Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

31. neděle v mezidobí – cyklus C

31. neděle v mezidobí – cyklus C
Mdr 11,22-12,2; 2Sol 1,11-2,2; Lk 19,1-10
 
 
1Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. 3Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. 4Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. 5Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ 6On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. 7Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ 8Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ 9Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. 10Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“(Lk 19,1-10)
 ____________________________________________________________________________________________
 Srovnání: Lk 5,30; 15,2; Nu 5,6-7; 2 Sam 12,6; Mt 21,31; Lk 15,6.9.24.32
 
 
Úvod k meditaci
Ježíš znovu nedbá na řeči a pomluvy lidí a navzdory celému zástupu zachraňuje jediného hříšníka. Dnes musím zůstat ve tvém domě, říká Zacheovi. Každý můžeme přijmout tuto větu sám pro sebe, jako by i mně Pán říkal: Právě dnes chci vejít do tvého srdce!
 
 
Výklad biblického textu
Kontext: Předchozí příběh – uzdravení slepého (Bartimea) – je také situovaný k Jerichu a uvádějí ho všichni synoptikové (Mt 20,17-19; Mk 10,32-34; Lk 18,35-43). V nedělním cyklu C se toto uzdravení neuvádí (je v cyklu B v markovské verzi). U Matouše a Marka po uzdravení Bartimea už následuje dlouho připravovaný vstup do Jeruzaléma. Lukáš ještě zařazuje událost z dnešního evangelia – obrácení Zachea – a podobenství o hřivnách. Příběh Zacheův opět ukazuje, že Ježíš přišel hledat a zachránit to, co zahynulo (Lk 18,10 a na řadě dalších míst).
2Byl to vrchní celník: Lukáš jej nazývá jako architelónés tedy šéf celníků. V kralickém překladu je často uváděn termín publikán pocházející z latinského publicanus, tedy člověk zapojený ve veřejné služby pro římské impérium, někdo, kdo mohl manipulovat s veřejnými prostředky. Některé české překlady (Bible 21 a Slovo na cestu) se přiklonily k překladu výběrčí daní. Římané na financování provozu své velké říše vybírali od všech podrobených národů vysoké daně. Židé se tomuto placení vzpírali nejen proto, že se z jejich prostředků budovala cizí nadvláda, ale i z toho důvodu, že to bylo spojené s oficiálním kultem římských pohanských bohů. Přesto byli nuceni platit. Výběrčí daní – tzv. celníci – patřili tedy v Izraeli k nejméně populárním lidem. Židé, kteří se rozhodli pracovat pro Řím, byli považováni za zrádce. Kromě toho se obecně vědělo, že výběrčí daní se i nespravedlivě obohacovali. Není pak překvapení, že byli lidé pobouřeni Ježíšovou návštěvou u Zachea.
3 Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá: Zacheus usiluje o to, aby uviděl Ježíše, a přitom netuší, že on sám je hledán a zachraňován Ježíšem.
4 Běžel napřed a vylezl na fíkovník: Přestože je mocný a má určité postavení, tedy má podporu mocných, v této situaci je neschopný se prosadit přes dav: je jednoznačným outsiderem, který v očích druhých není malý jen svojí postavou – jako hříšník je vnímán jako ten, kdo vypadl z domu spásy. Je mimo okruh slušných a spravedlivých. Z toho důvodu musí vylézt na strom (on jako bohatý celník, jaké ztrapnění se!), aby navázal anonymní, ale přesto očima bezprostřední kontakt s Ježíšem.
5 Dnes musím zůstat v tvém domě: Najednou se karty obrací: Ježíš se ujme iniciativy, prolomí anonymitu a obrací se právě na Zachea, osloví ho jménem, aby s ním navázal zcela osobní kontakt. Lidská svoboda (hledání Zacheovo) se tak skloubí s Ježíšovým zájmem o člověka (dnes musím zůstat v tvém domě).  Tento celník už přestává být outsiderem a jeho vlastní dům, dům hříšníka, se stane domem spásy (v. 9).
6 a s radostí ho přijal: Zacheus odpovídá okamžitě, je zasažen Ježíšovou přítomností.  Nevytkl mu jeho hříchy, ani mu nedal žádné konkrétní pokyny. Jeho pouhá přítomnost stačila, aby vyvolala tak radikální změnu. Přijímá ho nikoli s pýchou (jeho kajícnost se ukáže ve verši 8), ale s radostí, tedy z hloubi nitra.
7 Vešel jako host k hříšníkovi: Lidé – dav – Ježíše kritizují: přijmout pozvání od toho, který zbohatl nepoctivým způsobem, bylo považováno za spoluúčast na jeho hříších, proto se vůči těmto lidem praktikoval ostrakismus (oddělení, separace) vyjadřující pohrdání. Ježíš se ale nenechá manipulovat veřejným míněním, Ježíš je silnější než hřích, proto si může dovolit mít společenství s hříšníkem: on tím není znečištěn, Zacheus je však očištěn! Tento ztracený syn Abrahámův se stal nalezeným synem. Krásným detailem je samo jméno Zacheus: Znamená nevinný nebo čistý. Ten, který je pokládán od lidí za nečistého, za veřejného hříšníka, se nakonec – po setkání s Ježíšem – objevuje jako čistý: Bůh ospravedlňuje.
8 Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně: Zacheus dá více, než mu Zákon ukládá (náhrada škody plus pětina z hodnoty zcizeného ještě navíc): Plně to nahradí a nad to přidá pětinu. Dá to tomu, čí to je, v den své oběti za vinu (Lv 5,24). Zacheus ale nedává jen pětinu navíc, ale celkově čtyřnásobek hodnoty!
9 Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův“: Ježíš přišel pro všechny a spása se nabízí i těm, které mnozí (možná i my) odepisuji. Ukazuje to Ježíš proti všem i v dnešním setkání se Zacheem, najdeme obdobné doklady i jinde: Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid“ (Lk 2,10). Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě (1 Tim 1,15). Ježíš označuje Zachea jako syna Abrahámova. Nečiní to pouze proto, že z etnického hlediska náleží Zacheus k vyvolenému Božímu lidu, nýbrž i proto, že toto synovství je nyní realizováno především přilnutím k Ježíšovi, který přivádí k završení a dokonání Abrahámovy naděje a očekávání. Víra a obrácení jsou důležitější než rodokmen, čistý výpis z trestního rejstříku, postavení, bohatství atd.
10 hledat a zachránit, co zahynulo: je zde silná ozvěna toho, co bylo řešeno nedávno, v 15. kapitole: ztracení a znovunalezení ovce, mince a nakonec syna. Janovským způsobem je tento Boží postoj vyjádřen takto: Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (Jan 3,17).
 
