Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

21. neděle v mezidobí - cyklus C

21. neděle v mezidobí – cyklus C

Iz 66,18-21; Žid 12,5-7.11-13; Lk 13,22-30
22Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. 23Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: 24„Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. 25Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ 26Tu začnete říkat: ‚Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!‘ 27Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ 28Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. 29A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. 30Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“
(Lk 13,22-30)
Srovnání: 23Lk 18,26; 23-24Mt 7,13-14; 25-27Mt 7,21-23; 25Mt 25,10-12; 27Žl 6,9; 28-29Mt 8,11-12; 28Mt 22,13-14; 29Žl 107,3; 30Mt 19,30; 20,16; Mk 10,31
 
Úvod k meditaci
Možná vás také napadly otázky: Kolik lidí bude spaseno? Budou v této skupině i moji nejbližší? Starost o spásu je však častokrát vytěsňována z života, odsunuta na stáří a překryta pozemskými starostmi.
Ježíš ukazuje na to, co je třeba konat. Již od začátku života je třeba směřovat k Bohu. Není možné nejprve vést život podle své libosti a nebýt připraven. My nejsme těmi, kdo zavřou dveře. Dveře vedoucí ke spáse budou zavřeny Pánem. Na tento okamžik musíme být stále připraveni.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Ježíš je věrný svému úkolu a poslání. Směřuje do Jeruzaléma, nenechává se odvrátit od svého poslání. Odpovídá s rozhodností na otázky, které jsou mu kladeny, a vyslovuje nepříjemně znějící pravdy, aby učedníky nenechal v sebeklamu.
 v. 24n.: Ježíš v odpovědi odvádí pozornost od neplodné spekulace ohledně počtu spasených. Ukazuje na to, co je třeba konat, a varuje před pácháním nepravostí.
vešli těsnými dveřmi – Ježíš nechce sdělit, že kolem „vchodu“ do věčného života je velká tlačenice, že si lidé navzájem překážejí a že se člověk musí tlačit s použitím síly. Vyjadřuje však, že člověk musí vynaložit úsilí. Nestačí totiž, aby člověk měl pouze přání dospět do věčného života. Je sice správným názorem, že budeme spaseni a že se nemůžeme spasit vlastními silami, avšak naše spása se neuskuteční bez našeho osobního přičinění. Nebude nám udělena za čirou pasivitu. Bůh je tím, kdo nás spasí, avšak bere nás vážně jako svobodné osoby, které jsou schopny osobního rozhodování.
v. 25: pán domu (se) zvedne a zavře dveře – Je třeba snažit se a usilovat o vstup zavčas. Náš čas je ohraničen. Nejpozději s naší smrtí se zaklapnou dveře a rozhodne se o našem osudu. Potom jsou ale veškerá přání, volání a klepání marná, neboť je již pozdě. Čas je omezen a my ho nemáme v moci. S touto skutečností tedy musíme počítat.
v. 26n.: Spojení s Pánem „navenek“ je nedostačující. Nestačí, aby člověk Boha pouze znal, aby byl informován o jeho nabídce, aby se vyznal v evangelním poselství a v křesťanských otázkách. Záleží na správném jednání.
v. 28n.: Ježíš neudává počet spasených, avšak upozorňuje na to, kdo je ve společenství spasených. V Božím království, v dokonalém společenství s Bohem, se završuje rovněž společenství lidí mezi sebou navzájem. Plnost a bohatství našeho lidského života spočívá také v plnosti a hloubce našich vztahů k druhým lidem. Blaženost Božího království spočívá rovněž v tom, že tyto mezilidské vztahy nejsou přerušeny, nýbrž rozšířeny a završeny.
pláč a skřípění zubů – Tento obrat je v Lukášově evangeliu pouze zde, u evangelisty Matouše jej nalezneme vícekrát (Mt 8,13.42.50; 22,13; 24,51; 25,30). Bezútěšná bolest a zlostný vztek bude ovládat toho, kdo pozná, co ztratil.
Ježíš nic nezastírá a nezatajuje a zobrazuje celou skutečnost, ukazuje na pravou cestu k radosti. Definitivní příchod Pána je vždy spojen s nadějí, že se jedná o přiblížení se Boha k člověku. Křesťan smí doufat a prosit, aby všichni lidé byli spaseni.
 
K tématu
Kdo má vlastně právo vstoupit do chrámu spolu s chudými?
Paradoxně (ale ne zas až tolik) platí, že v kostele mohou pobývat jen ti, kdo dokáží žít jako křesťané i mimo něj, ti, kdo víru berou vážně a řídí se jí i v každodenním životě.
