Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Seslání Ducha Svatého - cyklus C


Slavnost Seslání Ducha Svatého – cyklus C 

Sk 2,1-11; 1 Kor 12,3b-7.12-13; Jan 20,19-23
19Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
(Jan 20,19-23)
____________________________________________________________________________________________
Srovnání: 19-20Lk 24,36-43; 21Jan 17,18; 22Sk 1,8; 23Mt 16,19; 18,18
 
Úvod k meditaci
Učedníci se setkávají se zmrtvýchvstalým Kristem. Je to tentýž Ježíš, který s nimi žil, který byl ukřižován, ale vstal z mrtvých. Tomu pořád ještě nemohou plně uvěřit. Pořád je tu jejich nejistota a strach. Cítí se sami. A tak Kristus přichází mezi ně. Zjevuje se nový, proměněný. Jeho rány jsou poznávacím znamením toho, že je to skutečně On. Vchází mezi apoštoly, kteří jsou plni nejistoty a strachu z budoucnosti. Zavřeni za dveřmi zdánlivé jistoty. Kristus přichází a přináší opravdový pokoj a bezpečí, jejichž šiřiteli mají být i oni.
Poznávacím znamením Kristovy blízkosti je skutečný pokoj. Pokoj z vědomí blízkosti Zmrtvýchvstalého. Často jsme plni strachu ze své budoucnosti, strachu z nás samých, z našich hříchů nebo slabostí. Dokonce někdy strachu z Boha. I k nám přichází Ježíš se svým pokojem, aby nás uklidnil, jím naplnil a my ho mohli nést dál tomuto světu.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: viz také komentář k 2. neděli velikonoční – cyklus C.
v. 19: Učedníci mají být garanty věrohodnosti pro celé církevní společenství. Garantem věrohodnosti jsou ovšem i ženy, protože pokud si uvědomíme, že žena u židů neměla žádnou váhu, pak by určitě ti, kteří by chtěli oklamat ostatní vymyšlenou zprávou o vzkříšení Krista, jistě nezvolili jako první svědkyně jeho zmrtvýchvstání právě ženy. Ukazuje se zde přechod doby pozemského Ježíše k době církve a Ducha Svatého.
v. 20: Zjevení Zmrtvýchvstalého vnáší do stísněné atmosféry velký zlom, který přináší radost, která pramení z vědomí toho, že přítomný Ježíš se svými ranami je ten samý, který si apoštoly vyvolil, učil je a žil s nimi. Ukřižovaný a vzkříšený Kristus se od sebe nesmí oddělovat ani ve zvěstování.
 
K tématu
Když Ježíš dnes v evangeliu vchází mezi učedníky, mohl začít výčitkou kvůli jejich zbabělosti a jmenovitě jim vyčíst postoje, jak se zachovali, když byl křižován… ale on pronáší slova odpuštění a útěchy. Slova, která jsou nesena a vykoupena jeho obětí na kříži za každého člověka. Říká: „Pokoj vám.“ Vidí, co se děje v srdcích učedníků. Jak se asi museli cítit, když ho všichni do jednoho, kromě Jana, zradili? Všichni utekli, když byl křižován. V jejich srdcích je teď možná strach, jak bude Ježíš reagovat, zda je za jejich zradu nepotrestá. Vzpomeňme na příběh o Josefovi a jeho bratrech, když se jim dá poznat a oni se obávají trestu. A vzpomeňme si i na nás, když si jsme vědomi svých hříchů a máme jít za Pánem smířit se. Jak kolikrát klopíme zrak, protože se za hřích stydíme. Apoštolé jsou v této pozici, setkávají se s tím, kterého zradili, kterému tolik ublížili.
Ale dříve než může strach prostoupit jejich mysl, dříve než se vůbec proberou z překvapení, že je tu skutečný Pán, Kristus říká: „Pokoj vám.“ „Nebojte se.“ Kristu jde o ně a taky o nás. On se nedívá na náš hřích. Ale na nás. Vidí naši ránu po každém hříchu a chce nás uzdravit, a to lze jen tehdy, když ho přijmeme, když mu tu ránu ukážeme. Nechce si naši lásku vydupat. Nechce nás držet na uzdě. Kolik věřících má vztah s Pánem spojený jenom jako nutné dodržování pravidel? Bůh nechce, abychom bezhlavě dodržovali z povinnosti nějaké pravidla. Chce, abychom žili s ním. A abychom s ním žili v radosti. Chce, abychom uvěřili jeho slovu, jemu samému a vrátili se k němu. Abychom zakusili, že jeho láska k nám se nikdy nemění, ať už hřešíme nebo ne. Bůh nás totiž miluje stále na maximum. To, co nám ale brání se této lásce otevřít, uvěřit jí a vnímat ji, je náš hřích, naše neupřímnost k Bohu a z toho následně pramenící náš strach.
Jan Pavel II. zdůrazňoval: „Nebojte se!“ Strach svazuje, znesvobodňuje… Snaha zapomenout na vlastní komplikovanou povahu, na pocit nedokonalosti a neschopnosti, nepřijetí od druhých (s pokušením, že pak mě ani Bůh určitě nepřijímá), strach ze stáří a nemoci, ze samoty, z nenaplnění psychických a tělesných potřeb … vede k útěkům. Ty se mohou projevit buď přemírou práce nebo naopak přílišným odpočinkem ve strachu o vlastní zdraví, útěky do „jiných světů“ (světské knihy a filmy), útěky do vlastního „chudáčkování“ s potřebou, aby mě druzí litovali a soucítili se mnou, náhražkami v dobrém jídle a pití, v množství přátel, kteří nás „berou“ a naplňují tak naše emocionální potřeby. Útěkem od reality může být i přehnaná „zbožnost“. To vše může být strachem za zavřenými dveřmi, který nám brání svobodně dýchat a drží nás v temném prostoru různých svázaností a nesvobod.
Lectio divina
 