K tématu
Když Kristovi učedníci po pádu komunismu vyšli po dlouhé době svobodně na veřejnost, vnímali všude kolem množství lidí, kteří jim tenkrát tleskali, a snad i ty mnohé, kteří jim dosud hrozili pěstí. Nevšimli si však, že stromy okolo byly plné Zacheů. Těch, kteří se nechtěli či nemohli vmísit do zástupu starých či zbrusu nových věřících, kteří však nebyli lhostejní ani nepřátelští. Tito Zacheové byli hledající a zvědaví, avšak zároveň si chtěli zachovat odstup a nadhled; ta zvláštní směsice tázání a očekávání, zájmu i plachosti, někdy snad i pocitů viny a jakési nepatřičnosti je držela ve skrytu fíkového listí.
Ježíš Zachea oslovil jménem, povzbudil ho, aby sestoupil ze svého úkrytu, překvapil ho tím, že chtěl přijít pod jeho střechu; jakkoli mohl počítat s tím, že za to bude okamžitě pomlouván a kritizován. Není psáno, že by se Zacheus kdy zařadil mezi Ježíšovy učedníky, že by jej následoval na jeho cestách, avšak víme, že změnil svůj život a jeho domu se dostalo spásy.
Něco podobného se událo nejen v rovině náboženské, nýbrž i občanské a politické. Mnoho lidí hledělo na nové počátky demokracie v naší zemi – možná po určité době prvotní všeobecné euforie – sice zvědavě a s jistou dychtivostí, ale z různých důvodů také poněkud rezervovaně a rozpačitě. Možná však mnozí z nich podvědomě čekali na chvíli, kdy budou skutečně něčím nebo někým osloveni a přizvání. Snad také pro tato zanedbání mnoho celníků nezměnilo svůj život, mnoho křivd nebylo napraveno, mnohá očekávání byla zklamána.
Oslovit Zachea může jen ten, kdo zná jeho jméno – zná jeho tajemství. Ten, komu tento lidský typ není cizí, kdo se dovede vcítit do spletitých důvodů jeho plachosti. K Zacheům dnešní doby se může patrně opravdově přiblížit jen ten, kdo sám byl a do jisté míry stále je Zacheem. Lidé, kteří se cítí nejlépe uprostřed jásajícího davu, Zacheovi asi příliš neporozumějí.
Nakolik jsme učedníky Kristovými, chceme, aby On byl tím, s kým se Zacheové dnešní doby setkají. Chceme-li, aby se Zacheové dneška setkali s Kristem, nemůžeme je zahrnout zbožnými hesly: tím bychom je asi těžko oslovili a přiměli je překonat odstup a sestoupit z jejich kryté pozorovatelny. Ježíš proměnil Zacheův život tím, že mu dal najevo, že ho zná, že ho považuje za svého bližního – a že mu chce být blízko.
Dnešní Zacheové patří do stále rostoucího množství lidí, které jsem občas nazýval šedou zónou mezi tradičně věřícími a přesvědčenými ateisty. Dnes však dobře vím, že tato zóna vůbec není šedá, nýbrž hýří mnoha barvami. Oslovit Zachea předpokládá taká vnímat pestrost názorů a životních postojů lidí, kteří jsou věřícími s výhradami nebo nevěřícími s výhradami.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea

