Vezmi a čti

 

 

 

Ačkoli občas přece jen podlehneme zděšení a panice, Ježíš nás neopouští. Přichází za námi přes zavřené dveře srdce, tak jako přišel k učedníkům po svém zmrtvýchvstá­ní. Plní tak svůj slib, který dal při poslední večeři: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Ale jak sám zdůrazňuje, „ne ten, který dává svět, já vám dá­vám“. Pokoj „tohoto světa“: v politice, v životě společnos­ti, v ekonomice a často i v rodinném prostředí nebo mezi sousedy je plodem dohod a kompromisů (někdy i „pro­hnilých“), kdy se slabší podrobuje silnějšímu, aby ten jím manipuloval, využíval ho a ponižoval.

Podléháme nátlaku, manipulaci, násilí, stahujeme se, přestáváme bojovat o svá práva a důstojnost, jen abychom měli „svatý pokoj“, jak říkáváme. Smiřujeme se s tím, co po nás žádají lidé „tohoto světa“, podléháme jim, a oni nám skutečně dají vytoužený „svatý pokoj“. Nezajímají se o nás. Ale to všechno jen do určitého času. Pokoj za ta­kovou cenu je křehký a nejistý, jak víme z vlastní zkuše­nosti. Je to klid před bouří. Občas na nás začnou znovu dotírat titíž lidé, kteří nám dali na chvíli, pokoj, ovšem nyní s větší silou a žádají toho po nás mnohem víc.

Ježíš nám slibuje pokoj založený na jiných principech. Jedinou podmínkou jeho pokoje je naprosté odevzdá­ní se mu, tak jako se on sám odevzdal Otci. Pokoj, kte­rý dává Ježíš, není v první řadě plodem našich snah, ale především jeho darem a milostí; čistým darem a čistou milostí.

Ještě než se pustíme do zápasu se svým strachem a tím, co nás ohrožuje, se v nás právě účinkem „milosti pokoje“ rodí vnitřní přesvědčení: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha“ (Ž 23, 4). Díky modlitbě se v nás rodí vědomí víry, že nad námi Prozřetelnost bdí a že vede naše kroky. Plníme tak Ježíšův příkaz: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27).

 

Každodenní vytrvalá modlitba, v níž se odevzdáváme s důvěrou Pánu, nám dává milost vnitřního pokoje jako závdavek, ale v žádném případě neřeší automaticky, ja­koby mávnutím kouzelného proutku, veškeré naše pro­blémy. Na jedné straně bychom se měli usilovně modlit: „Pane Ježíši, vstup do mého srdce, i když se ti uzavírá, a otevři je mocí svého slova: ,Pokoj tobě.'“(…)

Evagrius Pontský nás upozorňuje na to, že strach, napadající člověka, je ve skutečnosti pokušením zlého ducha. Proto nám také radí v situaci, kdy nás zaplavují obavy: „Co se týká onoho zákeřného draka, který vás na­padá, nemyslete na něho, pokládejte ho za nic a nebojte se ho. Je jako zběhlý otrok, který vedl špatný život a utekl svému pánu. Až do smrti mu nedopřávejte místo. Náš Pán nám dal, že můžeme šlapat po hadech a štírech, a vy se bojíte hlasů zlých duchů, protože piští? Proto zpívejte žalmy ve dne v noci: I když proti mně povstane zástup, moje srdce se nebude bát. I když se proti mně rozpoutá boj, zachovám si důvěru.“

„Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného,

řekni Hospodinu: ,Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!'…

 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 5. neděle velikonoční – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.