Srdce člověka bylo ale stvořeno pro svobodu, a pravou svobodu a pokoj může dát jedině Bůh. Jako rostlina bez slunce pomalu odumírá, protože nemůže bez světla žít, tak i duše často umírá, i když je obklopena spoustou přátel. Bez Boha je však ztracená, nenaplněná a ohrožená strachem z této duchovní osamocenosti. Svatý Augustin tuto vyprahlost prožíval do svých 33 let, než Pána nechal projít, tak jako apoštolé, zavřenými dveřmi do svého srdce. A když se s ním setkal, v radosti nad svojí zkušeností s Pánem píše: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“
Pro Krista není nic překážkou. Přichází i skrze zavřené dveře. Apoštolé sice ještě nevěří, že vstal z mrtvých, ale ve svém srdci po tom touží. Touží se s ním setkat. Být s ním. Žít s ním. Kde je takováto touha, tam nemůže Krista nic zastavit.
Pán přichází a zahání všechny nejistoty. Učedníci jsou zbaveni strachu díky tomu, že se živě setkají s jeho odpouštějící láskou. Tak jak to zažil marnotratný syn při návratu domů. Doposud o jeho zmrtvýchvstání jen slyšeli. Nyní ho vidí a mohou se „dotknout jeho lásky“ v jeho ranách, kterými jsme uzdraveni. Tato zkušenost setkání vlastní hříšnosti s nekonečnou Boží láskou a milosrdenstvím se mění v obrovskou radost. V té chvíli jsou Kristem uzdraveni a proniknuti a v jeho moci mohou tento pokoj a odpuštění nést dál celému světu. Mohou nést jeho odpuštění těm, kteří o něj stojí. Ten, kdo se Kristem nechá uzdravit, může s ním uzdravovat jiné.
‎Pokoj není jen něco, po čem toužíme a od Pána dostáváme, ale něco, co vytváříme, na čem pracujeme, čím jsme    a co rozdáváme. Člověk je stvořen pro mír, který je Božím darem. „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt5, 9). Toto blahoslavenství říká, že „mír je mesiánským darem i lidským dílem zároveň… Je to mír s Bohem skrze život podle Jeho vůle. Je to vnitřní mír se sebou a vnější mír s bližním i s celým stvořením“. Ano, mír je dobrem po výtce. Boha je třeba o něj prosit jako o dar a zároveň jej všemi silami vytvářet.  
Základem našeho pokoje je jistota, že v Ježíši Kristu rozjímáme jas tváře Boha Otce a že jsme syny v Synu, a dostává se nám tak na naší životní cestě téhož bezpečí, které zakouší dítě v náručí dobrého a všemohoucího Otce. Jas Pánovy tváře nás obdařuje pokojem a je projevem jeho otcovství. Pán k nám obrací svoji tvář, projevuje se jako Otec a dává nám pokoj. Tady je počátek onoho hlubokého pokoje – „Božího pokoje“, který se neoddělitelně pojí s vírou a milostí, jak píše svatý Pavel římským křesťanům (srov. Řím 5,2). Nic nemůže odejmout věřícím tento pokoj, ani soužení a utrpení života. Utrpení, zkoušky a temnoty totiž neumenšují, ale zvětšují naši naději, která neklame, protože „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).
Benedikt XVI.
 