Přestoupit chrámový práh může jen ten, kdo nese Boha i mimo chrám. Dietrich Bonhoeffer k tomu kousavě podotýká: „Zpívat gregoriánský chorál může jen ten, kdo se zastává pronásledovaných Židů.“ A my nyní můžeme jeho slova doplnit: Právo modlit se náleží jen tomu, kdo se i „venku“ s odvahou zasazuje o svobodu, spravedlnost     a o (kteréhokoli) člověka, jehož důstojnost a lidská práva jsou pošlapávány. Právo rozmlouvat s Bohem má jen ten, kdo mluví (a jedná) ve prospěch člověka.
O tom, zda budeme moci přebývat v chrámu, se rozhoduje mimo chrám. Právo vstoupit do chrámu si musíme vydobýt mimo chrámové zdi.
Separatismus
Náboženství, které nevede k lásce, si nezasluhuje nic jiného, než abychom je nazvali pokrytectvím. Modlářské dodržování zákonů, které je cílem samo o sobě, se mění v legalismus. Kromě pokrytectví a legalismu je však pro farizea typické také to, že se odtahuje od druhých lidí. Farizeové se pokládají za lidi zvláštní kategorie. To platí i o mnoha dnešních křesťanech. Jak se tento separatismus projevuje? Tím, že dnešní farizeové v našich řadách se odmítají solidarizovat s ostatními lidmi – ať už v dobrém, nebo ve zlém, v nebezpečí i ve zcela konkrétních záležitostech, co se týče zásluh i vin, rozhodnutí i zodpovědnosti.
K tomuto vydělování je vede více či méně vědomý pocit nadřazenosti a pocit jistoty. Nepochybují o tom, že patří k instituci, které jim zajistí spásu jen za to, že jsou jejími členy. Zdá se, že společenství svatých chápou jednosměrně, jako by se jednalo jen o jednu z mnoha jejich výsad. Společenství svatých však neznamená jen „sdílení zásluh“, ale také sdílení toho zlého. Zahrnuje i tu smutnou možnost, že právě my zamořujeme vzduch, který ti druzí musejí dýchat. Tváří v tvář zlu, které ve světě panuje, tváří v tvář nespravedlnosti, bídě, nenávisti, rasové nesnášenlivosti, násilí, masakrům, korupci či válkám si křesťan přece nemůže říct: „S tím já nemám vůbec nic společného. Za to nesou zodpovědnost ti druzí.“ Ten, kdo se bídou, v níž lidstvo žije, odmítá zabývat, je farizeus naší doby.
Farizejský separatismus má ještě jednu stránku, která může být příčinou, ale i důsledkem té, o níž jsme právě mluvili. Farizeové vnímají dobro a zlo „geograficky“: na této straně hraníce je dobro, ctnost a spása, a na té opačné zlo, neřest a zatracení. My se – přirozeně – nacházíme na té správné straně. Farizeům schází odvaha učinit jeden nepohodlný objev. Nejsou ochotni si přiznat, že hraniční linie mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je správné a co je špatné, vede nepřehledným terénem lidského srdce.
Dalším projevem farizejské odtažitosti je zvláštní, nicméně pro nás velmi pohodlné rozdělování rolí. Na jevišti jménem svět jsme sami sebe obsadili do role nápovědy. Herci jsou ti ostatní. To oni hrají naživo a musejí se svých rolí zhostit, jak umějí nejlépe. Stává se, že občas něco popletou, a někdy hrají vyloženě mizerně. Ale to je přece jejich chyba! My s tím nemáme nic společného, my jsme napovídali správně!
Lidstvo se potýká s ohromnými problémy a řeší nejrůznější kritické situace, které vyžadují rozhodnost a odhodlání. Další náročné úkoly se už rýsují na obzoru. My však stále jen čekáme, že se jich ujmou ti druzí. Jsme přesvědčeni, že svůj úkol jsme už splnili, protože jsme přece vydali „oficiální prohlášení“. Chováme se tak, jako bychom řídili chod světa z nějakého vysokého piedestalu. Role, kterou jsme si přiřkli, spočívá ve vyhlašování toho, co mají udělat ti druzí. Thomas Merton píše: „většina lidí ztratila o naše oficiální prohlášení zájem. To určitě není žádná tragédie. Naopak, je to pro nás vysvobození. Už se nemusíme brát tak smrtelně vážně jako ,křesťané s velkým K‘, na něž se upírají pohledy ze všech stran. Už se nemusíme tolik zabývat tím, jak se asi budeme jevit světu. Měli bychom toho využít a do hloubky se zamyslet nad tím, k čemu nás jako křesťany Bůh doopravdy volá.
