Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Nejsvětější Trojice - cyklus C

Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus C 

Př 8,22-31; Řím 5,1-5; Jan 16,12-15
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 12„Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. 13Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. 14On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. 15Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ (Jan 16,12-15)
_____________________________________________________________________________________________
Srovnání: 121 Kor 3,1; 13Jan 14,26; Zj 4,1; 14Jan 8,54; 15Jan 17,10
 
Úvod k meditaci
Církev nevyznává víru v Trojici proto, že si libuje v komplikovaných věcech, nýbrž proto, že tato pravda jí byla zjevena Kristem. To, že pochopit tajemství Trojice je obtížné, je argument ve prospěch této pravdy, nikoli proti ní. Žádný člověk by takovéto tajemství sám od sebe nikdy nevymyslel. Tušíme, že pokud Bůh existuje, musí být právě takový: jediný, a zároveň v mnohosti, tedy přesahující samotnou naši představu o jednotě. V něm se jednota a různost setkávají a smiřují. Je to proto, že obě tyto věci – jak jednota, tak i různost – jsou důležitými hodnotami, takže Bůh nemůže reprezentovat pouze jednu z nich. Navíc je-li Bůh láska, pak to nemůže být samotářský Bůh, protože láska existuje jedině mezi dvěma či více osobami. Je-li Bůh láska, musí v něm být někdo, kdo miluje, někdo, kdo je milován, a láska, která je spojuje.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Verše jsou poslední z tzv. výroků o Parakletovi, které jsou v kapitolách 14 – 16 Janova evangelia. Verše jsou zřetelně formovány tematikou loučení a důsledky, které z toho pro učedníky vyplývají.
v. 12: Měl bych vám ještě mnoho jiného říci – Nedlouho před tímto výrokem Ježíš prohlašuje: vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce (Jan 15,15b), a jakoby v protikladu stojí slova ještě mnoho jiného říci. Tato slova se vztahují na budoucí funkci Ducha Svatého jako nositele zjevení. Zároveň se ukazuje, že porozumění Ježíšovu poselství je procesem.
v. 13: uvede vás do celé pravdy – Pravda učedníkům není neznámá, ale chybí jim vhled do plného významu pravdy. Není to tedy kvantitativně více zjevení, ale hlubší pochopení. Duch tedy nepřináší „nové pravdy“, ale uvádí do jejich plnosti.
nebude mluvit sám ze sebe– Zjevně existovali lidé, kteří se odvolávali na nová zjevení ducha, jež se neshodovala s poselstvím pozemského Ježíše. Duch Svatý je zárukou pravdy. Není zárukou jednou provždy nezměnitelného znění, ale zárukou v pokračujícím poznávání zjevení.
oznámí vám, co má přijít – Působení Ducha je zaměřeno na budoucnost. Nemyslí se tím „tajná zjevení budoucnosti“ ve stylu apokalyptiky, nýbrž výklad toho, co nastává pro věřící ve světle Ježíšova poselství. Duch vysvětluje „znamení času,“ a tak učedníky zbavuje strachu z budoucnosti.
v. 14: On mě oslaví – Stejně jako Ježíš oslavil Otce, tak Duch oslaví Ježíše.
 
K tématu
 
Povaha poslušnosti Duchu Svatému
Duši, která se poddala jeho vedení, Duch Svatý postupně pozvedá a víc a víc ji řídí. Tato duše zpočátku neví, kam jde, ale vnitřní světlo ji ponenáhlu osvětluje a ukazuje jí všechny její skutky a Boží řízení v nich, takže nemusí dělat skoro nic jiného než nechat Boha, aby v ní a skrze ni konal, co se mu líbí; a tak úžasně postupuje vpřed.
Obraz vedení Duchem Svatým máme v putování Izraelitů pouští z Egypta do zaslíbené země. Bůh je ve dne vedl oblakovým sloupem a v noci sloupem ohnivým. Izraelité následovali pohyb sloupu, a když se sloup zastavil, zastavili se i oni; nikdy jej nepředbíhali, pouze ho následovali a nikdy se od něj nevzdalovali. Takto se i my máme chovat vůči Duchu Svatému.
 
