Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle postní – cyklus C

Ilustrace
Zveřejněno: 30.3.2019
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 622
Zpět do rubriky

 4. neděle postní – cyklus C

1K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3Pověděl jim tedy toto podobenství: 11„Jeden člověk měl dva syny. 12Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. 13Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. 14Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. 16Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. 17Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! 18Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. 19Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ 20Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ 22Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! 23Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. 25Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. 27On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ 28Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. 29Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ 31Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. 32Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“ Lk 15,1-3.11-32
 
 
K tématu
 
Odpuštění a slavení
Společenství je místem odpuštění. I když si navzájem důvěřujeme sebevíc, vždy se najde nějaké zraňující slovo, sebe prosazující jednání nebo situace, kdy se přecitlivělost jednoho srazí s přecitlivělostí druhého. Proto také společný život obnáší kříže, trvalé úsilí, přijetí každodennosti a vzájemné odpuštění. (…)
Žít ve společenství je těžké. Objevují se v něm i lidé, kteří fungují jako spouštěč naší vnitřní bolesti. Někteří nám připomínají nešťastné zážitky z dětství. Jiní v nás už tím, jak mluví a jak se chovají, rozdmýchávají strach a bolest. To jsou naši nepřátelé. Způsobují, že se zablokujeme, a brání nám tak v rozkvětu. Ukazují nám naše bolesti a zranění. Tito nepřátelé se však mohou stát také léčiteli – právě proto, že nám ukazují naši vlastní porušenost. Odhalují něco z pravdy o nás samotných, pravdy, před níž bychom nejraději utekli.
Nepřítel nám zjevuje, že je v nás něco strašného, celý svět vnitřní bolesti, která nás popouzí, abychom nenáviděli. Nepřítel je tím, kdo nás učí té nejdůležitější lekci týkající se lidské existence: jak řešit konflikty, jak žít v pokoji s ostatními lidmi, jak přijímat rozdíly a jak přijímat sám sebe. A když přijmeme sami sebe, vstoupíme na cestu odpuštění a úplnosti.
Odpuštění a slavení stojí v samotném srdci komunity. Jsou to dvě tváře lásky. Slavení je společným zážitkem radosti, je to píseň díkůvzdání. Oslavujeme skutečnost, že jsme spolu, a vzdáváme díky za dary, které jsme obdrželi. Slavení nás sytí, obnovuje naději a dodává nám sílu žít s utrpením a obtížemi všedního života.
Mezi odpuštěním a slavením existuje pouto. Skutečné slavení předpokládá odpuštění a vyplývá z něj. Když se marnotratný syn vrací domů po zhýralém životě, otec mu odpouští a shromáždí všechny ke slavnostní hostině. Služebníkům přikazuje: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen!“ (Lk 15,22-24).
Někteří lidé si přáli, aby byly společné oslavy spontánní. Říkají totiž, že dokážou slavit jen tehdy, když o to stojí. Jenže kdybychom čekali na okamžik, kdy se každému spontánně chce oslavovat, moc bychom těch oslav nezažili. Mezi rigidním dodržováním rituálu a spontánním slavením existuje ještě třetí cesta. Oslavu je třeba naplánovat. Je důležité promyslet písně a pořadí různých aktivit, zároveň ale musíme zůstat flexibilní a otevření změnám: prodloužit některé okamžiky zábavy, radosti, milosti a mlčení, nebo zase něco zkrátit, je-li to potřeba. Často si nejvíc odneseme právě z neočekávaných a spontánních momentů.
Jean Vanier – Krása lidskosti
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 4. neděle postní – cyklu C z předchozích let najdete zde.