Prožíváme-li dnes ,kairos‘ – a my ho prožíváme –, pak to není ,ten pravý čas‘, v němž opět přesvědčíme svět, že my máme pravdu, ale spíš čas, v němž nás krize člověka donutí dobrat se závažných pravd o našem poslání a našem místě ve světě, místě, které napříště nebude ani významné, ani vyvýšené, ani vlivné. Nyní si začínáme uvědomovat, že jsme jako ostatní lidé, že nejsme žádné zvláštní, privilegované bytosti a že naše víra nás nezbavuje nutnosti potýkat se s tajemnými skutečnostmi tohoto světa. Narážíme přitom na stejná úskalí jako všichni ostatní a můžeme se mýlit úplně stejně jako oni. To, že jsme křesťané, neznamená, že jsme něco víc než druzí lidé. Naše křesťanské povolání nám nedává právo všechny ostatní soudit a o všem rozhodovat. Na problémy, které musí současná společnost řešit, odpověď po ruce nemáme a rovněž se nemůžeme domnívat, že všechny konflikty jsou už předem rozhodnuty v náš prospěch. Náš úkol spočívá v tom, abychom spolupracovali s druhými lidmi a hledali řešení obtížných problémů spolu s nimi. Úspěch není vůbec zaručený. Snažíme se totiž řešit problémy, které jsou naprosto nové a s nimiž nikdo z nás nemá žádné zkušenosti“ (viz T. Merton, Fede e violenza, 1965).
Farizeus si myslí, že mu ti druzí nesahají ani po kolena, a proto se nad ně cítí povznesen. Má za to, že ti ostatní jsou „mimo“. Ve skutečnosti stojí mimo právě on. Lidé ho znovu přijmou mezi sebe jedině tehdy, když začne pokorně sloužit světu. K začlenění vede jedině služba.
Alessandro Pronzato – Provokující evangelia
 
Předsevzetí
Cesta do pekel je prý dlážděna dobrými předsevzetími. Divné tvrzení. Je lepší předsevzetí nemít? Nepřeskočíme-li laťku výše nastavenou, aspoň se o to pokoušíme. Pochopitelně, že je třeba rozlišovat mezi předsevzetími nesplněnými a nesplnitelnými. Svatý Jan Bosko měl předsevzetí, že bude spát jen pět hodin, chtěl maximálně využít čas. Salesiánům toto předsevzetí, kterého později litoval, nedoporučoval. Nevyspalost na výkonu nepřidá, zdraví je Boží dar.
Proto má být předsevzetí proveditelné a rozumné, pokud možno pozitivní, konkrétní, raději vždy jen jedno. Starozákonní Jozue, vůdce Božího lidu, vybízel Izraelity k předsevzetí společnému: „Budete sloužit cizím bohům a odvrátíte se od Hospodina?“ Lid odpověděl: „Ne, budeme sloužit jen Hospodinu!“ (srov. Joz 24,21). To je slovo! A přece, přes všechna předsevzetí se mnohé chyby vracejí. Svátost smíření slavíme opakovaně. Pána tím nepřekvapíme, ví, co je v člověku. Kdosi napsal: Přestaneme-li stále znovu začínat, začneme brzy se vším přestávat.
Na minutu s Karlem Herbstem – V Boží blízkosti
 
Myslím, že civilizace v této chvíli přešla ke kultu boha peněz. Stojíme před filosofií i praxí vylučující dva body života, které jsou příslibem. Přirovnal bych to ke druhu skryté eutanazie – nepouštíme ke slovu a k činu staré lidi. Mladým lidem se děje totéž – nezažili důstojnost práce, protože práci nemají. Tato civilizace tedy vylučuje staré a mladé lidi. Mladí lidé musí vyjít a bojovat za hodnoty, zatímco staří lidé musí mluvit – musí učit a předávat moudrost národů. Nesmí se vzdát tohoto předávání národních dějin, spravedlnosti a paměti. Mladí lidé se nesmí stavět vůči starým do opozice, ale mají jim naslouchat. Vězte, že v tomto okamžiku jste vy, mladí, spolu se starými lidmi odsouzeni k témuž osudu – vyloučení. Nedopusťte, aby toto vyloučení nastalo!
