Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

10. neděle v mezidobí - cyklus C

10. neděle v mezidobí – cyklus C

1 Král 17,17-24; Gal 1,11-19; Lk 7,11-17
 
11Ježíš šel do města, které se jmenovalo Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. 12Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. 13Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: „Neplač!“ 14Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ 15Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. 16Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ 17Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. (Lk 7,11-17)
 
Srovnání: 11-171 Král 17,17-24; 11-17 2 Král 4,18-37; 12Lk 8,42; 13Lk 8,52; 14Lk 8,54; 16Lk 1,69; 19,44
 
 
Úvod k meditaci
Bůh přichází první a navštěvuje bez předchozí žádosti, modlitby nebo víry toho, kdo je naprosto ztracený a kdo nemůže už ani prosit, modlit se nebo věřit. Zažil jsem i já tuto zkušenost víry?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Lukáš předkládá ze svých vlastních zdrojů vyprávění, které nemají ostatní evangelisté. Lukáš pojednává o dvou vzkříšeních v evangeliu (zde a v 8,40-56) a o dvou ve Skutcích apoštolů (9,36-42; 20,7-12). Toto vyprávění je kérygmatické, věřící zve nevěřící, aby se připojili k Boží chvále v Kristu, který přemohl smrt. Událost zřejmě připravuje Ježíšovu odpověď na otázku poslů od Jana Křtitele, kteří se Ježíše ptají, zda je Mesiáš. Ježíš jim odpovídá: Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst (Lk 7,22).
Ježíš je milosrdenství, které se setkává s naší bídou, a uskutečňuje se to, co řekl Zachariáš: z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti.
Syn vdovy je tu popisován způsobem, který je nápadně podobný vyprávění o Ježíšově smrti a vzkříšení: jediný syn, u městské brány (Lk 20,15), vstává (srov. Lk 24,6).
v. 11: Naim – Přeloženo znamená rozkoše. Město je patrně identické s dnešní arabskou vesnicí Naim na úpatí horského masivu Malý Hermon.
v. 12: byla vdova – Předčasná smrt manžela i syna byla chápána jako znamení trestu za hříchy. Jestliže již vdovství činilo situaci ženy tragickou, ztráta syna znamenala ztrátu právní ochrany, materiální podpory a citové útěchy. Sv. Ambrož vidí v této ženě církev plačící pro své hříšné děti, které jsou mrtvé a ztracené kvůli hříchu.
v. 13: Pán – Lukáš zde Ježíše poprvé označuje jako Pán-Kyrios (překlad pro božské jméno Jahve ve Starém zákoně). Takto bude Ježíše nazývat jen ve zvlášť slavnostních příležitostech, protože tomuto termínu přisuzuje celý jeho starozákonní význam.
bylo mu jí líto – K označení Ježíšova dojetí používá Lukáš sloveso, které se ve Starém zákoně vztahuje i na Hospodina a označuje silné rozrušení, které zachvátí celého člověka včetně vnitřností, zasáhne jej v nejhlubším bytí.
v. 14: Přistoupil k márám – Ježíš dělá krok vpřed a jde člověku vstříc, aby uzdravil pokřivený pohled na Boha. Člověk se po hříchu před Bohem skrývá (Gn 3,10), ale Ježíš překonává strach a vzbuzuje důvěru.
Neplač – To je jediné slovo, které Ježíš ženě řekne. Ježíš jí neříká „Neplač“ proto, že by neznal tragédii smrti, ale chce darovat naději na vítězství nad ní.
v. 15: mrtvý se posadil – Protože neležel v rakvi, mohl si sednout, byl zabalený v plátně.
začal mluvit – Mluvení a komunikace jsou činnosti vlastní člověku, který je Božím obrazem. Bůh je láska a láska se uskutečňuje skrze komunikaci a společenství.
v. 16: Veliký prorok povstal mezi námi – Podle vzoru prorockých vzkříšení mrtvých (1 Král 17,17-24 Eliáš; 2 Král 4,18-37 Elizeus) se ukazuje, že v Ježíšovi přišel prorok poslední doby.
 
