Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

15. neděle v mezidobí - cyklus C

15. neděle v mezidobí – cyklus C

Dt 30,10-14; Kol 1,15-20; Lk 10,25-37
 
25Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co nám dělat, abych dostal věčný život?“ 26Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ 27On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“ 28Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít.“ 29Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ 30Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. 31Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. 32Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. 33Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. 34Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. 35Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ 36Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ 37On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10,25-37)
Srovnání: 25-28Mt 22,34-40; Mk 12,28-34; 25Lk 18,18; 27Dt 6,4-5; Lv 19,18; Řím 13,9; Gal 5,14; Jak 2,8; 28Lv 18,5; Lk 18,20; 33Lk 9,51-53; Jan 4,9
Úvod k meditaci
Jak často i my hledáme výmluvu? Máme touhu se ze všeho nějak vyvléci. Skutečně, všichni v sobě máme takovou tendenci se ptát jako ten zákoník: A kdo je můj bližní? Pán Ježíš odpovídá jednoznačně: Každý. A aby to upřesnil, říká: Každý, kdo potřebuje pomoc – ten je zvlášť bližní. Pán to dokumentuje na tehdejším nejpříkřejším rozporu: Žid a Samaritán. Možná, že často ani my nestojíme před tak ostrým protikladem. Jak však často přemýšlíme my? Ano, každý je bližní, ale ten je méně bližní a ten je více bližní. A co určuje tuto škálu méně-více? Náš osobní vztah libosti, sympatie?
Buďme více upřímní a dejme Pánu své myšlenky dotýkající se vztahů. Kolik je v těchto myšlenkách zahanbujícího! Jak se od některých bližních v mysli odvracíme. Kolik máme nechuti a odporu! Jaké pocity nepřízně! Kolik je to přímo štítivých myšlenek! Nezahanbují nás někdy nevěřící? Kolik obětavých nevěřících přijelo pomáhat při povodních? A co křesťané?
Pán ukazuje nezbytnost pomoci oloupenému, raněnému a bezmocnému. Tou nejmenší bídou je být oloupený o peníze; ležet jen tak fyzicky potlučený. Kolik je kolem nás lidí duchovně přepadených, ožebračených o milost, v ranách hříchů? Ježíšovi nestačí jen správná zákoníkova odpověď. Po zákoníkovi žádá nejen správný úsudek, ale aby šel a jednal podobně. Nezůstávejme jen u správných úsudků: To je krásné, vznešené a svaté. Láska je ve skutcích, ne ve slovech.
Výklad biblického textu
Kontext: Instrukce učedníkům pokračují podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, které pochází z Lukášova vlastního zdroje. Podobenství, které se patrně tradovalo samostatně, Lukáš uvodil otázkou zákoníka.
v. 25: věčný život – Věčný život je pro učitele Zákona snažným přáním. Je přesvědčen, že pro jeho dosažení musí něco učinit, že mu nespadne jednoduše do klína.
v. 27: Přikázání milovat Boha je částí modlitby Slyš, Izraeli, kterou vyslovuje každý zbožný Izraelita dvakrát denně.
v. 29: můj bližní – Zákoník chtěl pravděpodobně dokázat praktickou neuskutečnitelnost přikázání, protože teoreticky lze sotva definovat, kdo ještě spadá pod kategorii můj bližní a kdo ne. Proto Ježíš neodpovídá vymezením pojmu, ale podobenstvím.
v. 30: sestupoval z Jeruzaléma do Jericha – Cesta z Jeruzaléma (800 m. n. m.) do Jericha (250 m. p. m.) je dlouhá asi 30 km, vede pouští a byla až do minulého století velmi nebezpečná, neboť na ní stále hrozila možnost přepadení od lupičů. Dostat se do jejich rukou v této oblasti a po jejich přepadení zůstat ležet napolo mrtvý znamenalo dostat se do krajní nouze.
