Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

30. neděle v mezidobí – cyklus C

30. neděle v mezidobí – cyklus C
 
Sir 35,15b-17.20-22a; 2 Tim 4,6-8.16-18; Lk 18,9-14
 
9Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: 10„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 11Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. 12Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' 13Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, buď milostiv mně hříšnému.' 14Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
(Lk 18,9-14)
___________________________________________________________________________________________
Srovnání: Řím 1,28-31; Ef 5,3-5; 1 Tim 1,9-10; 1P 4,3; Lk 5,33; Lk 11,42; Lk 23,48; Žl 51,1; Mt 23,12; Mt 18,4; Lk 14,11
 
Úvod k meditaci
Bože, buď milostiv mně hříšnému! Tak s pokorou prosí hříšný celník. Všichni bez výjimky bychom se měli k této prosbě přidat. Farizeova pýcha vzdaluje od Boha i od záchrany, zatímco celníkova upřímná a prostá modlitba zprostředkovává ospravedlnění. U kterých lidí mám někdy sklon jimi pohrdat, nevážit si jich? U kterých věcí a mých vlastností je nebezpečí, že na ně budu pyšný jako farizeus v příběhu?
 
Výklad biblického textu
Kontext: I toto podobenství pochází z Lukášova vlastního zdroje. Příběh je nastaveným zrcadlem pro učedníky, kteří se stejně jako farizeové mohli snadno modlit s pocitem vlastní spravedlnosti a jako oni pohrdat bližními. Síla příběhu je v rozdílnosti dvou postav – farizea a celníka – a na paradoxním řešení ospravedlnění, které je tolik charakteristické pro křesťanství.
9 a ostatními pohrdali: Sloveso exútheneó znamená pokládat za nic, pohrdat, odmítat (viz např. Žl 15,4; 21,24; 50,17; 52,5). Lukáš je užívá v případě Herodova posměšného postoje vůči Ježíšovi v 23,11. Výraz přeložený jako ostatními je doslova zbytek (hoi loipoi), který se v podobenství také vyskytuje (v. 11) a podstatně vypovídá o elitářském názoru farizeů: na jedné straně jsou spravedliví, duchovně na výši, na druhé straně je zbytek světa.
10 jeden byl farizeus a druhý celník: Tímto označením je čtenář připraven na zvrat, který přijde v závěru. Celníci (a hříšníci) jsou ve vyprávění soustavně zobrazováni jako lidé otevření vůči prorokovi a hotoví k obrácení – tak dávají Bohu za pravdu (7,29; dále 3,12; 5,27.29-30; 7,34; 15,1). Oproti tomu farizeové (spolu s učiteli či znalci Zákona) jsou soustavně zobrazováni jako ti, kdo pohrdají úmyslem, který Bůh s nimi má (7,30), a dělají ze sebe spravedlivé (16,15; dále 5,21.30.33; 6,2.7; 7,39; 11,38-39.42.53; 12,1; 13,31; 14,1-3; 15,1-2; 16,14; 17,20).
lupiči, podvodníci, cizoložníci: Farizeova modlitba je nejen vychloubačná, ale ve smyslu vyprávění falešná. Ježíš prohlásil, že nitro farizeů je plné loupeže a špatnosti (11,39). Jakkoli ospravedlňují sami sebe, Ježíš prohlásil jejich vyvyšování za ohavnost před Bohem (16,5).
nebo i jako tamhleten celník: Farizeus reprezentuje modlitbu, při níž člověk sleduje své okolí a vyhodnocuje okolostojící.
12 Postím se dvakrát za týden: V Lk 5,33 se o farizeích říká, že se často postí. Obecně vzato je však tradice ve věci soukromého postu obezřetná, stejně jako u jiných forem askeze. Jinými slovy: tento farizeus se vychloubal sebezáporem překračujícím danou normu.
13 Bože, buď milostiv mně hříšnému: Lukáš stručně líčí čtyři aspekty celníkovy pokory: 1) stál opodál, 2) měl oči sklopené, 3) bil se v prsa (výraz kajícnosti, srov. Lk 23,48), 4) prosí o smilování (srov. 17,13). U Lukáše se celník od farizea liší ve dvou nápadných ohledech. Neříká, že je spravedlivý (dikaios), ani k tomu nemá důvod, ale prohlašuje, že je přesně takový, za jakého jej farizeus pokládá – hříšník (hamartólos). Dále nemluví k Bohu tak, že by se srovnával s farizeem (že by při modlitbě zároveň sledoval druhého), ale hned prosí o smilování.
14 celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus: Jazykově v řečtině vyjádřeno tak, že je to Bůh, kdo ospravedlňuje, nikoli skutky člověka. Bůh jej tedy – světe div se – pokládá za spravedlivého.
každý, kdo se povyšuje: Stejný výrok pronesl Ježíš v 14,11 při hostině, kdy si farizeové vybírali nejlepší místa. Tím Lukáš vyjadřuje téma božského zvratu.
 
