoty církve. Tato víra je v jádru „neviditelná“. Ale proto, že učedníci se vážou na jediného Krista, stává se víra „masem“ a spojuje jednotlivce v jedno skutečné „tělo“. Inkarnace Loga pokračuje až k plnosti Kristovy postavy (srv. Ef 4,13). Do víry v Ježíše Krista coby Poslaného od Otce je jako druhý prvek zahrnuta struktura poslání. Viděli jsme, že svatost, to jest přináležitost k živému Bohu, znamená poslání.

Ježíš je v celém Janově evangeliu – a právě i v 17. kapitole – jakožto Svatý Boží Poslaným od Boha. Celé jeho bytí je „být Poslaným“. Co to znamená, vysvítá ze slov v 7. kapitole: „Moje učení není moje,“ říká Pán (7,16). On je cele od Otce a nestaví proti němu nic dalšího, nic pouze svého. V promluvách na rozloučenou se tento příznačný Synův charakter rozšiřuje na Ducha Svatého: „…nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší…“ (16,13) Otec pošle Ducha v Ježíšově jménu (14,26); Ježíš ho pošle od Otce (15,26). Po zmrtvýchvstání vtáhne Ježíš učedníky do tohoto proudu posílání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (20,21) Pro společenství učedníků všech dob musí být příznačné, že jsou v situaci poslaných Ježíšem. Pro ně to vždy znamená „moje učení není moje“, učedníci nezvěstují sebe, nýbrž říkají, co uslyšeli. Zastupují Krista, tak jako Kristus zastupuje Otce. Nechávají se vést Duchem Svatým a přitom vědí, že v této naprosté věrnosti zároveň působí dynamika zrání: „Duch pravdy vás uvede do celé pravdy.“ (16,13)  Stará církev našla pro to, že Kristovi učedníci jsou Kristem poslaní, vázaní na jeho slovo a na sílu jeho Ducha, formu „apoštolské posloupnosti“. Toto pokračující poslání je „svátost“, tedy ne něco, co by mohli realizovat a čím by disponovali sami ze sebe, ani člověkem zřízenáinstituce, ale vevázanost do „Slova od počátku“ (l Jan 1,1), do Duchem působeného společenství svědků. Řecké slovo pro následování – diadoche – má strukturální a zároveň obsahový smysl: znamená pokračování poslání ve svědcích. Ale znamená také obsah: předávané Slovo, na něž je svědek navázán svátostí.

Spolu s „apoštolskou posloupností“ nalezla (ne vynalezla!) stará církev dva další prvky, zásadní pro její jednotu: kánon Písma a takzvané pravidlo víry. Tím je míněna stručná suma podstatných obsahů víry – jazykově nestanovená do detailu – , která v různých křestních vyznáních rané církve nabyla liturgicky zformované podoby. Toto pravidlo víry či vyznání víry tvoří vlastní „hermeneutiku“ Písma, z něj vyzískaný klíč k výkladu přiměřenému jeho duchu. Jednota těchto tří stavebních prvků církve – svátosti posloupnosti, Písma a pravidla víry (vyznání) – je skutečnou zárukou toho, že Slovo může „autenticky znít“, že se „uchovává tradice“ (srv. Bultmann). O těchto třech pilířích učednického společenství církve nehovoří Janovo evangelium samozřejmě takto, nicméně poukazem na trinitární víru a na poslání pro to položilo základy. (…) Pohlédneme-li závěrem zpět na celek prosby o jednotu, můžeme říci, že v ní se zakládá církev, i když slovo církev tu nepadlo. Neboť čím jiným je církev nežli společenstvím učedníků, které získává jednotu vírou v Ježíše Krista jako Poslaného od Otce a které je včleňováno do Ježíšova poslání vést svět k poznání Boha, a tak jej zachraňovat? Církev povstává z Ježíšovy modlitby. Tato modlitba není jen slovem, je aktem, v němž se On sám „posvěcuje“, to znamená „obětuje se“ pro život světa. Můžeme říci také opačně: strašlivá událost kříže se v modlitbě stává „Slovem“, svátkem smíření Boha a světa. Z toho vyrůstá církev jako společenství těch, kteří pro slovo apoštolů věří v Krista (l7,20).

                                                                                                       Joseph Ratzinger – Ježíš Nazaretský II

 Je útěšné slyšet Ježíše, jak říká Otci, že prosí nejen za svoje učedníky, ale také za ty, kdo v Něho uvěří „pro jejich slovo“. Tato mnohokrát slyšená věta si zasluhuje dodatečnou pozornost. Možná, že nevěnujeme dostatek pozornosti těmto slovům. Ježíš prosil za mne – to je vlastní zdroj důvěry. On prosí za mne, prosil za mne… Já si představuji – je to ale jen obraz – jak Ježíš stojí před Otcem v nebi a prosí za nás, za mne. A co vidí Otec? Rány, cenu, kterou Ježíš za nás zaplatil. Ježíš prosí za mne svými ranami a svým probodeným srdcem a bude tak činit nadále.
Ježíš prosí za jednotu svého lidu, církve. Ví však, že duch tohoto světa je duchem rozdělení, války, závisti, nevraživosti, také v rodinách i v těch řeholních, v diecézích i v celé církvi – je to obrovské pokušení, které vede k řečem, nálepkování a cejchování lidí. Ale Ježíš ve své modlitbě prosí za vyhoštění všech těchto postojů. Musíme být jedno jako je jedno Ježíš a Otec. To je vlastní výzva pro nás, všechny křesťany: nenechávat místo pro rozdělení mezi sebou, nedovolit, aby duch rozdělení, duch lži vstoupil do nás. Vždycky hledat jednotu. Každý je, jaký je, ale ať se snaží žít jednotu. Ježíš ti odpustil? Odpouštěj všem. Ježíš prosí, abychom byli jedno, a církev tuto modlitbu za jednotu velice potřebuje. Neexistuje církev držená pohromadě lepidlem, protože jednota, o kterou prosí Ježíš, je milost Boží a zápas na zemi. Musíme udělat místo Duchu svatému, aby nás přetvořil a abychom byli jedno jako je Otec v Synu.
Další rada, kterou nám Ježíš dává v těchto dnech loučení, spočívá v tom, abychom zůstávali v Něm. Zůstávejte ve mně. A prosí o milost, abychom všichni zůstali v Něm. A zde nám ukazuje, proč, říká jasně: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“, to znamená, aby tito zůstali tam se mnou. Zůstat v Ježíši na tomto světě ústí do přebývání s Ním, „abychom viděli Jeho slávu“ (srov.Jan 17,24).

Jeruzalémská Bible; Joseph Ratzinger: Ježíš Nazaretský II.; Misál na každý den liturgického roku; Pavel Frývaldský a Josef Kaše – www.biblickedilo.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.