Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

19. neděle v mezidobí - cyklus C

19. neděle v mezidobí – cyklus C

Mdr 18,6-9; Žid 11,1-2.8-19; Lk 12,32-48
Ježíš řekl svým učedníkům: 32„Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. 33Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. 34Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce! 35Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, 36abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. 37Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. 38A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. 39Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. 40I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ 41Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ 42Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? 43Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! 44Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. 45Kdyby si však onen služebník pomyslil: ‚Můj pán hned tak nepřijde,‘ a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, 46přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. 47Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. 48Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“ (Lk 12,32-48)
Srovnání: 32Lk 22,29; 6,20; 33-34Mt 6,19-21; 33Mk 10,21; Lk 18,22; 1 Tim 6,17-19; Jak 5,1-3; 35Ex 12,11; Mt 25,1; Ef 6,14; 1 Petr 1,13; 36-38Mk 13,34-36; 37Jan 13,4-5; 39-40Mt 24,43-44; 1 Sol 5,2; 2 Petr 3,10; Zj 3,3; 16,15; 41-46Mt 24,45-51
 
Úvod k meditaci
Životní jistota nevzniká hromaděním majetku, nýbrž vírou v Boha. Člověk se stává tím, na co (koho) čeká. Křesťan čeká na svého Pána, ženicha, který přichází, aby s ním tvořil jedno tělo. Proto se od učedníka vyžaduje stálá připravenost. Doba čekání není prázdná, je to čas, kdy učedník vydává svědectví o svém Pánu.
Chci být člověkem, který čeká na svého Pána?
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Úryvek obsahuje dvě výzvy: Ježíš povzbuzuje učedníky, aby se neznepokojovali (Lk 12,32-34), a pomocí dvou podobenství je vyzývá k bdělosti a připravenosti (Lk 12,35-48).
 
v. 32: neboj se – Strach je opakem víry.
malé stádce – Oslovení vychází z obrazu, podle kterého jsou lidé stádem, jehož pastýřem je Bůh (srov. Iz 41,14).
dá království – Prosba Otčenáše o příchod Božího království (Lk 11,2) je doplněna tímto zaslíbením darování království.
v. 33: Varování před falešným zabezpečováním a zajišťováním se nelze zkratkovitě přenést na hospodářská a politická opatření, která jsou dnes nutná. Cílem těchto slov je uchránit jednotlivého věřícího před iluzí materiálního sebezajištění. Výzva odpovídá závěrečnému poučení z podobenství o boháči a stodolách: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem (Lk 12,21).
v. 34: Volba pokladu, který se stane předmětem hledání, nastává v srdci člověka, jež je centrem lidské vůle. Srdce je místem, kde se uskutečňují rozhodnutí, která pak zcela ovlivňují zaměření života.
v. 35: bedra přepásaná – Kdo je přepásán opaskem, je připraven k práci, službě, cestě. Přepásání se předepisuje i při velikonoční večeři, a tak ukazuje na pouť exodu.
vaše lampy ať hoří – Život učedníka, zažehnutý světlem jeho Pána, osvěcuje také druhé. Hořící lampa umožňuje činnost i v noci. Jedná se tedy o stálou připravenost – bez ohledu na jakýkoli časový okamžik.
v. 36: čekají na svého pána – Společným rysem obou podobenství je Pánova nepřítomnost. Podobenství chtějí poukázat na to, co mají služebníci činit během jeho nepřítomnosti.
až se vrátí ze svatby – Ježíšův pozemský život byl dobou svatby, jeho smrt je koncem svatebního veselí a začátkem manželského spojení. Toto spojení každodenně slavíme při eucharistii, kdy jsme spojeni se smrtí a vzkříšením našeho ženicha.
v. 37: Ježíš přebírá službu služebníků a jedná s nimi jako se svými pány. Nechá je zaujmout místo u stolu a obsluhuje je.
v. 41: Podobenství platí pro všechny, ale existují i služebníci, kteří mají zvláštní odpovědnost. Pán jim předal funkci vedení a správy vzhledem k spoluslužebníkům. Tento úkol nese s sebou zvláštní nebezpečí, a proto jsou obzvlášť voláni k odpovědnosti. Jsou pouze správci, nikoli právoplatnými pány.
v. 47-48: Tyto výroky se v Lukášově církvi týkají pravděpodobně spravedlivé kritiky církevních činitelů.
 
