Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

11. neděle v mezidobí - cyklus C

11. neděle v mezidobí – cyklus C

 
2 Sam 12,7-10.13; Gal 2,16.19-21; Lk 7,36-8,3
 
36Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. 37V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; 38slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. 39Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ 40Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ 41„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ 43Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ 44Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. 45Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. 46Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. 47Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ 48Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ 49Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ 50On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ 8,1Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů 2a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, 3dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku. (Lk 7,36-8,3)
Srovnání: 36Lk 11,37; 14,1; 37Mt 26,7; Mk 14,3; Jan 12,3; 42Mt 18,25; 44Gn 18,4; 48-49Lk 5,20-21; 50Lk 8,48; 17,19; 18,42; 8,1Lk 4,43-44; 2-3Lk 23, 49.55; 24,10
 
Úvod k meditaci
Žena prožila vnitřní obrácení – asi to bylo někdy při nějakém Ježíšově kázání, které tato žena poslouchala. Hluboce si uvědomila hřích jako pohrdnutí Boží nabízenou láskou. Hřích musí být vyznán. Tomuto pokornému a pravdivému vyznání nesmí nic stát v cestě. Žádné lidské ohledy, žádné sobectví, žádná námaha. Pro odpuštění je, jak říká sv. Augustin, láska hybnou silou a je také odměnou. Obojí vidíme zřetelně na „ženě hříšnici“ a nevidíme na Šimonovi, mnohem větším hříšníkovi.
Nebuďme domněle spravedliví, nevytahujme se svou naoko vypadající spravedlností. Tato „naoko“ nás může vždy vyloučit z řad ospravedlněných. Ospravedlnění mohou dostat jiní. A nepodezírejme, nehledejme tam, kde je ctnost, stín nějaké chybičky. Na takové chování by se mohl ozvat Pán Ježíš a začít nám vypočítávat, co všechno jsme měli udělat a neudělali.
 
Výklad biblického textu
Kontext:
v. 36: Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu – Farizeus zve Ježíše v rámci farizejského pozorování. Ježíš je nepohodlný, proto je třeba jej sledovat. Už tehdy se skrylo slídičství pod roušku slavnostní hostiny – dobrodiní. Když hosté přicházeli, byly jim prokazovány pocty: umytí nohou, obejmutí a políbení hostitelem, postříkání hlavy vonným olejem. Pozvaný Ježíš hned po vstupu postřehl, že domácí pán se nechystá mu projevit žádnou poctu. Nedal nic najevo a ulehl mezi hosty na pohovku.
zaujal místo u stolu – Stůl býval půlkruhový, uvnitř půlkruhu chodili obsluhující služebníci s pokrmy. Na vnější straně půlkruhu byly paprskovitě rozestavěné pohovky směrem ke stolu. Host ležel na levém boku, opřený o loket, tváří ke stolu.
v. 37: byla to hříšnice – Mohlo to být označení pro ženu mravně zvrácenou. Ale také tak byla nazývána žena, která nedodržovala farizejské předpisy; žena která předkládala manželovi jídla, aniž byl zaplacen desátek.
v. 39: farizeus, který ho pozval, pomyslil si – Šimon je pohoršen. Nahlas nic neříká, ale pochybuje o Ježíši jako prorokovi. Ale Ježíš se ukazuje víc než jako prorok. Vyjevuje farizeovi jeho myšlenky a odhaluje ho jako slídiče. Ježíš se ukazuje jako Bůh, protože ženě odpouští hříchy.
 