„Byl jednou jeden muž, kterého velmi zneklidňoval pohled na vlastní stín a který byl tuze nešťastný ze svých kroků. Rozhodl se, že je ponechá za sebou. Řekl si: ,Jednoduše jim uteču!‘ Vstal a utíkal. Ale pokaždé, když vykročil a udělal krok, ho jeho stín neúnavně pronásledoval dál. Řekl si: ,Musím běžet rychleji.‘ Běžel tak dlouho, až klesl mrtev k zemi. Kdyby jednoduše vstoupil do stínu stromu, zbavil by se svého vlastního stínu. A kdyby se pod stromem usadil, nebylo by zapotřebí dalších kroků. Ale tato myšlenka ho nenapadla.“ (Čuang-C‘)
Myšlenky v této úvaze nám ukazují, že cesta k opravdovému pokoji vede pouze skrze vlastní pravdu a že je to náročná cesta. Cesta, která mne odvádí ode mne samotného a vlastních starostí. My sami nedokážeme zmírnit obavy, nedokážeme vyvrátit vlastní pocity viny, nedokážeme utéci před vlastním stínem. Potřebujeme strom, v jehož stínu bychom mohli spočinout, aniž bychom se museli bát vlastního stínu. Potřebujeme Boha, pod jehož ochranou jsme v bezpečí, jehož láska nám dává tušit, že nás Bůh se vším bez výhrady přijímá, včetně našeho neklidu, mučivých starostí a obav. Neboť před ním může být vše, můžeme mu zjevit cokoliv, co je n nás.
V jeho blízkosti tak můžeme odhodit smrtelný útěk před sebou samými. Můžeme se uchýlit do stínu jeho stromu a nalézt opravdový pokoj.
                                                                                                                       Anselm Grün – Pokoj v srdci
 
Bůh je Bohem pokoje
Poněvadž láska přebývá jedině v pokoji, dbejte vždy na to, abyste si uchovali svatý pokoj v srdci, jak vám tak často doporučuji. Žádné myšlenky, které nám působí nepokoj a rozrušení, nejsou od Boha, protože on je knížetem pokoje. Jsou to pokušení nepřítele, která je třeba zavrhnout a nevšímat si jich.
Je třeba ve všem a všude žít pokojně. Přijde-li na nás trápení, vnitřní či vnější, je třeba je pokojně přijmout. Přijde-li nějaká radost, je třeba ji přijmout pokojně bez rozechvění. Je zapotřebí utéci před zlem. Ať se to stane pokojně, aniž bychom se zneklidňovali, protože bychom jinak na útěku mohli upadnout a dát tak nepříteli příležitost nás zabít. Je-li třeba konat dobro, ať se to děje pokojně, jinak uděláme ve spěchu mnoho chyb. Dokonce i pokání je třeba konat pokojně.
 
Jak dosáhnout pokoje
Udělejme tři věci, milá dcero, a dosáhneme pokoje: chtějme vše, s čistými úmysly, konat především pro čest a slávu Boží. Vykonejme svůj malý díl za tímto účelem podle názoru našeho duchovního otce a nechejme Bohu starost o všechno ostatní. Jestliže je pro nás Bůh předmětem neustálého zájmu a pokud se snažíme, i ve své omezenosti, vykonat co možná nejvíce, proč bychom se strachovali? Ne, Bůh se nechová děsivě k těm, které miluje; spokojí se s málem, protože ví, že my toho moc nemáme. A vězte, milá dcero, že náš Pán je v Písmu nazýván Knížetem Pokoje a že tam, kde je svrchovaným pánem, zachovává všechno v pokoji. Je ovšem také pravda, že dříve než někde nastolí pokoj, vede válku; odděluje naše srdce a duši od nám drahých citů rodinných i jiných, jako od sebelásky, sebedůvěry a podobných náklonností.
Když nás náš Pán oddělí od našich tak milovaných a drahocenných citů, může se nám zdát, že je naše srdce rozdrásané, a můžeme pociťovat velkou hořkost. Celá naše duše se zmítá, poněvadž toto odloučení je citelné. Ale celé toto zmítání ducha se přesto neděje bez pokoje, protože i když jsme sklíčeni touto tísní, nepřestáváme mít svou vůli odevzdanou do vůle našeho Pána a ponecháváme ji tam, „přibitou“ k tomuto dobrému božskému potěšení, a s odvahou, bez přerušení i nadále vykonáváme své povinnosti a cvičení. (Dopis adresovaný představené v Puy d'Orbe)
Sv. František Saleský – viz Jacques Philippe – Hledej Pokoj a jdi za ním
 