K tématu
 
Nemějte strach setkat se s Kristem
„Vstaň!“ (Lk 7,14) – tato slova, která řekl Pán mládenci v Naimu, zaznívají dnes mocně v našem shromáždění a obrací se přímo na vás, drazí mladí přátelé, katolická děvčata a katoličtí chlapci Švýcarska.
Papež přišel z Říma, aby je spolu s vámi slyšel z úst Krista a aby se stal jejich ozvěnou. Zdravím vás všechny s láskou, milovaní přátelé, a děkuji vám za milé přivítání. (…) Lukášovo evangelium vypráví o setkání: na jedné straně je smutný průvod, který doprovází na hřbitov mladého synka matky vdovy; na druhé straně rozjásaná skupina učedníků, kteří následují Ježíše a naslouchají mu. Také dnes, mladí přátelé, se člověk může ocitnout v průvodu, který jde po silnici ve vesnici Naim. K tomu dochází, když se poddáváte zoufalství, když vás svádějí vidiny konzumní společnosti a odvádějí vás od pravé radosti, aby vás pohlcovaly pomíjivými rozkošemi, když vás zahaluje lhostejnost a povrchnost, když tváří v tvář zlu a utrpení pochybujete o Boží přítomnosti a jeho lásce ke každé osobě, hledáte-li v úpadku nezřízené afektivity ukojení vnitřní žízně po pravé a čisté lásce.
Právě v takových chvílích přistupuje Kristus ke každému z vás a jako se obrátil k mládenci z Naimu, obrací se i na vás slovem, které burcuje a probouzí: Vstaň! Přijmi výzvu, jež tě postaví na nohy! Nejde o pouhá slova: sám Ježíš stojí před vámi, Boží Slovo, jež se stalo tělem. On je pravé světlo, jež osvěcuje každého člověka (Jan 1,9), pravda, která osvobozuje (srov. Jan 14,6), život, který nám Otec dává v hojnosti (srov. Jan 10,10). Křesťanství není pouhá kniha kultury nebo ideologie, ani to není systém hodnot či zásad, i když vznešených. Křesťanství je osoba, je to přítomnost, je to tvář: Ježíš, který dává smysl a plnost lidskému životu.
Nuže, já vám říkám, milovaní mladí: Nemějte strach setkat se s Kristem: naopak, hledejte ho v pozorné a ochotné četbě Písma svatého a v osobní i společné modlitbě; hledejte ho v živé účasti na eucharistii; hledejte ho při setkání s knězem, abyste přijali svátost smíření; hledejte ho v církvi, kterou zažíváte ve farních skupinách, v hnutích a sdruženích; hledejte ho ve tváří trpícího bratra, potřebného, cizince. Toto hledání charakterizuje existenci tolika vašich mladých vrstevníků na cestě ke Světovému dni mladých.
Také já měl dvacet let jako vy nyní. Rád jsem pěstoval sport, lyžoval jsem, hrál jsem divadlo. Studoval jsem i pracoval manuálně. Měl jsem touhy i starosti. V oněch vzdálených letech, v době, kdy má vlast byla zraněna válkou a pak totalitním režimem, jsem hledal, jaký smysl mám dát svému životu. Našel jsem jej v následování Pána Ježíše.
Mládí je doba, v níž se ty, drahý chlapče, drahá dívko, ptáš, co udělat ze svého života, jak přispět k tomu, aby se stal svět lepším, jak rozvíjet spravedlnost a budovat mír. A tu se na tebe obracím s druhou výzvou: Naslouchej! Neunav se při tréninku obtížné disciplíny naslouchání. Naslouchej hlasu Pána, který k tobě mluví událostmi každodenního života, radostmi i utrpeními, které jej provázejí, osobami, které jsou ti nablízku, hlasem svědomí žíznícím po pravdě, štěstí, dobru a kráse. Dokážeš-li ochotně otevřít srdce i mysl, objevíš „své povolání“, totiž onen plán, který měl pro Tebe Bůh ve své lásce odvždycky.
A budeš moci vybudovat rodinu založenou na manželství jako smlouvě lásky mezi jedním mužem a jednou ženou, kteří se zavazují ke stálému a věrnému společenství života. Svým osobním svědectvím budeš moci potvrdit, i když uprostřed obtíží a překážek, že je možné plně žít křesťanské manželství jako zkušenost plnou smyslu a jako „radostnou zvěst“ pro všechny rodiny.
Budeš moci být, je-li to tvé povolání, knězem, řeholníkem, řeholnicí. Tím, že s nerozděleným srdcem daruješ svůj život Kristu a církvi, se tak staneš znamením láskyplné přítomnosti Boha v současném světě. Budeš moci být, jako bylo tolik jiných před tebou, neohroženým a neúnavným apoštolem, bdělým na modlitbách, plným radosti a přívětivosti ve službě společenství. Ano, také ty bys mohl být jedním z nich. Vím dobře, že tváří v tvář takovému návrhu pociťuješ váhání. Ale já ti říkám: Neměj strach! Bůh se nedá překonat ve velkomyslnosti. Po téměř 60 letech kněžství jsem rád, že mohu před vámi všemi vydat své svědectví: je to krásné strávit se až do konce pro věc Božího království.
Ale je tu ještě třetí výzva: mladý Švýcare, vydej se na cestu! Nespokojuj se jen s diskutováním; nečekej, že dobře využiješ příležitostí, které snad ani nepřijdou. Nadešel čas činu.
Na počátcích tohoto třetího tisíciletí jste povoláni také vy mladí, abyste hlásali poselství evangelia svědectvím života. Církev potřebuje vaši energii, vaše nadšení, vaše mladistvé ideály, aby dokázala prosáknout evangeliem tkáň společnosti a aby vzbudila civilizaci ryzí spravedlnosti a lásky bez diskriminací. Nyní více než kdy jindy, ve světě bez světla a bez odvahy ušlechtilých ideálů, není čas na to stydět se za evangelium (srov. Řím 1,16). Je spíše doba, kdy se má hlásat ze střech (srov. Mt 10,27).
Papež, vaši biskupové, celé křesťanské společenství počítají s vaší angažovaností, s vaší velkomyslností a sledují vás s důvěrou a nadějí: Mladí Švýcaři, vydejte se na cestu! Pán jde s vámi.
Mějte v rukou Kristův kříž. Na rtech slova Života. V srdci spásonosnou milost zmrtvýchvstalého Pána. Vstaň! Mluví k vám Kristus. Naslouchejte mu!
Promluva Svatého otce Jana Pavla II. k mladým v Bernu 5. 6. 2004
 