v. 31: nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu – Jednání kněze by bylo možné vysvětlit přikázáním o kultické čistotě – v 21. kapitole Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 21,1-4) je přísně zakázáno dotýkat se mrtvého, který nepochází bezprostředně z jeho příbuzenstva. Událost měla zdůraznit nelidskost dodržování některých předpisů v případě ohrožení života.
v. 32: jeden levita – Pro levitu neplatí kněžský předpis. Kdyby se dotknul mrtvého, byl by nečistý pouze po sedm dní (Nm 19,10-13.16). Poněvadž se však nachází na cestě z Jeruzaléma do Jericha, nemusí zřejmě v krátké době nastoupit do chrámové služby. Z tohoto důvodu se na něho nevztahoval žádný z předpisů Zákona, podle kterého by měl přejít kolem „polomrtvého“, aniž by mu poskytl pomoc.
K tématu
 
Proč již nežijeme sami sobě
Jaká úloha v procesu vedoucím od sebelásky k lásce k Bohu náleží nám? Máme Duchu napomáhat, spolupracovat s milostí prostřednictvím naší svobody. Musíme se vykořenit ze sebe a zakořenit v Bohu. Mnoho stromů mívá hlavní kořen, který je nejsilnější a vystupuje z kmene přímo dolů. Dokud neočistíme všechno kolem a nepřiložíme sekeru  k hlavnímu kořenu, strom se nehne, ani kdybychom osekali všechny vedlejší kořeny: nikdo jej neporazí. Takový hlavní kořen má i strom našeho života: je jím sebeláska. Dokud se jej nezbavíme, nemůžeme přejít od starého člověka k novému, od života podle těla k životu podle ducha. A to v nás činí, jak jsme viděli, Duch Svatý; svým vlastním úsilím nedokážeme ozdravující působení Ducha nahradit, můžeme mu však napomáhat.
Pavel tento program líčí jako přechod od života „sobě“ k životu „pro Pána“. A za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal (2 Kor 5,15).
Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo z nás sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu (Řím 14,7-8).
Je to jakási koperníkovská revoluce: středem již není Země neboli „já“ a Slunce neboli Bůh nekrouží kolem mě jako můj satelit a služebník, ale přesně naopak. Duch Svatý nám byl dán proto, abychom již nežili sobě, ale Pánu! Toto Utěšitelovo dílo je korunou všech ostatních. V jedné nové eucharistické modlitbě (IV. eucharistická modlitba) se při epiklezi kněz modlí:
„A abychom už nežili sami sobě, ale žili pro něho, tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, tvého svatého Ducha; a ten dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje.“
Abychom k tomuto působení Ducha svatého v nás mohli přispívat, musíme především dokázat odlišit a poznat „touhy“ nebo pohnutky pocházející ze sebelásky čili od „těla“, od těch, které pocházejí z lásky k Bohu čili od „Ducha“:
„Přirozenost se přičiňuje o svůj prospěch [ ... ].
Milost však spíše přihlíží [ ... ] k tomu, co prospívá druhým [ ... ].
Přirozenost miluje zahálku a tělesný odpočinek.
Milost se ráda chápe práce.
Přirozenost se domáhá věcí vzácných a krásných.
Milost si libuje ve věcech prostých a nepatrných.
Přirozenost si hned stěžuje na nedostatek a obtížnost.
Milost statečně snáší nouzi.
Přirozenost dbá jen o sebe; za sebe bojuje a mluví.
Milost však všechno obrací k Bohu.“ (Čtyři knihy o následování Krista)
Jestliže se rozhodneme, že již nebudeme žít sami sobě (neboli pro svou slávu, ve svůj prospěch, pro potvrzení své vlastní osoby), vyjde nám milost Ducha vstříc tisíci způsoby. Jakmile se naskytne příležitost k vítězství nad sebeláskou, pomáhá nám ji poznat; uděluje nám nepopsatelnou touhu to učinit, radost, jakmile to vykonáme,         a naopak nám dává pocítit zármutek a zklamání, když to vykonat odmítneme nebo když hledáme všemožné výmluvy, jak se z toho vykroutit.