K tématu
 
Terapie V-komplexem
Pokud si upřímně nepřiznáme pravdu sami o sobě, o vlastní slabosti a nedokonalosti, vystavujeme se dvěma nebezpečím. Prvním je falešné léčení komplexu méněcennosti jedovatým lékem, který se jmenuje „V-komplex“. Komplex vícecennosti. Stavíme se před sebou, před druhými i před Bohem do pozice super borců. Protože svou „výjimečnost“ nemůžeme prokázat v žádném oboru lidské činnosti, dáváme ji najevo buď výstředním zevnějškem nebo slovní prezentací rádoby filozoficko-politicko-náboženského moudra. Do nádražní restaurace vstoupil génius.
Druhé nebezpečí se ukrývá v naší žárlivosti vůči těm, kteří jsou na tom „líp než my“. To může vést nejen k pasivnímu odporu vůči nim, ale až k nenávisti a zlomyslnému jednání. Předtím, než vstoupíme na připravené lano, odhoďme do propasti nejen tyto náhodně vybrané reprezentanty, ale všechny falešné představy o sobě.
Několik falešných představ o druhých
V první knize Starého zákona, Genesis, čteme, že Bůh při stvoření světa řekl na všechno, že je to dobré, jen na jedno řekl, že to dobré není. Aby byl člověk sám. Nemůžeme žít zcela izolovaně jako Robinson, mimo lidskou společnost. Nejen proto, že ten dělá to a ten zas tohle, dnes potřebuji já toho druhého, zítra bude on potřebovat mne. Člověk byl stvořen jako bytost společenská, což má svoje klady i zápory. Mezi ona negativa patří naše falešné představy o těch druhých. Začněme tuto krátkou kapitolu jedním súfickým příběhem:
Mrtvý člověk, kterého doprovázel na místní hřbitov smuteční průvod, zničehonic oživl a začal bušit na víko rakve. Zvedli víko a dotyčný se posadil. „Co to děláte?“ ptal se lidí shromážděných k obřadu. „Já nejsem mrtvý.“ Všichni mlčeli, ale bylo vidět, že jeho slovům nikdo nevěřil. Nakonec promluvil jeden z pozůstalých: „Příteli, lékař i notář tě oba prohlásili za mrtvého. Takže mrtvý jsi, to nám věř.“ A řádně ho pochovali.
Tento příběh mi připomíná osudy mnoha lidi, kterým jejich okolí vystavilo „úmrtní listiny“ v nejrůznějších podobách a tím pádem jsme s nimi jednou provždy „hotovi“. Anglický spisovatel George Bernard Shaw kdysi řekl, že ze všech lidí, které zná, si nejvíce váží svého krejčího. Kdykoli k němu přijde, krejčí mu vždycky znovu vezme míry. Ostatní lidé si ho totiž už jednou změřili – a svůj názor na něj nemění. Většinou jsme lidé pohodlní a nemáme snahu pokaždé věci znovu zkoumat a staré známé, včetně svých přátel, si znovu „přeměřit“. Kromě toho máme snahu složité si zjednodušit a nesrozumitelné prohlásit za nesmysl. Nerozumím modernímu umění? Pak je to hloupost. Je mi nesrozumitelná filozofie? Potom je to obor k ničemu. A máme to vyřešené. Nositelé těchto profesí jsou pro mne darmošlapové, možná dokonce darmožrouti. Na druhé straně míváme tendenci jevy generalizovat a lidi házet do jednoho pytle. Pokud mne o dovolené v Římě ošidí nějaký prodavač, jsou všichni Italové zloději. Pokud mi ve Stockholmu někdo šlápl na kuří oko, jsou všichni Švédové bandou neurvalců.
Takhle se ale onen krejčí ke spisovateli nechoval. Věděl, že člověk se může měnit. A proto hodnotil každého příchozího znovu a individuálně. Pokud by ušil šaty podle staré míry, určitě by neseděly a on by tím pádem ztrácel důvěru svých klientů. Cítíme-li někdy, že těm druhým přestáváme rozumět, míváme v tu chvíli po ruce jednoduché vysvětlení. Oni jsou stále stejní. Nesrozumitelní, divní, nezměnili se. A pokud, tak každopádně k horšímu. A přece je pravda zcela jiná. Oni se změnili možná k lepšímu, ale my na ně hledíme původní optikou svých starých, už notně zkreslujících brýlí. Pokud uvidíme člověka, který jde po chodníku vrávoravým krokem, nemusí to být v každém případě opilec, který už brzy ráno přebral, jak nás v tu chvíli asi napadne, ale třeba nešťastný člověk, který trpí závažným neurologickým onemocněním, které mu znemožňuje udržet rovnováhu. Pokud spatříme ženu, která vstupuje v neděli ráno do obchodního domu, nemusí jít o rozmařilou ženštinu, která nakupuje i ve svátek, ale o chudou ženu, která musela celý týden hodně šetřit, aby mohla pořídit svým dětem v neděli něco lepšího k obědu.