Princ a zajatci
Po vítězné bitvě řekli generálové princi, že by měl nechat zajatce zabít, podobně jak to dělával jeho otec, král. Princ však na to měl poněkud odlišný názor, a tak se zeptal prvního zajatce: „Miluješ ty někoho?“ „Ano, miluji svou snoubenku!“ „Tak běž, jsi zachráněný, protože láska má právo na život!“ Každý ze zajatců někoho miloval, až na jednoho muže, který všechny nenáviděl. Princ se na něho smutně podíval a řekl mu: „Běž také, poněvadž ty jako bys nebyl! Kdo nemiluje, je jako mrtvý!“
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
 
Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska. (Pís 8,6)
Láska jde až za hrob. To není fráze, to není nějaká planá naděje. To je naděje reálná. Pokud se ovšem o lásku opravdu jednalo.
Viktor E. Frankl, který přežil koncentrační tábor, ve své knize „A přesto říci životu ano“ píše: „Žije ten milovaný člověk ještě, anebo ne? To nemohu vědět, protože tady v lágru je zakázáno poštu psát i dostávat. Ale v této chvíli je to jaksi bezpředmětné. To teď vůbec nepotřebuji vědět: mé lásce, mému láskyplnému vzpomínání, láskyplnému patření na jeho duchovou podobu to vůbec nemůže škodit. Kdybych věděl, že má žena zemřela, s nemenší oddaností bych se oddával této láskyplné kontemplaci. Tento duchovní rozhovor by byl právě tak intenzivní a právě tak naplňující.“
K téhle zkušenosti, totiž že láska nepředpokládá pouze tělesnou existenci, ale především duchovou bytost milovaného člověka, došel Frankl. To byl vzdělaný myslitel, který se svým snažením, svým uvažováním dopracoval tohoto výsledku. Nepochybně mu to pomohlo přežít hrůzy války. Ale co si má počít prostý člověk s pouhým základním vzděláním? Má kvůli tomu číst tlusté filozofické knihy? Ani náhodou. Ztrácel by tím jen čas. Odpověď na tuhle otázku objeví vyrytou na dně svého srdce každý člověk, a to přesně ve chvíli, kdy je to pro něj aktuální: „Ve chvíli smutku a rozloučení lidské srdce hluboce pociťuje, že láska, která pojila členy rodiny, je trvalou skutečností, jež přetrvá hrob. Že láska, jestliže je pravá, nemůže zemřít, protože láska je cosi božského a Bůh neumírá. Lidské srdce věří samo od sebe, že zemřelí žijí dál, že jsou nám blízko a že jsou víc než kdy předtím přítomni v neviditelném, ale skutečném světě, jenž nás obklopuje“ (kardinál Suenens).
Tuto obecně lidskou zkušenost opakovaně potvrzují i rozporuplné výroky mnohých pozůstalých, kteří se důsledně hlásí k ateismu a materialismu, ale zároveň nepochybují o tom, že jejich milovaný je tu „nějak“ pořád přítomen. Komunikují s ním, radí se s ním, snaží se dělat to, z čeho by měl radost, snaží se vyvarovat toho, s čím by nesouhlasil. A to všechno proto, že v jádru srdce navzdory popelu v urně vědí, že tu s nimi není jenom „jako“, ale doopravdy. Jsou ještě vůbec ateisty?
O naději s Marií Svatošovou
 