 

Jericho je považováno za jedno z nejstarších měst na světě s kontinuálním osídlením. Historie osídlení sahá snad až do období 9000 let př. Kr. Nachází se na území Judska, je v místě oázy v údolí řeky Jordánu.
Město Jericho leží asi o 1000 m níže než Jeruzalém, tj. 200 m pod hladinou moře. Tato dvě města byla od sebe vzdálena přibližně 27 km. Král Herodes zde měl vystavěn nádherný palác, který mu sloužil za zimní sídlo. Město se nacházelo v bohaté zemědělské oblasti, jež byla proslulá výsadbou palem. Již ve SZ město neslo pojmenování „město palem“ (Dt 34,3; Sdc 1,16; 3,13; 2 Kron 28,15). Jericho bylo kněžským městem. Když přišla řada na chrámovou službu některého kněze nebo levity, musel se zdržet v Jeruzalémě osm dní. V době Ježíšově byla v Jerichu celnice (Lk 19,1).
Jericho je zmíněno 7krát v Novém zákoně: v souvislosti s uzdravením slepce (Mt 20,29; Mk 10,46/dvakrát/; Lk 18,35), dále pak ve spojitosti se Zacheem (Lk 19,1) a nakonec v Žid 11,30, kde je připomínána událost pádu tohoto města (srov. Joz 6).
Petr Karas – Boží slovo na každý den
 
