Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

17. neděle v mezidobí - cyklus C

17. neděle v mezidobí – cyklus C

Gn 18,20-32; Kol 2,12-14; Lk 11,1-13
 
1Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan učil své učedníky.“ 2Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. 3Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. 4A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ 5Řekl jim dále: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. 6Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ 7On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ 8Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. 9Proto vám říkám: Proste, a dostanete, hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. 10Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. 11Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? 12Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? 13Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,1-13)
Srovnání: 1Lk 5,16; 6,12; 9,18.28; 2-4Mt 6,9-13; 4Mk 11,25; Mt 18,35; 5-8Lk 18,1-8; 9-13Mt 7,7-11; 9Mk 11,24; Jak 1,6-7; 13Jan 16,23-24; Jak 1,17; 1 Jan 5,14
 
Úvod k meditaci
Jak vypadal Ježíš při modlitbě? Pokusme se vidět modlícího se Pána, mistra modlitby; vidět apoštoly, kteří jsou osloveni způsobem Ježíšovy modlitby a prosí ho: Pane, nauč nás modlit se. Chtějí jako Ježíš pozvednout oči od všeho a upnout je na Boha. Poznávají, že Ježíšova modlitba je něco velikého a hlubokého, ona je pramen života. Učme se opravdové modlitbě, hlubokému spojení s Pánem. Proto ten, kdo se naučil modlitbě, naučil se žít (sv. Augustin). Modlitba je Boží dar, ne náš výdobytek.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Po lásce k bližnímu (Lk 10,25-37) a naslouchání Ježíšovu slovu (Lk 10,38-42) je jako charakteristický rys pravého učednictví v následování Ježíše ukázána modlitba. Verše o prosebné modlitbě jsou uzavřeny příslibem Ducha Svatého (v. 13).
v. 1: Ježíš je výlučný učitel, protože ukazuje specifický způsob modlitby odlišný od jiných skupin židovstva.
v. 2: Otče – Oslovení (aramejsky Abba) bylo sice v tehdejším židovstvu známé a užívané, nebylo však typické, Ježíš ho v evangeliích užívá asi 180×. Nejde přitom jen o správné oslovení, nýbrž je vysvětlen celý vztah, v jakém se nachází Bůh vůči nám lidem. Jestliže budeme mít o Bohu správné poznání, budeme se k němu obracet plni důvěry a naplněni nadějí.
posvěť se jméno tvé – Podle způsobu vyjadřování Písma svatého to neznamená: ať se Bůh stará, aby lidé pokládali jeho jméno za svaté a aby ho nezneuctívali. Znamená to však: ať Bůh sám své jméno posvětí: ať tak jedná, aby byl poznán a uznán jako ten, kterého charakterizuje jeho jméno, totiž jako Bůh a Otec. Boha, v kterého věříme, prosíme, aby se stal viditelným jako Bůh a Otec.
přijď království tvé – Denně zakoušíme mnoho pánů a mocí, lidí a mocností přírody, které se jeví mnohem znatelněji a silněji než moc Boží. V této situaci prosíme o definitivní dokonání, kdy Bůh bude vládnout nepokrytě a viditelným způsobem, kdy on a Otec bude jediným pánem.
v. 3: V našem pozemském životě jsme závislí na jídle a pití, na oblečení a bydlení. O to vše máme a smíme prosit v takové míře, v jaké je to pro nás nutné. Ježíš nevložil do modlitby prosbu o nadbytečné věci. Modlitba, které Ježíš učí, není zaměřena egoisticky. Ve výrazech „nám“ a „my“ jsou zahrnuti všichni prosící.
v. 4: Hříchy si nejsme schopni sami odpustit. Jsme odkázáni na Boží odpuštění, které si máme vyprosit.
A neuveď nás v pokušení – Bůh nevede člověka do pokušení s cílem, aby dosáhl zla a aby nás nechal upadnout do hříchu. Bůh však může přivodit zkoušku a vyzkoušet naši pevnost a vytrvalost.
v. 5-8: Přítel jde ke svému příteli v případě skutečné nouze. Nemáme se tedy obracet k Bohu s prosbou o nadbytečné věci, nýbrž v záležitostech skutečných nesnází, ať vlastních, nebo cizích. Přítel říká bez jakýchkoli složitostí nekomplikovaně a přímo, co potřebuje. Rovněž před Bohem nemusíme slova prosby dalekosáhle hledat, nýbrž smíme k němu mluvit otevřeně a přímo bez jakýchkoli zábran. Přítel prosí svého přítele s důsledností a důrazností.
v. 11-13: V druhém podobenství připomíná Ježíš, jak otec přijímá prosbu svého dítěte. Splní ji. Žádanou dobrou věc nenahradí něčím, co může být dítěti nebezpečné a co by mu mohlo uškodit. Ježíš nám však nedává záruku, že naše prosby usilují vždy o dary, které jsou pro nás dobré.
  
