Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

7. neděle velikonoční – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 23.5.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 233
Zpět do rubriky
1Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. 2Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. 3Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. 5Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. 6Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. 7Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; 8vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. 9Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; 10a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. 11Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“ (Jan 17,1-11a)
 
K tématu
 
Spasit duši
Máme-li něco zachránit z nebezpečí, je to na prvním místě život. Záchrana, kterou nám slibuje Ježíš, je dokonalá: spása duše znamená triumf nad smrtí, věčný život. Protože pak život je základní hodnota, která dává smysl ostatním, přirozeně má pro nás vitální smysl otázka: Jak spasit duši?
Podle tradiční formulace se to děje tím, že Boha chválíme, vzdáváme mu úctu a sloužíme mu. Nedá se popřít, že všechny ty výrazy znějí v našem slovníku dost servilně. Jsou už opotřebované frázovitým a profánním zneužíváním. Pokusme se však vrátit jim původní lesk.
V žalmech se stále vrací výraz oslavy Boží, nebe i země, všecko stvoření zpívá chválu Hospodinovu, lidé se vyzývají, aby ho chválili (srov. Ž 113; 117; 135). Zvolání „Chvalte Boha!“ dalo vznik známému „Alelluja“. Touto chválou se množí Boží sláva po celé zemi. Boží jméno, tj. existence, moc, síla, dobrota, se stává, jak říkají exegeté, epifanickou, zjevuje se, spatří ji i ti, kdo o Bohu nic nevěděli nebo ho popírali. Člověk, který Boha chválí, Boha zjevuje.
(…) Křesťan nosí v srdci obraz Boží, je inspirován Duchem Svatým; vyjádří-li ho ve svém životě, je umělec v pravém slova smyslu a jeho dílo je věčné, jako je věčná Boží chvála, zjevení.
Umělecké tvoření se značně liší od mechanické výrobní práce. Výrobce zachází s dílem dost libovolně a často svévolně, podle poptávky zákazníků, podle módy a vkusu ostatních. Říká se, že umělec nevyrábí, ale rodí. Přichází tu na svět dílo, ke kterému on sám má úctu, podobně jako matka k dítěti. Uctívat znamená respektovat, brát s obdivem skutečnost, s kterou se setkáváme. Proto křesťan vzdává úctu Bohu, jehož obraz vytváří. Nejednou se stává, že nutí umělce, aby své dílo poopravil podle přání toho, kdo si je objednal. Velcí mistři vždycky odepřou. I křesťanští světci vždycky víc poslouchají Boha než lidi (srov. Sk 5,29), víc ctí Ducha Svatého než zvrácený vkus světa.
Jsou stupně umělecké tvorby, díla více a méně dokonalá. Obraz Boží bez poskvrny je ovšem Ježíš Kristus, Bohočlověk. Jako se v ateliéru žáci učí tím, že napodobí díla mistra, tak i křesťan následuje Krista v myšlenkách i skutcích, napodobí jeho rysy. Ptá se, v čem bylo jádro Kristovy dokonalosti.
Tomáš Špidlík – K vyšším věcem jsem se narodil
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 7. neděle velikonoční – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.