K tématu
Povedl se mi život?
Až do poslední chvíle se může všechno zvrtnout. Až ve chvíli, kdy to tady na zemi zabalím, budou moci ostatní na tuto otázku odpovědět. Já ne.
Pro úspěšný život je rozhodující, zda panoval soulad mezi vírou a skutky. Osud člověka, to je setkání osobnosti s událostmi. Událost nastane, člověk se jí chopí, nebo nechopí, někdy dosáhne úspěchu, někdy se to nepovede. Pokud však proměníme své modlitby ve skutek, znamená to, že jsme uspěli.
„Máš-li lidskou lásku a víš-li, že tato láska pochází od Boha, jsi neporazitelný,“ říkával Jan Pavel II. Máš naprostou svobodu řídit svůj život, ale tato svoboda je podmíněna Boží láskou.
Pokud bděle vnímáš a stále se modlíš, pokud máš na zřeteli evangelia, když přistupuješ k událostem, Pán tě bude inspirovat. Evangelium, to je neuvěřitelná věc, úžasná milost. Evangelium je slovo, které provokuje, které se v tobě projevuje, aniž bys to věděl, a které tě uvádí na správnou cestu. Dokáže předjímat běh věcí. Vždycky říkám, že Prozřetelnost „má přede mnou čtvrt hodiny náskok“. (…)
Mít vydařený život znamená neustále znovu začínat. Naneštěstí se mnoho lidí pohřbí v neúspěchu. A Bůh ví, že s těmi extrémně náročnými mladými žiji stále v neúspěchu. Kristův úspěch spočíval v tom, že také šel touto cestou. Z lidského hlediska je pro mě to, co prožívám, často nesnesitelné, ale vím, že Kristus musel projít přes kříž, aby došel ke vzkříšení, tomu nebylo možné se vyhnout. A tak snáším svůj každodenní život, nesu ho a obětuji tomu, který je Láska.
Je úspěchem mé srdce? Můj celibát, nařízený církví, mě donutil nějak se vyrovnat se svými city. A to není tak snadné. Mít vydařený život znamená za normálních okolností prožít ho s někým druhým, ve výlučném vztahu. Já jsem nikoho takového neměl a pracoval jsem neustále na tom, aby mé srdce bilo pro církev – ve službě celému světu. Obklopoval jsem se mnoha přáteli, a to mi přinášelo uvolnění. A nakonec to bylo moc krásné. Celibát je také krásný milostný příběh.
Mít vydařený život znamená kultivovat své vlohy od dětství. Už jako malý jsem nemohl snést, když někdo trpěl.
A co tělo? Co znamená úspěch v jeho případě? Se svým tělem jsem se snažil si poradit už od třinácti let, kdy jsem se jako „buřtík“ nutil běhat každý den tři kilometry, abych zhubl. A snažím se svému tělu naslouchat i nadále; ne přespříliš, ale dostatečně, abych cítil své svaly. Rády si hrají, stejně jako když mi bylo dvacet, mají pořád stejné záliby. Když nemají co dělat, jsou otrávené a požadují po mé hlavě, aby to vyrovnala.
Dařilo se mi v přátelských vztazích? Vždycky jsem si myslel, že přátelský cit je silnější než láska, a poctivě jsem ho pěstoval, hlavně s utrápenými, „zničenými“ lidmi. Jsem vychovatel, pak otec, bratr a konečně přítel. Ale „kněz lotrů“ ... to ne! „Kněz všech“ ke mně jde líp, protože moje kněžská služba je ze všeho nejdůležitější – a je pro všechny.
Když člověk chce, aby se mu život povedl, je to jednoduché: stačí mít určitou ústřední osu. Tou mou je kněžská služba zaměřená na ty, které nikdo nechce. Mladí na okraji společnosti ze mě udělali to, čím jsem. Mou životní radostí bylo zabývat se jejich násilnickým přístupem, slovníkem o dvou stech slov, jejich hrubostí. To oni stojí za „úspěchem“ mého života. A také církev, která mi dala důvěru a podpořila dary, jimiž jsem byl obdařen. (…)
Tvůj úspěch může mít tisíce podob. A pokud dojdeš ve svém boji až na konec, připojíš se ke všem ostatním. Prolneš se s nimi jakýmsi mystickým způsobem.
To, že se nám život vydaří, závisí také na způsobu, jak se díváme na druhé lidi. Druhým pomůžeme k úspěchu, když budeme hledat jejich křišťálově čisté jádro. To je ten nejlepší způsob, jak se na lidi dívat. Vydařený život spočívá také v tom, že okouzleně sledujeme svět, dokud se naše oči navždy nezavřou. A vidíme kolem sebe živé bytosti, ne spisy, čísla, obrazy. Úspěšný život – to je nevidět v druhém člověku cizince, ale najít v něm pravdu, která nám schází. „Jedině pro tvou lásku a jen pro ni ti chudí odpustí chleba, který jim dáváš,“ říkal svatý Vincenc z Paula. Když tohle víš, druhý člověk už pro tebe na této zemi nemůže být cizincem. A ani ty nebudeš žít jako cizinec.
Pomáhat nejslabším, podporovat a chránit je – tak jsem nasměroval svůj život. Ovšem přátelství, které mě k těm nejslabším pojí, přesahuje do té míry, že se rozdělím o chleba, najdu bydlení nebo se zaručím za podmínečně propuštěného. Jedině Bůh mi až do tohoto dne dával sílu věřit, že k tomu, aby byl život vydařený, napomáhají hlavně druzí. A v mém případě jsou to ti nejubožejší v naší společnosti.
Guy Gilbert – Ať se ti život povede!
 