K tématu
„Otče“ Toto slovo má v evangeliu Kristus na rtech nejčastěji; stále o Otci mluví, neustále se na Otce obrací a učí nás, abychom to dělali také tak. Dá se říci, že v tomto slově, v tomto odvolání na Otce je shrnut veškerý obsah evangelia. Člověk, který v duchu Kristově vzývá Boha a nazývá ho Otcem (srov. Gal 4,6), je nový člověk, syn, znovu narozený z milosrdné lásky Boží. Je „mladý duchem“ (…)
„Posvěť se jméno tvé. První přání vycházející z Kristova modlícího se srdce je, aby všichni milovali Boha a jeho jménu vzdávali chválu. Je to rovněž přání církve, jak to čteme v krásné eucharistické modlitbě ze 2. století: „Děkujeme ti, Otče svatý, za tvé svaté jméno, jemuž jsi dal přebývat v našich srdcích … ty, všemohoucí Pane, jsi vše stvořil ke slávě svého jména“ (Didaché, 10,2-3). A co vy, drazí chlapci a děvčata, dokážete klást Boha na první místo? Připravujete mu místo ve svých srdcích? Dokážete poznat jeho všemohoucnost v kráse stvořených věcí? Milujete ho z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své“ (Dt 6,5)?
„Přijď království tvé.“ Ježíš hlásal radostnou zvěst Božího království. Když se ho Pilát ptal, zda je král, odpověděl: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, bojovali by mí služebníci, abych nebyl vydán Židům. Ale mé království není odtud.“ (Jan 18,36) A když Pilát řekl: „Ty jsi tedy přece král?“, Ježíš odpověděl: „Já jsem král. Proto jsem se narodil a přišel na svět, abych vydával svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Boží království se neutvrzuje násilnými prostředky jako pozemská království. Pravda, jak učí II. vatikánský koncil, „se prosazuje pouze silou pravdy samé, pravdy, která něžně a současně rázně proniká do myslí lidí“ (Dignitatis humanae, 1). Zde, v této zemi, kde křesťané vedli prudké náboženské boje, bych rád zdůraznil to, co jsem napsal v listu Tertio millennio adveniente: „Skutečnost, že bereme v úvahu polehčující okolnosti, nezprošťuje církev povinnosti hluboce se kát za slabosti tolika svých synů, kteří znetvořili její tvář a bránili, aby církev plně odrážela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřemožitelného svědka trpělivé lásky a pokorné mírnosti“ (č. 35). Milovaní mladí přátelé, dosvědčujte pravdu silou pravdy a budete staviteli Božího království!
„Buď vůle tvá.“ V Getsemanské zahradě se Ježíš modlil, aby Otec od něho odejmul hořký kalich utrpení, avšak ihned dodal: „Ale ať se stane ne má vůle, ale tvá“ (Lk 22,42). V této modlitbě je obsaženo hluboké přesvědčení
o tom, že Bůh si vždycky přeje naše dobro; dokonce i tehdy, když v životě lidí nebo v lidských dějinách dopouští zlo, činí to s výhledem na větší dobro pro člověka samého. A právě proto mohl apoštol Pavel napsat, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Tato víra vedla sv. Zdislavu na její cestě manželstvím a rodinným životem. Tato naděje byla oporou sv. Janu Sarkandrovi v jeho kněžském poslání, zejména tehdy, když nastala jeho getsemanská hodina a on měl nastoupit cestu ke Kalvárii, cestu k mučednictví. Tehdy nadešel ten okamžik nejtěžší zkoušky, v němž mu víra v Krista a modlitba Páně napomáhaly k tomu, aby neochabnul na duchu a aby si uchoval jistotu o tom, že dobro je silnější než zlo.
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Ježíš nás učí modlit se za to, abychom měli chléb vezdejší, protože každá věc potřebná k časnému životu je v první řadě darem Božím. Současně však je starost o „chléb“ pro člověka též úkolem svěřeným jeho pracovitosti a jeho schopnosti předvídat, jeho inteligenci a dobré vůli. V mládí se má člověk na tento úkol připravovat studiem a odborným vzděláním. Pak totiž bude muset spolupracovat s Boží prozřetelností a zajistit vše, čeho je zapotřebí k životu vlastní rodiny, a tak přispívat k dobru společnosti a jejímu zdravému vývoji a též k vývoji ekonomickému. Církev vždy učila a učí, že Bůh je prozřetelností pro celý svět, ale že současně chce, aby každý člověk využíval vlastní inteligence a byl „prozřetelností“ sobě samému.
„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Tato prosba modlitby Páně může být zaměřena několika směry. Vyjděme z onoho, do něhož vyústila ve svědectví sv. Jana Sarkandra. Jeho smrt byla do hloubi proniknuta modlitbou, v níž prosil o odpuštění pro ty, kteří ho mučili a zabíjeli. Jeho mučednictví tak nabývá neobyčejné ekumenické výmluvnosti: promlouvá ke všem křesťanům navzájem odloučeným v důsledku neblahých historických událostí. Promlouvá k nim jednak o jejich odpovědnosti za hřích rozdělení a následného rozpadu tak velké části církve. Na druhé straně jim připomíná důležitost modlitby za odpuštění vin. Vskutku, jedni vůči druhým jsme viníky. Tato slova mají rovněž nesmírný význam v životě národů a společností. Ze zkušenosti vím, jaký význam tato prosba měla pro smíření mezi národem polským a německým.
„Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Poslední prosba Otčenáše je nejstručnější, ale jistým způsobem nejdojemnější Vychází z hlubin Kristova srdce a nalézá odezvu v srdci celé církve. Kristus totiž přišel na svět jako Spasitel. Celé jeho mesiášské poslání bylo posláním spásy: Měl pečovat o lidské slabosti, uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, osvobozovat člověka od mnohého zla, zejména od zla hříchu a věčné smrti. Tato poslední prosba současně vyjadřuje hlubokou víru, že Bůh je dobro a pramen dobra, že je Otec. A tak se závěr modlitby Páně spojuje s jeho první výzvou: „Otče náš…“
„Amen“ konečně znamená: staň se. Je to, jako by se celá modlitba uzavírala a shrnovala v jednom jediném „ano“. A dnes i my, na velkém shromáždění mládeže na poutním místě, na Svatém Kopečku, chceme Bohu říci své „ano“, říci mu „amen“, ve spojení s Kristem, jeho Matkou a všemi svatými této země.
Jan Pavel II. k mladým lidem na Svatém Kopečku 21. 5. 2005
 