Francouzský katolický kněz Jacques Philippe píše ve své knize Vnitřní svoboda, že v oblasti provinění a nedokonalosti našich blízkých, stejně jako u jiných protivenství, která z jejich strany zakoušíme, je dobré si uvědomit, že „ve zlu není jen zlo“ a sporné chování lidí, kteří nás trápí, není pouze negativní, ale přináší nám dokonce prospěch, a to spolehlivě. Dodejme k tomu, že vše má rub i líc. Máme totiž silný a hluboce zakořeněný sklon hledat ve vztahu k druhému náhradu toho, čeho se nám někdy, zejména v dětství, nedostávalo. Nedokonalosti druhých, zklamání, jež nám způsobují, nás nutí, abychom je nemilovali „pocitovou“ láskou, ale láskou, která vychází z našeho rozhodnutí se pro ni; láskou, která je možná jen na základě velkorysosti a džentlmenského odpuštění. Pak náš vztah k nim nebude uzavřen v nevědomém uspokojení našich emocionálních potřeb, ale bude směřovat k pozitivně nezištnému vztahu. Řada zklamání ve vztahu k druhým nás vede od lásky „modlářské“ (lásky, která očekává příliš) k lásce realistické, svobodné, a tedy i šťastné. Romantická láska bude vždy ohrožena zklamáním, zatímco láska pravá nikdy, protože nehledá svůj prospěch.
Situace ovšem může být také opačná. V projeveném nám dobru nemusí být jen dobro samotné, ryzí, čistokrevné, ale může se v něm skrývat jedovatý háček protislužby, očekávané vděčnosti, někdy dokonce zotročující povinnosti vůči dárci hraničící s vydíráním. Zdroj našich falešných představ vystihuje také české přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Obraz druhého člověka si vytvoříme podle toho, jak my sami jsme se k němu zachovali a jaká byla jeho reakce na naše chování.
Na misijní stanici rozdával kněz dětem balíčky sušenek. Jeden malý chlapec začal hned balíček rozbalovat. Matka ho napomenula: „Počkej, rozbalíš ho až doma a podělíš ostatní sourozence. Není to jenom tvoje.“ Synek se rozzlobil a vztekle utekl ze stanice k lesu. Když se za chvíli vrátil s hrůzou v očích, vyprávěl matce, že v lese je zlý duch, ze kterého má strach, protože duch na něho volal, že ho nemá rád. Matka pochopila, co se stalo, a vrátila se s dítětem na místo, kam předtím uteklo. „Co jsi na toho ducha křičel?“ zeptala se chlapce. „Nenávidím tě,“ odpověděl hoch. „Dobrá,“ řekla matka. A teď zavolej: „Mám tě rád!“ Chlapec poslechl a z plna hrdla vykřikl ona slova směrem k lesu. A stejná věta se vrátila zpět. Dříve než vstoupíme na uvázané lano, odhoďme do propasti nejen tyto náhodně vybrané příběhy, ale všechny falešné představy o druhých.
Představy, které máme o sobě, druhých i o Bohu, se odrážejí také v jednotlivých vztazích. Moudře se o nich vyjadřuje filozof Erich Fromm, který rozlišuje lásku na lásku bratrskou, mateřskou, erotickou, sebelásku a lásku k Bohu. Bratrská láska je podle něj nejzákladnějším druhem lásky, je základem všech typů lásky. Je v ní obsažena odpovědnost, péče, úcta, přání pomáhat. Bible hovoří o tomto typu lásky známým příkazem: Miluj svého bližního jako sebe samého. Bratrská láska je vlastně láskou ke všem lidem, je v ní zážitek jednoty se všemi, zážitek lidské solidarity.
Mateřská láska je nesobecká, altruistická a tento rys bývá pokládán za projev nejvyššího druhu lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout. Jen skutečně milující žena, která je šťastnější, když dává, než když bere, která má pevné kořeny ve své vlastní existenci, může být milující matkou.
Za nejklamnější formu lásky pokládá Erich Fromm lásku erotickou. Je to touha po úplném splynutí s druhým člověkem. Často se směšuje s výbušným zážitkem, zamilováním, avšak tento prožitek náhlé intimity je velice krátkodobý. Všechny typy tělesného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu – pokud jsou povrchní a nejdou do hloubky. Důsledkem toho je, že mnozí pak hledají lásku u nové osoby, aby opět prožili zážitek zamilování a iluzi, že nová láska bude jiná, lepší – možná trvalejší. Pokud se ale jedná jen o pohlavní touhu, nemusí jít vůbec o lásku – může jít o úzkost ze samoty, přání dobývat nebo být dobýván, může jít o marnivost i ješitnost, a dokonce zde může být přání ublížit až zničit. Jestliže touha po tělesném spojení není vyvolána láskou, jestliže láska erotická není také láskou bratrskou, nevede nikdy k jinému spojení než v přechodném smyslu.
Fromm také uvádí sebelásku a přísně ji odlišuje od sobectví. Říká, že sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Je pravdou, že sobecký člověk není schopen milovat druhé, ale není schopen milovat ani sám sebe. Láska k Bohu je bezvýhradná! Milovat někoho není jen silný cit. Je to záležitost vůle, je to rozhodnutí, je to slib.
Max Kašparů – Po provaze ke Kristu 
 