Jak se loví opice
Lovci vymysleli geniální a jistý způsob, jak chytat opice. Když objeví oblast, kde se opice nejvíc zdržují, rozmístí v ní vázy s dlouhými a úzkými hrdly. Velmi pozorně vázy zakryjí zemí a nechají volné pouze hrdlo. Pak dovnitř vloží hrst bobulí a rýže, kterou opice milují. Opice jsou mlsné a navíc velmi zvědavé. Jakmile se lovci vzdálí, opice se přiblíží. Jejich přirozená zvědavost je žene k vázám, a když zjistí, co je uvnitř, mlsně tam strčí ruku a uchopí do hrsti co nejvíc jídla. Ale hrdlo vázy je příliš úzké. Prázdná ruka snadno pronikne dovnitř, ale když je plná, nemůže v žádném případě ven. A tak opice tahají a tahají. A to je okamžik, na který čekají lovci poschovávaní v okolí. Přiblíží se k opicím a snadno je chytí. Ačkoliv se opice zběsile brání, za žádnou cenu neotevřou ruku a nepustí, co jednou uchvátily.
Mnoho lidí ztratí život jen proto, že se nechtějí vzdát něčeho, co mají, co drží v rukou, co jim připadá strašně důležité a co je ve skutečnosti zbytečné.
Lovci jsou stále v činnosti, s elegancí a s úsměvem ukryli své pasti v líbivých časopisech, na televizních obrazovkách a na nárožích ulic. Vyskytuje se tak množství lidí se stále sevřenými pěstmi a vyhaslým srdcem. Neměli bychom zapomenout, co nám řekl Ježíš. (viz Lk 12,32-34).
Králův šašek
V královských službách u dvora byl šašek – blázen. Jeho úkolem bylo krále bavit různými převleky a žertíky. Jednou se král na šaška kvůli nemístným žertům rozzlobil a dal mu do ruky větev jako žezlo se slovy: „Vezmi si to, bude to tvé žezlo a budeš ho nosit, dokud nenalezneš většího blázna, než jsi ty. Pak mu ho můžeš darovat.“
Za několik let král těžce onemocněl. Cítil, že smrt se už blíží, a tak si zavolal šaška, kterého měl ve skutečnosti velmi rád. Řekl mu: „Odcházím na dlouhou cestu.“ „Kdy se vrátíš? Za měsíc?“ „Ne,“ odpověděl král. „Už se nevrátím.“ „A jak ses na tu cestu připravil?“ zeptal se ho šašek. „Nijak,“ zněla smutná odpověď. „Ty odjíždíš navždycky,“ řekl blázen, „a nic sis nepřipravil? Vezmi si toto žezlo, našel jsem někoho, kdo je hloupější než já.“
Mnozí lidé se nepřipravují na „velký odchod“. Pro ně je chvíle odchodu ze života bolavým bodem plným úzkosti. „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu,“ říká Ježíš v evangeliu sv. Matouše (Mt 25,13).
A co ty, připravuješ se skutečně?
Bruno Fererro – Příběhy pro potěchu duše
 