Víra v Ježíše Krista není žert, je to něco mnohem vážnějšího. Kříž nadále budí pohoršení, avšak cesta kříže a Kristova Vtělení je jediná jistá. Nedělejte prosím z víry koktejl. Můžete si udělat koktejl z pomeranče, jablka nebo banánu, ale nikoliv z víry. Víra je úplná a nelze ji rozmixovat. Je to víra v Ježíše. Je to víra v Božího Syna, který se stal člověkem, miloval mne a zemřel pro mne.
Co tedy máme dělat? Být hluční a vyrušovat. Pečovat o mladé i staré lidi, aby neředili víru. Číst blahoslavenství a 25. kapitolu Matoušova evangelia o posledním soudu. To je váš akční program – blahoslavenství a 25. kapitola z Matouše. Nic jiného číst nepotřebujete, ale o toto vás ze srdce prosím.
papež František v červenci 2013 v Rio de Janeiro při setkání s krajany
 
 
Dnešní evangelium nás vybízí k zamyšlení nad tématem spásy. (…) Co chce Ježíš říci? Co jsou ony dveře, kterými máme vejít? A proč mluví Ježíš o těsných dveřích?
Obraz dveří se v evangeliích vyskytuje několikrát a odkazuje k obrazu domova, domácího krbu, kde nacházíme bezpečí, lásku a teplo. Ježíš nám říká, že existují dveře, které nám umožňují vstoupit do Boží rodiny, sdílet teplo Božího domu, společenství s Ním. Těmito dveřmi je sám Ježíš (srov. Jan 10,9). On je dveřmi. On je průchodem ke spáse. On nás vede k Otci. A dveře, jimiž je Ježíš, nejsou nikdy zavřeny. Tyto dveře nejsou nikdy zavřeny. Jsou otevřeny vždy a všem bez rozdílu, bez vylučování a bez privilegií, protože, jak víte, Ježíš nikoho nevylučuje. Někdo z vás mi možná namítne: »Otče, já jsem určitě vyloučen, neboť jsem velký hříšník. Udělal jsem hrozné věci a udělal jsem jich mnoho«. Nikoli, nejsi vyloučen! Právě proto jsi preferován, protože Ježíš vždycky preferuje hříšníka, aby mu odpustil a měl jej rád. Ježíš tě očekává, aby tě objal a odpustil. Nemějte strach. On na nás čeká. Probuď se, dodej si odvahy a vejdi Jeho dveřmi. Všichni jsou povoláni překročit jejich práh, překročit práh víry, vejít do Jeho života a nechat Jej vejít do svého života, aby nás přetvořil, obnovil a daroval nám plnou a trvalou radost.
Dnes procházíme kolem mnoha dveří, které nás zvou a slibují nám štěstí, které, jak potom zjistíme, trvá jenom chvilku, samo se vyčerpá a nemá budoucnost. Ptám se vás však: jakými dveřmi chceme vejít? A koho chceme nechat vejít dveřmi do svého života? Chtěl bych důrazně říci: nemějme strach překročit práh víry v Ježíše, nechat Jej vždycky vstupovat do svého života, vycházet ze svých egoismů, ze své uzavřenosti a ze své lhostejnosti vůči druhým. Ježíš osvěcuje náš život světlem, které nikdy nezhasne. Ne jako nějaký ohňostroj, nějaký flash! Nikoli, je poklidným světlem, které neustále svítí a dává nám pokoj. Takové je světlo, které potkáme, když vejdeme Ježíšovými dveřmi.
Jistě, Ježíšovy dveře jsou těsné, avšak nikoli proto, že vedou k nějaké mučírně. Nikoli, ne proto, ale protože nás žádá, abychom Mu otevřeli svoje srdce a uznali, že jsme hříšníky a potřebujeme Jeho spásu, Jeho odpuštění a Jeho lásku, a dostalo se nám pokory přijmout Jeho milosrdenství a nechat se od Něho obnovit. Ježíš nám v evangeliu říká, že být křesťany, neznamená nosit nějakou „nálepku“! Ptám se vás: jste křesťané podle nálepky či pravdy? A každý ať si odpoví ve svém nitru! Nikdy nebuďme křesťany podle nálepky, ale křesťany podle pravdy, srdcem! Být křesťany znamená žít a dosvědčovat víru v modlitbě, ve skutcích lásky, prosazováním spravedlnosti a konáním dobra. Těsnými dveřmi, jimiž je Kristus, musí vejít celý náš život.
papež František 25. 8. 2013
 
 „O Bohu nevypověditelném nemůžeme mluvit a zároveň o Něm nemůžeme mlčet.“ (Ch.. Journet)
V první řadě to, že se ptáme „jak“, a ne „proč“ ani „co“ mluvit o Bohu (ani dokonce „co je Bůh?“ nebo ještě jednodušeji „co je to mluvit?“). Děláme, jako kdyby otázky co i proč už byly vyřízeny. Jako kdybychom předem dokonale věděli, o co jde a proč je to třeba, a teď by stačilo jen zjistit, jak to provést, tedy zjistit vhodné způsoby.