Soucitný úsměv… se snad vynoří při čtení o té bláznivé a vlezlé ženě. Neporušila všechna pravidla slušného chování? Bez pozvání (a nevyžádaná – takovou ženu pochybné pověsti, kdo by rád viděl doma?) „vleze“ do cizího domu, na hostinu – a naruší program! Byla to prostě „bláznivá žena“, zaslepená „láskou“? Ježíš uvádí naše domněnky a pocity na pravou míru – ona nebyla zaslepená „citem“, ona naopak dobře prohlédla a viděla, kdo je ten, který se právě objevil.
Její jistota víry nás přímo zaráží. S jakou samozřejmostí se vrhla Ježíšovi k nohám a prokázala úctu! S jakou jistotou, že nebude odmítnuta! S jakou jistotou, že přijme odpuštění! Už teď může proto projevit vděčnost! U ní překvapuje „velkorysost“ této vděčnosti – kdo z nás by něco takového udělal? Kdo z nás zažil takovou přetékající vděčnost z odpuštění? Zažil jsi někdy, jak z tebe spadl balvan viny? A čím těžší břemeno, tím větší vděčnost. Nemusíš se vymlouvat, že „bohužel“ moc velké hříchy na svědomí nemáš. Nejdůležitější není „závažnost“ hříchu jako taková, ale spíš subjektivní prožívání této viny: odmítl jsem lásku! Otočil jsem se zády k Otci! Řekl jsem mu „ne“! Čím víc si uvědomuješ tuto tíhu, tím víc můžeš prožívat radost z odpuštění, osvobození k lásce… která se projeví třeba „do krajnosti“.
Ale jak projevit tuto vděčnou lásku, když nemůžeme smáčet Ježíšovi nohy? Naštěstí službu lásky můžeme prokázat i jinými způsoby (charitativní či apoštolská činnost, modlitba). Nejdůležitější však je srdce „rozervané“ a plačící (ne ze smutku, ale z lítosti a vděčnosti zároveň – „zradil jsem lásku“!), srdce vydané. Láska (srdce) totiž naučí, jak projevit vděčnost. Kdo řekl, že láska je slepá?
Angelo Scarano – www.pastorace.cz
 