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

tuto neděli, kterou se končí velikonoční oktáv, chci opětovně všem popřát slovy vzkříšeného Ježíše: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19.21.26). Není to jen pozdrav, ani obyčejné přání. Je to dar, ba dokonce drahocenný dar, který Kristus daroval svým učedníkům poté, co prošel smrtí a peklem. Dává pokoj, jak slíbil: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám“ (Jan 14,27). Tento pokoj je plodem vítězství Boží lásky nad zlem, je plodem odpuštění. Právě tak. Pravý, hluboký pokoj vychází ze zkušenosti s Božím milosrdenstvím. (…) Apoštolům daroval Ježíš spolu se svým pokojem Ducha Svatého, aby mohli ve světě šířit odpuštění hříchů, ono odpuštění, které může udělit jedině Bůh a které Jeho Syna stálo krev (srov. Jan 20,21-23). Církev je vzkříšeným Kristem poslána odpouštět lidem hříchy, dávat tak růst království lásky, zasévat do srdcí pokoj, aby se utvrdil také ve vztazích, ve společnosti a v institucích. A Duch vzkříšeného Krista vyhání strach ze srdce apoštolů a vyvádí je ven z večeřadla, aby šířili evangelium. Kéž najdeme také více odvahy dosvědčovat víru ve vzkříšeného Krista! Nesmíme mít strach být křesťany a žít jako křesťané! Máme mít odvahu jít a zvěstovat Vzkříšeného Krista, protože On je náš pokoj. On zjednal pokoj svou láskou, svým odpuštěním, svou krví a svým milosrdenstvím.

Papež František 7. 4. 2013

 
Všichni lidé mají ducha zrcadlícího Boha
Člověk je svobodný, a má na výběr, zda povede život duchovní, duševní anebo tělesný. Jeho stupeň života se odráží v jeho názorech, jeho citech, a v jeho způsobu jednání. Pravý a falešný křesťan jsou ve vzájemném protikladu: nejdůležitější princip jednoho je tím posledním u druhého; u křesťana duch vládne duši a tělu, kdežto u světského člověka tomu je naopak. Jelikož duch „absorbuje“ veškerou činnost duše, jeho projevy jsou velmi rozmanité. Apoštol vyjmenovává ty nejcharakterističtější v Listu Římanům (12,12n), a také Teofan předkládá poměrně rozsáhlý výčet. Poznamenává, že v prvotní církvi se projevovaly – a to poměrně často – především mimořádné dary ducha, protože bylo zapotřebí dokázat, že křesťanství je pravá víra. Avšak v běžném každodenním životě existují tři druhy projevů Ducha: 1) bázeň Boží, 2) hlas svědomí, 3) žízeň po Bohu. Mohlo by se říci, že činnost ducha v poznávací části je činností prohlubující. Duše získává znalosti o světě, avšak k pochopení smyslu těchto znalostí je neodmyslitelné dosáhnout ideje, neboli konceptu vysvětlujícího příčinu, onen vnitřní důvod vnímané reality. Duch toho dosahuje velmi snadno. Díky svému niternému svazku s Bohem spojuje každé lidské poznání s poznáním Božím. Všichni lidé mají ducha zrcadlícího Boha, a tento duch přitahuje do této sféry činnost duše. Duch byl díky své podobnosti s Bohem určen k tomu, aby na všechny věci nazíral v Bohu; stále by tak i činil, kdyby se býval neobjevil hřích, jenž do původního řádu stvoření vnesl nepořádek. Přesto však je stále a vždy schopen tak činit. (…) Pouze Duch zná tajemství Boží a může nám je odhalit. Vykoupení bylo ukázáno všem, ale ani samotní apoštolové jej nepochopili; odhalil ho až teprve Duch svatý. Pohleďte na velikost tohoto poznání! Je to Duch, kdo jediný nás naučil oněm tajemstvím.
Tomáš Špidlík – Svatý rok milosrdenství, Průvodce na každý den (1. 2. 2016)
 