K tématu
Ježíš se vědomě obrací k celníkům a hříšníkům, protože cítí, že právě oni jsou otevření pro Boží lásku. Naproti tomu spravedliví mohou kroužit ve své honbě za dokonalostí jen kolem sebe samých. Zatímco vůči hříšníkům a slabým vystupuje Ježíš milosrdně a mírně, vůči farizeům je břitký. Farizeové mají svou typickou spiritualitu shora. Mají své nesporné přednosti a chtějí se Bohu celým svým jednáním zalíbit. Jenže jejich pozornosti uniká, že ve své snaze zachovávat všechna přikázání, nemají třeba vůbec na mysli Boha, nýbrž sebe. Myslí si, že jsou schopni vlastní silou splnit všechny příkazy Boží. Nejde jim ani tak o setkání s Bohem, jako spíše o spravedlnost a splnění zákona. I když chtějí všechno pro Boha, přesto Boha nepotřebují. Pro ně je rozhodující souhrn těch norem a ideálů, které si sami vytyčili. Při zaměření na přikázání zapomínají, co vlastně Bůh od člověka chce. V Matoušově evangeliu jim to Ježíš výslovně říká: Milosrdenství chci a ne oběť (Mt 9,13). Ve vyprávění o farizeovi a celníkovi Ježíš ukazuje, že nechce spiritualitu shora, nýbrž zdola, protože právě ona otvírá člověka pro Boha. Pro něho je otevřeno srdce zkroušené, srdce zraněné a zlomené. Celník poznává svůj hřích, ví, jak je to nemožné opět napravit spáchané bezpráví: bije se v prsa, prosí Boha o smilování – a je ospravedlněn (srov. Lk 18,9-14).
 Anselm Grün, Meinrad Dufner – Spiritualita zdola
 
Teilhard de Chardin psal ve svých dílech stále znovu a znovu o nutnosti přijmout prohru. Porážky zaujímají velice důležité místo v jeho optimistické vizi bytí, zakládající se především na proniknutí celého světa Kristovou láskou. K člověku totiž nepatří pouze aktivní činnost a úsilí, ale také utrpení. Pána lze nalézt právě uprostřed smrti a porážky. Chce-li člověk zakusit plnost života, musí jej brát i s jeho neúspěchy a prohrami. Karl Rahner neúnavně zdůrazňuje, že Bůh nás může potkat někdy právě v okamžiku našeho pádu a porážky.
Anselm Grün, Ramona Robbenová – Ztroskotals? Máš šanci!

 Číst Bibli a modlit se – ale jak?