Co znamená být „malým stádcem“? – Tento výraz nesmíme chápat pouze v kvantitativním slova smyslu. Podtržení nepatrnosti je napomenutím proti pokušení hrát prim a nechat se obdivovat druhými (srov. Lk 6,26). Církev se musí zříkat pýchy a arogance, protože jejím úkolem je projevovat pokoru, jíž se vyznačuje ten, kdo klade veškerou svou důvěru v nebeského Otce a v jeho přicházející Království. (…) Malé stádce církve se nemá obávat ničeho, co přichází zvenčí, protože jediná skutečná hrozba přichází zevnitř, z jeho neschopnosti milovat Pána Ježíše a bděle očekávat Pánův příchod ve slávě. Právě toto bdělé očekáváni dává smysl našemu životu a inspiruje nás v každodenním životě k tomu, abychom prožívali evangelium opravdovým způsobem. Tohle pochopil výtečně svatý Basil, který napsal: „Co je křesťanu vlastni? Má ustavičně bdít a vždy být ochoten konat to, co se líbí Bohu, neboť je si vědom toho, že Pán přijde v okamžiku, kdy se toho ani nenadějeme.“
Enzo Bianchi – Hlásej slovo – Komentář k nedělním liturgickým čtením
 

Pán žehnej vašim snům!

Když jsme se modlili, vybavil se mi obraz apoštolů v den Letnic. Scéna, která nám může pomoci chápat všechno to, o čem Bůh sní, že se to uskuteční v našem životě, v nás a s námi. Toho dne byli učedníci ze strachu za zavřenými dveřmi. Cítili se ohroženi okolím, které je pronásledovalo, nutilo je přebývat v malé místnosti, drželo je v nehybnosti a ochromovalo. Ovládla je bázeň. Za této situace došlo k něčemu senzačnímu, něčemu velkolepému. Sestoupil Duch svatý a jazyky jako z ohně spočinuly na každém z nich a přiměly je účastnit se dobrodružství, o kterém se jim nesnilo. Tak dochází ke změně!

Slyšeli jsme tři svědectví; dotkli jsme se svými srdci jejich příběhů, jejich životů. Viděli jsme, jak stejně jako apoštolové prožívali podobné chvíle a zakusili momenty, kdy byli naplněni strachem a kdy se zdálo, že se všechno zhroutí. Strach a úzkost, která se rodí z vědomí, že když někdo vyjde z domu, nemusí se už setkat se svými drahými; strach, že nepocítí, že je ceněn a milován, strach, že nebude mít další příležitost. Sdíleli s námi stejnou zkušenost, kterou učinili apoštolové, zakusili strach, který vede do jediného. Kam? Do uzavřenosti. A když se strach zahnízdí v uzavřenosti, provází jej vždycky jako „dvojče“ sestra paralýza, pocit ochromení. Pocit, že na tomto světě, v našich městech a v našich společenstvích už není prostor k růstu, snění, tvořivosti, vyhlížení k obzorům a v posledku vlastně k životu, je tím nejhorším, co se v životě může přihodit, zvláště u mladých. Ochromení nás připravuje o chuť těšit se ze setkání a přátelství, o chuť společného snění a putování s ostatními. Vzdaluje nás od druhých, brání nám podat si ruce, jak jsme viděli v jedné z provedených scének.

V životě však existuje jiné a ještě nebezpečnější ochromení, které se těžko identifikuje a obtížně jej rozpoznáváme. S oblibou jej nazývám paralýza a vzniká, když se směšuje štěstí a pohovka! Ano, je to víra, že ke štěstí potřebujeme dobrou pohovku, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. Takovou tu moderní pohovku, které dnes existují, poskytují uspávající masáž, zajišťují klid a umožňují přenést se do světa videoher a trávit hodiny před komputerem. Pohovka proti každému typu bolesti a bázně. Pohovka, která nás uzavírá doma bez námahy a starostí. Štěstí pohovky je pravděpodobně onou tichou paralýzou, která nás může zničit nejvíc, protože pozvolna, aniž si to uvědomíme, usínáme, jsme rozespalí a omámení, zatímco druzí, kteří jsou možná živější, ale nikoli lepší, rozhodují o naší budoucnosti. Pro mnohé je určitě snadnější a výhodnější mít ospalou a omámenou mládež, která zaměňuje štěstí s pohovkou; mnohým se to zdá vhodnější než mít čipernou mládež, která touží odpovědět Božímu snu a všem touhám srdce. Ptám se vás: chcete být ospalí a omámení? (odpovídají: Ne) Chcete být svobodní? (odpovídají: Ano) Chcete být svěží? (odpovídají: Ano) Chcete zápasit o svoji budoucnost? (odpovídají: Ano) Nezdá se mi, že jste o tom moc přesvědčeni? (křičí: Ano)