Duch Svatý způsobuje dvojí: nejprve „dá vnuknutí“ a „vytváří také problémy“ a potom „církev uvede do harmonie“. V Jeruzalémě byly mezi prvními učedníky rozmanité názory ohledně přijímání pohanů do církve. Někteří byli proti a jiní byli otevření: Byla to církev „negací“, která říkala: ne, nemůže se, nesmí se; a potom církev „přitakání“, která říkala: Ano… promyslíme to, otevřeme se. Sám Duch nám otevírá bránu. Potom však musel Duch svatý udělat druhou věc: vnést mezi různé názory harmonii, harmonii církve, mezi nimi a Jeruzalémem a mezi nimi a pohany. Je to pořádná práce, kterou koná v dějinách vždycky Duch svatý. A pokud jej nenecháme jednat, začínají vznikat rozdělení, sekty, apod. …protože jsme uzavřeni pravdě Ducha. Když se služba Pánu stává příliš tíživým břemenem, uzavírají se brány křesťanských komunit. Nikdo nechce k Pánu přijít. My však věříme, že jsme spaseni milostí Pána Ježíše. Nejprve radost z charismatu hlásání této milosti a potom zjistíme, co dělat. To mne napadá v souvislosti se slovem břemeno, to mi leží na srdci.
papež František 2. 5. 2013


(…) Dalším silným znamením Ducha v charismatické obnově je hledání jednoty Kristova těla. Vy, charismatici, jste obdrželi zvláštní milost, abyste se modlili a pracovali za jednotu křesťanů, protože tento proud milosti prochází všemi křesťanskými církvemi. Jednota křesťanů je dílem Ducha Svatého a modlit se musíme společně.
Víme, že když ti, co nenávidí Ježíše Krista, zabíjejí křesťana, neptají se jej předtím: „Ty jsi luterán nebo pravoslavný? Evangelikál, baptista nebo metodista?“ – „Jsi křesťan.“ - A setnou mu hlavu. Tihle se nemýlí, vědí, že je zde společný kořen, který nám všem dává život a kterým je Ježíš Kristus, a že nás Duch Svatý vede k jednotě! Ti, kteří nenávidí Ježíše Krista, vedeni Zlým, se nepletou, vědí, a proto zabíjejí, aniž by kladli otázky.
papež František 4. 7. 2015
 
Církev, Pánova vinice, je plodná matka a starostlivá učitelka, která nemá strach vyhrnout si rukávy a lít hojivý olej a víno na rány lidí (srov. Lk 10,25-37), která nehledí na lidstvo ze skleněného zámku, aby lidi soudila nebo škatulkovala. Taková je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev, složená z hříšníků potřebujících milosrdenství. Taková je církev, pravá nevěsta Kristova, která se snaží být věrná svému ženichovi a Jeho učení. To je církev, která nemá strach jíst a pít s prostitutkami a celníky (srov. Lk 15). Církev, která má dokořán otevřené dveře, aby mohla přijmout potřebné a kající, a nejen spravedlivé nebo ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí! Církev, která se nestydí za bratra, který upadl, a nepředstírá, že jej nevidí. Naopak, cítí se být do toho vtažena, ba téměř nucena jej pozvednout a povzbudit, aby pokračoval v cestě. Doprovází jej ke konečnému setkání se svým ženichem v nebeském Jeruzalémě. Taková je církev, naše matka!
Benedikt XVI., generální audience, 26. května 2010

Prosba o Ducha Svatého
Duchu Svatý, když se učedníci zamkli ze strachu před židy, sestoupils na ně jako bouře a vyhnals je ze stísněnosti. Náhle pocítili odvahu vydávat svědectví zmrtvýchvstalému Ježíšovi. Znám dobře ten strach učedníků. Často se neodvažuji říkat, co si skutečně myslím, a to ze strachu, že by se tomu ostatní mohli smát. Cítím v sobě zábrany, protože se bojím toho, co by si o mně ostatní pomysleli. Často mám také strach mluvit o své víře. Mám strach, že se zesměšním nebo že utržím zranění. Duchu svatý, dej mi odvahu stát při své víře.
podle Anselma Grüna
 
Modlitba k Duchu Svatému
Přicházej jako světlo, které ve mně prozáří jakékoliv temnoty.
Přicházej jako jistota, která vysvobozuje z pout závislostí.
Přicházej jako radost, která dává mému životu lesk a půvab.
Přicházej jako pokoj, který vítězí nad nesouladem a zmatkem.
Přicházej jako krása, která je pramenem všeho skutečně krásného.
Přicházej jako štěstí, které je naplněním všeho, po čem toužím.
Přicházej jako víra, kterou poznávám Boží záměry a odpovídám na ně.
Přicházej jako naděje, která mě chrání před skleslostí i sobectvím.
Přicházej jako láska, která ve mně spojuje božské a lidské a kterou se stávám jako ty darem pro druhé.
Přijď Duchu Svatý!
Vojtěch Cikrle
 

 

 Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.