Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

13. neděle v mezidobí – cyklus C

Ilustrace
Zveřejněno: 30.6.2019
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 227
Zpět do rubriky

51Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. 52Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. 53Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. 54Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ 55On se však obrátil a přísně je pokáral. 56Pak šli do jiné vesnice. 57A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ 58Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ 59Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ 60Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ 61A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ 62Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ 

K tématu

„Ne“ duchovnímu zesvětštění
93. Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiozity a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. To vyčítal Pán farizeům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Jde o velice subtilní hledání „vlastních zájmů, a nikoli zájmů Ježíše Krista“ (srov. Flp 2,21). Nabývá mnoha podob v závislosti na typu člověka a na situaci, v niž se vtírá. Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy a navenek se všechno jeví korektně. Kdyby však mělo zachvátit církev, „bylo by nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální“.
94. Toto zesvětštění se může živit zejména dvěma způsoby, které jsou vzájemně hluboce propojeny. Jedním je kouzlo gnosticismu, víra uzavřená v subjektivismu, kdy člověka zajímá pouze určitá zkušenost nebo nějaká řada úsudků či poznatků, které považuje za zdroj světla a útěchy, avšak přitom zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých pocitů. Druhým je sebevztažné a prometheovské neopelagiánství těch, kteří vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti. Je to domnělá věroučná či disciplinární jistota, která vede k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energií na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou to projevy antropocentrického imanentismu. Nelze si představit, že by z těchto redukovaných forem křesťanství mohla vytrysknout autentická evangelizující dynamičnost.
95. Toto temné zesvětštění se projevuje mnoha zdánlivě protikladnými postoji, avšak stejným nárokem „ovládnout prostor církve“. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné pronikání evangelia k Božímu lidu a ke konkrétním dějinným potřebám. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek několika málo vyvolených. U jiných se totéž duchovní zesvětštění skrývá za fascinací možností předvádět sociální a politické výdobytky či se vychloubat zařizováním praktických záležitostí, anebo se projevuje jako zalíbení v dosahování sebeúcty a seberealizace. Může se také projevovat různými způsoby vystavování se na odiv bohatým společenským životem, plným cest, schůzí, večeří a recepcí. Anebo se vyjadřuje manažerskou efektivitou, která oplývá statistikami, plány a vyhodnoceními, z čehož má hlavní prospěch nikoli Boží lid, ale spíše církev jakožto organizace. Ve všech případech chybí pečeť vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, dochází k uzavření se do elitních skupin, nehledají se ani vzdálení, ani nezměrné množství těch, kdo žízní po Kristu. Není tam již evangelní horlivost, nýbrž falešné potěšení z egocentrického sebezalíbení.
96. V tomto kontextu bují marnivost těch, kteří se spokojují s tím, že mají určitou moc, a raději jsou generály poražených vojsk než prostí vojáci oddílu, který pokračuje v boji. Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a přesně narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme své dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší „pot na tváři“. Namísto toho se marnivě zabýváme řečmi o tom, „co by se mělo dělat“ – hřích onoho „mělo by se“ – jakožto duchovní učitelé a pastorační odborníci, kteří dávají instrukce a zůstávají mimo. Pěstujeme svoji neomezenou představivost a ztrácíme kontakt se svízelnou realitou našeho věřícího lidu.
97. Kdo upadl do tohoto zesvětštění, dívá se spatra a z povzdálí, odmítá prorocké poselství bratří, diskvalifikuje ty, kteří mu kladou otázky, neustále poukazuje na chyby druhých a je posedlý vnějším dojmem. Upnul své srdce k omezenému horizontu své imanence a svých zájmů a v důsledku toho se nedokáže poučit ze svých hříchů ani není autenticky otevřen pro odpuštění. Je to děsivá zkaženost pod zdáním dobra. Je třeba se jí vyhnout tím, že církev vyjde ze sebe, zaměří své poslání na Ježíše Krista a bude se angažovat pro chudé. Ať nás Bůh chrání před zesvětštěnou církví v duchovním či pastoračním hávu! Toto dusivé zesvětštění se uzdravuje nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje z permanentní soustředěnosti na sebe samé a z úkrytu zdánlivé zbožnosti, v níž chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium!
papež František – Evangelii gaudium = Radost evangelia
 
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 13. neděle v mezidobí – cyklu C z předchozích let najdete zde.(Lk 9,51-62)