S pohledem upřeným na Ježíše a na jeho milosrdnou tvář můžeme zachytit lásku Nejsvětější Trojice. Posláním, které Ježíš obdržel od Otce, bylo zjevit tajemství božské lásky v jeho plnosti. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16), prohlašuje evangelista Jan poprvé a jako jediný v celém Písmu svatém. Tato láska je nyní viditelná a hmatatelná v celém Ježíšově životě. Jeho osoba není nic než láska, nezištně se darující láska. Jeho vztahy k lidem, kteří jej obklopují, vyjevují něco jedinečného a neopakovatelného. Znamení, která činí, zejména vůči hříšníkům, chudým, vyloučeným, nemocným a trpícím lidem, jsou znamením milosrdenství. Všechno v něm mluví o milosrdenství. Nic v něm nepostrádá soucit.
Když Ježíš pozoroval u zástupů lidí, kteří jej následovali, jejich únavu a vysílení, bloudění a opuštěnost, zakoušel v hloubi srdce silný soucit s nimi (srov. Mt 9,36). Silou této soucitné lásky uzdravoval nemocné, kteří mu byli přinášeni (srov. Mt 14,14), a několika chleby a rybami nasytil velké zástupy (srov. Mt 15,37). Ve všech těchto okolnostech bylo Ježíšovo srdce pohnuto právě milosrdenstvím, se kterým četl v srdci těch, s nimiž mluvil, a odpovídal na jejich nejopravdovější potřeby. Když potkal vdovu z vesnice Naim, která provázela svého zesnulého jediného syna ke hrobu, pocítil obrovský soucit s nezměrnou bolestí této plačící matky a jejího syna vzkřísil, aby jí ho vrátil (srov. Lk 7,15).         

papež František - Bula misericordiae vultus (Tvář milosrdenství)