Ona otázka „jak“ není podřadná nebo nehodnotná. Je to dokonce otázka „ohodnoceníhodná“ a nanejvýš hodnotná, protože chce hodnoty šířit a něco zhodnocovat. Směruje nás přímo prakticky, zatímco „co“ a „proč“ mají tu nemilou nevýhodu, že s nimi zůstáváme u čiré teorie – chci zjistit, co to je a proč to je, tedy chci vědět, a ne žít, nepřejdu k činům. Ono „jak“ nás nutí sestoupit z teoretických a abstraktních výšin a zabývat se rovnou konkrétními stránkami našeho bytí.
Nicméně nemůžeme nevidět, že moderní věda všeobecně vykazuje tendenci opomíjet „co“ a „proč“ a dávat přednost otázce „jak“. Už se neptá „proč je to tak“, zajímá ji, „jak se to spouští“ a „jak to funguje“, aby si svět lépe podmanila. To je bezpochyby velice užitečné, jenže to náš pohled omezuje na čistě utilitární hledisko, kterému můžeme říkat i „funkční“ nebo „technické“. Prvořadou otázkou vědy už není metafyzický chyták: „Co je příčinou věcí?“ Vyjadřuje se pragmaticky a nelze přeslechnout konkrétnost a konstruktivnost jejího slovníku: „Kde je dálkový ovladač?“
Jakmile začneme dávat přednost tomu „jak“ před „proč“, nenápadně se dostáváme do moci kouzla dálkového ovladače. A to děje i uvnitř církve. Mnozí si myslí, že rozhodující pro „novou evangelizaci“ (tedy pro její skutečnou „novost“) je nevyhýbat se „novotám“, zlepšovat metody komunikace, lépe si osvojit nejnovější technologie. Evangelium samo o sobě dost dobře nefunguje, potřebujeme evangelium plus multimédia. Boží tvář plus Facebook, Ducha svatého plus Twitter… Dobrá zpráva asi čeká na večerní zprávy, na News.
Naše dny běží v těchto kolejích. Máme k tomu stále více prostředků, ale protože neznáme cíl toho všeho, ty prostředky se samy stávají účelem. Ustavičně se zdokonalují a dávají nám větší „moc“, ale ve skutečnosti slouží jen k rozptýlení mysli po ztrátě jakéhokoli smyslu. O tomto zmateném směřování svědčí svatozář kolem Steva Jobse a sláva nakousnutého jablka – už se neví, co důležitého se má sdělit, a proto se komunikuje už jen o komunikaci. Lidé se musejí mezi sebou dorozumívat, to je nutnost, a dorozumívací prostředek musí být stále pružnější a přitažlivější. A jeho přitažlivost jde tak daleko, že nakonec začne od dorozumívání odvádět, a jeho pružnost působí, že nám nezůstane nic pevného. Dálkový ovladač máte v ruce, a když program nevyhovuje, můžete přepnout kanál. Multimediální prostředky jsou věc sama pro sebe: je nám jedno, jestli zprostředkovávají něco, co za to stojí, hlavně že jsou „multi“, „cool“, „fun“ a „in“… Ztrácejí veškerý obsah a prázdno, které vzniká, už snad ani nevyvolává úzkost, ale chuť se bavit – prostředek bez účelu je nejlepší hračka. Takže když je poblíž nějaký člověk, už jej ani nevidíte, jak jste soustředěni na displej, který máte v ruce. Copak nejsou digitální kvality tohoto člověka mnohem více „fun“, „cool“ a „multi“ než on sám, vtěsnaný do tělesné schránky (a ani si jej nemůžete stáhnout?) A potom, co byste si měli říkat? Konverzace je nebezpečná. Může se vám stát, že vám jen tak mezi řečí něco připomene blízkost smrti. Stačí před sebou vidět obličej toho chlapíka, a příliš se vnucují myšlenky na životní strázně. Bude lepší jít pryč a spojit se s ním na nějakém fóru nebo chatu nebo vyvěsit si na zeď videa, tedy s pomocí komunikačních vymožeností zamaskovat nulovou hodnotu sdělení. Dunění prázdné nádoby. (Tento jev je pozorovatelný zvlášť ve školství. Ustavičně se zvyšuje úroveň pedagogiky, to znamená vyučovacích metod, ale už nikdo neví, co se má učit ani proč. Z toho plyne, že žáci ztrácejí motivaci a vyučující autoritu.)