Otázka
Během výletu do Egypta se jeden turista zeptal tamního muslima: „Jak to vy muslimové děláte, že se modlíte pětkrát denně?“ Onen muslim odpověděl: „A jak to děláte vy křesťané, že vydržíte sedět každý den tři hodiny u televize?“
Frederic a Ampére
Jeden francouzský mladík, Frederic Ozanam (1813-1853), který dal později vzniknout slavné charitativní Společnosti svatého Vincence z Pauly, procházel obdobím duchovní krize. Náhodou šel kolem kostela a veden určitým vnitřním instinktem vstoupil dovnitř. V kostele uviděl velkého fyzika a matematika André-Marie Ampéra, který se právě modlil. Když profesor vycházel z kostela, Frederic se ho zeptal: „Pane profesore, je možné být tak znalý a slavný jako vy, a přitom se ještě pořád modlit?“ Ampére odpověděl: „Chlapče, já jsem znalý a slavný, jen když se modlím!“ Italský spisovatel Giovanni Papini to brilantně vyjádřil následujícími slovy: „Aby se mohl člověk pozvednout, musí pokleknout.“
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
 
Otče náš
Chci teď odložit všechno, co mě odvádí někam jinam, Pane. Chci zde být pro tebe, jako ty jsi zde pro mě. V tvé blízkosti vždycky objevím něco nového, něco božského. Toužím po tvém přijetí, Pane.
Ukázal jsi mi Otce, řekl jsi: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Nejsem opuštěný, i když mě nepřijímají ti, které mám kolem sebe – rodiče, děti. Ale ty jsi můj Otec a staráš se o mě. Dáváš mi všechno, co potřebuji. Nejsi ale jenom můj Otec, jsi Otcem také všech ostatních. Někdy je pro mě těžké to přijmout. Přátele si vybírám podle toho, jak si rozumíme, jak jsou mi sympatičtí. Sourozence si vybírat nemohu. Ty však můžeš i z nás, kteří máme různé názory a vidíme i mnoho věcí rozdílně, udělat sourozence, spojit nás v jednu rodinu. Proto voláme: Otče náš. Otče náš, jenž jsi na nebesích, ať jdu cestou, která vede k tobě. Ať přijde tvé království lásky, odpuštění a naděje. Království, ve kterém je každý osobností.
Odpusť mi, když utíkám, když ti nedůvěřuji, když mám z tebe strach, když se mi zdá, že všechny jiné cesty jsou snazší, lákavější a krásnější než ta tvoje. Děkuji, že jsem mohl zahlédnout, že jsi to nejkrásnější, co jsem mohl v životě objevit. Že v tobě je plnost lásky a všeho ostatního, co v životě hledám, po čem toužím. Děkuji ti, Pane. Vím, že mě nechceš okrádat o svobodu a že mně chceš poskytnout plnost života. Kéž tě takhle poznají všichni lidé!