Kým byla Marie Magdalská opravdu? Odpověď je prostá: Nevíme.(…) U Lukáše 8,2 se pouze dozvídáme, že se v Ježíšově doprovodu kromě dvanácti učedníků vyskytovaly ještě „některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, ze které vyšlo sedm zlých duchů…“ To je všechno. Jakými nemocemi Marie Magdalská trpěla a jaký druh zlých duchů to byl, od nichž byla osvobozena, se tam neříká. Domněnka, že to byla hříšnice, není tedy ničím odůvodněná.
Ale co to znamená, že byla osvobozena od sedmi zlých duchů? Musíme se především zeptat, kdo jsou tito zlí duchové a co chtějí? Jako jsou andělé vyslanci Božími a chtějí pro lidi dobro, tak jsou zlí duchové posly ďábla, kteří chtějí zlo: zmatení, zoufalství, záhubu. Dosahují toho nejúčinněji, jakmile naruší a zničí vztah člověka k Bohu. Sedm je v Bibli číslo plnosti, a proto být posedlý sedmi zlými duchy znamená stav dokonalého chaosu. Ten může způsobit u člověka nejen depresi, ale dokonce ho dohnat k sebevraždě. Toho chtěli zlí duchové docílit u Marie Magdalské.
Z tohoto zmatku a zoufalství ji však vysvobodil Ježíš. Ze zdánlivě bezvýznamné poznámky v Lukášovi 8,1-2 poznáváme dva podstatné důsledky tohoto osvobození: Za prvé se Marie Magdalská už ocitá v blízkosti Ježíše a následuje jej. Poznala, že on je „cesta, pravda a život“. Její chaotický život plný zmatků dostal skrze jeho život nový směr. Nenavázala se na nějakou ideologii nebo fantazii, na žádnou „vyšší skutečnost“ nebo „alternativní spiritualitu“, nýbrž zaměřila svůj život na osobu, na osobní Ty: na Božího Syna Ježíše Krista. Za druhé není s Ježíšem sama, jak ji nacházíme mnoha vyobrazeních. Nečiní si na jeho přátelství žádné výhradní právo a ani pro Ježíše neexistuje pouze ona. V textu čteme: „…bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy.“ Marie Magdalská se tedy nachází ve společenství lidí. jejichž cíl je jasně definován. Nejen že Ježíše následovali, ale hlásali s Ježíšem „radostnou zvěst o Božím království“. Marie Magdalská tedy nebyla vysvobozena od sedmi zlých duchů, aby si mohla dělat, co chce, a stala se tak kořistí pro jiné zlé duchy. Její osvobození má jasnou orientaci: Syn Boží ohlašuje spasitelnou zvěst o Božím království. Do tohoto zvěstování má být zahrnuta.
V osvobození Marie Magdalské zažíváme působení Ducha svatého: Duch svatý je vždycky ten, kdo člověka přivádí ke spáse. Ne však k jakési spáse, ale ke vtělené spáse Boží: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci:,Ježíš je Pán´“ (1 Kor 12,3). Skrze oba tyto konkrétní účinky osvobození Marie Magdalény od sedmi zlých duchů – za prvé osobní přátelství s Ježíšem a následování Ježíše a za druhé přidružení ke společenství věřících žen a mužů, kteří společně s Ježíšem hlásají Boží království – začíná být Marie Magdalská předobrazem církve. Skrze působení Ducha svatého patří jako „nevěsta“ Ježíšovi, ženichovi, který se stává mírou všeho jejího jednání. Skrze totéž působení Ducha svatého se stává měřítkem jejího jednání také jednota s bratry a sestrami v následování Ježíše.
Michael Marsch – Uzdravení skrze Bibli
 
(…) Přemýšlejme a přinejmenším, přinejmenším dělejme to nejméně, co můžeme, tedy nikdy nesuďme. Nedivme se: „Tenhle udělal tamto!“. Vždyť Bůh ví. Je to život a činy toho druhého člověka, ale nebudu jej odstraňovat ze svého srdce, ze svojí modlitby, ze svých pozdravů, úsměvů; budu-li mít příležitost, povím mu něco hezkého. Nikdy se nevydělujme, nemáme na to právo, jak připomíná sv. Pavel: „všichni budeme stát před Božím soudem“. A každý z nás tedy bude muset sám ze sebe vydat Bohu účty.
Papež František  5. 11. 2015
 