Pomáhá nám také nereagovat a neomlouvat se hned, jak uslyšíme výtku, kritiku nebo tvrdé slovo, což je nejúčinnější prostředek k pokoření sebelásky. Snažit se porazit svou sebelásku sami, bez pomoci zvenčí, by bylo stejné jako snažit se sami sobě odstranit nádor. Duch Svatý nás vede i ke změnám v seznamu našich přátel: umožňuje nám vážit si opravdových přátel a dobrodinců, postavit na přední místa ty, které většinou ponecháváme na okraji svého osobního světa.
Raniero Cantalamessa – Zpěv Ducha
Nejkrásnější srdce
Mladý muž se jednou postavil do středu obce a začal vykřikovat, že má nejkrásnější srdce z celého kraje. Shromáždil se kolem něj velký zástup lidí. Obdivovali jeho srdce a dosvědčili, že je skutečně dokonalé, bez jediné skvrny či škrábnutí. Všichni se shodli, že se jedná o nejhezčí srdce, jaké kdy viděli. Mladík cítil jejich obdivné pohledy, dmul se pýchou a s ještě větší vervou je ujišťoval, že v celém širém okolí nenajdou krásnější srdce. Vtom se k němu přiblížil starý muž a řekl: „Proč to říkáš, vždyť ve skutečnosti tvoje srdce není tak hezké jako moje?“ Všichni se překvapeně podívali na starcovo srdce a spatřili, že sice mohutně bije, ale jinak je pokryté jizvami. Některá místa dokonce chyběla a překrývaly je jiné kusy, jež tam ale pořádně nepadly, neboť okraje byly nepravidelné. Dokonce uviděli otvory zející po velkých kusech. Lidé zůstali zaraženě stát a mysleli si: „Jak můžete tvrdit, že má nejkrásnější srdce?“
Mladík pozoroval starcovo zubožené srdce a dal se do smíchu. „Určitě žertuješ,“ řekl mu. „Porovnej svoje srdce s mým. Moje je dokonalé. Naopak tvé je směs jizev a bolesti.“ „Máš pravdu,“ řekl stařec, „tvoje srdce dokonale září, ale nechtěl bych mít s tebou nic společného. Podívej, každá jizva představuje osobu, které jsem dal všechnu svou lásku. Vytrhl jsem si kus srdce, abych je odevzdal těm, jež miluji. A zároveň mnozí z nich mě obdarovali svým kusem srdce, které jsem umístil do otevřené rány. A jelikož kusy nebyly stejně velké, zůstaly mi nerovnoměrné okraje, z nichž mám radost, protože mi připomínají naši společnou lásku. Někdy se stalo, že jsem dal velký kus svého srdce, ale ta osoba mi na oplátku dala jen malý kus svého. Proto mám v srdci otvory. Dávat lásku znamená riskovat. A přesto mi bolest z otevřených ran připomíná, že je stále miluji, a živí naději, že se možná jednou vrátí a zaplní prázdnotu, kterou v mém srdci nechali. Chápeš tedy, co je skutečně krásné?“
Chlapec zůstal tiše stát. Po tvářích mu stékaly slzy. Přiblížil se ke starci, vytrhl si kus svého krásného a mladého srdce a nabídl mu jej. Stařec jej přijal a položil si jej na své srdce. Zároveň vyňal kus svého starého zuboženého srdce a přikryl jím otevřenou ránu srdce chlapcova. Kus do srdce zapadl, ale ne dokonale. Jelikož nebyly oba kusy stejné, bylo vidět okraje. Mladík si prohlédl své už nedokonalé srdce. Vyzařovalo však větší krásu než předtím, neboť v něm proudila starcova láska.
- Možná má moje srdce nějaké vady. A jsou to...
- Trhliny v mém srdci můžou být znovu vyrovnány...