Posvěť se jméno tvé! Ať se ty sám, tvé jméno stane svaté pro všechny lidi. Ale především ať se stane svaté pro mě. A taky tě moc prosím, aby přišlo tvé království. Aby přišlo do všeho, co prožívám. Do mých vztahů, do mého srdce, do všeho, co dělám, do mého povolání. Do našich životů. Do nespravedlnosti světa. Ať všude září tvé království. Ať září i skrze mě, skrze nás, kteří jsme ti uvěřili. Zbav mě, Pane, všeho, co mi brání, abych do tvého království vkročil. Ať jsou tvá přání pro můj život tak silná, že ani já nebudu chtít nic jiného. Ať dojde k takové shodě, že čím víc já přijmu to, co chceš ty, tím víc bude zářit tvé království.
Ne já, ale ty. Ty, Pane. Ty, Pane, který každý den přicházíš, ty, který něco potřebuješ; ty, který trpíš. Ne já, ale ty. Buď vůle tvá!
Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Nám. Nejde jen o mě a nejde ani jen o chléb, který jíme... Prosím tě o vše, co je potřebné k životu. Prosím tě za sebe a za ty, které mám rád. A pokusím se přát i těm, které nemám rád, protože vím, že je máš rád ty, protože vím, že máš rád každého: Ať máme všechno, co potřebujeme ke svému životu. K životu s tebou. Kéž to tak je, Pane.
A odpusť mi prosím všechno, čím jsem se od tebe vzdálil. Je to tolik věcí...! Ale tys poslal svého Syna, Otče, aby na sebe vzal moje hříchy. Ještě přesněji: aby se stal hříchem místo mě. Na něm jsi přeškrtl dlužní úpis všech mých hříchů. Asi si stále neuvědomuji, co všechno to vlastně je. Ať to, Pane, konečně pochopím. Ať si uvědomím ošklivost postojů, které jsou hříšné, ať si uvědomím velikost tvé lásky. Kéž toto poznání rozbije všechny mé dosavadní jistoty, ať přehází můj žebříček hodnot a nasměruje mě k tobě.
Pane, když přemýšlím o hříchu a odpuštění, tak se strachem zjišťuji, že jsi mi dal něco, čím ti mohu být blízko. Že já mohu dělat to, co ty. Že mám odpustit. Ale ono mi to nějak nejde.
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám. V této chvíli vždycky zahlédnu zástupy lidí, kteří se proti mně nějak provinili – ať už z nevědomosti či ze zloby a zcela vědomě. Těžko, moc těžko jim odpouštím. I když se o to snažím, tolikrát se mi to vrací a znovu je ve mně touha vykládat o tom, co udělali špatného. Ale já jim mám odpustit. Prosím, pomáhej mi. Bez tebe to nedokážu. Ať dokážu odpustit skutečně všem, kteří se vůči mně provinili. A i když nemohu zapomenout, svěřuji ti to do rukou. A prosím, milosrdný Pane, neodpouštěj mi jen tak, jako já svým viníkům...
A ještě tě moc prosím, abys mě ochránil od zlého. Často mám pocit, že pluji na lodi, jež každou chvíli klesne ke dnu. Že procházím boji, v nichž jen těžko vnímám naději na vítězství. Že musím zakusit mnoho těžkostí a ujít tisíce kilometrů ve tmě. Ale zbav mě od zlého. Buď se mnou, abych přijímal tvého ducha a ne ducha zla. Zbav mě zlého a závislosti na něm. Osvoboď mě, Pane...
Prosím, ať se mi stane vše, oč jsem tě s důvěrou prosil. Ať to platí pro každého z nás. Amen.
Vojtěch Cikrle – Vy jste sůl země a světlo světa
 