Ježíšovým posláním je uzdravování hříšníků. Přišel, aby zahojil jejich rány, osvobodil je od strachu a smrti, protože „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní,“ (Mt 9,12) vysvětlil sám Ježíš své jednání. Neměl strach z dialogu s hříšníky, celníky či prostitutkami. Nikoli, neměl strach. Měl všechny rád. Před Ježíšem není žádný hříšník vyloučen –  žádného hříšníka nelze vylučovat –  protože uzdravující Boží moc nezná nemoci, které není možno uzdravit. A to nám má vlévat důvěru a otevírat srdce Pánu, aby přišel a uzdravil nás. (…)
Farizeové vyčítali Ježíši jeho pozornost věnovanou hříšníkům. Přes svoji formální zbožnost nebyli schopni lítosti a nepřipouštěli ani možnost uzdravení. Přestože byli věrnými strážci Zákona, dokazovali, že neznají Boží srdce! Jako kdyby dostali balík s nějakým darem a místo, aby hledali ten dar, hledí si jenom balicího papíru, pouhého zdání a formy, nikoli jádra milosti, darovaného daru!
Papež František 14. 4. 2016
 
Církev je pro všechny
Církev není jenom pro dobré lidi. Kdo patří do církve, na slavnost? Hříšníci – my všichni hříšníci jsme pozvaní. Tvoříme společenství, které má různé dary. Jedním z nich je proroctví, dalším služba, jiným vyučování… Všichni mají nějakou kvalitu, ctnost. Slavnosti se účastníme tím, že přinášíme to, co máme společné se všemi. Slavnost je sdílení, plná účast. Křesťanskou existenci nelze chápat bez této účasti. Je to účast nás všech. Anebo jdu na slavnost, ale zastavím se jen v prvním salonku, protože chci být jen se třemi či čtyřmi, které znám… a ostatní? V církvi to být nemůže! Buď vstoupíš ve všemi, nebo zůstaneš mimo! Nemůžeš dělat selekci: církev je pro všechny počínaje těmi, kteří jsou nejvíce na okraji. Církev je pro všechny!
365 dní s papežem Františkem – promluvy z Domu sv. Marty
 
Proč Svatý rok milosrdenství? Co je jeho smyslem?
Církev tento mimořádný moment potřebuje. V naší době hlubokých změn je církev povolána poskytnout svůj osobitý přínos tím, že zviditelní znamení přítomnosti a blízkosti Boží. A Svatý rok je příhodným časem pro nás všechny, abychom se rozjímáním o božském milosrdenství, přesahujícím každé lidské omezení a ozařujícím temnotu hříchu, mohli stát přesvědčivějšími a účinnějšími svědky.
Pohlédnout k Bohu, milosrdnému Otci, a k bratřím, kteří potřebují milosrdenství, znamená obrátit pozornost k podstatě evangelia, k Ježíši, k Milosrdenství, které se stalo tělem a zpřístupňuje našim zrakům velké mystérium trojiční lásky Boha. Slavit Svatý rok milosrdenství znamená učinit znovu středem našeho osobního života a našich komunit specifikum křesťanské víry, tedy Ježíše Krista, milosrdného Boha. Tedy, Svatý rok žitého milosrdenství. Ano, drazí bratři a sestry, tento Svatý rok je nám nabízen, abychom zakusili ve svém životě něžný a líbezný dotek Božího odpuštění, Boží přítomnosti u nás a Boží blízkosti zvláště ve chvílích největší nouze. (…) Je třeba mít na zřeteli, že kořenem zapomnění, při němž milosrdenství upadá, je vždycky sebeláska. Ve světě má podobu exkluzivního hledání vlastního prospěchu, potěšení a poct pojících se ke snaze hromadit bohatství, zatímco v životě křesťanů je často maskována pokrytectvím a zesvětštěním. To všechno odporuje milosrdenství. Ve světě popudy sebelásky odcizují milosrdenství a jsou tak mnohé a četné, že často už nejsme s to rozpoznat je jako krajnosti a pochybení. Proto je nezbytné uznávat, že jsme hříšníci, abychom v sobě posílili jistotu božského milosrdenství. „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“ To je krásná modlitba, snadná modlitba, kterou lze říkat denně: „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím."
Katecheze papeže Františka na generální audienci, nám. sv. Petra 9. 12. 2015
 

Prameny, odkazy

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 7; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Josef Kaše – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.