 
Evangelista Lukáš (srov. Lk 7,11-15) líčí velice dojemnou scénu, která nám ukazuje Ježíšův soucit s těmi, kdo trpí – v tomto případě s vdovou, která ztratila jediného syna – a ukazuje také Ježíšovu moc nad smrtí.
Smrt je zkušenost, která se týká všech rodin bez jakékoli výjimky. Je součástí života, ale přece, dotkne-li se rodinných citů, nikdy neumí vypadat přirozeně. Pro rodiče je obzvláště trýznivé, když přežijí svoje děti. To odporuje elementární povaze vztahů, které rodině samotné dávají smysl. Ztrátou syna či dcery se jakoby zastaví čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost. Smrt, která odnáší dítě v raném či mladém věku, je facka příslibům, darům a obětem lásky s radostí odevzdaným životu, který jsme přivedli na svět. Často přicházejí na mši do Domu sv. Marty rodiče s fotkou syna, dcery, dítěte, chlapce či děvčete a se ztrápeným pohledem mi říkají: „Zemřel, zemřela“. Smrt udeří, a když jde o potomka, udeří v hloubi. Celá rodina je paralyzována, oněmí. A podobně je trýzněno také dítě, které zůstane osamoceno ztrátou jednou či obou rodičů. Ptá se: „Kde je tatínek? Kde je maminka?“ – V nebi. – „A proč jej nevidím?“. Za touto otázkou se skrývá úzkost v srdci osamělého dítěte. Prázdnota opuštěnosti, která se v něm otevírá, je o to úzkostnější, že mu chybí zkušenost potřebná k tomu, aby mohlo „pojmenovat“ to, co se stalo. „Kdy se vrátí tatínek? Kdy se vrátí maminka?“ Co odpovědět trpícímu dítěti? Taková je smrt v rodině.
V těchto případech je smrt něco jako černá díra, která se v životě rodin otevře a na niž neumíme dát žádné vysvětlení. A někdy to dojde dokonce tak daleko, že bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já jim rozumím – se na Boha hněvá, rouhá se: „Proč jsi mi vzal syna, dceru? A Bůh není, Bůh neexistuje! Proč to udělal?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli! Tento hněv v srdci nějak souvisí s obrovskou bolestí. Ztráta syna či dcery, tatínka či maminky je obrovská bolest. A toto se v rodinách děje nepřetržitě. Tehdy, jak jsem už řekl, je smrt jako nějaká díra. Fyzická smrt má však komplice, kteří jsou ještě horší než ona a nazývají se nenávist, závist, pýcha, lakomství; zkrátka hřích světa, který pracuje pro smrt a činí ji ještě bolestivější a nespravedlivější.
V Božím lidu je mnoho rodin, které s milostí Božího soucitu darovaného v Ježíši, dokazují činem, že smrt nemá poslední slovo. To je opravdový úkon víry! Pokaždé když rodina, která má zármutek, nachází sílu k zachování víry a lásky, jež nás sjednocují s těmi, které máme rádi, už nyní brání smrti v tom, aby si vzala všechno. Temnotě smrti je třeba čelit intenzivnější prací lásky. „Bože buď naším světlem v temnotách“ – říká jedna z invokací večerní modlitby breviáře. Ve světle vzkříšeného Pána, který neopouští nikoho z těch, které mu Otec svěřil, můžeme odejmout smrti její „bodec“, jak řekl apoštol Pavel (1 Kor 15,55); můžeme jí zabránit, aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty. V této víře se můžeme těšit navzájem a vědět, že Pán přemohl smrt jednou provždy. Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Proto je cestou umožňování růstu lásky, její upevňování. A láska nás bude střežit až do dne, kdy bude každá slza setřena a „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Necháme-li se udržovat touto vírou, může doznaný zármutek zrodit ještě silnější solidaritu v rodinných svazcích, novou otevřenost pro bolest jiných rodin, nové bratrství s rodinami, které se rodí a obrozují v naději. Rodit se a obrozovat se v naději – to nám dává víru. Chtěl bych však ještě zdůraznit poslední větu evangelia, které jsme dnes slyšeli (srov. Lk 7,11-15). Jakmile Ježíš vrátí život mladíkovi, synovi matky, která byla vdovou, evangelium dodává: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ A to je naše naděje! Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli, a my se s nimi znovu setkáme. Tato naděje neklame! Dobře si pamatujme toto Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“. Tak učiní Pán se všemi našimi drahými v rodině!
papež František 17. 6. 2015
 
Milosrdenství je síla, která křísí
Ježíšovo milosrdenství není pouhý sentiment; je to síla, která dává život a křísí člověka! Říká nám to také evangelijní epizoda s vdovou z Naimu (Lk 7,11-17). Ježíš spolu se svými učedníky přichází do Naimu, galilejské vesnice, právě ve chvíli konání pohřbu. Ke hřbitovu je nesen chlapec, jediný syn jisté vdovy. Ježíšův pohled hned spočívá na plačící matce. Evangelista Lukáš říká: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto.“ Tímto „soucitem“ je Boží láska k člověku; je to milosrdenství, tedy postoj Boha ve styku s lidskou ubohostí, naší nemohoucností, naším utrpením, naší úzkostí. Biblický termín „soucit“ odkazuje k mateřským útrobám: matka totiž zakouší zcela zvláštní reakci ve vztahu k bolesti svých dětí. Takto nás miluje Bůh, říká Písmo.
Nemějme strach se k Němu přiblížit
A co je plodem této lásky, tohoto milosrdenství? Život! Ježíš řekl vdově z Naimu: „Neplač!“, pak oslovil mrtvého chlapce a vzkřísil jej jakoby ze sna (Lk 7,13-15). Představme si tu krásu: Boží milosrdenství dává člověku život, křísí jej ze smrti.
Pán i na nás ustavičně hledí s milosrdenstvím; nezapomínejme na to.
Stále nás milosrdně očekává.
Nemějme strach se k Němu přiblížit! Má milosrdné srdce. Ukážeme-li mu svoje vnitřní rány, svoje hříchy, On nám vždycky odpustí. Je čirým milosrdenstvím. Jděme za Ježíšem!
zdroj: www. pastorace.cz z promluvy papeže Františka

 

Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 7; Petr Karas – Boží slovo na každý den.  
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.