 
Rozjímavá četba
Jednoduchý návod pro meditaci-rozjímání nabízí Petr Karas, farář z Dolních Bojanovic, ve své knize "Boží slovo na každý den". Při troše tvořivého přístupu se dá jeho metoda použít pro texty, které nabízí tento list.
  • Meditaci nad Božím slovem zahájím krátkou modlitbou k Duchu svatému (modlitba vlastními slovy, naučená, z kancionálu nebo jiná vhodná).
  • Pozorně čtu zvolený úryvek Písma – většinou ne delší než jedna kapitola.
  • Mohu se vrátit k místům, která mě zaujala nebo oslovila, a tato místa si zopakovat i několikrát, přemýšlet o nich a modlit se nad nimi. Pokud mám vlastní Bibli, je osvědčené si daná místa také podtrhat nebo zvýraznit.
  • Některou z vět Písma se mohu naučit zpaměti nebo si ji opsat, aby mne provázela v následujícím dni nebo i ve dnech dalších. Takovou větu se mohu modlit podobně jako růženec: stále znovu si ji opakovat při práci, na cestách, ve chvílích ztišení... Je to prostředek k tomu, aby dané slovo zapustilo hluboké kořeny v mém srdci. Východní křesťané znají tzv. 'Modlitbu Ježíšovu', tedy stálé opakování věty: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným".
  • Na závěr zakončím meditaci krátkou modlitbou.
Tento způsob modlitby nevyžaduje velké množství času – přesto by spodní hranice neměla být nižší než 5 minut. Horní hranice samozřejmě není omezena.
(z knihy Petra Karase –  Boží slovo na každý den)
 
 
Nic nás neodhalí tak jako naše modlitba. Někteří tvrdí, že charakter člověka lze poznat z jeho rukou. Možná to tak je. Ale ještě víc se o něm dozvíme, prozradí-li nám, jak se modlí.
Modlitba odhaluje naši důvěru nebo soběstačnost, náš hlad po Bohu nebo touhu po nedůležitých věcech, naši lásku či sobectví. Může dosáhnout Božího srdce, ale také postavit mezi něho a nás vysokou zeď.
Ježíš mluví o dvou mužích, kteří se jdou do chrámu pomodlit (srov. Lk 18,9-14). Modlitba prvního „pronikne oblaky“, modlitba druhého se povznese sotva nad zem. Jeden kráčí domů ospravedlněn, druhý ještě více ukován ve své samolibosti.
Farizeus působí dojmem, že se obrací k Bohu. Bože, říká. Ale v modlitbě stejně krouží jen sám kolem sebe. … nejsem jako ostatní lidé… postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů. Budí dojem, že mluví k Pánu, ale ve skutečnosti se zajímá jen sám o sebe. Je tak naplněn sám sebou, že mu pro Boha nezbývá místo.
Celník není žádným obdivuhodným člověkem. Je to bezohledný vyděrač, který se obohatil na úkor druhých. Ale před Bohem se ukazuje takový, jaký je. Jeho modlitba není ničím jiným než předstoupením před něho v celé ubohosti a voláním o pomoc. Proto se s ním Pán v pravdivosti může setkat.
 Wilfred Stinissen – I dnes je den Boží
 
 
Existuje mnoho možností, jak může lidské srdce zbloudit. Jedinou cestou, jak tomu předcházet, je nepěstovat jen čistě individualistický, autonomní pohled na věci, ale naopak stavět se stále znovu na Ježíšovu stranu a osvojovat si jeho způsob vidění světa. Každý den musíme usilovat o plné společenství s ním. (Generální audience, 18. října 2006)
365 dní s Benediktem XVI.
 