Ke komu se modlím? K Bohu Všemohoucímu? Vzdálenému? Ježíš to tak necítil. Ke komu se tedy modlím? Ke kosmickému Bohu? To by dnes docela šlo... modlit se ke kosmickému Bohu, že? Tato polyteistická varianta je nesená dnešní light-kulturou.... Máš se však modlit k Otci! „Otec“ – to je silné slovo. Máš se modlit k Tomu, který tě zplodil, který ti dal život, právě tobě. – Ne všem, to by bylo moc anonymní. – Tobě! Mně! A zároveň je Tím, kdo tě doprovází na tvé cestě, zná celý tvůj život. Všechno! To, co je dobré, i to, co není až tak dobré. Ví všechno. Pokud nezačínáme modlitbu tímto slovem – ne snad vysloveným rty, nýbrž srdcem – nemůžeme se modlit křesťansky.

Slovo „otec“ otevírá brány. Když si Izák ve chvíli, kdy měli přinést oběť, povšiml, že něco není v pořádku, že chybí obětní zvíře, skládá důvěru ve svého otce, přenechává svou obavu srdci svého otce. Nebo na jiném místě: se slovem „otče“ přichází onen syn, který si řekl nejdřív o dědictví, odešel a pak se chtěl vrátit domů. A jeho otec jej vidí a spěchá mu v ústrety, padne mu do náručí, aby na něj nechal splynout všechnu svou lásku. Klíčem ke každé modlitbě je cítit, že jsme Otcem milováni.
Máme Otce. Je nám nesmírně blízko, objímá nás... Nechme Otci všechny své obtíže a strachy. On ví, co potřebujeme. Ale jaký je to Otec? Můj otec? Ne, náš otec! Protože nejsem jedináček. Nikdo z nás není jedináček. A pokud neumím být bratrem, jen stěží se budu stávat synem tohoto Otce, protože On je Otcem všech. Mým zajisté, ale také Otcem ostatních, mých bratří. Jestliže tedy nejsem v míru se svými bratřími, nemohu Mu říkat „Otče“.
Tak lze vysvětlit, proč Ježíš poté, co nás naučil Otčenáš, zdůrazňuje, že neodpustíme-li druhým, ani Otec neodpustí naše viny. A odpustit druhým je velmi obtížné, stále nosíme uvnitř trpkost. Říkáme si: „Tys mi proved tohle, jen počkej...“ a čekáme, jak mu odplatit jeho „přízeň“ stejnou mincí. Ne, modlit se s nepřáteli v srdci není možné. Je to těžké, to jistě, je to těžké, nesnadné. Řeknete: „Otče! – nemohu říct ,Otče´ – nejde mi to přes jazyk. Nemohu říct ,náš´, protože ten mi provedl to, tamten ono – to nejde! Tihle přece patří do pekla. Nemám s nimi nic společného!“ Je to opravdu nesnadné. Ježíš nám ale přislíbil Ducha svatého – a On nás učí, uvnitř, v srdci, jak vyslovovat „Otče“, jak vyslovovat „náš“.
Prosme dnes Ducha svatého, aby nás učil říkat „Otče“ a abychom mohli vyslovovat „náš“, abychom uzavřeli mír se všemi svými nepřáteli.
papež František 20. 6. 2013
 