- Možná rány svého srdce zakrývám ze strachu z...
José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše
Podobenství o laskavém Slovákovi
Na otázku „Kdo je můj kámoš?“ vyprávěl Ježíš svým učedníkům přibližně toto podobenství: „Kdesi na okraji Teplic se vracel cikán vpodvečer domů. Náhle mu zastoupila cestu skupina skinů, řetězy a nunčaky v rukou. Zbili ho, o všechno ho okradli a polomrtvého ho nechali ležet u cesty. Náhodou tudy projížděl jakýsi farář, ale při představě, že by se i on mohl setkat s bandou skinů, přidal plyn. Po chvíli měl tudy cestu také jakýsi aktivní laik spěchající na jednání o zapojení laiků do pastorace, rozhlédl se kolem sebe, podíval se zděšeně na hodinky a také on rychle přidal plyn.
Jako třetí se tam objevil také jeden Slovák. Vidí ležet cikána na kraji cesty a říká si: „Volajaký Čehůň!“ a zastavil auto, naložil do něj cikána a odvezl ho na nejbližší „Zimmer frei“ a dal soukromníkovi 50 DM, aby se o něj do rána postaral. Za několik dní, když tudy opět projížděl, zastavil se u soukromníka, aby se přeptal, jestli není třeba něco doplatit.
Posluchači mu na to řekli: „Což je to normální? To byl přece blázen.“ Ježíš jim odpověděl: „To jste přesně vystihli. Oni se totiž ti ‚normální‛ sami zničí svou normálností. A ti, kteří jsou okolím považováni za naprosté blázny, mají již  v mém království připravené místo.“
Josef Hes – (Z)Povídačky
Milosrdný Samaritán se setkává s polomrtvým
Podobenství o milosrdném Samaritánu vypráví Ježíš jako výklad „největšího přikázání“: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem… a svého bližního jako sám sebe.“ Láska k Bohu tedy nebrání lásce k bližnímu, nýbrž je jejím nepominutelným předpokladem. Můžeme říci, že láska k Bohu se uskutečňuje v lásce k bližnímu, totiž v obětování vlastního života pro bližního. Láska k Bohu, již člověk vyjadřuje láskou k bližnímu, neomezuje ani lásku k sobě samému, nýbrž ji posiluje a formuje. Láska k bližnímu a láska k sobě samému se skrze Boží sebedarování konkretizují v osobě Ducha svatého. Milosrdný Samaritán získává teprve skrze riziko, jakým je zachraňovat a léčit téměř k smrti ubitého člověka, svou vlastní identitu a povolání.
Ale sledujme toto podobenství od začátku. Tím je Ježíšova odpověď na otázku znalců Písma: „A kdo je můj bližní?“ Budeme tedy poznávat, o jakou blízkost Ježíšovi jde a co si pod ní představuje. Podobenství začíná nenápadnou větou: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha.“ Věta obsahuje mnohem víc než jen určeni místa. Především je to výškový rozdíl dvanácti set metrů na vzdálenost denního pochodu. Jeruzalém totiž leží 800 metrů nad hladinou moře a Jericho 400 metrů pod ní. Jericho je nejnižším bodem země, zatímco Jeruzalém je považován za bod nejvyšší. Nejen v žalmech, ale všude v Bibli čteme, že se do Jeruzaléma vystupuje: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha!“
Odejít z Jeruzaléma znamená proto vždycky sestup – obrátit se k Božímu domu zády a sestoupit na úroveň všedního dne, ne-li tam, kde je nám Bůh vzdálen: směrem k poušti a k Mrtvému moři, tedy tam, kde se nedaří životu ani na zemi, ani ve vodě. Toto území je do dnešních dnů ideální pro terorismus a loupežná přepadení: absolutně nepřehledné kamenité svahy poseté roztroušenými balvany, tu a tam trochu křoví. Text říká: „a octl se (pocestný) mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli.“ K takovým akcím se tato krajina zvlášť výborně hodí: Nikdo nemusí být svědkem násilí, s jakým je člověk bezmála zabit – možná proto, aby polomrtvý posloužil jako nástraha. Vždyť se tu může vyskytnout ještě nějaký ochotný zachránce, kterého je také možné přepadnout, oloupit a zabít.