Pravda je však jiná, drazí mladí, nepřišli jsme na svět „vegetovat“, mít se pohodlně a dělat ze života pohovku, která nás uspává. Naopak, přišli jsme kvůli něčemu jinému. Abychom zanechali stopu. Je velice smutné projít životem a nezanechat žádnou stopu. Když ale volíme pohodlí tím, že zaměňujeme štěstí za spotřebu, pak cena, kterou zaplatíme, je velmi, ale velmi vysoká: ztrácíme svobodu. Ztrácíme svobodu. Taková je cena. Je mnoho lidí, kteří chtějí, aby mládež nebyla svobodná; je mnoho lidí, kteří vás nemají rádi a chtějí vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. To ne! Musíme bránit naši svobodu!

Promluva papeže na modlitební vigilii Světového setkání mládeže, Krakov, 31. 7. 2016

 
Neboj se malé stádce
V Lukášově evangeliu je verš, který nám, podle mého názoru, pomůže pochopit, jaký má být vnitřní postoj kněze povolaného k evangelizaci v sekularizované společnosti. Ježíš říká: „Neboj se, malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (12,32).
Jaký je bezprostřední kontext? Lukáš poté, co vyprávěl podobenství o pošetilém boháči, který naplnil své stodoly a v noci byl překvapen smrtí, uvádí řadu povzbuzení, v nichž se opakovaně vrací myšlenka: nedělejte si starosti. Např. 12,22: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat“, v. 25: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život i jen o chvilku?“ Tak ještě několikrát až k našemu verši 32, který začíná pobídkou: „Neboj se.“ (…) Kdosi říká, že biblických textů, které začínají výrazem: „Neboj se!“ je alespoň 366: na každý den v roce jeden a jeden navíc pro přestupné roky. Jde tedy o povzbuzení, které velmi leží Pánu na srdci. (…)
Výzva k odložení každého strachu je v Božím jednání s každým z nás trvalá. Přichází mi na mysl kniha Duchovních cvičení od mého učitele, sv. Ignáce z Loyoly, který v Pravidlech pro rozlišování duchů píše: „Je vlastní Bohu a jeho andělům, že se svými vnuknutími dávají pravou radost a duchovní útěchu, a zbavují každého smutku a rozrušení pocházejících od nepřítele“ (č. 329).
Výraz: „malé stádce“ je užíván často k označení věřících. Např. u Jana 10 se Ježíš představuje jako dobrý pastýř svého stádce a v 21. kapitole Janově je Petr pověřen, aby pásl beránky a ovce. Ptám se: proč je toto stádce „malé“? Mohlo by se myslet, že je označeno jako malé, protože je na počátku, a následně se stane velkým. Mně se však zdá, že tento přívlastek označuje trvalou podmínku menšiny, která bude charakterizovat církev po staletí. Lukášův text působí vskutku dojmem, že Ježíš si byl vědom, že pravděpodobně málo učedníků ho bude následovat důsledně podle evangelia, přestože spása se nabízí všem. Neříká: „Neboj se, malé stádce, neboť se staneš velkým“, ale „neboj se, neboť se zalíbilo Otci dát vám království.“ Toto je jisté poselství textu: není důležitý počet. Jakkoli je malý, důležité je, co se líbí Otci.