 
Jak chtěl Rufín vidět Boha
Rufín byl světec a byl na to jaksepatří pyšný. Jelikož toužil spatřit Boha, přirozeně jej velmi potěšilo, když k němu Bůh jednou ve snu promluvil:
„Rufíne, chceš mě spatřit a opravdu mě vlastnit?“
,,Samozřejmě že ano. Přesně na tuto chvíli jsem čekal. Spokojil bych se i jen s kradmým pohledem na tebe.“
„Dobrá tedy, Rufíne. Obejmu tě na vrcholu hory - daleko od všech lidí a věcí."
Když se druhého dne světec Rufín probudil, srdce mu po tak neklidné noci mohlo vyskočit z hrudi. Pohled na horu a představa, že uvidí Boha tváří v tvář, jej přiměly vstát z lůžka. Potom začal nedočkavě přemítat, jakým darem by Boha potěšil. O tom nebylo pochyb. Bůh určitě
nějak dárek očekává. Ale co by mohl nabídnout, aby to bylo Boha hodno?
„Už vím,“ řekl si, „přinesu mu svůj novy džbán. Má velkou cenu a bude se mu moc líbit... Ale nemohu jej přinést prázdný. Musím ho něčím naplnit.“
Na notnou chvíli se zamyslel. Čím by mohl naplnit vzácný džbán? Zlatem? Stříbrem? Diamanty a drahokamy? Bůh to koneckonců všechno stvořil, a zaslouží si tudíž mnohem vzácnější dar. Už to mám. Nabídnu Bohu své modlitby. Určitě je od takového světce, jako jsem já, očekává. Nabídnu mu modlitbu, pomoc a službu druhým, almužny, utrpení, oběti a dobré skutky...
Rufín se cítil spokojen. Konečně objevil, co Bůh očekává. Rozhodl se přidat ještě více modliteb a dobrých skutků, aby jich shromáždil uspokojivý počet.
Během následujících týdnů si poznamenal každou modlitbu a každý dobrý skutek a za každý z nich vložil do džbánu jeden kamínek. Až se naplní po okraj, vystoupí s ním na horu a nabídne jej Bohu.
Když se už do džbánu nevešel ani kamínek, vydal se Rufín směrem k hoře. Na každém kroku si opakoval slova, jež Bohu předloží.
„Podívej, Pane. Líbí se ti můj drahocenný džbán? Pevně doufám, že se ti líbí a že tě potěší všechny moje modlitby, oběti a skutky, které jsem nashromáždil a které ti nyní nabízím. A prosím tě, abys mě objal.“
Rufín hbitě stoupal k hoře, kde ho čekala schůzka s Bohem. Opakoval si svou řeč a chvěl se očekáváním, až dospěl na vrchol hory, Ale kde je Bůh? Nikde ho nebylo vidět.
„Bože, kde jsi? Pozval jsi mě a já jsem splnil své slovo. Jsem zde, ale kde jsi ty? Nesmíš mě zklamat. Ukaž se mi, prosím!“
Světec se v zoufalství vrhl na zem a propukl v pláč. Náhle zaslechl z nebe silný hlas:
„Kdo je to tam dole? Proč se přede mnou schováváš? Jsi to ty, Rufíne? Nevidím tě. Proč se skrýváš? Co jsi položil mezi nás?"
„Ano, Pane. Jsem to já, Rufín. Tvůj světec. Donesl jsem ti tento překrásný džbán. Obsahuje celý můj život. Přinesl jsem jej pro tebe.“
„Ale já tě nevidím! Proč se schováváš za ten obrovsky džbán? Nevidíme na sebe. Toužím tě obejmout. Zahoď jej co nejdál. Odstraň jej z mých očí. Zahoď ho daleko. Vysyp ho.“
Rufín nemohl uvěřit vlastním uším. Mě] rozbít svůj nádherný džbán a vysypat z něj všechny kamínky?
„Ne, Pane. To se džbánem nemůžu udělat. Přinesl jsem jej výhradně pro tebe. Naplnil jsem jej svými…“
„Zahoď jej, Rufíne. Daruj jej někomu jinému, ale zbav se jej. Toužím tě obejmout. Rufíne. Miluji tě.“
 
- Nespoléhám při hledání Boha příliš na zásluhy, které nakonec znemožňují autenticitu setkání?
- Občas si myslím, že si Boha získám svými „nabídkami“, místo abych jej přijal jako opravdový dar. Možná mi to dává zabrat, protože...
- Bůh se mi dennodenně dává v každé věci a osobě. Přijímám to jako čistou milost?

José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše


Prameny a odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller: Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.