Jak k této poslušnosti dospět
Hlavní prostředky, jak dosáhnout takového vedení Duchem Svatým:
1) Věrně plnit Boží přání, která již známe. Mnohá neznáme, protože jsme všichni plni nevědomosti; ale Bůh bude od nás žádat počet jen z toho, co nám dal poznat. Dobře toho využijme a dostaneme nové poznání. Uskutečňujme, co nám už Bůh ze svých plánů ukázal, a on nám odhalí další.
2) Často obnovovat dobrý úmysl ve všem následovat Boží vůli a co nejvíce se v tomto rozhodnutí upevňovat.
3) Neustále prosit o světlo a sílu Ducha Svatého k plnění Boží vůle; připoutat se k Duchu Svatému a zůstávat s ním spojeni jako svatý Pavel, který napsal starším církevní obce v Efezu: ,,A teď spoután Duchem jdu do Jeruzaléma“ (viz Sk 20,22). Především při důležitých změnách je třeba prosit Boha o světlo Ducha Svatého a upřímně ho ujistit, že nechceme nic jiného než plnit jeho vůli. Pokud nám nové světlo nedá, uděláme to, co jsme si už osvojili a co se nám pro tu chvíli bude zdát nejlepší...
4) Přesně si všímat různých hnutí ve své duši. Díky této pečlivosti postupně dokážeme rozeznávat, co je a co není od Boha. Co přichází od Boha, se v duši podřízené milosti projevuje obvykle pokojně a klidně. Co přichází od ďábla, je násilné a přináší nepokoj a úzkost.
 
Odpověď na některé námitky proti této praxi
První námitkou je, že toto vnitřní vedení Duchem Svatým podrývá poslušnost, kterou jsme povinováni představeným. Odpovíme za prvé, že stejně jako vnitřní vnuknutí nepodrývá víru ve vnější věroučné formulace, ale spíše k ní rozum jemně přiklání, tak i vedení dary Ducha Svatého neodvádí od poslušnosti, ale pomáhá v ní a usnadňuje ji. Za druhé, celé toto vnitřní vedení – jako dokonce i božská zjevení – musí být vždy podřízeno poslušnosti a musí být přijímáno jen za mlčky se rozumějící podmínky, že poslušnost nepřikazuje něco jiného.
Druhou námitkou je, že toto vnitřní vedení Duchem Svatým činí zbytečnými rozvažování a nutnost radit se. Proč se totiž ptát na názor lidí, když nás vede přímo Duch Svatý? Odpovíme, že Duch Svatý nás má k tomu, abychom se radili s osvícenými lidmi a řídili se radou druhých. Takto poslal svatého Pavla k Ananiášovi, aby se od něj dozvěděl, co má dělat.
Třetí námitku vznášejí lidé, kteří si stěžují, že vedení Duchem Svatým vůbec nemají a že je nemohou poznat. Odpovíme jim za prvé, že světlo a vnuknutí Ducha Svatého, která člověk nutně potřebuje ke konání dobra a vystříhání se zla, jim nechybějí nikdy, zejména když jsou ve stavu milosti. Za druhé, když jsou stále mimo své nitro a skoro nikdy se tam nevracejí, zkoumají se jen velmi povrchně, zajímají se jen o vnějšek a o chyby viditelné v očích světa – a nehledají jejich vnitřní kořeny, vášně, převládající zvyky, nezkoumají stav a postoj duše a hnutí srdce – pak není žádný div, že vůbec neznají vedení Duchem Svatým, které je zcela vnitřní. Jak by je mohli znát? Vždyť neznají ani své vnitřní hříchy, tedy své vlastní svobodně konané činy. Ale zcela jistě toto vedení poznají, když budou chtít přijmout potřebné postoje.
Za prvé, ať věrně následují světlo, které jim je dáno: bude jim ho stále přibývat.
Za druhé, ať mýtí hříchy a nedokonalosti, které jim jako mraky toto světlo zakrývají: budou vidět den ze dne jasněji.
Za třetí, ať nestrpí, aby jejich vnější smysly bloudily a špinily se smyslovostmi: Bůh jim otevře vnitřní smysly.
Za čtvrté, ať nikdy nevycházejí, je-li to možné, ze svého nitra, nebo ať se tam co nejdříve vracejí a ať jsou pozorní k tomu, co se v něm děje: všimnou si tam hnutí různého ducha, která nás vedou k jednání.
Za páté, ať upřímně otevřou celou hloubku svého srdce svému představenému nebo duchovnímu vůdci: duše, která má tuto upřímnost a jednoduchost, bude téměř jistě obdařena vedením Duchem Svatým.
Jacques Philippe – Ve škole Ducha Svatého
 