„Zalíbilo se vašemu Otci dát vám království.“ To je teologicky klíč textu. Výraz „zalíbilo se“ - řecky eudokesen – se vyskytuje v některých důležitých kontextech jako Lk 10,21: „V té chvíli (Ježíš) zajásal v Duchu svatém a řekl: ´Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo´“. Slovo „zalíbilo se“ označuje něco, co náleží k Božímu plánu spásy. Můžeme tedy říci, že stádce, ačkoliv se cítí malým, má jistotu, že je zahrnuto v plánu spasitelné lásky Otce.
„Dát vám království.“ Co znamená „dát vám království?“ U Lukáše 8,10 to znamená „znát tajemství Božího království,“ podobně u Marka 4,11: „Vám je dáno tajemství Božího království.“ Zdá se mi však, že nejjasněji mluví v tomto smyslu Daniel 7,18: „Království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“ Nejedná se jednoduše o nějaké poznání, ale o dar království samotného. To nám připomíná Lukáše 22,29, kde Ježíš říká apoštolům shromážděným kolem něho k poslední večeři: „Odkazuji vám království, jako mně je odkázal můj Otec.“ A ještě Lukáš 17,20-21: „Když se ho farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: ,Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ,Hle, tady je!´ nebo ,tam je!´ Neboť Boží království je mezi vámi.´“
Malé stádce si má být jisto, že bude mít království v budoucnu a že je v království již nyní. Lukášův verš doporučuje strategii, kterou vyjádřím v několika následujících bodech:
1. Ať je nás málo či mnoho, musíme se svěřit Bohu a těšit se z jeho povolání a příslibu.
2. Musíme pohlížet s realismem na danou situaci, přijmout výzvy i úskalí, ale s nimi i prozřetelnostní příležitosti stavu malého stádce.
3. Je třeba opřít se o základní jistoty. Stav menšiny je skutečnost, nikoliv cíl. Cílem je, aby všichni lidé byli spaseni a dosáhli k poznání pravdy. Být menšinou není žádným dobrem a netěší nikoho, přesto však je součástí Božího plánu („Otci se zalíbilo“).
Tento stav se musí proměnit v evangelizační úsilí. Ježíš vypráví podobenství o rozsévači, o kvasu a o malém stádci, aby ukázal, že skutečnost menšiny zahrnuje prozřetelnostní důraz na poslání. Situace malého stádce je podmínkou chudoby, která zviditelňuje evangelní odpoutanost, a tak je podmínkou autentického rozlišování toho, co platí před Bohem.
Dále podporuje styl nezištnosti a čisté služby bez nároků.
Nakonec, podmínka menšiny nabízí příležitost pracovat společně s jinými lidmi dobré vůle, i na cizích iniciativách, nakolik je zaručena etika a bezpečí před instrumentalizaci.
Jde tedy o to, uznat prozřetelnostní možnosti vlastní „malému stádci“, objevit způsob, jak působit ve světě vycházejíce přitom ze situace menšiny. Žijíce proti proudu velké hodnoty – nezištnost, pokoru – vzbudí malé stádce v sekulární obci nostalgii po onom pravém humanismu, po němž všichni prahnou, protože k němu patří spolehlivost, důvěra, solidarita, jež jsou laickými protějšky víry, naděje a lásky. Tímto způsobem církev jako malé stádce může mít velký význam v dnešní demokratické společnosti.       
Kardinál Carlo Maria Martini – promluva k českým a moravským kněžím: Praha, 15. 4. 1999
 