Kněz a po něm levita – tedy lidé, kteří jsou za svou lásku k Bohu a k bližnímu placeni – se skutečně napolo mrtvému vyhnuli. Viděli jej sice, ale nepomohli mu. Dá se říci, že byli dost rozumní, než aby se dali svést z cesty. Jinými slovy: Byl jim bližší jejich vlastní život než život bližního. Cesta z Jeruzaléma do Jericha je skutečně položená tak, že si člověk nemůže být jistý, že se na ni, jakmile z ní jednou sešel, zase vrátí: Chceme-li ve skalnaté krajině přispěchat na pomoc člověku v nouzi, musíme na některých místech seskočit z cesty, která vede nahoře, dolů, do hloubky, protože jinou možnost sestupu nemáme. Opravdu nemůžeme vědět, kde „přistaneme" a co se nám přihodí, pokud se necháme svést z cesty. Proto bychom neměli kněze a levitu příliš rychle odsuzovat, když jim byl jejich úkol, kvůli kterému se vydali na cestu, bližší než onen polomrtvý člověk. Vždyť přece nebyli vysláni kvůli tomu, aby se o něj starali a zachraňovali mu život.
Teď ale tou cestou šel také Samaritán, tedy muž, kterým Židé pohrdali. Jak se do této krajiny zatoulal a co tam chtěl, nevíme. Ježíše to zjevně nezajímá. Říká o Samaritánovi následující: „Přišel na své cestě k tomu místu, viděl ho (polomrtvého) a byl pohnut soucitem.“ Zde se dozvídáme nejen, jak láska k bližnímu vzniká, nýbrž čím se stává reálnou: Tím, že blízkost druhého nejen beru na vědomí, ale nechám se pohnout soucitem s ním. V Samaritánovi koná své dílo Duch svatý, což poznáváme z trpného rodu ve větě: „byl pohnut soucitem“. Cílevědomá aktivita Samaritána, aby se dostal předem připravenou a zvolenou cestou z jednoho místa na druhé, je přerušena. Nastává nepředvídaný zlom a on dovolí, aby se stal, a nechá se jím pohnout. Tímto zlomem, který Samaritána odvádí z cesty, je Boží přítomnost motivovaná jeho soucitem s lidmi. Slovo „soucit“ snadno spojujeme s dobrými pocity, které v nás vyvolává spoluúčast na osudu druhého. Neradi si připouštíme, že soucit bývá také často výrazem povýšenosti: „Ten chudák, ten se má ale špatně!“ Kromě toho si říkáme s jistou bezradností a bezmocností: „Co pro něj mohu udělat? Mohu, musím vůbec něco dělat? Přísluší mi to? Jsem k tomu dost kompetentní? Nebude si to druhý vykládat jako dotěrnost?“ Kněz a levita se domnívají, že pro ně bude nejlepším řešením jít dál. A kdo chce posoudit, jestli nemají pravdu? Za německým slovem „soucit, soucítění“ stojí latinské slovo compassio. Tím je zde myšleno vtělení Boha v osobě Ježíše Krista: obětování jeho života z lásky k přátelům, jeho smrt na kříži a jeho vzkříšení z mrtvých pro spasení od hříchů. Soucit je proto skutečnost víry, která je založená na Božím sebedarování, nikoli na citech. Jde o passio, utrpení, a sice ne o ledasjaké utrpení, nýbrž o utrpení Kristovo. Toto utrpení se pro nás stává skutečným a účinným skrze Ducha svatého, který nám zjevuje celou pravdu o Boží lásce.