Dáváme-li na první místo otázku „jak“, nutně zapomínáme na „co“ a „proč“. V této hi-tech době se ptáme, jak mluvit o Bohu, ale ta doba už má od začátku nad námi vrch, nepozorovaně nás obrátila na svou víru.
Ke komu mluvit?
To, jak je naše otázka postavena, vyvolává druhou výhradu, neméně závažnou. Klademe so otázku „jak mluvit o Bohu“. Člověk ale nemluví jen o někom nebo o něčem, ale vždycky také k někomu. Naše otázka zní, jako by to nebrala v úvahu. Neprozrazuje ke komu (o Bohu) mluvit. Jde o promluvu bez nějakého konkrétního adresáta, bez osoby posluchače. Vyznívá tak, že nezáleží na kvalitě té osoby (na kvantitě však ano, protože i když hodnota není důležitá, množství oslovených má být co největší).
Je ale jasné, že se o Bohu mluví jinak podle toho, zda máte před sebou marxistu, nebo salafistu, dospělého, nebo dítě, jistou Ornellu, nebo nějakého Roberta. Mluvit ke všem stejně by se míjelo účinkem, bylo by to nedorozumění a neporozumění. Adresnost patří k základním rysům promluvy. Když není adresná, mluvčí je pouhý papoušek a posluchač bezduchý panák (ale mohl jsem vzít za příklad i televizi a televizního diváka, což je názorný příklad komunikace bez konkrétního adresáta). Ten první ze sebe dostane, co potřebuje, a navíc ani nepromlouval, a ten druhý dostal, co chtěl slyšet, a přitom ani nenaslouchal. Z rozpravy se stává mechanické odříkávání nebo řečnické cvičení. Šikovné formulace mají zakrýt neadresnost informace (jinak řečeno brilantní proslovy, ale žádný rozhovor). Místo aby se formoval dialog, přeje se formálnímu řečnění a ideologickému formátování.
Když chci o něčem mluvit, vždycky mluvím k někomu, takže musím mít na zřeteli situaci svého protějšku. Ta, pokud neovlivní obsah toho, co chci říci, přinejmenším ovlivní moje podání. Když nebudu brát ohled na druhého a na jeho vnímání, znevažuji nejen jeho jinakost, ale i svou vlastní řeč. Není to jen prohřešek proti dobrým mravům, ale v první řadě proti jazyku; chci mluvit, ale bez druhého mluvčího. Budu mít ústa plná „lásky k bližnímu“, nikdy o nikom neřeknu zlého slova, ale ke slovu jej také nepustím.  Bez adresáta tedy bez předpokládané pozornosti, bez ohledu na osobu, k níž mluvím, budu marně hlásat pravdivé věci – mluvím do zdi, nebo přesněji řečeno nemluvím vůbec.
 Snažíme-li se mluvit o Bohu bez ohledu na to, ke komu, v pravém slova smyslu nemluvíme, jen bezostyšně a pyšně uklidňujeme své svědomí, které nám našeptává: Běda tomu, kdo neevangelizuje.“ Taková evangelizace pak působí jako parní válec.
V první řadě je zapotřebí položit si otázku po adresátovi (ke komu mluvit o Bohu?). Dokonce bychom se měli ptát, jestli bychom to neměli být nejprve my sami. Když slyšíme: „Jak dnes mluvit o Bohu?“, předpokládáme, že se myslí k těm ostatním, jako kdyby se nás ta otázka netýkala. Protože sami jsme křesťané, jaksi samozřejmě soudíme, že tento problém vyvstává vzhledem k nekřesťanům. Pokud ale podlehneme tomuto předsudku, sami začněme být méně než nekřesťany. Znamenalo by to, že máme představu, že můžeme mluvit o Bohu, a přitom nemusíme stále a znovu naslouchat jeho Slovu. Byli bychom jako ten „povrchní kazatel Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá“.
Fabrice Hadjadj – Jak dnes mluvit o Bohu?
 
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.