Dnešní Ježíšova slova musíme vidět v konkrétních souvislostech, v jejichž rámci je sděluje. V tomto případě nám evangelista Lukáš ukazuje Ježíše, který kráčí se svými učedníky do Jeruzaléma, směřuje ke svému přechodu (pascha) od smrti ke vzkříšení, a na této cestě je vyučuje a svěřuje jim to, co sám nosí v srdci, nejhlubší postoje své duše. Mezi těmito postoji je odstup od pozemských dober, důvěra v prozřetelnost nebeského Otce a vnitřní bdělost, aktivní horlivé očekávání Božího království. Pro Ježíše to je čekání na návrat do otcovského domu. Pro nás je to očekávání samotného Krista, který přijde, aby nás vzal s sebou tam, kde je sláva bez konce, jak to již učinil se svou matkou, nejsvětější Pannou Marií, kterou vzal s sebou do nebe.
Toto evangelium nám chce říci, že křesťanem je ten, kdo v sobě nese veliké touhy, hluboké přání: totiž setkat se s Pánem společně s bratřími, společníky na cestě. Toto všechno, co nám Ježíš říká, je shrnuto v jeho známém rčení: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34).“ Lidské srdce touží … My všichni máme jedno přání! Ubozí jsou lidé, kteří po ničem netouží! Jde o touhu jít vpřed, k obzoru, a pro nás křesťany je tímto obzorem setkání s Ježíšem, setkání s Ním, který je naším životem, naší radostí, který nás činí šťastnými. Položím vám dvě otázky. První: Vy všichni, máte srdce, které po něčem touží? Zamyslete se nad odpovědí sami ve svém srdci. Máš srdce, které si něco přeje, nebo máš srdce zavřené do sebe, srdce ospalé, srdce uspané e nevnímavé na záležitosti života? Tedy přání, jít vpřed setkat se s Ježíšem. – A druhá otázka: Kde je tvůj poklad, po čem toužíš? Protože Ježíš nám řekl: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ A já se ptám: Kde je tvůj poklad? Co je pro tebe nejdůležitější, nejcennější, co přitahuje tvé srdce jako magnet? Co přitahuje tvé srdce? Mohu odpovědět, že to je Boží láska? Že to je vůle činit druhým dobro? Žít pro Pána a pro své bratry? Mohu to říci? Každý si odpovězme ve svém srdci. (…)
Právě Boží láska je to, co dává smysl každodenním povinnostem a co také pomáhá zvládnout těžké životní zkoušky. Toto je pravým pokladem člověka. Jít vpřed životem, s láskou, kterou Pán zasel do našeho srdce, s láskou Boží. To je pravý poklad. Ale co je Boží láska? To není nic vágně nezřetelného, to není nějaký všeobecný pocit. Boží láska má své jméno a tvář: Ježíše Krista. Boží láska se ukazuje v Ježíši, protože my nemůžeme milovat vzduch … Nebo snad milujeme vzduch, všechno bez rozlišení? Ne, to není možné. Milujeme lidi, osoby, a osoba, kterou milujeme, je Ježíš, dar nebeského Otce přítomný mezi námi. To je láska, která dává hodnotu a krásu všemu ostatnímu, láska, která posiluje naši rodinu, posiluje nás v práci, ve studiu, v přátelství, v umění, v každé lidské činnosti. A dává smysl i záporným zkušenostem, protože tato láska nám dovoluje překročit tyto zkušenosti, nezůstat uvězněni zlem, umožňuje nám překročit je a stále nás otevírá naději. Hle, Boží láska v Ježíši nás stále otevírá naději, onomu obzoru naděje, onomu konečnému obzoru naší životní pouti. Tak i naše námahy a pády nacházejí svůj smysl. I naše hříchy nacházejí smysl v Boží lásce, protože tato Boží láska v Ježíši Kristu nám stále odpouští, tolik nás miluje, že nám vždy odpouští.                                                                 
papež František 11. 8. 2013
 
Tři důležité zásady
Můžeme si položit otázku: Bdím sám nad sebou, nad svým srdcem, svými pocity a myšlenkami? Střežím poklad milosti? Uchovávám v sobě přítomnost Ducha Svatého? Nebo je ponechávám ladem a jsem si jistý, že vše bude dobré. Pokud ale nehlídáš, přijde někdo silnější, než jsi ty. A pak ještě někdo silnější, který ho porazí, vyrve mu zbraně, jimž důvěřoval, a rozdělí si kořist. Proto je nutná bdělost, či všechny tři zásady. První – nezaměňovat pravdu, Ježíš bojuje proti ďáblu. Druhá – kdo není s Ježíšem, je proti Ježíši. Neexistují polovičaté postoje. Třetí – bdělost nad vlastním srdcem, protože ďábel je vychytralý. Dosud nebyl trvale vyhnán, to se stane až poslední den.
365 dní s papežem Františkem – Promluvy z Domu svaté Marty
 
Člověk nikdy neví
Obcházel jsem nemocné a jeden starý pán mi řekl: „Dejte mi dnes, prosím vás, také pomazání.“
„Vám není dobře?“ zeptal jsem se.
Usmál se a odpověděl: „Člověk nikdy neví a já už mám svoje roky. Kdysi jsem slyšel na požárním školení: Kdo je připraven, není ohrožen. Tak se tím řídím.“
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.