Opat Antonín
Svatý opat Antonín (250 – 356) byl věhlasným poustevníkem, vedl přísný život plný odříkání, obětí a pokání. Během osmdesáti let, která strávil na poušti, se naučil čelit a vzdorovat nespočetným pokušením ďábla. Tradice vypráví, že jednou, když se modlil na rákosové rohoži, vyšly zpoza stěny tři překrásné nahé ženy.
Svatý Antonín si byl vědom toho, že může podlehnout, ale pokaždé se mu podařilo nad pokušitelem zvítězit. Před svou smrtí řekl Pánu: „Kde jsi byl, když jsem bojoval se zlým duchem? Proč jsi nestál blízko u mě v dobách těžkých zkoušek?“
Pán mu odpověděl: „Stál jsem tam vedle tebe, ale chtěl jsem tě vidět, jak vítězíš sám!“
Bůh není jako první pomoc, není univerzální lékárník ani satelitní navigátor. Bůh ctí člověka a respektuje jeho svobodu! Jen pokud nejsme loutky v Božích rukou, můžeme být odpovědni za dobro nebo zlo – můžeme být po zásluze odměněni nebo souzeni.
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
 
Mám tatínka!
Ve Starém zákoně je rozvinuto lidské uvědomění si hříchu, ale rozměr Božího dětství v Duchu Svatém přinesl ve stejné intenzitě až Ježíš Kristus svým příchodem. My často bohužel žijeme ve Starém zákoně: chráníme se před Bohem, z něhož máme strach, bojíme se, že bude negativně zasahovat do našeho života. A je to právě Duch Svatý, který působí, abychom se Boha přestali bát a abychom v něm objevili toho, kdo nám přišel odpovědět na naši hlubokou touhu po lásce, spravedlnosti a pokoji. Duch Svatý nám umožňuje vidět Boha novým způsobem, jako někoho, kdo je stále s námi a přeje si naše štěstí. Pro každého z nás platí: „Mám tatínka, kterému mohu důvěřovat – jako to malé dítě, které přes kouř nevidí svého otce, ale s důvěrou skočí do jeho otevřené náruče, a tím se zachrání.
Také my bychom se měli naučit „skákat“ do Boží náruče, která je pro každého pořád otevřená, i když ji nevidíme nebo nechceme vidět. Kéž bychom byli ochotni ji vidět! „Mám tě rád.
Neboj se! Budu tě provázet touto chvílí i celým životem.
Neboj se! Já jsem tě povolal, jsem s tebou už od okamžiku početí.
Neboj se, i když mnoho věcí neznáš nebo jim nerozumíš, já se tebou proslavím.
Neboj se! V mé blízkosti objevíš dary, kterými jsem obdaroval tebe i všechny, jejichž životy jsou propojeny s tvým. V mé blízkosti se tě bude dotýkat Boží království.“
Vojtěch Cikrle – Vy jste sůl země a světlo světa

 


Dnes je slavnost Nejsvětější Trojice, připomíná nám tajemství jediného Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého. Trojice je společenstvím božských osob, které jsou jedna s druhou, jedna pro druhou a jedna v druhé. Toto společenství je životem Boha, tajemstvím lásky živého Boha. A Ježíš nám toto tajemství zjevil. Mluvil k nám o Bohu jako Otci, promlouval k nám o Duchu a řekl o sobě, že je Synem Božím. A tak nám toto tajemství zjevil. A když vstal z mrtvých, poslal učedníky, aby hlásali evangelium všem národům, a řekl jim, ať je křtí „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28,19). Tento pokyn v každé době Kristus dává církvi, která převzala misijní poslání od apoštolů, a dává jej také každému z nás, kteří mocí křtu patříme do jejího společenství.
Dnešní liturgická slavnost nám tedy umožňuje rozjímat podivuhodné tajemství, z něhož pocházíme a ke kterému se ubíráme, obnovuje v nás poslání žít společenství s Bohem a mezi sebou podle vzoru božského společenství. Jsme povoláni žít nikoli jedni bez druhých, jedni nad druhými či jedni proti druhým, nýbrž jedni spolu s druhými, jedni pro druhé a jedni v druhých. To znamená přijmout a dosvědčovat svorně krásu evangelia, žít láskou vzájemně a vůči všem, sdílet radosti a bolesti, učit se přijímat i dávat odpuštění a pod vedením pastýřů si vážit různých charismat. Jedním slovem je nám svěřen úkol vytvářet taková církevní společenství, která budou stále více rodinou, schopnou reflektovat zář Trojice a evangelizovat nejenom slovy, ale mocí Boží lásky, která v nás přebývá.
Trojice, jak jsem naznačil, je také posledním cílem naší pozemské pouti. Putování křesťanského života je totiž bytostně „trojiční“: Duch Svatý nás vede k plnému poznání Kristova učení, připomíná nám, co učil Ježíš; a Ježíš přišel na svět, aby nám dal poznat Otce a přivedl nás k němu, abychom se s ním smířili. V křesťanském životě se všechno točí kolem trojičního tajemství a ve vztahu k tomuto nekonečnému tajemství se všechno uskutečňuje. Snažme se proto stále držet „tón“ svého života vysoko a připomínejme si, k jakému cíli a pro jakou slávu existujeme, pracujeme, zápasíme a trpíme; a k jaké nezměrné odměně jsme povoláni. Toto tajemství objímá celý náš život a veškerou naši křesťanskou existenci.
Připomínáme si to například pokaždé, když činíme znamení kříže: ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. A nyní se pokřižujme všichni společně a nahlas řekněme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“.
papež František 31. 5. 2015
 