Pohnut takovým soucitem začíná být Samaritán aktivní. Text říká nejprve: „Přišel k němu.“ To znamená, že se nechává svést z cesty, na kterou se vydal, aniž by věděl. jestli bude moci v této své cestě, jak si ji naplánoval, pokračovat. Dále se v tomto biblickém úryvku píše: „Nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho.“ Samaritán tedy pečuje o napolo mrtvého ze všech sil. Neobětuje pro něj jen olej a víno, ale dává k dispozici i svého soumara. Sám jde pěšky a hledá pro nemocného útulek, který se možná na jeho cestě vůbec nenachází. Ten, kdo teď zná a ukazuje mu jeho cestu, je ale někdo jiný, Duch svatý. Samaritán i zraněný nalézají v hostinci bezpečí. Samaritán začíná prožívat milost účasti. Na další péči o zraněného vystavuje bianko šek hostinskému: „Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.“
V síle Ducha svatého činí Boží sebedarování svým vlastním. Okouší bohatství, jakým je být obdarován tím, že ztratím sám sebe. Existují ikony, které nezobrazují milosrdného Samaritána jako Krista, který se smilovává nad ztrápeným lidstvem, nýbrž naopak, v člověku, kterého lupiči utýrali téměř k smrti, vidí Krista. Ve svém utrpení je Bůh odkázán na soucítění člověka. „Dej své srdce Ježíši, dej mu je celé“ volá svatá Terezička ve svém utrpení k jedné ze svých sester. „Ježíš potřebuje naši lásku! On je láska. která je málo milována.“
Dokud chci pomáhat svému bližnímu, protože se cítím silnější než on, dokud si myslím, že abych se o něj mohl starat, musím být něco víc než on, potud jednám s Ježíšem svrchu. Teprve když jsem ochoten se k němu sehnout  a vzít jej na sebe s celou jeho tíží, kterou je na mě odkázán, muže být řeč o soucítění ve smyslu compassio Boha. Skrze Ducha svatého se ve mně daruje sám Bůh – a my se v druhém člověku setkáváme s Ježíšem. Je nahý a ubohý, jako jsem nahý a ubohý já. Nemohu od něj nic očekávat – kromě toho, že potřebuje mou pomoc. Poskytnu-li mu tuto pomoc teď a tady. aniž bych se ptal, co se mnou bude dál a co z toho budu mít, pak od něj dostanu víc, než bych mu mohl kdy dát. V tomto polomrtvém jsem se setkal s Ježíšem, Božím Synem, který pro mne zemřel a vstal z mrtvých. Tam, kde jsem se nechal svést ze své cesty, jsem nalezl toho, který o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Michael Marsch – Uzdravení skrze Bibli
 
 
V tomto úryvku evangelia (Lk 10,25-37) vystupuje mnoho postav: ten, kdo se táže „kdo je můj bližní?“, dále Ježíš a pak v podobenství lupiči, polomrtvý ubožák u cesty, kněz, učitel Zákona, možná advokát, potom hostinský. Ani kněz, ani učitel Zákona, ani Samaritán či hostinský patrně neznali odpověď na otázku, „kdo je můj bližní?“. Možná, že ani nevěděli, co to znamená „bližní“.
Kněz spěchal jako všichni kněží, protože sledoval hodinky. Říkal si asi: „teď bude mše“ anebo „nechal jsem otevřený kostel a musím jej zavřít. Čas běží a nemám čas se zdržovat.“ Učitel Zákona, praktický muž řekl: „Pokud se do toho zapletu, budu muset jít zítra k soudu, svědčit a vypovídat a ztratím dva, tři dny práce… Ne, raději ne.“ A odešel pryč.
Ten druhý hříšník, cizinec, který nepatřil k Božímu lidu, byl pohnut, „bylo mu ho líto“ a zastavil se. Všichni tři – kněz, advokát a Samaritán – dobře věděli, znali, co je nebo co by bylo třeba. Jeden i druhý přijali rozhodnutí.
