Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Květná neděle – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 4.4.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 324
Zpět do rubriky
Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali. Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: „To je Ježíš, židovský král.“ Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn!'“ Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“
Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: „Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit.“ Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
Evangelium (pašije): Mt 26,14 –27,66
 
K tématu
 
Základem je tělo
Archa stojí na těle, a to na těle trápeném bolestí a mukami, protože komunita přijímá zraněné muže a ženy, které poznamenala nemoc nebo nějaká nehoda a kterým ublížilo odmítání a pohrdání. Lidi, jejichž schopnost verbálně komunikovat, rozumem chápat a přemýšlet je jen omezená nebo jim chybí úplně. Komunikují však jazykem srdce. Jedná se o stejnou komunikaci jako mezi matkou nebo otcem a jejich dítětem a zásadní úlohu při ní sehrává řeč těla — řeč hry, odpočinku a vlídnosti, jakož i řeč závazku a navazování pouta, které dává jistotu a bezpečí, vědomí, že je člověk milován a doceněn. Spiritualitu Archy lze pochopit jedině tehdy, když porozumíme jazyku a vztahu mezi dítětem a matkou. To je první a základní vztah, jenž mnoha způsoby podmiňuje všechny vztahy další. Pokud se tento vztah vážně narušil a poškodil, je třeba intenzívního uzdravení, aby dítě mohlo žít v dalších vztazích harmonicky. Jsme povoláni žít s našimi lidmi tento prostý vztah lásky a společenství. (PH, 19)
Ježíšovy nohy byly obmyty ženskými slzami (srov. Lk 7,36n) a pomazal je vzácný olej či vonná mast z nardu, který přinesla Marie z Betánie (srov. Jan 12). Ježíš proto musel v srdci vnímat všechnu lásku, již tato gesta obsahovala, a byl tímto projevem lásky i vztahem, jenž se tak navazoval, pohnut. Svou vlastní lásku k učedníkům chtěl projevit stejně. Prostřednictvím slov s nimi komunikoval jako se společenstvím. Nyní, skrze tento intimní skutek, potvrzuje osobní vztah ke každému z nich. Když si klekal, pohlížel jistě na každého z nich s něhou a láskou a oslovil ho jménem. Toto gesto je zároveň jeho pozdravem na rozloučenou. Ježíš ví, že následujícího dne bude vydán na smrt, a toto je naposledy, kdy se dotýká svých přátel. Bezpochyby bral nohy každého z nich do rukou nesmírně jemně a s velikou láskou, s veškerým ohněm lásky a pokory, které ho spojují s Otcem. Tuto zranitelnost a citlivost nejspíš Ježíš projevil nejen proto, aby tak dal najevo lásku, ale také proto, aby předal společenství, které ho spojuje s Otcem — protože touží žít se svými učedníky. I když mu oni ještě nerozumějí, a dokladem tohoto nepochopení je i Petrova snaha tuto službu odmítnout, nechávají si nakonec od Ježíše nohy umýt všichni. Každý z nich dovolí Ježíšově lásce, aby vytvořila společenství, jinými slovy aby se láska mohla předat a přijmout, aby byla sdílena. Zout si boty před druhým člověkem je přece už samo o sobě projevem jisté intimity, že? Není snad právě to smysl Božích slov určených Mojžíšovi: „Zuj si opánky z nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Ex 3,5)? Ve chvíli, kdy se Slovo stalo tělem, je novou „svatou půdou“ Ježíšovo tělo. A skrze dar Ducha Svatého se „svatou půdou“, novým Božím chrámem, stává každý člověk. Způsob, jímž se Ježíš svých učedníků dotýkal, jim musel dávat najevo — i když jim to třeba došlo až později —, jak je jejich tělo posvátné. Tělo je mís-tem, kde přebývá Otec. Přátelství a vztah obsažený v mytí nohou, způsob, jak předávat lásku, jsem zvláště intenzivně odhalil během svého sabatického roku, který jsem trávil v La Forestière, jednom z domovů komunity Archa, v němž žije deset mužů a žen s těžkým postižením. Nikdo z nich neumí mluvit a většina ani chodit nebo se sama najíst. Každý se cítí opuštěn. Důležité je umět jim ukázat jejich hodnotu a krásu, pomoci jim přeměnit negativní obraz, který si o sobě utvořili, na pozitivní a předat jim touhu žít. Toho lze v podstatě docílit jedině dotykem, svou přítomností a neverbálním jazykem. Jeden z nejdůležitějších okamžiků dne v La Forestière nastává při koupání, čase vztahu, kdy můžeme člověku tím, jak se ho dotýkáme a omýváme ho, pomoci uvědomit si svou vlastní krásu a hodnotu. Slova jsou pochopitelně v některých situacích absolutně nezbytná, protože vysvětlují, co se děje, a objasňují smysl některých kroků. Zásadní význam ale mají i gesta. Když se předává a je přijímána láska, do srdce s ní vstupuje i důvěra a pokoj a vyzařuje je tvář i celé tělo. (…)
 