Neboj se Bohu říkat Otče
Bůh tu není proto, aby se lidé měli čeho nebo koho bát, ale proto, aby se nemuseli bát ničeho a nikoho kromě jednoho: že ztratí Boha, důvěrný vztah k němu, oporu, pevný bod, který jen on může dát lidskému životu.
Říkat „Otče“ znamená přiznat se ke svému přirozenému a nadpřirozenému původu sahajícímu až k Bohu. Přiznat si, že jsem Božím tvorem a mám svou existenci prostřednictvím rodičů a prarodičů od Něho. Že jsem se křtem stal Božím dítětem a oslovením „Otče“ obnovuji svůj křestní slib, svou poslušnost, odevzdanost a úctu.
Vy se nebojíte modlit?
Jednou se mne kdosi zeptal: „Vy se nebojíte modlit Otčenáš? Vždyť je tam prosba: Buď vůle tvá. Copak víte, co si může ten Bůh vymyslet?“
Bůh je Otec, a proto vždycky sleduje naše dobro. Můžeme mu zcela důvěřovat. Nelze ovšem očekávat, že bude jednat podle našich představ. Skutečnost, že Bůh je náš Otec, musíme prožívat v celé její pravdivosti. Žádný opravdu milující táta nesplní dětem každou nerozumnou prosbu, ale jen tu, která je pro jejich dobro. Ani nekazí děti tím, že jim dával věci bez jejich vlastní námahy.
Tak i Bůh jako otec sleduje naše věčné dobro a může někdy chtít i to, co mu vyčítáme, nad čím naříkáme, proti čemu protestujeme, co pro bolest odmítáme.
Jak žít vztah k Otci, nás učí Panna Maria, když říká: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ A Bůh nám říká jako Panně Marii: „Neboj se, Já, všemohoucí Bůh, jsem s tebou. I když nerozumíš, i když trpíš, věř mi a nalezneš pokoj srdce.“
To, co nás vede ve svědomí k dobrému, k lásce, k obětavosti, k překonání sebe, k modlitbě, k lítosti nad hříchy, k touze po lepším životě, je jemný hlas Ducha svatého.
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
 
Proste a tlučte
Možná to zní špatně, ale modlitba je tak trochu obtěžování Boha, aby nás vyslechl. Pán nás ale vybízí: Buďte jako přítel o půlnoci, jako vdova před soudcem… Znamená to na sebe upoutat Boží srdce, Boží zrak. To udělal také jeden malomocný, který se přiblížil k Ježíši se slovy: „Chceš-li, můžeš mě očistit“ (Lk 5,12). Udělal to s určitou jistotou. A právě takovéto modlitbě nás Ježíš učí. Když se modlíme, občas si pomyslíme: ano, vyslovím před Pánem tuto potřebu. Uděláme to jednou, dvakrát, třikrát, ale nijak silně. Pak už nás to unavuje a zapomínáme o to prosit. Ale tito lidé hlasitě volali a nepolevovali ve svém křiku. Ježíš nám říká: „Proste“, a také nás vyzývá: „Tlučte.“ Ten, kdo tluče na dveře, dělá rámus, vyrušuje, obtěžuje.
365 dní s papežem Františkem – Promluvy od Svaté Marty

 

„Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (18,1). Bůh oddaluje vyslyšení především proto, aby rostla víra do té doby, dokud nebudeme věřit v jeho lásku bez jiných důkazů, než je jeho láska, o které svědčí jeho spánek.
Navíc oddalování vyslyšení zesiluje touhu, tak zvětšuje schopnost přijmout dar. Tato Boží hra je hra lásky v Písni písní: Bůh se nabízí ve svých darech a ustupuje, protože chce, abychom toužili přímo po něm, který je nade všechny touhy a vytoužené věci. Tak může darovat sebe sama nad jakýkoli dar. Když zmizí ve spánku, dělá to proto, že se chce stát chlebem, který utišuje každý náš hlad.
„Neodbytnost“ víry se osměluje prosit, hledat a tlouct právě tváří v tvář jeho mlčení v jistotě, že dostane, najde a bude přijata. Ví, co přítelův spánek znamená: je to neodbytnost Boha, který člověku zjevuje všechnu svou lásku. Taková víra v dovolávání se přítele překonává i hradbu smrti.
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše

 

Prameny, odkazy

Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 1; Jeruzalémská Bible; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.   

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.