Já přemýšlím rád o hostinském, který je anonymní. Ten uviděl to všechno, uviděl a nic nechápal. Možná si řekl: „Tento Samaritán, který pomáhá Židovi, je asi blázen! Vlastníma rukama ho ošetřuje, odnáší do hostince a říká mi, abych se o něho postaral, a platí mi s tím, že mi doplatí zbytek, bude-li třeba. Něco takového jsem nikdy neviděl! Je to blázen!“ Onen hostinský obdržel v tomto svědectví Boží Slovo. Od koho? Ne od kněze, kterého ani neviděl, ani od advokáta, nýbrž od hříšníka. Hříšníka, který měl soucit. „Slyšel jsi to? Nějaký hříšník, který nebyl věřící a nepatřil k Božímu lidu, projevil soucit.“ Nic nechápal. A zůstal na pochybách, možná byl zvědavý. „Copak divného se tu děje?“ říkal si s neklidem v srdci. Takto působí svědectví. Svědectví tohoto hříšníka zaselo neklid do srdce hostinského, a co se s ním dělo dál, evangelium neříká, neuvádí ani jméno. Zajisté však tomuto muži Duch svatý, který zasel, umožnil růst. Jistě v něm posílil zvědavost, neklid, který začal v jeho srdci růst. Ze svědectví tak obdržel poselství. A po několika dnech, když znovu přecházel Samaritán, který určitě chtěl něco připlatit, mu hostinský řekl: „Ne, nech to být. Nech to na mně“. Možná, že právě tak na toto svědectví odpověděl.
Proč se dnes zastavuji u této postavy, u tohoto člověka? Protože naše svědectví nelze vyúčtovat. Dosvědčovat znamená žít tak, aby „druzí viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích,“ jak říká Ježíš.(…) Mlčky, bez vysvětlování, skutky. Obnovou řeči gest. Onen hostinský je zajisté v nebi, protože toto sémě zcela určitě vzklíčilo a vyrostlo. Viděl něco, čemu by nikdy nevěřil, že uvidí. A to je svědectví. Svědectví přechází a odchází. Vydáš jej a jdeš. Jenom Pán je střeží, dává mu růst jako setbě, a zatímco pán domu spí, obilí roste. (…)
Kéž nás Pán osvobodí od lupičů, který je mnoho. Osvobodí nás od spěchajících kněží, kteří nemají čas naslouchat, vidět a musejí se zaobírat svými věcmi.... Ať nás osvobodí od učitelů, kteří chtějí prezentovat víru v Ježíše Krista s matematickou rigiditou. Ať nás učí zastavovat se, ať nás moudrostí evangelia učí „špinit si ruce“. Kéž nás Pán obdaří touto milostí.
papež František 18. 6. 2016
 
Proč Ježíš volí Samaritána jako hlavního hrdinu svého podobenství? Protože Samaritáni byli u Židů v nevážnosti kvůli své odlišné náboženské tradici. Ježíš však ukazuje, že srdce tohoto Samaritána je dobré a velkorysé, a na rozdíl od kněze a levity, plní vůli Boha, který chce milosrdenství více než oběti (srov. Mk 12,33). Bůh vždycky chce milosrdenství a nikoli odsouzení všech. Ze srdce si přeje slitování, protože je sám milosrdný a dobře rozumí naší ubohosti, našim těžkostem i našim hříchům. Všem nám dává milosrdné srdce! A Samaritán činí právě toto: napodobuje Boží milosrdenství, slitování vůči tomu, kdo jej má zapotřebí.