Základem je bolest
Nesmíme si lidi s mentálním postižením vykreslovat nějak idealisticky. Někteří z nich byli oběťmi tak velikého pohrdání a násilí, jež se v nich postupně hromadilo, že u nich kdykoli může dojít k výbuchu — zvláště krátce poté, co do komunity Archa přijdou. Hněv a deprese provázejí některé mentálně postižené po celý život. V Arše zakoušejí povznesené okamžiky, ale také chvíle nesmírné bolesti a mučivé úzkosti. Ale pro ty, kdo s nimi žijí, mají tyto nesnáze i světlou stránku. Odhalují totiž naše omezení, naši zranitelnost, naši potřebu ujištění a porozumění, naši zaslepenost, naše vnitřní překážky, všechno to, co předtím, než přijdeme do Archy, skrýváme sami před sebou i před druhými lidmi. Žijete-li v komunitě a intenzivně zde navazujete vztahy, velice rychle objevíte, kým skutečně jste. V takovém prostředí nelze něco skrýt. Jestliže se v srdci každého člověka ukrývá žízeň po společenství a přátelství, skrývají se tu zároveň i hluboká zranění, strach a celý svět temnoty, která tajně vládne našim životům. Když tuto temnou stránku poznáme a pak ji i přijmeme, jedná se, řekl bych, o první krok na cestě k pravému poznání sebe sama. (OJH, xii—xiii) (…)
Ve třiapadesáté kapitole z proroka Izaiáše je „trpící služebník“ popsán jako zohavený, pohrdaný člověk bez krásy. Také Ježíš na kříži je zohavený a prožívá tajemství bezvýhradného odevzdání se: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Postižený člověk toto tajemství opuštění často sám prožívá. Je obvykle zohavený, pohrdaný a ne zrovna krásný na pohled. Odmítání a opuštěnost v něm vyvolávají muka a zmatek. Kompenzací za tato nesnesitelná muka se stává zoufalství, agresivita a hněv. Je to otevřená rána, která jej nutí, aby si od druhých lidí držel odstup. Maria tam stojí a je nablízku svému ukřižovanému synu. Nedělá vůbec nic a ani pro něj nemůže nic udělat. Jen tam je a stojí mu nablízku. Dívá se na něj... Prožívá jeho agónii, ale zároveň ho svýma očima povzbuzuje a posiluje, aby k tomuto okamžiku dospěl naplno. Přišla totiž jeho hodina, hodina, kvůli níž přišel na svět. A tato hodina slouží ke slávě jeho Otce a ke spáse celého světa. Maria neupadá do smutku, nestahuje se sama do sebe. Je tam a podporuje Ježíše až do úplného konce. Společně prožívají tajemství vykoupení. Ježíšova slabost a zranitelnost ji na rozdíl od Petra nepohoršují. Ona už jeho slabost zná, ačkoliv v jiné podobě — když ho vedle sebe měla jako malé dítě... Maria nás učí, že když jsme v přítomnosti dítěte nebo dospělého, který je naprosto zlomený a plný mučivé úzkosti, člověka, pro kterého, zdá se, nemůžeme nic udělat, je důležité zůstat mu nablízku, být s ním. Svou přítomností, vřelou a láskyplnou přítomností, můžeme takovému člověku dodat sílu a pokoj, můžeme mu pomoci, aby vytrval. Jsme povoláni, abychom ho ve zjevné neužitečnosti jeho utrpení podpírali a necítili přitom v srdci žádnou nenávist, ale hlubokou vyrovnanost a ducha odpuštění. Máme být nablízku dítěti, které, ač nevinné, je zraněné a zohavené a které druzí lidé zbili a odvrhli. Tváří v tvář nezbadatelnému tajemství lidského utrpení máme důvěřovat Bohu a v srdci se mu odevzdat. (LWP, 20-22)
Jean Vanier – Krása lidskosti
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace Květné neděle – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.