Dnes rozjímáme Nejsvětější Trojici tak, jak nám ji dal poznat Ježíš. On nám zjevil, že Bůh je láska nikoli jako „jedna osoba, ale jediné bytí v Trojici“ (Preface): je milosrdný Stvořitel a Otec; je jednorozený Syn, věčná vtělená Moudrost, zemřel a byl vzkříšen pro nás; je Duch Svatý, který hýbe vším, kosmem a dějinami, vstříc k úplnému dovršení. Tři osoby jsou jeden jediný Bůh, protože Otec je láska, Syn je láska, Duch je láska. Bůh je zcela a pouze láska, nejryzejší, nekonečná a věčná láska. Nežije v nějaké zářivé osamocenosti, ale je spíše nevyčerpatelným zdrojem života, který se nepřetržitě dává a sděluje. Můžeme jej v určitém smyslu vytušit, pozorujeme-li jak makrokosmos: naši Zemi, planety, hvězdy, galaxie; tak mikrokosmos: buňky, atomy, elementární částice. Ve všem, co existuje, je vtištěno „jméno“ Nejsvětější Trojice, protože celé bytí, až do poslední částice, existuje ve vztahu, a tak odráží Boha – vztah a v posledku odráží tvůrčí Lásku. Všechno pochází z lásky, směřuje k lásce a hýbe se – pohnuto láskou, přirozeně v různých stupních vědomí a svobody. „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!“ (Žl 8,2) – volá žalmista. Když Bible mluví o jménu, míní Boha samého, jeho nejopravdovější identitu; identitu, která osvěcuje celé stvoření, kde každé bytí svou samotnou existencí a „tkanivem“, z něhož je učiněno, odkazuje k transcendentnímu principu, k životu věčnému a nekonečnému, který se dává; jedním slovem: k lásce. „V něm totiž“, říká svatý Pavel na Athénském Areopagu, „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Nejsilnější důkaz, že jsme učiněni k obrazu Trojice, je tento: pouze láska nás činí šťastnými, protože žijeme ve vztahu a žijeme, abychom milovali a byli milováni. Za použití analogie, vzaté z biologie, můžeme říci, že lidská bytost nosí ve svém „genomu“ hlubokou stopu Trojice, Boha – Lásky.
Benedikt XVI. 7. 6. 2009
 