papež František 14. 7. 2013
 
Evangelium této neděle začíná otázkou, kterou znalec zákona klade Ježíšovi: „Co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Protože Pán ví, že je odborníkem na Písmo svaté, vybízí onoho člověka, aby si dal odpověď sám. A on ji také dokonale formuluje a cituje dvě hlavní přikázání: milovat Boha z celého srdce, z celé mysli a všemi silami a milovat bližního jako sebe sama. Tehdy znalec zákona, téměř aby se ospravedlnil, žádá: „Kdo je můj bližní“ ( Lk 10, 29) Tentokrát odpovídá Ježíš proslulým podobenstvím o dobrém Samaritánovi (srov. Lk 10,30- 37), aby poukázal na to, že je na nás, abychom se stali “bližními“ každého, kdo potřebuje pomoc. (…) Podobenství nás tedy má přivést k tomu, abychom změnili svou mentalitu podle Kristovy logiky, která je logikou lásky: Bůh je láska a uctívat ho, znamená sloužit bratřím upřímnou a velkodušnou láskou.
Toto evangelijní vyprávění nabízí „kritérium míry“ totiž „universalitu lásky“, která se obrací k potřebnému, kterého jsme „náhodou“ potkali (srov Lk 10, 31), ať je to kdokoliv (Encyklika Deus caritas est 25). Vedle tohoto universálního pravidla, je také specificky církevní požadavek, „že v samé církvi, nakolik je rodinou, ,žádný člen nesmí trpět, protože je v nouzi´. Program křesťana, přijatý z Ježíšova učení je ,srdce, které vidí´, kde je zapotřebí lásky a jedná podle toho (srov. tamtéž 31).
Benedikt XVI. 11. 7. 2010
 
Kdo je můj bližní? Kam až sahá moje zodpovědnost? O koho mám s láskou pečovat a pomáhat mu? Jsou to jen moji nejbližší? Širší rodina? Přátelé, známí, sousedé, spolupracovníci? Jakoby kolem nás byly soustředné kružnice a šlo o to určit, do jakého poloměru patří bližní a kdo už bližní nejsou. Zákoníkova otázka z evangelia má svou platnost. Naše síly a možnosti totiž nejsou neomezené, musíme vážit, kde je použijeme.
Ježíš ale otázku pozoruhodně obrací. Bližní není charakteristika druhých lidí, ale mě samotného a mého jednání. Být bližním znamená vidět bídu druhého, neodvrátit pohled, mít s ním soucit a prokázat milosrdenství. Zachovám se v konkrétní situaci jako bližní, nebo ne?
 
Podobenství o milosrdném muslimovi
Jeden člověk jel z Bruselu do Prahy a byl na cestě přepaden, přepadl ho násilnický gang. Okradl, zmlátil a nechal ležet u silnice polomrtvého. Náhodou jel kolem občan Evropské unie, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem občan USA, ale když si ho všiml, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi muslim, všiml si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydesinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu sto euro a řekl: „Postarej se o něho, a bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě.“ A teď otázka: Kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!
Obrať se ke Kristu a požádej ho o změnu priorit svého života, o zastavení se ve svém životním sprintu, o přehodnocení důležitosti své práce. Požádej ho o soucit, o lásku z čistého srdce, o dobré svědomí a upřímnou víru. Ať dokážeš být bližním, tj. milujícím jak svým nejbližším, tak lidem kolem tebe. Ať se stále učíš odvaze k prokazování lásky i k přijímání pomoci od druhých, ať vidíš, jaké služby je v tvém okolí třeba, a dobře rozlišíš, je-li tato služba tvým úkolem.
Prosíme, Pane a Otče veškerého milosrdenství, Duchem Kristovým v nás probouzej milosrdný soucit a dávej nám moudrost, která umí rozeznat, co je účelné a co ne, kde napřít síly a kde odpočinout, co je náš úkol a naše poslání a co přenechat tvé prozřetelnosti.
Bože, děkujeme ti za soucit! Je to tvůj dar, že nám ještě dnes u něčeho vstoupí do očí slzy! Bože, díky za slzy, dej, ať ještě umíme plakat. Ať je nám ještě někoho líto a ať se necháváme tebou pohnout ke skutkům milosrdenství pro své nejbližší i pro ty, kteří nám moc blízcí nejsou.

 

 

Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.