Ježíš nehledí především na Zacheovy četné chyby
Chyby, jež pozorujeme u jiných, jsou často projekcí chyb vlastních. Co bychom neradi viděli u sebe, přenášíme na někoho jiného. Psychologové upozorňují, že v naší psychice skutečně funguje zvláštní mechanismus, jímž připisujeme své špatné stránky na vrub někomu jinému. Všimneme-li si třísky v oku bratra, bude od nás jen moudré, vyhledáme-li břevno v oku vlastním. Je velmi pravděpodobné, že tříska v oku druhého se jen odštípla od trámu v našem oku. Z chyb, jichž si všímáme u jiných, se můžeme hodně poučit o sobě.
Čím více žijeme v lásce, tím méně se zaobíráme nedostatky druhých. Láska přikrývá všechny chyby (Př 10,12). Láska nebere na lehkou váhu motivy jiných a vždycky hledí na to dobré v nich. Když se Ježíš setkává s celníkem Zacheem, nehledí především na jeho četné chyby. Všímá si jeho ukrytých možnosti. Dobro je vždycky pravdivější než zlo. Kdo hledí na hloubku pravdy v druhém, vždycky vidí, že je stvořen k obrazu Božímu: aby miloval a byl milován.
Jak ve správné výchově, tak v přátelství existuje prostor k tomu, abychom v pravou chvíli klidně a věcně poukázali na selhání bližního a na jeho slabost. Nejdůležitější je však radovat se z dobrých stránek druhého – nikoliv je závidět, nýbrž vyvolávat je na světlo. Člověk se více vyvíjí, zdůrazňujeme-li mu jeho dobré stránky, než když ho káráme za chyby. Sami zakusíme nesrovnatelně větší štěstí, budeme-li si ve svém okolí všímat spíše dobrého než zlého.
Wilfrid Stinissen – I dnes je den Boží
 
Evangelista Lukáš nám představuje Ježíše stolujícího s hříšníky. Rozhodnu-li se s někým povečeřet, pro Žida nebo Řeka je to nejvyšší forma jak někomu projevit přijetí a náklonnost. Na dvou hostinách lze mimořádně dobře pozorovat bezpodmínečnou Boží lásku k hříšníkům. První se odehrává v domě farizea Šimona. Jakmile všichni zaujmou svá místa u stolu, dostaví se nečekaně nezvaný host: známá veřejná hříšnice. Ta umyje Ježíšovi nohy svými slzami, natře je drahocenným olejem a zasype je nesčetnými polibky. Ženina láska k Ježíšovi není pouze něžná, ale nese také erotický náboj. Líbat nohy totiž bylo privilegium manželky nebo dcery. Ježíš tuto erotickou lásku přijímá. Zatímco farizeus a jeho hosté její jednání odsoudí, Ježíš ji pochválí, vnímá totiž v jejím jednání projev velké lásky. Díky ní říká nad ženou slovo odpuštění a umožní jí nový začátek. Jdi v pokoji (Lk 7,50).
Dalším společenstvím stolu je večeře u celníka Zachea. Celníci byli obecně pokládáni za hříšníky a byli proto židovskou společností odmítáni. Ježíš věří v obrácení tohoto hříšníka, bezpodmínečně ho přijímá a nic mu nevyčítá. Zacheus je jeho postojem proměněn, takže okamžitě rozdá polovinu svého majetku chudým. Na to se Ježíš sám pozve do jeho domu. Když se farizeové rozčilují, že se stýká s hříšníkem, odpoví jim: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo (Lk 19,9n).
 Anselm Grün – Víra, naděje a láska
 
Morální proměna je touhou odpovědět na Pánovu lásku celým svým bytím, i s vědomím své vlastní křehkosti. Zřetelně se to odráží v evangelijním úryvku o Zacheovi (srov. Lk 19,1-10). Poté, co celník pohostí Ježíše ve svém domě, úplně se změní: rozhodne se darovat polovinu svého majetku chudým a vše čtyřnásobně vrátit těm, které okradl. Snaha o lepší chování, která vychází z přijetí Ježíše do našeho života, pramení z vděčnosti za nezaslouženě zakoušenou Pánovu blízkost. (Sacramentum caritatis 82)

365 dní s papežem Benediktem XVI.

 
Prameny, odkazy
Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Průvodce životem – Lukáš (Luxpress); Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.