Žádná slova nedokáží vyjádřit, Bože, co jsi
Bůh nás přitahuje, jak psychologicky poznamenává Řehoř, „protože uniká našemu poznání“. Stojí nad vší krásou a „ukrývá se před těmi, kteří ho milují, ve výšinách“. Bůh je nevyslovitelný a nepoznatelný, stojí nade všemi a všichni po něm touží, Bůh je světlo, avšak světlo ohromující, jež „zvyšuje bolestnou touhu po své přítomnosti“.
Ty, jenž stojíš nade vším, což není toto vše, co o Tobě může smrtelník vyzpívat?
Jaký chvalozpěv ti dokáže zazpívat lidská řeč?
Žádná slova nedokáží vyjádřit, co Ty jsi.
K čemu se duch připoutá? Ty přesahuješ veškerý rozum…
Ty jsi Jediný, nepoznatelný, neboť vše, do si dokážeme představit, vyšlo od Tebe.
Všechny bytosti, ty, jež myslí, i ty, jež rozvažovat neumí, ti vzdávají poctu.
Touha celého světa, nářek celého světa směřují k Tobě.
Vše, co je, se modlí k Tobě,
a každá bytost, jež si dokáže tvůj svět trochu představit, pozvedá k Tobě chvalozpěv ticha.
Vše, co trvá, trvá v Tobě;
a v Tobě přetrvává veškerý pohyb.
Ty jsi cíl všech bytostí; Ty jsi veškeré bytí a nejsi žádnou z bytostí.
Ty nejsi jediná bytost, nejsi ani součet všech bytostí,
Ty nosíš všechna jména – a jak bych Tě mohl pojmenovat,
Tebe jediného, jehož nelze pojmenovat?
Který nebeský duch dokáže proniknout do oblak, jež zakrývají nebe samotné?
Smiluj se, Ty, jenž stojíš nade vším – což není toto vše, co o Tobě může smrtelník vyzpívat?
Tomáš Špidlík – Svatý rok milosrdenství (podle Řehoře Naziánského, s. 83-84)
 
Kámen úrazu
V evangeliu slyšíme, že máme vydávat svědectví o pravdě a že Bůh nám pošle ducha pravdy. Vydávat svědectví pravdě pro nás může být kamenem úrazu. V německé obci Pikallen se r. 1822 dva příbuzní hádali o právo na velký kámen, který ležel na hranici jejich pozemků. Hádka skončila u soudu a soudce, který dobře znal Bibli, nakonec rozhodl, že kámen nebude patřit ani jednomu, ani druhému, ale bude zasazen do země před vchodem do soudní budovy a bude nazván kamenem úrazu. Tímto slovním spojením se označují příčiny našich neúspěchů. Může to být nedostatečná znalost při zkoušce, může to být tréma. V německých překladech Bible někdy najdeme výraz stolperstein, kámen, o který se zakopává.
Takovým kamenem úrazu nás křesťanů často je, že jaksi podvědomě jednáme v duchu starého japonského přísloví, které říká: „Přečnívající hřebíky se zatloukají.“ Když vidíme, že nás někdo v nějakém směru převyšuje, tak jej hned posuzujeme a kritizujeme. Možná to není ani ze zlé vůle, je to jen jakýsi stereotyp našeho uvažování. Jsme zakleti do schémat myšlení, podle nichž všechno automaticky řešíme a podle nichž uvažujeme. Podobáme se počítači, který vše řeší jen na základě vložených algoritmů a programů. Jeden muž do dotazníku v počítači v seznamovací agentuře zadal tyto požadavky na svou nastávající manželku: „Drobná, milá, s oblibou vodních sportů a společenských aktivit.“ A počítač po vyhodnocení dotazníku odpověděl: „Váš vhodný partner je tučňák.“ Naše hodnocení bližních bývá často komické, podobně jako odpověď počítače v seznamovací agentuře.
My jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom opustili zkostnatělé myšlení. Albert Einstein tvrdil, že používáme pouze jednu desetinu procenta své myšlenkové kapacity. A to byl možná optimista. Písmo nás jasně vyzývá, abychom s tím něco udělali, abychom měli odvahu myslet jinak, myslet v duchu evangelia. Co to znamená? To znamená především, abychom měli odvahu vidět ve svých bližních Boha. Že se Bohu nepodobají, to je pravda, ale proč? Protože my jim v tom často svým stereotypním a zkostnatělým přístupem bráníme. Naší křesťanskou povinností je pomáhat restaurovat Boží tvář v člověku. K tomuto restaurování je zapotřebí víry a lásky. Abychom dokázali druhé přijímat s vírou a láskou takové, jací jsou, k tomu potřebujeme pomoc Božího ducha. Pokud nebudeme v životě vydávat svědectví pravdě, tak víru ztratíme. To nám říká Ježíš jasně slovy: „To jsem k Vám mluvil, abyste neodpadli.“ A právě proto nám posílá svého Ducha jako přímluvce, který je neustále na naší straně, a pokud si to uvědomujeme, tak nemůžeme pravdu zradit.
Pavel Konzbul – Být na cestě (kázání)
 

 

Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku.
 

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.